středa 9. listopadu 2011

O nebeských výškách v Atacamě

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

6 komentářů:

  1. Nádhera! 6000 se zdá z placatého Dánska jako kdybyste byli ve vesmíru:-)

    OdpovědětVymazat
  2. No, ono to v te pousti trochu jako ve vesmiru vypada...

    OdpovědětVymazat
  3. koniec koncov, veď aj my tvoríme súčasť vesmíru... :-)
    krásne zábery!
    priznám sa, že som neočakával v atacame ľudské sídla.

    OdpovědětVymazat
  4. To jsou fotky jedna báseň! Může být modrá ještě mořejší? Už asi ne :-)
    Opět parádní kousek z cest, díky za zprostředkování.

    OdpovědětVymazat
  5. Jsem rada, ze se fotky z vesmiru libi. Po pravde me docela zklamaly, realita je mnohem barevnejsi. A prisaham, ze jsem pak zpetne nic nefotosopovala! Kazdopadne, kdo si mysli, jako jsem si to myslela driv ja, ze poust je seda a nudna, ten se moc plete. V pousti je barev jako na typickych prehozech a ubrusech z altiplana...

    OdpovědětVymazat
  6. Já myslím, že lidi si myslí, že pouště jsou šedé proto, že vypadají šedivě na fotkách;-)

    OdpovědětVymazat