El Plomo

Když jedete v Santiagu z letiště a máte štěstí, že zrovna není moc smog, vaše zorničky se rozšíří neuvěřením nad velikány, které tyčí přímo před vámi. Bílý hřeben La Paloma, ostrá skála El Altar a impresionantí obrovská hrouda s několika ledovci El Plomo. El Plomo přitáhl pozornost již dávných Inků, kteří horu považovali za svatou, důkazem čehož jsou nejen zbytky inckých staveb těsně pod vrcholem, ale také v roce 1954 nalezená mumie devítiletého chlapce, který zde byl obětován v rámci rituálu capac cocha. Inkové při těchto rituálech obětovávali děti, zdravé a krásné, praví Wikipedie, a to tak, že je odvedli na nějaký hodně vysoký kopec, nakrmili je a opili chichou, takže děti nakonec umrzly.

El Plomo přitáhl také pozornost naši, a to ne za účelem opití se, nýbrž za účelem zdolání mé první pětitisícovky. El Plomo se totiž tyčí do úctihodné výšky 5424 metrů nad mořem. Z tohoto důvodu si je třeba dát pozor nejen na incké rituály, ale také na punu. Puna nemá nic společného s pumou, které sice v Andách žijí také, ale nejen, že ne tak vysoko, ale také na vás zákeřně nečíhají. Puna je nejen tráva rostoucí vysoko na altiplanu, ale také zkrácenina slova apunamiento, nemoc z výšky. Puna, věří se v Jižní Americe, zkrátka někde je a někde není, a místům, kde je, je dobré se vyhnout, neb vás jinak postihne. Pokud tak tomu je, nevím, proč je puna zrovna tam, kde jsem já, jakmile překročím hranici okolo 4000 metrů. Ale postupně.

K výstupu jsme se odhodlali Hvězdopravec, Sylvain a já a usnesli jsme se vyrazit v pátek dopoledne. Ve čtvrtek jsem tedy uvařila hrnec guláše, kopu bramborových knedlíků a nacpala jsem ledničku plzeňským, protože já vím jak na punu, když vás demotivuje! V pátek jsme jako obvykle prodělali organizační boj jménem Hvězdopravec a dopoledne jsme tak strávili hledáním čelovek, obalu od karimatky, slunečních brýlí a podobného harampádí. Nakonec jsme usoudili, že na výstup nepojedeme bez oběda a šli jsme se najíst do italské restaurace u nás dole. Zkrátka, Plomo se nám v té chvíli muselo zcela bez obav smát, až se za ledovec popadalo.

Nakonec jsme ale dorazili na výchozí bod trasy, poté, co jsme se zapsali ve Valle Nevado jako uchazeči o výstup. Zapsání samozřejmě proběhlo se vší chilskou důležitostí a na konci nám byl předán papírek s čísly, na něž máme volat, budeme-li v nouzi.

"On je na Plomu signál?!" zeptal se hloupě Hvězdopravec.
"No některé společnosti ho tam mají, to záleží." řekl nakvašeně zaměstnanec.
"A které?" vyzvídal dál Hvězdopravec, který nepochopil, že předchozí odpověď byla jasné chilské nevím, tak dalece jsem o tom nepřemýšlel.
"Některé" řekl zaměstnanec úsečně. Copak to neřekl dost jasně?

Každopádně nám bylo jasné, že budeme-li v nouzi, můžeme se spolehnout tak leda sami na sebe. V Chile zasahují v horách jedině, pokud se nejedná o hory vysoké a ne moc daleko od Santiaga, takže například nedávno nad námi kroužil vrtulník při procházce na Manquehue, kopečku za Santiagem, kam chodíme na výlet, když o víkendu spíme až do oběda. Za dvě až tři hodiny máte onu procházku za sebou, výhled máte na hory i na Santiago a nedokázala bych se tam ztratit dokonce ani já. Ale přesto se tam občas někdo ztratí a zavolá si vrtulník, aby ho zachránil, že už se smráká, že má málo vody a na nohou vietnamky. Když se v zimě ale v Chillánu ztratili v mlze dva Kanaďané, jak jsem vám psala, bylo to moc nákladné a moc vysoko a použít vrtulník bylo možné až za tři dny. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

První noc jsme strávili v tábořišti Piedra Numerada, které je "jen" 3300metrů nad mořem a musí se k němu sejít z horní stanice sjezdovek. Před výstupem se doporučuje tam přespat právě kvůli boji s punou. Večer jsme si udělali nudlovou polévku, čaj a dívali jsme se, jak ledovec Ploma růžoví v zapadajícím slunci. Pak jsme se všichni tři nasoukali do Hvězdopravcova stanu a usnuli jsme.

Ráno nás čekalo 1000m převýšení do základního tábora, na 4300. Uvědomila jsem si, že to je stejně vysoko, jako Moai, kam jsem vyfuněla s vypětím všech sil, a došlo mi, že první dva dny nebude jen tak nějaká procházka, jak jsem si původně myslela. Na popisech cesty vypadá všechno tak jednoduše, že má člověk dojem, že to je hračka. Když pak leze pomalu jako želva lapaje po dechu do kopce za Hvězdopravcových poznámek dneska nejsi kamion, dneska jsi traktor, je to úplně jiné kafe.

Ale nakonec jsme dolezli na místo určení. Tábor leží vedle horské laguny, která je tak čirá, že se z ní dá bez problémů pít, což jsme také dělali. Uvařili jsme si nudlovou polévku, čaj, zase jsme se dívali na ten růžovějící ledovec, nařídili jsme si budík na čtvrtou ranní a nalezli jsme všichni tři do stanu. Hvězdopravec nespal z výšky, Sylvain chrápal a tvrdil, že vůbec nespal, a já jsme podle mě také vůbec nespala, ale Sylvain a Hvězdopravec tvrdili, že mě spát viděli. Pak zazvonil budík a byly čtyři ráno.

Ranní vstávání před zdoláváním vrcholků je to, co nenávidím snad stejně jako vstávání k zubaři nebo jako jsem, coby dítě, nenáviděla ranní vstávání za účelem odjezdu Karosou na běžky na Šumavě. Ale tentokrát se nám stejně spalo tak špatně, že jsme zkrátka vstali, zjistili jsme, že čaj v termosce je úplně studený, ale stejně jsme ho vypili, snědli pár sušenek, nasadili čelovky a oblečení v tom nejteplejším, co jsme měli, jsme se vydali na výstup.

Hvězdopravec původně tvrdil, že se ve své horské péřovce nemůže ani hnout, neb by jinak zhynul vedrem, ale teď si to štrádoval do kopce zahalený až po uši stejně jako Sylvain a já. A že byla zima. Voda, kterou jsem měla v batohu, stihla za první tři hodiny výstupu zcela zmrznout, a totéž se stalo mým rukou. V té chvíli se ale již naštěstí na obzoru zjevilo pár slunečních paprsků a Hvězdopravec mi řekl: "Pospěš si, za chvíli jsme na sluníčku." V té chvíli mě ale už dostihla stará známá puna, takže na nějaké pospěš si nebylo ani pomyšlení. Když jsem nakonec dolezla až k oněm inckým vykopávkám, které jsou na neméně než 5100m, zdálo se, že budou mít Inkové jako novou oběť moje ruce. "Tohle na pořádné omrzliny nestačí", řekl Hvězdopravec, zatímco já jsem se snažila nevýt moc hlasitě, jak ruce začaly zase přicházet k sobě. Tímhle to pro mě končí, přísahala jsem si. Inky jsem viděla, blbě mi je, stačí.

Jenže pak, jak jsme se asi hodinku rozvalovali nahoře na sluníčku, voda rozmrzla, ruce také, se mi to zase rozleželo. Když už jsem tady, že ano. Nasadili jsme mačky, přešli ledovec a puna se rozhodla poctít svou přízní také Hvězdopravce. Sylvain běžel dopředu jako kamzík a za ním jsme se šourali my dva. Každý krok mě stál hrozné úsilí a raději jsem si vůbec nepředstavovala, jak rychle mi asi bije srdce.

Ale nakonec jsme stáli na náhorní plošině a bylo třeba se dovléct na vrcholek, což je taková směšná hromádka na oné plošině. Směšná je ovšem pouze nepunózníma očima obyvatele městských kotlinek. Dovlekla jsem se do cíle a místo posazení se jsem si rovnou lehla. Hvězdopravec učinil totéž. "Uděláme vrcholovou fotku, ne?", řekl Sylvain, ale oba jsme ho úplně ignorovali. Ani nápad plýtvat energií na tahání foťáku z báglu, pomyslela jsem si, ještě musím také sejít dolů. Vrcholovou fotku tedy nakonec udělal Sylvain svým foťákem a nazval ji dva lachtani na Plomu. Sebekriticky přiznávám, že dva kopce teplého oblečení válející se po zemi vypadají přesně jako lachtani. "Hele, tady jsou něčí vlasy", řekl Sylvain najednou a vzal cosi vedle kříže, který je na vrcholu Ploma. Nebyly to vlasy, byl to celý cop vlasů, svázaný gumičkami z obou stran, ale v té chvíli mi to přišlo úplně stejně normální a přirozené jako kdyby řekl: "Hele, tady je kopec kamení." "Jé, vlasy", řekla jsem interaktivně. Jen tak tak jsem se stihla podívat na výhled, na bílý hřeb Palomy pod námi, a na Aconcaguu, Marmojelo, San José, Tupungato a další a další šestitisícovky (nebo skoro).

Byl čas jít dolů. Věděla jsem, že musím, a tak jsem šla. Na 4600m jsem si u Refugia Angostini vymohla pauzu, kterou Hvězdopravec využil k tomu, aby nejdřív litoval, že zbytečně trávíme čas odpočinkem, a následně k vyzvracení celého obsahu svého žaludku. Sylvain si myslel, že jak se Hvězdopravec tak prudce sklonil, nejspíš v té krajině kamení a ledu uviděl nějakého zajímavého živočicha, takže hbitě přiskočil, aby mu živočich neunikl. "Je to zelený", řekl znechuceně.

Konečně jsme byli v táboře, na "pouhých" 4300 metrech. Hvězdopravec i já jsme padli okamžitě do stanu, Sylvain nám udělal čaj a sobě nudlovou polévku, podíval se, jak růžoví ledovec, a šel také spát.

Ráno jsme sbalili tábor, Hvězdopravec a já jsme si udělali nudlovou polévku, a také čaj pro všechny tři. Všichni jsme litovali, že nemáme vrcholovou fotku, a tak jsme udělali alespoň podvrcholovou. Vrcholové bude mít Sylvain, ale jako každý obsedantní fotograf je musí nejdřív všechny vylepšit, což bude trvat jistě nejméně pár měsíců.

A nezbylo než sejít do údolí a následně vylézt na hřeben, kde na nás čekal trpělivě náš krásný zelený Pathfinder. "To jsem ráda, že tě vidím.", řekla jsem mu, jak mám ve zvyku, když se vracíme z podobných výprav. A už jsme si to jeli do údolí. "Já to pivo cítím až sem!" volal Sylvain, nedbaje faktu, že to, co nazývá pivem, budou nejspíš jeho nohy. "Guláš, guláš!" skandoval Hvězdopravec tak horlivě, že v zatáčce 28 málem narazil do svodidel, jak se řítil co nejrychleji k cíli. "Za kolik peněz byste se teď hned vrátili na Plomo?", zeptala jsem se. Nikdo nebyl sumu schopen vymyslet. Gulášek a pivo v tu chvíli zkrátka neměli cenu vyčíslitelnou v jakékoli měně s jakýmkoli počtem nul.

A tak jsme zase zpátky, gulášek už je v břichu, knedlíky také a doma nezbyla ani jedna Plzeň. Zato nudlovou polévku asi nebudu moct několik týdnů ani vidět. Až do dalšího výstupu. Ale ten bude muset chvíli počkat, protože nám přichází zima.

P.S. Sylvainovy fotky jsou konečně k vidění zde.