Babylonské zmatení jazyků

Nedávno jsem si u Ofélie přečetla příspěvek, který mě rozesmál. Jmenuje se meziplanetární megadebil, což je sousloví, které věrně vystihuje situace, do nichž se člověk, co v mládí šlápnul na bludný kámen a nyní ho to zaválo bůh ví kam, dostává skoro denně. O skoro denních trablích se španělštinou jsem vám psala třeba tady. Píšu skoro denních, protože také existují dny, kdy se člověk bojí vylézt ven a dokonce i zvedat telefon, ježto se potřebuje trochu vyrovnat s nahromaděným pocitem meziplanetární megadebilnosti, a v takové dny je proti dalším megadebilnostem ochráněn zdmi, ploty, dveřmi, záclonami a v nejhorších případech i přikrývkou přetaženou přes hlavu. Dlouho jsem tak chtěla napsat něco o tom, jak nám to zavařili, když nám v Babylonu popletli jazyky, ale pořád se mi nedařilo nasbírat dost materiálu. Včera jsem ale ulovila pointu a příspěvek je zde. Nejedná se tentokrát o zmatení moje, ale vážený čtenář nechť se nenechá mýlit. Přetahování hlavy přikrývkou se u nás koná stále skoro denně.

V Latinské Americe platí, že anglicky se tu rozhodně nedomluvíte. "Jsou to gringos", řekla svému bráškovi důležitě onehdá jeho sestřička, když se zvědavě přiblížili ke mně a mým rodičům, aby zaslechli něco z oné hatlamatilky, kterou si povídáme: "Mluví anglicky!" "A proč?", řekl bráška. "Protože gringos nemluví chilsky, mluví anglicky!" řekla důležitě holčička.

Domluvíte se tu možná tak španělsky, nebo portugalsky, to vám na místní varianty Cervantesova jazyka stačit bude. Když jste ale navíc Francouz, obecně se dá říct, že se anglicky nedomluvíte vůbec, a budete to zkoušet francouzsky.
"Podívej, tohle je na vydělávání kůží", zaslechla jsem onehdy konverzaci Chilanů a francouzských turistů v jedné horské chatě. Seděli spolu u stolu a prohlíželi si Chilanův nůž.
"A jo, to je na vykosťování ryb", kýval Francouz a ukazoval nůž manželce: "Koukej, jak je to praktické, to musí rybu vykostit jedna báseň."
"Na kůže, chápete? Takhle to s tím to...", ukazoval Francouzům Chilan.
"No, takhle, no", vykosťoval dál Francouz uprostřed suchých And svou rybu spokojen, kterak položka "konverzovat s domorodci" na seznamu jeho úkolů na dovolenou, může býti odškrtnuta. Na Chilanově tváři se rozlil blažený úsměv. Podívejme se, jak je ten gringo jeho nožem fascinován...

"Can I come in? (můžu jít dál?)", řekl na severu Argentiny skutečný gringo našemu panu domácímu, který stál před svým krámkem s potravinami.
"A, quieres comer? (a, jíst chceš?)", řekl pan domácí: "Ne, tady ne, já prodávám jen potraviny, restaurace je támhle!" a gesty ukazoval gringovi: támhle, pryč běž!
"I just wanted to see (jen jsem se chtěl podívat)", omluvil se gringo ukázav prstem na své vykulené oči.
"A, pasta! (a, těstoviny!)", řekl bůh ví proč pan domácí: "Těstoviny mám!" a s argentinskou horlivostí se rozeběhl hledat balíček špaget a cpát je gringovi, který zcela jistě ve svém pokojíčku v Colonii Pellegrini neměl kuchyň. Gringo ale v tu chvíli tedy obdržel mimoděk i povolení vejít do krámku, o nějž žádal, a problém byl vyřešen. A pak, že to nakonec vždycky nějak nejde...

Když chodím domů z trhu Vega, procházím asijskou čtvrtí. Žijou tu Korejci a Číňané a prodávají nejen nejrůznější harampádí, ale hlavně ingredience asijské kuchyně, o nichž se mi v Čechách nebo ve Francii ani nezdálo. Někteří mají obchody na ulici, jiní prodávají svoje výrobky přímo doma. V ulici Rio de Janeiro v čísle 234 stačí zaklepat na dveře a jste okamžitě v jiném světě. V patiu starého domu postaveného ve španělském stylu sedí vždycky několik korejských mužů, kteří vám usměvavě pokynou a ukážou prstem na dveře, kde je kuchyně. Projdete kolem ložnice, kde se na posteli rozvaluje u televize asi stoletá korejská babička a modlíte se, aby v kuchyni byla peruánská služka, nikoli korejská majitelka. A máte smůlu.
"Por favor, tienen tofu? máte tofu?" řeknu já.
"Ooooo ....tóu u túu?" řekne Korejka.
"Tofu." na to já
"Aaaaa, túvu?"
"Si, si, túvu", myslím si, že je vyhráno, ale když Korejka túvu přinese, tofu to vůbec nepřipomíná.
"Ne, tofu.", říkám.
"Alka!!!!" zakřičí Korejka a spásná duše, peruánská služka, konečně přichází na scénu, aby zjistila, co že to vlastně chci. Korejka mi mezi tím sympaticky něco vykládá španělsky a směje se. Podle toho jak moje chilská kamarádka Karen kýve, mi je jasné, že nerozumí také ani slovo. Ale obě se smějeme jako Korejka. Zavařili nám to v tom Babylonu, co? Jo jo, zavařili, zavařili.

Babylon nám možná zmátl jazyky, ale kdo nám popletl kultury?

Včera do Chile přicestoval náš drahý pan prezident. Protože nás je tu v Chile na volebním seznamu zapsaných celých dvacet šest, byl na koktejl s panem prezidentem pozván snad každý expat. Tedy i já a Hvězdopravec, či Petr a Martina. Martina si celý týden lámala hlavu, zda se Petr stále vejde do svého obleku, který měl naposledy na svatbě a který tedy nejspíš bude plný skvrn od vína, a já jsem si zase opakovala "nezapomeň Hvězdopravci koupit černé ponožky" - zbytečně, neb jsem na to zapomněla. Hodili jsme se do gala. Hvězdopravec si navlékl k obleku své jediné černé ponožky, tj. ty s kocourem Garfieldem, a mohli jsme vyrazit.

Koktejl zahájil řečí pan velvyslanec, který recitoval chvíli česky a následně pak zase španělsky svůj projev. Pak spustili českou hymnu, jenže žádný z pozvaných Chilanů nepochopil, že je to naše hymna, a tak vesele dál konverzovali. Pak spustili hymnu chilskou, Chilané vypnuli prsa a jali se hrdě zpívat všech nekonečných pět slok, které chilská hymna má. Na tváři některých hostů na pódiu bylo jasně vidět, že na hymny trvající déle než minutu by se klidně šikla nějaké vhodná (snad i evropská!) norma.

"Když jsem tak poslouchal tu českou a chilskou hymnu", začal pak svůj projev pan prezident: "nemohl jsem se ubránit srovnání." A sakra, řekla jsem si. Jednu věc je někomu tak nacionalistickému jako Chilané dobré nedělat. Nesrovnávejte jejich erb (je to ten nejkrásnější na světě), jejich vlajku (je to také ta nejkrásnější na světě) a jejich hymnu (ta nejkrásnější na světě) s ničím tak podřadným jako vlajky, hymny a erby jiných států. V sále se podivně ochladilo.

Ale bylo hůř. "Ta česká hymna je taková klidná." řekl prezident. "Ta chilská je taková skočná". "Ta argentinská je taková skočná", přeložila to prezidentova česká překladatelka k tomuto účelu z Čech dovezená. Češi v publiku se začali uchechtávat a Chilané ztuhli, jako by je v tom chladu ještě polili studenou vodou. Cože? Argentinská, jo? Těch oškliváků nafoukaných Argentinců, co měli krizi, co furt jen chlastají maté, těch chudáků za Andami, co je nesnáší celá Latinská Amerika?

"Jsem rád, že zde mohu být, protože dobré česko-chilské vztahy jsou pro nás moc důležité." řekl prezident. "Jsem rád, že zde mohu být, protože česko-argentinské vztahy jsou pro nás moc důležité.", řekla překladatelka, jak to měla pěkně naučené již z Argentiny, kde měl pan prezident nejspíš úplně stejný projev. "Chilských! chilských!" začal řvát nespokojený dav a další polovina prezidentova projevu zapadla do rozčíleného šumu, kdy se přítomní chilští diplomaté zřejmě radili o tom, zda je to na vyhlášení války nebo není.

"Já jsem sem vlastně přijel na kontrolu," usmál se ve své tradiční skromnosti pan prezident od pultíku, když zmatek trochu utichl a bylo ho zase slyšet: "abych viděl, jak se Chile za těch posledních sedmnáct let, co jsem tu nebyl, rozvinula." Prosím, zaprosila jsem v duchu, ať překladatelka slovo rozvine přeloží slovy progresa, como progresa Chile, známým klišé, na které Chilané tak slyší. Prosím, ať není válka!

"Como se desarolló Chile", řekla překladatelka a celá věta vyzněla asi takto: kterak pomalu začínáte slézat ze stromů v té vaší zaostalé zemi. Pan prezident vzpomněl, že v Santiagu je nyní mnohem víc vysokých budov a já se začala modlit, aby už byl konec. Setkání českého pocitu, že jsme středem Evropy, a chilského pocitu, že nikdo nepádí tolik vpřed, jako Chile, ve mně vyvolalo nelehké obavy o to, jak si naše delegace poradí asi v zemích tak odlišných jako jsou asijské a africké země. Pan prezident projev ukončil slovy, že jedna věc se nezměnila, neb chilské víno je stále stejně dobré, ale na tvářích Chilanů se v té chvíli zdálo, že víno se změnilo v ocet.

Účelem návštěvy bylo ale nejspíš přijet rychle, než se v Chile zavře z úsporných důvodů ambasáda, a tak pan prezident přijel obklopen hrstkou podnikatelů, kteří by v Chile mohli začít podnikat a vyvést do Jižní Ameriky něco východoevropského know how. Vážený čtenář mě teď asi bude kamenovat za umístění naší země do východní Evropy, ale pokud by viděl pány podnikatele a je doprovázející blonďaté krasavice s luxusními pusami pornohvězd, kabelkami od Vuittona a elegantně na odiv vystaveným tetováním na kotníčcích kymácejících se v botách s pěticentimetrovou podrážkou pod špičkou, dvaceticentimetrovou pod patou, nejspíš by nás umístil tamtéž. Nepřiblížila jsem se dost na to, abych mohla zkonstatovat, zda se na ony dámy také převhla lahvička od parfému, ale ač nejsem módní policie, síťované punčochy ve zlatých sandálech jedné z přítomných mi zkrátka neunikly. "Mém vém tem pene menestre devést, nebe se e sebe pesteré sém?" hlásila do telefonu anorektická děva důležitě a Martina a já jsme usoudily, že snad i Vuitton je lepší než techno kabelka s velkým obrázkem opičky z umělé kůže, kterou si slečna vzala ke koktejlovým šatům. Chyběly zkrátka už jen ponožky v sandálech. Nebo ponožky s Garfieldem, ale ty si naštěstí, jako symbol přátelství mezi národy, vzal Hvězdopravec. Na chodbě zatím neznámý muž v kvádru tepal překladatelku. Módní policie musí uznat, že její oděv byl perfektní a decentní.

A to je o zmatení jazyků a kultur zatím všechno. Kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, praví moudré přísloví, a já bych Ofélii a dalším, kteří vědí, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi meziplanetární megadebil, co se jako já občas stydí a pštrosácky strkají hlavu pod peřinu nad tím, že se například právě v prodejně kebabu zeptali, zda se jedná o vepřové (ano, toto je jedna z mých meziplanterních debilností, a ochránilo mě jen to, že moje francouzština byla tak špatná, že mi nikdo nerozuměl), chtěla říct, že možná je dobré tyhle záchvaty studu občas mít.