Domů, do Bellavisty, do Santiaga

Náš výlet skončil a skončilo také moje pobývání na Dalekohledu. Na první jarní den byl čas vydat se na letiště v Antofagastě a zjistit, zda nám během dvou týdnů mojí nepřítomnosti někdo nevybílil byt. Jak vidíte, paranoa Chilanů a mnoha přistěhovalců zasáhla i nás. Jen jsem přemítala, zda se k nám jako první vloupe zámečník, který vyměňoval zámek na našich dveřích a dal do nich zámek evidentně použitý, nebo zda se k nám vloupají stěhováci, kteří viděli naše žirafy a vůbec všechno bohatství, jímž oplýváme. Bílení je ale přeci jenom milosrdnější, než to, co se stalo kamarádům kamarádů JB a Mathilde, kteří zapomněli při odjezdu na dovolenou zavřít okno, a během dvou týdnů se jim do bytu nastěhovala celá kolonie holubů. To pak musíte bílit sami. Vzhledem k tomu, že okna jsem pečlivě zavřela, byla jsem přeci jen poměrně klidná.

Z Dalekohledu jsem odjela autobusem, v němž jsem byla úplně sama, protože v sobotu odpoledne žádný astronom neodjížděl. Pohodlně usazena a cítíc se jako hvězda v limuzíně jsem dojela do Antofagasty, které jsem se musela omluvit za to, že jsem ji v minulém příspěvku nazvala městem, kde chcípl pes. Ano, Antofagasta není žádný zázrak, ale alespoň leží na břehu Tichého oceánu, který se v zapadajícím slunci poměrně neklidně vlnil podél pobřeží.

Letiště v Antofagastě má celé tři brány a nikdo se vás zde neptá na žádný doklad. Vyzvedla jsem si palubní vstupenku a hledala tabuli s odlety, abych věděla, do které ze třech bran mám vlézt. Na druhém konci haly jsem uviděla hlouček lidí zírající na obrazovku, a tak jsem se vydala tímto směrem. Chyba lávky. Jste v Chile. Na obrazovce tedy právě probíhal...fotbalový zápas.

Bránu jsem nakonec našla bez problémů a mohli jsme letět. A za hodinu a půl jsme byli v Santiagu.

Coby star dovezená na letiště autobusem-limuzínou jsem se domnívala, že na letišti v Santiagu na mě bude čekat taxi Hvězdárny. Taxi Hvězdárny jsou ale tak spolehlivá, že na nás například čekal taxikář pět hodin, když jsme opožděně přiletěli ze sněhem ochromené Evropy, ale zároveň náš kamarád Sylvestre jednou čekal na letišti pět hodin na taxikáře. Sylvestre se totiž nevybavil ani telefonním číslem, ani adresou hotelu, do kterého směřoval. Velkou sázkou do loterie je rovněž vždy ranní Hvězdopravcův odjezd na Dalekohled. Řidič taxi totiž nemá seznam osob, které má vyzvednout, natož jejich telefonní čísla. Čerstvě přestěhovaní astonomové tak obvykle letí až příštím letem, než tím původně programovaným. A ti, kteří mají to štěstí, že je taxi vyzvedne, musí čelit zvídavým otázkám taxikáře, zda má vyzvednout ještě někoho, a držet si klobouky, když taxikář dupne na plyn, aby to všechno stihl.

Není se tedy čemu divit, že na letišti taxi Hvězdárny nebylo. Coby dvou a půl měsíční obyvatelka Santiaga jsem se odvážně zeptala prvního taxikáře, který se nachomýtnul, za kolik mě vezme do Bellavisty. Taxikář vytáhl jakýsi velmi oficiálně vypadající papír, což bývalé Pražance a slečně právě se vrátivší z Bolivie jasně zavánělo pokusem o doložení předraženého tarifu, a oznámil mi, že jeho tarif je 17000 pesos. Řekla jsem tedy děkuji a nashledanou, protože vím, že speciální radiotaxi stojí 12000. Taxikář se mě zeptal, kolik platím normálně. Po sdělení ceny se rychle zeptal o podál stojícího jednonohého důchodce, zda pro něj je 12000 OK. Důchodce řekl, že ano.

Není v mojí povaze odmítnout službu někoho jenom proto, že je starý a má jen jednu nohu. Lepší, než jen jedno oko, řekněme si cynicky, alespoň u řidiče. Naopak jsem odmítla nabídku, aby mi můj jednonohý řidič vzal můj patnáctikilový batoh. Dopajdali jsme se k autu, které zcela jasně nebylo taxi. Když ale víte, jak to v Chile chodí se sociálním systémem, moc se nedivíte.

Jednonohý taxikář se mě nejdřív zeptal, odkud jsem, kde bydlím atd. a jak se mi líbí Chile. A kde jsem v Santiagu už byla. A stejně, jako vždy, když narazíte na starého člověka, který rád mluví o svém životě a místě, kde žije, začala přednáška o Santiagu. Vzpomínala jsem na svoje studenty-důchodce z Francie, kteří mi tak rádi pomáhali objevovat jejich zemi. A když je ten člověk navíc falešný taxikář, máte okružní jízdu zajištěnou. Estación Centrale...a zdalipak tuším, že ji postavil Eiffel? La Moneda a zdalipak vím, proč se tak jmenuje? A jak se jmenuje sídlo vlády v Argentině? Taxikář zjistil, že jsem ještě neviděla, jak se před Monedou střídá hradní stráž a rozhodl se, že takovou parádu nemůžu zmeškat. Kdypak se ale ty stráže střídají? Nic jednoduššího, než učinit malou odbočku a zajet se před Monedu zeptat strážců samých. Projeli jsme okolo Muzea Prekolumbovského umění, okolo senátu, okolo mrakodrapu, odkud střílejí na Nový rok ohňostroj, projeli jsme kolem Cerro Santa Lucía, který je nazýván "Hotel verde" (Zelený hotel), vzhledem k tomu, že ho chilská mládež využívá stejně jako jejich pražští vrstevníci Petřín, a to všechno, když jsme zrovna nejeli kolem žádné význačné budovy, zpestřené o lekce chilského dialektu. Pravda, slova, "která říkají mladí", jsem se přiučila jen s opatrností beroucí v potaz můj údiv nad otázkou mé babičky, která se mě coby adolescentky zeptala, zda chodím na čaje.

Dozvěděla jsem se, že bydlím vedle školy, do které chodí taxikář každé úterý vyzvedávat svého vnuka a že letos pan taxikář oslaví 47.výročí svatby.

Tak vidíte. Hlavně nebýt paranoidní, člověku by pak kdekteré setkání mohlo uniknout.

A pak jsem byla doma. Pozdravila jsem žirafy a přeživší zeleň. Nad petrželí, koriandrem a koprem jsem udělala kříž a potěšila jsem se s bujně se rozrostlou bazalkou a kvetoucími muškáty. Tak mě tady zase mají...

P.S. Když jsem se ukládala ke spánku, spatřila jsem na závěsu obrovského černého pavouka (no, obrovského...ale docela velký byl...). Tak přeci jen nějaký nezvaný host. Přes moje předsevzetí nebýt paranoidní jsem se ho rozhodla i přes pokročilou noční hodinu vyluxovat (co kdyby byl jedovatý a v noci mě kousnul). A jak známo, když vyluxujete pavouka, musíte hned vysypat sáček. V momentě, kdy jsem sáček vysypávala, chtěla jsem si trochu přisvítit a vypadly při tom pojistky. Nejen, že nevím, kde v našem chilském bytě máme čelovky, ale také nevím, kde je ona proklatá elektrická skříň. Zato jsem přesně věděla, kde je onen pavouk. Hvězdopravec je pořád a jako obvykle na Dalekohledu a nemůže mě tedy chránit před podobnými strašlivými věcmi. Ach já chudáček. Tak jsem to vzala úprkem za vrátným. Vyložila jsem mu, že jsem ve dvě v noci sama doma a že mi vypadly pojistky a nemůžu je najít. Mám pocit, že mu při těchto slovech narostla blyštivá zbroj a bílý kůň, jak stoupal do třetího patra pojistky nahodit. A tak můžu klidně spát...