Žirafí příjezd

Tak, a žirafky jsou doma. Stěhováci je měli doručit v 9:30. Vstala jsem tedy v 8:15, protože jsem ráno chtěla ještě něco vyřídit. V 8:30 jsem se tedy vykolébala z postele, strávila 15 minut v koupelně sprchou, která mě bohužel také moc neprobrala, a v župánku jsem se dovlekla do kuchyně udělat si snídani. Zatímco se na sporáku hřálo moje kafe, kontrolovala jsem ospale muškáty za oknem, zda brzy začnou kvést. K méme oušku dolehlo z venku pípání, které neznělo jako klasický alarm, ale spíš jako když couvá autobus nebo kamion. Aniž by mi přišlo divné, co dělá autobus v naší slepé ulici, jsem zamžourala do dálky. Mezi stromy jsem jasně rozpoznala obrovský bílý kamion a na něm...náš kontejner. No podívejte se, ten samý, co byl před naším domem v Rue Lachmann...

...a který jsme možná viděli ve Valparaísu...



Půlku oblečení jsem na sebe navlékla než zavolal vrátný a druhou bleskurychle, než stěhováci vystoupali do našeho patra. 45minut napřed. A víte proč? Aby mi řekli, že už jsou na místě, ale že ještě nepřijel člověk s kleštěmi, který přestřihne pečeť.

Za 45minut člověk s kleštěmi konečně dorazil a mohlo proběhnout nastřihnutí kontejneru. Během hodiny jsem měla možnost začít litovat, že jsme přeci jen odolali bytům 180m2 ve Vitacuře na čtyřnásobek našeho nájemného. Ale pak jsme se pustili do pomalého vybalování a z kartonu vykoukly mezi kvanty papírů žirafí hlavy. Velká žirafa měla sice trochu zacpaná ouška, ale jinak byly obě v pořádku. Stěhovákům se moc líbily. Též je zaujaly naše lyže a nešlo jim moc do hlavy, proč máme šest párů.



Žirafy se u nás nejdříve trochu porozhlídly, předstírajíce, že nechápou, proč je na stole tolik nádobí z Grenoblu (ano, kuchyň je moc malá)


...pak se podívaly do obýváku, kde se jim zdálo, že je také trochu moc věcí...








a následně zkontrolovaly naše pokoje...


















...aby se nakonec pokusily schovat předstírajíc, že jsou pár lyží...ach, ty líné Hvězdopravcovy žirafy! A to si představte, že Hvězdporavec je a bude celý březen na Dalekohledu, takže je celé vybalování na mně. A žirafy se takhle ulejvají...

...nakonec se pokusily ujet na kole...



















...ale úplně nakonec jsme byli všichni rádi, že jsme se sešli.
No dobře, dost toho žirafího humoru. Ale co člověku zbývá, když se octne sám tváří v tvář šedesáti bednám s věcmi...

Kromě stěhování byl na tento pátek naplánován zámečník, který by přidal jeden zámek do sklepa. Domluveni jsme byli na jedenáctou, a tak se v jednu přiloudal šmudla, který se podíval na naše dveře a pravil, že pošle někoho, kdo by zámek udělal kolem třetí nebo čtvrté hodiny. Protože jsem měla chuť zajít za Mathilde, naší sousedkou z Grenoblu, řekla jsem, ať mi zavolají, než dorazí. Šmudla pravil, že v případě, že musím odejít, bude lepší, když zámečník přijde v pondělí. To jsem rezolutně odmítla, protože v pondělí jedu na prázdniny.

V kolik nakonec zámečník přišel si nepamatuju, ježto jsem v tu chvíli již půl hodiny naháněla po telefonu doručovatele z obchodu, odkud nám měli doručit desku, na které by držel náš vařič. Desku jsme objednali 14.února, na svatého Valentýna, a dnes byl tedy den D, kdy měla deska přijít. Ale nešla. Volala jsem tedy do obchodu, kde jsme si ji nechali uříznout: po pravdě, chtěli jsme desku 68 na 61cm s dírou uprostřed, do níž by se vložil vařič. Kdo má vestavěné spotřebiče, jistě ví, o čem mluvím. Díra uprostřed se ale prodavačům jevila jako naprostá bizarní fantazie, o jaké nikdy neslyšeli, čemuž jsme byli ochotní věřit, protože též nebylo možné uříznout desku kratší než 1metr. Volala jsem tedy do obchodu, kde mě přepojovali dvacet minut od čerta k ďáblu, protože naše deska byla zároveň projekt a zároveň zásilka. Ani jedno oddělení s tím tedy nechtělo mít nic společného. "Ale to je opravdu speciální objednávka", říkali všichni. "Moc speciální.", říkala jsem ironicky já a jediné, co mi udrželo úsměv na rtech, byla představa, jak to celé vykládám na blogu. Kromě toho jsem občas byla přepojena na centrálu, kde se mě opakovaně ptali, kde jsem zásilku objednala, než jsem byla zase přepojena na pět minut na pěnici, která zpívala tklivým hlasem tklivou píseň srdce moje miluji tě nade vše. Nakonec se konečně ozval kdosi, kdo se představil jako Fernando a tvářil se, že mi pomůže. Zeptal se na jméno objednavatele. V momentě, kdy jsem ho vyřkla, byl hovor přerušen.

Nedala jsem se odradit a opět se připojila na miluji tě nade vše. Tentokrát jsem měla větší štěstí a Fernando se ozval asi po pěti minutách. "To jsem zase já.", řekla jsem: "Přerušili nás". "Ale ne, nepřerušili.", řekl Fernando: "Já jsem si vykopl telefon se zdi, zakopl jsem o šňůru." Šťastná, že na druhém konci drátu je profesionál a osoba povolaná jsem zopakovala Hvězdopravcovo jméno. Zde musím říct, že situace, kdy ve Francii nikdo nebyl schopen dešifrovat moje jméno, zatímco to Hvězdopravcovo bylo normální, se v Chile radikálně změnila. Moje jméno tu kupodivu vyvolává jedinou reakci: údiv nad tím, že mám jen jedno jméno a jedno příjmení. Chilané mají obvykle dvě jména a dvě příjmení, a tak jim připadám jaksi dost nepojmenovaná. Zato Hvězdopravcovo jméno je pro Chilany nevyslovitelné a nezapamatovatelné. Proto ho obvykle překřtí na Guilermo Montaña. "A jo, Guilermo Montaña.", řekl Fernando: "Jsme vám to přivezli včera, ale nikdo nebyl doma." To je v Chile skoro hřích, protože v Chile je pořád někdo doma, proto také nepotřebují poštovní schránky. Co na tom, že den D byl ohlášen na den později...

Deska došla okolo osmé večerní. Těšila jsem se, jak v kuchyni budu moct konečně dát věci trochu na místo a nebudu nucena mít kávovar na zemi.

Chyba lávky. Říkala jsem vám, že je to deska, co nešla. A nejde a nejde. Bude vyžadovat zkrátit a vyříznout. Hvězdopravcovi jsem na to vybalila jeho čerstvě došlé nářadí, ať si taky trochu užije.

A to je všechno. Mějte se pěkně, protože já frčím v pondělí na téměř dva týdny na sever. Tak se těšte na konečně nějaké opravdu pěkné fotky!