Moje španělština

Nějak dnes pociťuji potřebu se vyjádřit k otázce, zda umím španělsky nebo ne. Inspiroval mě k tomu dnešní den, který je na stupnici jazykové výkonnosti spíše v té horší polovině.

Příležitostí konverzovat bylo spousty. Potřebovala jsem zavolat domácímu a říct mu, že deska kolem umyvadla je úplně ztrouchnivělá, že tím pádem nejde pořádně dotáhnout kohoutek, který tedy stále kape. Vzhledem k tomu, že tato situace trvá od té doby, co jsme se nastěhovali, nemusela jsem před telefonátem studovat slovník a celé jsem mu to pěkně a mistrně vyložila. Pan domácí pochválil moji španělštinu a mistrně mi předložil stopadesátou výmluvu. Tentokrát to prý nemůže opravit, protože nemá peníze a například my, kdybychom zaplatili nájem, tak by je měl, a kohoutek opravil. Jsem psycholog, a tak jsem neřekla, že mu nevěřím ani slovo a že na zaplacení nájmu máme ještě deset dní, tak ať neprudí, ale mile jsem odvětila: "Aha, tak to opravíte v dubnu, dobře." a několikrát jsem to ještě zopakovala pídíc se po určitém datu, které neopomenu přiložit k dokladu o zaplacení. Prostě pěkný začátek dne, na jedničku.

Dále jsem šla do banky zaplatit faktury, protože v Chile se faktury, pokud nejsou prošlé, platí v jakékoli bance. Při té příležitosti jsem chtěla naznačit, že mi nejde zadávat platby přes internet, protože se zdá, že bezpečnostní karta "Super heslo" nefunguje. Z vysvětlení jsem moc nepochopila, ale z toho si nic nedělám, v Čechách taky bankám moc nerozumím. Nakonec jsem si řekla, že nejlepší bude si celou super kartu vyzvednout znova, což jsem také udělala. To je taková opsaná jednička, bych řekla.

Pak jsem jela na španělštinu, kde samozřejmě mluvit musím. Odtud jsem se pak vydala na aerobic. Zde vám musím prozradit, že jsem strašlivě nešikovná a ještě ke všemu se mi plete pravá a levá. Nejen ve španělštině. Ale vrážení do ostatních aerobiček se dá omluvit jazykovou bariérou. Přestávám se zde známkovat, ježto bych si zkazila vysvědčení.

Když jsem se vracela z aerobiku, prošla jsem kolem divadla v Montecarmelo a uviděla, že o víkendu je jakási divadelní hra, v níž hrajou samé ženské. Protože mám ráda hry a filmy, kde je hodně ženských postav, řekla jsem si: a, co bych tak mohla dělat, když tu Hvězdopravec není? A, mohla bych jít do divadla. Vlezla jsem tedy do dvora divadla a začala se pídit po pokladně. Z kanceláře nazvané "Kancelář ředitele" vylezl jakýsi mladík a zeptal se mě, co potřebuju. Řekla jsem, že si chci koupit lístky. Jenže lístky jsou na vlak, na autobus, nebo do divadla, a samozřejmě to není stejné slovo. Takže jsem vlastně řekla: "Chtěla bych si koupit jízdenku". "Co?", řekl mladík. "Lítačku", řekla jsem já, rovzpomenuvši se na chilský slang. Mladík nevěřícně koukal: "Aaaaa, vstupenku!", řekl nakonec. Ušetřil mě ponižující poznámky: "ale to představení je ve španělštině", ale myslím, že si říkal, že by mi měl asi dát slevu, ježto já to budu mít tak trochu jako bez zvuku.

Šla jsem se trochu projít a při cestě kolem Clinica Santa Maria jsem si vzpomněla, že se mi na naší cestě po Bolivii rozbily moje dioptrické černé brýle a že jsem si chtěla nechat předepsat nové. Vlezla jsem tedy do budovy a odvážně řekla vrátnému: "Ukradli mi brýle, je možné si tu nechat předepsat nové?" Modlila jsem se, ať se vrátný moc nevyptává na tu krádež, nebo ať nedejbože dokonce nevyjadřuje soucit, že jsem byla sprostě okradena. Řekla jsem to jen proto, že jsem si nemohla vzpomenout, jak se řekne rozbít. Naštěstí se v Bellavistě krade na ulici dost na to, aby to už moc soucitu nevzbuzovalo. Vrátný mi vysvětlil, že oční je v druhém patře, a že tedy musím vyjet do třetího, někam projít a sjet do druhého patra. Jednoduché, pokud jste si jistí, že jste rozuměli. Postupovala jsem přesně podle instrukcí a vynořila jsem se ve druhém patře, kde stálo: "Onkologie. Dětské lůžkové." Tak nevím, řekla jsem si, myslel vrátný onkolog místo oftalmolog, nebo jsem si spletla cestu? Copak vypadám jako dítě? Copak jsem jasně neřekla, že mi ukradli brýle??? Nejistě jsem se podívala, co se na chodbě nachází. Po několika krocích zaujaly mou pozornost dva ušmudlané telefony, u nichž byl nápis: "Zvedni sluchátko a sjednej si svou hodinu." Mladý může, starý musí. No co, řekla jsem si, zvednu sluchátko a uvidím. Na druhém konci někdo mluvil, tak jsem se rozhodla vytasit svojí historku o rozbitých/ukradených brýlých, ale nemohla jsem si vzpomenout ani na slovo rozbitý, ani na slovo ukradený, tak jsem jen koktala: "mi....mi..." Dáma na druhém konci mě naštěstí nespojila ani s psychiatrií, ani s porodnicí, ale vyčkala, až se mi pospojují ty správné neurony, abych mohla říct: "mi...mi...no, to nevadí. Chtěla bych schůzku s očařem." A ono to fungovalo! Fakt, ušmudlané telefony v druhém patře, kam se dostanete jenom, když vyjedete do třetího, přejdete kamsi a zase sjedete, opravdu byly od toho, aby si člověk sjednal konzultaci. No toto...

V telefonech ale neskutečně chrčelo a vrčelo. Slečna na druhém konci se jala zapisovat všechny moje údaje, míry a váhy, prostě všechno. Už jsem se naučila hláskovat svoje jméno, což je pokrok, protože doteď jsem měla vždycky hrůzu, že až budu muset hláskovat v, tak zase zapomenu, jestli to je v corto nebo b largo (v jihoamerické španělštině je v a b stejný zvuk) a jako obvykle jediné slovo na v, které mě napadne, bude vaca, tj. kráva. Hláskovat své jméno pomocí slova kráva jsem se chtěla odnaučit už dlouho a heureka, dnes je ten slavný den.

Polovině slečniných otázek jsem nerozuměla. Slečna opakovala. Ale teprve, když jsem jí dala svoje identifikační číslo, překvapeně vyhrkla: "Ale to je cizinecké číslo." Inu, když je někdo byrokrat, může ho na to, že ten druhý není Chilan, upozornit až jeho identifikační číslo.

Slečna nakonec zjistila, že ten její doktor nemá místo. Ještě, že jsem si nenechala hláskovat jeho jméno.

Ale nebojte, našla mi místo u jiného. Takže mi bude sloužit v sobotu v divadle aspoň ten zrak, když už tedy nejspíš ten zvuk bude tak trochu bzučením mouchy v mých uších, jak moudře říkali indiáni v májovkách.

P.S. Nutně potřebuju zajít k holiči. Musím někde zjistit, jak se řekne holá hlava, abych uměla říct ne, kdyby se mě ptal, jestli to tak chci...