Santiago...bez bariér

S žirafami k nám přijela také naše kola. Dvě Hvězdopravcova, kteří jsou chudáci nepokřtěnci, a dále můj Rokmešín a můj Hektor. Hektor je moje městské kolo, které jsem dostala ke svým třicátinám od mých kamarádů v Grenoblu. Po návratu z našich prázdnin jsme se rozhodli, že po stěhováním způsobené pauze budeme zase brázdit městem výhradně spolu. Jako myslím s Hektorem. Čert vem autobusy, stejně tam nejde číst.

Když se rozhodnete jezdit Santiagem na kole, rychle zjistíte jednu věc. Lidé, kteří se jinak než na kolečkách pohybovat nemůžou, to musí mít pekelně těžké. Pokoušejíc se vyndat Hektora ze sklepa, jsem si poprvé všimla, že architekt našeho domu, jehož jméno je hrdě napsáno na naší fasádě, zřejmě ďábelsky nenáviděl matky s kočárky a vozíčkáře, když naplánoval šest stoupajících schodů před vchodovými dveřmi, deset klesajících schodů do sklepa a následně dva stoupající schody k našemu sklepu. Rozdíl jsou, ano, počítáte dobře, dva schody. Ale takhle se z toho stává skutečná překážková dráha.

Nicméně tedy svého patnáctikilového Hektora nakonec vyvleču na zemský povrch. Pěkně po chodníku se vydáme do města. Po chodníku, protože v chilské španělštině zcela jistě neexistuje pojem cyklistická stezka, a pojem cyklista, podobně jako v pražském dialektu, musí být nejspíš neologismus, který se nevyskytuje rozhodně v žádné příručce silničních pravidel, pokud tedy něco takového v Chile existuje. Každopádně si stejně nejsem jistá, jak by to udělali s cyklistickými stezkami na silnicích, co mění směr podle toho, kolik je zrovna hodin. Také jsem ještě nezjistila, kolik mrtvých způsobila na těchto silnicích změna času na podzimní, která nastala náhle a nepředvídaně, v jednom ze tří, na internetu dohledatelných, dat. Jak jsem vám říkala.

Jezdit po chodníku v Chile je poměrně v pohodě, protože základním pravidlem je zde v silničním provozu právo silnějšího. Žádný hloupý chodec by tedy přecházel na zelenou bez toho, aniž by se rozhlédl, a chytrý pokorně na zelenou posečká, dokud zahýbající auta do jednoho nepřejedou. Jistě, jsou země, kde je zvykem, že pokud auto odbočuje, musí dát nejdřív přednost chodcům, ale v Santiagu...platí právo silnějšího, či moudřejší ustoupí, jak chcete. Já se tedy se svým Hektorem na silnici mezi městské džípy, které mají Chilani tak rádi, rozhodně cpát nebudu. Naopak, na chodníku, pokud tedy dáte pozor na parkující auta, jste králem. Lidé uskakují, na zastávkách odstraňují svoje tašky položené na zemi, chytají děti a psy a tisknou se k plotu. Osobně se na chodníku cítím trochu provinile, jezdím pomalu, sesedám a děkuji. Strach, kteří chodci manifestují, jsem pochopila, až když jsem se na chodníku málem nechala smést hochem na příšerné hajtře, který se náhle vynořil za rohem.

Tím, že se stanete vládcem chodníku, ale vaše trable rozhodně nekončí. Chodníky mají totiž obrubníky. Konečně mi docvaklo, proč oba dva vozíčkáři, které jsem za celou dobu viděla, jeli po silnici. Obrubník je někdy vyšší než dvacet centimetrů, což tedy rozhodně Hektorovým ráfkům nemůžu udělat. Občas se ale najde obrubník nižší a občas cosi, co bylo zřejmě zamýšleno jako bezbariérový sjezd pro kočárky, což je rádoby snížený chodník se schodem cca deset centimetrů, aby se miminko vesele natřáslo. Při jednom takovém bezbariérovém přejezdu mě to tak nadhodilo, že mi sjely nohy z pedálů a ztratila jsem svůj chic letní pantoflíček. Potupně jsem musela zabrzdit a jednou nohou bosou doťapat zpátky na druhou stranu ulice.

Najednou, zničehonic, uprostřed Bellavisty, jsem objevila dva bezbariérové přechody se zdrsněním a všemi podobnými blbinkami. Zřejmě, aby vozíčkář žijící na jedné straně ulice mohl bez asistence do hospody na straně druhé. Jenže jak by přežil vozíčkář v přízemních domcích Bellavisty...se vstupními schody? A i kdyby, moc na ty bezbariérové přechody nespoléhejte. Na jednom místě se mi stalo, že jsem na ulici vjela s bariérou pouze 10cm, což je evidentní snaha o bezbariérový přechod...a na druhé straně byl obrubník nejméně dvacet centimentrů. Inu, možná další vysvětlení, proč vozíčkáři jezdí po silnici.

Zdoláte-li obrubník a znovu vjedete na chodník, vaše nově ovládnuté území má další háček. Z Bellavisty jsem dnes jela do Recolety dobrovolničit do asociace. Hned za centrem Bellavisty nastane panelový chodník s panely různě propadlými do země, což vytváří na chodníku poměrně slušný crossový terén. Na hranici mezi Bellavistou a Recoletou naštěstí chodník chybí úplně a místo něj je jen uplácaná země. Obě komuny se zřejmě nemůžou dohodnout, kdo by chodník měl udělat. Po klidu na tomto území nikoho ovšem překročíte hranici a opět se začnete natřásat. Nehledě na to, že každých dvě stě metrů musíte slézt, protože...váš chodník končí obrubníkem.

Jedno je ale na cestování na kole přeci jenom dobré. Tedy, nemluvím o tom, že kolo je sport a že Santiago je placaté a znečištěné a že kdyby jezdilo na kole více lidí, nejen, že by ve městě bylo méně smogu, ale břichatí (což je většina) Chilané by možná také byli o něco zdravější. Konec konců, v Praze to máte to samé, Češi jsou břichatí a stezky pro kola v Praze nikde. Nehledě na to, že když se v Čechách vydáte do ulic na kole po chodníku, odněkud se jistojistě vyprsí nějaký usoplený policista, který vám za to dá pokutu a ještě přilepí další za to, že máte rozbité světlo, zatímco se ulicí klidně prožene stovkou bavorák, který by vás na silnici objel tak, že byste se z toho strachy svalili do příkopu (jak jinak byste také ocenili osobnost jeho řidiče, že). Ale dost hořkých slov od slečny, která se v Praze dva roky pokoušela jezdit na kole, však by měla být ráda, že to na rozdíl od Jana Bouchala a mnoha dalších přežila, a moc neremcat.

Kolo je dobré v tom, že slouží tak trochu jako v Praze pes, tj. každý se s vámi dává do řeči. V Santiagu je i přes podmínky, které jsou cyklistům nabízeny, lidí na kole hodně. Důvod je jasný: doprava je drahá. Jízda metrem stojí průměrně 400pesos, což je asi 60 centů, tj. něco kolem patnácti korun, ale měsíční jízdenka tu neexistuje, dokonce ani roční. Když jsem tedy dnes celá natřesená dojela do asociace, libovala jsem si, že se cesta z 45minut takto zkrátila na pouhých dvacet, ale všichni přizvukovali: a hlavně je to zadarmo. I na kole vypadám pořád jako gringa a mluvím jako gringa, ale lidé na ulici mě berou nějak víc jako jednu z nich a mluví a mluví. A pokaždé, když parkuju kolo, přitočí se někdo s dobrou radou, ať dám kolo tam či tam, nebo ať ho raději vůbec neopouštím, nebo mi ho někdo ukradne. Jeden zametač mi dokonce řekl, že mi na kolo během svého zametání dohlédne, ať jdu v klidu nakoupit. Inu, o veřejné paranoe zde jsem vám již psala. Kdo by asi tak ukradl moje kolo za bílého dne na rušné ulici během pěti minut, když je Hektor zamčen zámkem, který odolal všem grenoblským nocem. Zároveň je ale pozornost lidí na ulici milá.

A tak s Hektorem budeme dál slézat obrubník, přecházet a opět vylézat, kličkovat mezi chodci a jediné, co musím udělat, je přilepit zpět růžovou a žlutou trumpetku, které jsem ke kolu kdysi dostala.