Na hvězdném vandru

Na Dušičky se chilská vláda rozšoupla a dala lidem nejen volné úterý, ale přihodila i volné pondělí 31. října. Původně mě to trochu rozhodilo plány, neb jsem zamýšlela v pondělí pracovat, abych mohla večer ve středu druhého odletět za Hvězdopravcem a Sylvainem na sever, statečně v Antofagastě půjčit auto a po Panamerikaně to za nimi samostatně odřídit až na Dalekohled, ale nakonec se objevil plán B. Na sever poletím sice až ve čtvrtek večer, auto půjčí samostatně Sylvain a Hvězdopravec a vyzvednou mě v Calamě na letišti, ale zato si užiju na Dušičky čtyřdenní čundr skoro se samýma babama.

Plán B navrhla Retha, Hvězdopravcova jihoafrická kolegyně, o níž jsem vám psala zde a která čundr organizuje každý rok, když ji přepadne pocit, že je "starý tlustý kuřák". Vandru se pak rozhodla zúčastnit také Češka Lucka a Kanaďanka Caroline, a jako jediný chlapík se k nám přidal Němec Stephan, který se v poslední době na Hvězdárně proslavil především tím, že z lásky ke své turecké přítelkyni žijící v Turecku držel pečlivě v Chile ramadán. Zdálo se tedy, že skupinka bude pěkný kulturní mix, který se pak v melting potu rozpustil tak, že my Češky jsme prosazovaly jistou formu komunismu týkající se především vaření jídla, a Retha zase vyřešila problém, jak se podělíme o stany, když nás je pět, tím, že prohásila, že ona si vezme svůj aparteid stan, do něhož jí tedy nikdo, ale opravdu nikdo, nepoleze. Většinová společnost, tedy Chilané, pak naši naloženou skupinku čtyř modrookých děvčat a jednoho vytáhlého hubeného mladíka putující opuštěnými andskými údolími pozorovala značně nevěřícně a jedna dvojice mužů se nás, respektive Stephana, dokonce zeptala, zda jsme nějaké naboženské sdružení.

Ona opuštěná andská údolí byl předlouhý nástup na vulkán Descabezado grande (Velkého bezhlavce). Při plánování cesty jsem navrhla tuto trasu bez ambice zdolat vrchol, pouze se záměrem dojít k termálním pramenům na úpatí vulkánu, ležících ve výšce 2000metrů nad mořem, za údolím, horami a řekou, dva dny od civilizace. Retha sice chvíli zdůrazňovala, že je starý tlustý líný kuřák, nakonec jsem ji ale silou argumentů typu, že budeme pořád docela v nízké nadmořské výšce, a tak nehrozí, že se budeme muset brodit sněhem, udolala a bylo rozhodnuto. Bez ohledu na to, že, jak se zdá, Andy mají na pokrytí sněhem jakousi vlastní logiku, takže zatímco na začátku října, když jsme jeli s Hvězdopravcem a Sylvainem skialpovat nad 3000 do Los Penitentes, nebyla nikde ani vločka, u Descabezada bylo sněhu dost. Ale postupně.

Stephan, Lucka a já jsme se rozhodli vydat se na cestu už ve čtvrtek večer, abychom si ušetřili páteční vstávání v pět ráno. Stephan dorazil na místo odjezdu o hodinu později, obut v černých koženkových botách, v tričku a v šortkách a s batůžkem na zádech a Lucka a já jsme si ho začaly nevěřícně prohlížet, protože nám nebylo jasné, jak se mu do onoho batůžku mohly vejít věci na čtyřdenní vandr v Andách. "Spacák máš?", zeptala se Lucka. "Jistě", řekl Stephan tónem jakým odpovídá adolescent na maminčin dotaz "Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?". Jo, vodu má a navíc má i pláštěnku, protože ta nedýchá a udržuje tak teplo. Koženkové boty používá denně v Santiagu a ví, že jsou velmi pohodlné. Představovala jsem si, že v tuto chvíli by už Hvězdopravec dávno Stephanovi vyházel obsah batohu a beze slova by mu do něj naskládal, co by uznal za vhodné. Ale já, tváří v tvář sebejistému muži uchýlila jsem se alespoň k drobné ženské lsti a řekla jsem: "Ale budeš muset vzít Carolině půlku stanu, a ta se ti do toho batůžku nejspíš nevejde. Co vzít raději, kdyby jako náhodou, Hvězdopravcův kletr? Jako kdyby se ti tam ty Carolininy věci nevešly...." Stephan souhlasil a já jsem usoudila, že se nám možná podaří ochránit mu alespoň záda.

Noc jsme strávili kousek od rezervace Altos del Lircay v hostelu Casa Chueca, ráno za námi dojela Retha a Caroline a výprava byla připravena ke startu. Společně s ostatníma otravnýma babama se mi podařilo přesvědčit Stephana, aby místo batůžku bez pevných zad zvolil raději kletr, za což jsme ale dostaly hned o deset kilometrů později varování. Obědvajíce na sluníčku nad srázem vedoucím do údolí, kde teklo Rio Claro, jsme my děvčata sáhla po tričkách s dlouhými rukávy, abychom se tak chránila proti vanoucímu větříku. Stephan zalovil v kletru, zalovil ještě, a pak ještě jednou, a tričko s dlouhým rukávem nikde. Je v autě! řekl Stephan se sebejistotou sobě vlastní. Jak jsem musel přendat ty věci z batohu do batohu, tak jsem ho tam, kvůli vám?, zapomněl. Retha potlačila chuť poslat Stephana zpět, ať na nás u auta tedy také počká, protože co bude dělat v horách bez teplého oblečení, ujistili jsme se, že se o oblečky nějak podělíme, a už jsme si to utíkali z kopce dolů do hlubokého údolí Río Claro.

Dole na nás čekala další výzva. Río Claro, které se ukázalo plnější vody, než jsme čekali. Proud byl dost silný, a tak jsme se rozhodli přejít řeku ve skupinkách. Retha, která se v té chvíli stala nejmenovaným vůdcem, rozhodla, že ona půjde s Carolinou a Luckou, a za nimi pak Stephan a já, protože Carolina a já jsme ty, co se nejvíc bojí vody. Při pohledu na první brodící se skupinku ve mně byla stále menší dušička, a když podezřele bílý Stephan utrousil "kdyby to bylo na mně, tak bych to otočil", rozhodla jsem se, že přes řeku bez někoho k brození způsobilého prostě nepůjdu. Retha mě sice proklela asi sto padesátkrát, když musela ledovou řeku brodit zpět, aby nás dovedla na druhý břeh, když jsme ale pak mezi námi dvěma podpíraly vystrašeného Stephana kymácejícího se v proudu, musela mi dát za pravdu, že jsem ji řekou sem a tam nehonila pro nic za nic.

Noc jsme strávili v polovině cesty údolím Río Claro, upíjejíce maté, dělíce se o plechovku piva a hledajíce na obloze Jižní kříž - podotýkám, že kromě mě byla celá sestava banda astronomů - a ráno jsme se vydali zbytkem údolí ke stoku s Río Blanquillo, kde začal výstup k termálům. Cesta vedla lávovým polem, které se okolo nadmořské výšky 1500metrů začalo podezřele plnit sněhem. Poslední hodinu před průsmykem s lagunou Blanquillo už jsme šli ve sněhu bez přestání a když se nám konečně otevřel pohled na lagunu, začalo být jasné, že bude třeba změnit plán. Údolí bylo úplně plné sněhu a nebylo v něm ani místečko na postavení stanu, natož místečko pro čtyři děvčata s jedním mladíkem, který si proti zimě vzal na vandr pláštěnku. Retha, která viděla poprvé v životě sníh někdy okolo svých osmnáctin, podotkla, že pokud chceme dojít do termálů, budeme v tom sněhu muset brodit třikrát polozamrzlé Río Blanquillo. Všechna čtyři děvčata jsme měla mokro v botách. Stephan v koženkových polobotkách zarytě mlčel. "Nejsme armáda", zopakovaly jsme slogan, který nás provázel od začátku, a bylo rozhodnuto ustoupit do zámezí, tj. zpět do údolí Río Claro.

Po noci strávené pouhých pár kilometrů od místa, kde jsme spali noc předchozí, nás čekala cesta zpět pod sráz, kterým vedla cesta do rezervace Altos del Lircay. Stephan, jehož zaryté mlčení stále trvalo, cestou našel roztrhlou někým zahozenou botu, kterou přidal do batohu k pláštěnce a dvěma tričkům s odůvodněním, že botu použije na brodění řeky. Na druhou nohu si navlékl dvě Lucčiny ponožky a takto vyzbrojen proti pichlavým kamenům na dně řeku překonal bez ztráty kytičky. Dostal tím jasnou odpověď na svou, v té době ještě spíše řečnickou, otázku "ty máš s sebou dvoje boty?", kterou první den čundru pohrdlivě poctil můj zvyk s sebou kromě pohorek brát také lehké Crocs.

Po překonání řeky na nás čekalo 800 výškových metrů do sedla a do údolí rezervace, kde, bylo nám jasné, během prodlouženého víkendu určitě kempuje polovina Chile. Lucka a já jsme vylezly nahoru do průsmyku první přesně v momentě, kdy z druhé strany dorazila tříkilometrovou trasu od kempu pod Enladrilladem početná chilská rodinka. Nakloněni přes zábradlí a funíce ještě námahou zírali do údolí Río Claro. Lochna, co? Lochna. A co takhle hodit tam šutr, napadlo první děcko. Dobrý nápad! Během deseti minut už to do údolí létalo šutry, co dětem síly stačily. Poté si dětské zábavy všimli dospělí. Super nápad!, pomyslel si evidentně jeden z tatínků a už k zábradlí vlekl ten největší kámen, který našel. Kdybych nežila v Chile už tři roky, možná bych se snažila rodince jejich zábavu vymluvit. Se zkušenostmi, které máme, jsme se jen s Luckou ujišťovaly, že kameny létají jen do míst, kde neleží cesta nahoru. Chi chi chi, le le le, viva Chile, pomysleli jsme si, když jsme procházeli o den později okolo místa, kde kempovala ona rodinka. Nad stany přilepenými jeden na druhém na kulatinové podlaze pod dřevěnou stříškou přístřešku proti dešti se vznášel dým z ohně, jehož rozdělávání je v suché rezervaci přísně zakázané, a nad tím vším vlála, jak jinak, nezbytná chilská vlajka.

Protože v údolí rezervace se onen dlouhý víkend s podobnými kempaři roztrhl pytel, rozhodli jsme se postavit stany kdekoli, kde jen bude voda a pusto a prázdno. Nakonec se nám podařilo najít místo v lese kus od cesty. Najedli jsme se a právě v momentě, kdy jsme konečně zalehli do stanu, ozval se příšerný jekot a následně splašený dusot. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a viděla jsem, že po cestě běží splašení koně. A, kempaři, řekla jsem si a doufala, že koně odběhnou někam hodně daleko. Pak se ale objevila světla lamp. Někdo svítil na naše stany a evidentně v lese koně hledal. Ozývalo se praskání větví a posléze lámání dřeva. "No oni snad dělají oheň, nebo co", řekla Caroline ze sousedního stanu. Vylezla jsem ven a opravdu. Kousek od nás, v suchém lese plném spadaného loňského listí, plála hranice jako hrom. "No to si snad dělají srandu", řekla jsem. "Stephane, pojď se mnou, ženskou poslouchat nebudou" "A co jim mám jako říct?", řekl Stephan z vedlejšího stanu tak vyděšeně, že jsem věděla, že nezbyde než obléknout si kalhoty a jít na to sama. "Co to děláte?", zahudrala jsem směrem k dvěma čelovkám svítícím ve tmě. "No utekli nám koně", řekl hlas. "No tady nemůžete dělat oheň, to je hrozně nebezpečný", řekla jsem. "Ale ne, my ho hlídáme", řekl hlas. Ani mě nenapadlo ptát se, jak se koně hledají pomocí zapálení lesa a rovnou jsem se vydala do stanu pro svůj camelbag. Když jsem se vrátila zpět k ohni, nebyla u něj ani noha. Hledači koní se zřejmě rozhodli, že koně prostě najdou ráno a že nepotřebují, aby na ně v tom pechu ještě někdo hudral. Uhasila jsem hranici a v duchu myslela na onoho chudáka Čecha, který se cítil tak vinen, když kdysi vypálil kus parku Torres del Paine kvůli neopatrné manipulaci s vařičem. Chilany tehdy hlavně udivilo, že přišel požár ohlásit a navíc se přiznal, že ho založil sám. Tomu se říká střet kultur. A myslela jsem na svou kamarádku Helene, která chodila sama na vandry v Alpách a vždycky říkala, že v horách není čeho se bát, kromě lidí.

I bez ohně ale koně našli cestu zpět a kolem třetí ráno nám začali zmateně chodit sem a tam okolo stanů, protože jejich pánové měli také tu inteligenci zahradit cestu lanem. Koně evidentně cestu znali, ale protože nemohli projít, chodili lesem celý zbytek noci nahoru a dolů podél lana, prodírajíce se mezi stromy a strašíce nás všechny.

Ráno jsme se tedy vysoukali ze stanu rozlámaní, ale poměrně brzy. Protože jsme v té chvíli byli pouhé dvě hodiny cesty od auta, navrhla jsem, abychom vystoupali na Enladrillado, skupinu obrovských granitových bloků, které jsou jakoby zatlučeny (odtud také název Enladrillado, Zatlučený) v zemi a tvoří tak na náhorní plošině platformu, o níž se říká, že je přistávací plochou pro UFO. Stephan po dlouhé době opět promluvil a pravil, že on nikam nejde, protože má úplně zničené nohy. Retha se rozhodla udělat totéž, ale Carolinu a Lucku plán zlákal.

Po dvou hodinách výstupu se před námi konečně otevřela ona plošina, ale ouha. Opět celá pod sněhem. Přesto jsme našly místečko bez sněhu s výhledem na Descabezado i na Río Claro, udělaly jsme si maté a vychutnávaly jsme odpočinek. A dobře jsme udělaly. Podle mapy nám sice z Enladrillada zbývaly pouhé tři hodinky cesty k autu, ale nebylo by to Chile, aby se něco nepřihodilo. To, co se přihodilo bylo, že mapa, kterou nám v parku dali, udávala, že budeme moct po dvou kilometrech po hřebeni sejít přímo do údolí, ale ve skutečnosti tudy žádná cesta nevedla a musely jsme celou náhorní plošinu obejít, vyšplhat na další hřebínek, shlédnout dolů na zamrzlou Lagunu del Alto, Náhorní lagunu, která se tak nejmenuje pro nic za nic, a teprve pak jsme mohly začít sestupovat. Bylo mi jasné, že to budeme mít jen tak tak do zavíračky. Pamatujete si, že v Chile mají rezervace zavíračku? A Alto del Lircay zavírá svoji bytelnou bránu v 17:30. Proč, to se mě neptejte, když je vidět až do půl deváté. Hnala jsem tedy Carolinu a Lucku tak, že by na mě byl i Hvězdopravec pyšný, a nakonec z nás tedy přeci jen byla tak trošku armáda. Ale zato jsme projeli bránou z rezervace krásných deset minut před zavřením. Když jsem pak o našem dobrodružství vykládala Hvězdopravci, pravil, že i kdyby ne, na co asi máme v autě tažné lano a háky, že on by na našem místě prostě vrata zahákl za Pathfindera a bylo by vymalováno, co je to za nápad, stavět vrata do přírody. Obsesivní Evropan jistě namítne, že když by nebyla v rezervaci vrata, lidé by v ní dělali, co se jim zlíbí. Tuto námitku jsem ale zcela jasně shodila ze srázu, pardon, ze stolu a vypálila ji až do mrtě. A pokud se vám sbíhají sliny na "ale lidé by tam chodili bez placení", tak vězte, že při cestě do rezervace jsme neplatili, protože slečna u vstupu pravila, že nemá oprávnění peníze přijímat, a na cestě z rezervace se nás chlapík zeptal "platili jste?", a když jsme poctivě řekly, že ne a že chceme zaplatit teď, otráveně se zahleděl na strašlivou změť registračních formulářů. Protože se mu v nich nechtělo hledat, zapsal si naše jména na kousek papíru a z hlavy spočítal, že když jsme tři a byly jsme v rezervaci čtyři dny, bude to celkem 20 000 (což dělá cenu denního pobytu na osobu nekonečných 1666,666666666666 atd. pesos). Kverulant v tom možná bude chtít najít logiku, že si to chlápek dal do kapsy a že nás natáhl, ale vážení, tak to nebylo. Na peníze jsme dostaly účtenku a u vjezdu do rezervace bylo napsáno, vstup na den, 3000 pesos. Před chlapíkovým přístřeškem pak stálo: vstup na den 2000 pesos. Logiku to má totiž všechno jen jednu. Chilskou.

A byl čas na návrat do Santiaga. Po rychlé sprše jsme kolem půlnoci zašly na pivo a na steak jako správní vyhladovělí horalé a blahořečily jsme všem halloweenským strašidlům, že díky nim mají ještě restaurace otevřeno.

A to je všechno. V Santiagu mě čeká středa a čtvrtek v práci, a ve čtvrtek letím posledním letem do Calamy, abychom zdolali nějaké seriózní velké pouštní vulkány s Hvězdopravcem a Sylvainem. Pevně doufám, že alespoň tentokrát bude náš odhad, že v Atacamě není žádný sníh, správný.