O taktnosti

Náš pan prezident předčil svou paní překladatelku zaměňující Chile a Argentinu a přímo před televizními kamerami si vložil do kapsy podpisové pero. Včera mi video do komentářů přidala Poke, ale dnes už je na horní záložce titulní strany internetové La Tercery, jednoho z národních deníků, a já si říkám, jak Klaus ve svém příspěvku o taktnosti Chilanů přeci jen asi trochu přeháněl. Požár v Torres del Paine založený jakýmsi Čechem si v místních, značně hořlavých, končinách nikdo dávno nepamatuje, náš prezident nás ale opět vrátil do řečí lidí. Jedna z místních Češek sice prohlásila, že jakákoli reklama je dobrá, což je podle mě argument, který pravděpodobně přiměje účinkovat lidi v programech jako jsou Vyvolení, ale já spoléhám jen na totální geografickou neznalost Chilanů, kterým stejně slovo "český" nic neříká a kteří ho okamžitě zamění za jeho synonyma jako "polský" nebo "chorvatský". Jen tak si vysvětluju, že většina mých kamarádů, co měla dnes potřebu mě kontaktovat, nepochází z Chile. Nebo, že by byli Chilané opravdu taktní?

To, že chilský takt se projevuje hlavně neschopností říct ne nebo nevím, to už jsem tu rozmazávala tolikrát, že si začínám připadat celá nejedlá (jako smetana). Chilané jsou mistři v záměrném nedívání a nevšímání si, že se cizinec nejednou nevěřícně musí podívat do zrcadla, aby ověřil, zda se nějakou neopatrnou manipulací s prstenem nestal arabelovsky neviditelným. Dnes jsem cestou do práce v parku na vlastní oči viděla pána, který pomocí foukacího přístroje fungujícího jako obrácený vysavač, hnal parkem listí na jednu hromadu. Přímo před ním seděl na ještě nevyfoukaném trávníku toulavý pes. Pán dělal, že psa nevidí, ačkoli mu funěl přístrojem asi půl metru od hřbetu. Pes dělal, že pána také nevidí, a hrdě hleděl vpřed na kolemjdoucí. Pán se přiblížil o asi třicet centimetrů, stále hledě všude kolem, jen na psa ne. Pes se díval na mě a ležel dál. Pán mu jen tak mimochodem, s pohledem zabořeným do plujících, hynoucích truchlenců na nebi jako Karel Hynek Mácha, zaryl přístrojem přímo do kožichu. Pes se na něj ani nepodíval, jen se zvedl a lehl si asi o třicet centimetrů dále. Nic chilštějšího jsem nikdy neviděla. Jen jsem netušila, že to tu umějí už i toulaví psi.

Včera jsme se vydali do restaurace, mimochodem velmi dobré, jménem Ostras Azocar. Nechme chvíli pomlouvání a věnujme se dobrotám. Ostra je španělsky ústřice, ona nudle z nosu připomínající škeble, která je mnohými považována za afrodiziakum. V Chile jsem je ještě nikdy nejedla a musím říct, že mi docela chybí. Zdá se, že po první zhnusené reakci nad onou nudlovitou hmotou v létě 2005, jsem ústřicím přišla přeci jen na chuť. O restauraci Ostras Azocar jsem slyšela spoustu chvály, a tak jsme se tam včera vydali, protože přijel na návštěvu Hvězdopravcův švýcarský kolega Janis, který projevil přání jíst v rybí restauraci. A nebyli jsme zklamaní. Tradice podniku je, že vám na uvítanou nalijí skleničku, či spíše štamprdli, bílého a otevřou vám každému tři ústřice. Věc nevídaná. Sliz ústřic vsrkáváte přímo vedle van s mořskou vodou, kde klapou klepety krabi a langusty, tykadly stříhají mořští pavouci a na lastury jako kastaněty hrají mušle strážené ostny mořských ježků. Jen tak jim můžete pohrozit od nálevního pultíku: moc na mě těmi klepety neklepej, ty potvoro, nezapomeň, že tvůj osud je teď v mých rukou! A v rukou mojí kreditní karty, pravda, a už sedíte na židli a vybíráte z jídelního lístku, nad nímž by Pablo Neruda jistě zase sepsal nějakou ódu. Zkrátka, v téhle restauraci v Barriu Brasil, bývalé bohaté čtvrti Santiaga, kde dnes žijí hlavně peruánští a bolivijští přistěhovalci, ale která je plná starých nádherných domů, aniž by byla tak turistická jako Bellavista, jsme nebyli naposled.

Jak že se tam dostaneme? Copak já vím, řekla jsem Janisovi a Hvězdopravci, když jsme vystoupili z metra Republica. Podle mapy to mělo být támhle, ale není, inu, zeptejme se. Kde je ulice Bulnes, prosím? Jejda, to je daleko, to je támhle, ukazuje mi mladík směrem na východ, ale moje zkušené ucho postřehne, že informaci bude dobré ověřit, neb se jedná o skryté nevím. "Říká, že je to tamhle, ale já bych se ještě zeptala pár lidí.", sdělím Janisovi a Hvězdopravci. "No ne, když to řiká...", váhá Švýcar Janis, který fakt, že se budeme ptát dalších lidí a nevydáme se určeným směrem, považuje za výkřik "ty lháři!" do tváře onoho mladíka, který dál vesele konverzuje s kamarádem kousek od nás. Nakonec si Janis vzpomene, že má plán Santiaga ve svém chytrém telefonu. Naštěstí. Ulice Bulnes je hned vedle nás, jednu ulici směrem na západ.

Že to nic není? Tak poslouchejte historku, která se stala Hvězdopravci.

Hvězdopravec nemá diář a pravidelně tak platíme lístky na koncert ve dnech, kdy máme v Santiagu důležitou návštěvu, chodíme na schůzky k lékaři v době ,kdy nejsme v Santiagu, nebo objednáváme pokoje v hotelech na noci, kdy nemáme dovolenou. Onehdy jsme seděli v Pathfinderovi, který to s námi drncal po cestách okolo Parku Conguillio, když si Hvězdopravec vzpomněl, že má večer schůzku u fyzioterapeuta Franka. Protože řídil, dal mi Frankovu vizitku, já jsem z papírku pečlivě opsala do klávesnice mobilu telefonní číslo, vytočila a mobil přiložila Hvězdopravci k uchu.

"Haló," řekl Hvězdopravec: " tady je Hvězdopravec. Můžu mluvit s panem doktorem Frankem? Mám s ním večer domluvenou fyzioterapeutickou seanci a musím ji zrušit."
"Pán tu není", ozval se ženský hlas na konci drátu.
"A můžete mu vyřídit, že tu schůzku ruším?", řekl Hvězdopravec poněkud udivený tím, že Franko není v jedenáct dopoledne v práci.
"Ano, to není problém".
"A mohl bych si tu schůzku přehodit na středu?"
"Pán tu bude v jednu.", řekla žena na druhém konci.
"A vy tu schůzku přeobjednat nemůžete?"
"Pán tu bude v jednu. Já jsem jen uklízečka", opakovala žena.
"A sekretářka přijde kdy?"
Místo odpovědi se se ozvalo jen tůt-tůt-tůt.
Asi tam mají pěkné nemehlo, řekl si Hvězdopravec, spokojený, jak schůzku zrušil. O hodinu později vytočil stejné číslo, aby si domluvil novou schůzku.

Telefon zvedla stejná žena. "Pán tu není, bude tu v jednu.", řekla.
"A vy tu schůzku zaznamenat nemůžete?"
"Já jsem jen uklízečka.", řekla žena: "Paní přijde v pět."
Paní? Jaká paní, pomyslel si Hvězdopravec, poděkoval, a zavěsil. Co je to za doktora, že je v poledne v práci jen uklízečka?

Pak se podíval na displej telefonu a záhada byla rozluštěná. Když jsem opisovala z vizitky číslo, v tom drncání jsem se samozřejmě přepsala, a volali jsme tedy úplně někam jinam. Někam, kde pán přijde v jednu a paní v pět. Rozhodně ne ale pán jménem doktor Franko, který dává fyzioterapeutické seance. Ale copak mohla být paní uklízečka tak netaktní a říct na rovinu, že máme špatné číslo, že v domě žádný Franko nebydlí? A copak jde odmítnout zrušit schůzku, když vás o to někdo vysloveně žádá? Ale co říct na to, když se vás někdo ptá, kdy přijde sekretářka a u pánů doma žádnou sekretářku nemají? Proboha?

V takovém okamžiku je lepší učinit se neviditelným a honem zavěsit. V Chile je slušnost nade vše. Děkuji našemu panu prezidentovi, že šíří po celém světě dobrou pověst naší země a Chilanům, že často nehledí dále než na vlastní špičku nosu či svůj pupek, který je též pupkem světa. Mně a mé krajany to ušetří cesty blátem santiagských stok.