Když kocour není doma

Když jsme přijeli do Chile, věděla jsem, že Hvězdopravec bude muset občas jet na Dalekohled. Osmdesát nocí se mi z Evropy zdálo jako troška. Šest za měsíc, mávla jsem rukou. Když jsme ještě žili ve Francii, jezdil Hvězdopravec jeden týden v měsíci pracovat do Ženevy a já jsem to vždycky využila k sezvání všech českých kamarádů k sobě domů.

Při příjezdu na tenhle odlehlý kontinent jsem poznala Mathilde, která mě rychle vzala pod svoje ochranná křídla. Říkala přitom, že turnusy na Dalekohledu jsou hrozné a že ona ten první celý probrečela. Pcha, řekla jsem si Já, co se sama odstěhovala do Francie, pravda, s pracovní smlouvou, ale jen s batohem na zádech, bez bydlení a s pouhými 900 eury v kapse. Do města, kde jsem neznala ani živáčka, pcha!

Bůůůůů, dělala jsem poměrně soustavně osmý den Hvězdopravcova prvního turnusu. Byla jsem na druhé straně zeměkoule a Hvězdopravec odjel pouhých jedenáct dní po příletu. Neměla jsem práci, kamarády a dokonce ani svoje věci, které putovaly v kontejneru z Evropy a byly v té době ještě na severní polokouli, ne-li dokonce v marseillském přístavu. A dokonce ani byt. Bydleli jsme v hotelu a do pokoje mi čtyřikrát denně, v různém pořadí, v naprosto nepředvídatelné hodiny chodily uklízečky. Jednou, aby ustlaly, jindy, aby vyměnily ručníky, pak zase, aby uklidily a naposled, aby vše zkontrolovaly. Někdy se jim pořadí popletlo, takže chodily kontrolovat, když ještě nic neudělaly, pak zase odběhly s tím, že to tedy později přijdou udělat, pak něco přinesly atd. Pokaždé viděly, jak pořád nemám žádné kamarády, žádnou práci, pořád jenom sedím, čtu, či, ještě horší, jím a nic v životě nedělám. V pátek se vždy ptaly, v kolik mají v sobotu přijít, aby nerušily, a vždycky přišly úplně v jinou hodinu, než jsem jim řekla. Nakonec jsem říkala: přijďte, kdy chcete. Hlavní je nechtít po lidech nemožné.

Toto úterý odjel Hvězdopravec na svůj první letošní turnus a já pozoruju, jak už je ze mě zase odolná námořníkova žena. Stýská se mi, ale zopakovat si občas život, jaký byl za svobodna, také není k zahození.

Ve čtvrtek jsem šla do divadla . Nevím, čím to je, že ve dvou nás vždycky přemůže lenost, ale když je člověk doma sám, kulturní choutky ho vyženou. V rámci Santiago a Mil, festivalu, kde je vstupné tisíc pesos, tedy asi 30kč, je toho k vidění spoustu. Představení bylo v Bellavistě na střešní terase a v teplé letní noci mě opravdu bavilo. Byla jsem na něm s Amélií a Alvarem, kterému všichni říkají Alvarito od té doby, co se náš milý třicetiletý Argentinec v nákupním centru Mall Sport spontánně a nadšeně zastavil u dráhy pro dětská auta a nadšeně zvolal: "Autitos!". Autíčka!

Po divadle jsme šli na večeři, ačkoli bylo už kolem jedenácté večerní. Co můžete čekat také od Argentince, Španělky a dvou Chilanek. Ony dvě Chilanky byly zaměstnankyně v divadle, a tak jsme celý večer strávily mluvením o Piñerovi a o tom, co bude s kulturou v Chile. Jak se dá očekávat, obě divadelnice, stejně jako všichni moji známí Chilané, byly z volby doprava nešťastné. Není se čemu divit. Majitel televizní stanice Chilevision, jejíž nejnovější seriál Mujeres de lujo, Ženy luxusu, je ve studiu natočená pitomost ze života luxusních prostitutek, asi malá divadla v Bellavistě za svou prioritu pokládat nebude.

V pátek jsme šli do našeho oblíbeného vinného baru Open. Má ho Francouz a bar funguje zároveň i jako obchod s vínem, takže lahve jsou za stejnou cenu jako v supermarketu. Pokud si dáte víno na místě, platíte přirážku pouhých 2000 pesos, tj, asi šedesát korun. V baru mají také skvělý výběr tapas. A je hned vedle Hvězdárny, což činí z astronomů jeho velmi, velmi pravidelné klienty.

Dorazila jsem o tři hodiny pozdě, protože Alvarito byl při psaní mailu, přemýšleje o tom, jakou lahvinku večer otevřeme, zrovna dobře naladěný, a tak v mailu udělal malý astronomický vtip, tj., že čas setkání uvedl v univerzálním světovém čase, nikoli v obyčejném čase, který zrovna máme v Chile. H2SO5, chtělo se mi zasyčet trochu chemického vtipu, když jsem zjistila, že sraz byl ve skutečnosti v šest odpoledne, ne v devět večer. Naštěstí je na Alvarita a Rethu spoleh, že pokud půjdou po práci v šest na skleničku, v devět je zastihnu, jak právě vybírají další láhev. A to se přesně stalo.

Nechte mě udělat malou odbočku a představit vám Rethu. Už dlouho se těším, až vám o ní budu povídat. Retha je z Jihoafrické republiky a dlouho žila v Anglii. Jmenuje se celým jménem Magaretha. Její tatínek ji byl na matrice zapsat po řádném zapití nového potomka, a místo zamýšlené a neoriginální Margarethy do papíru opile naškrábal Magaretha. A jak to bylo, tak to zůstalo. Tedy přesně naopak, než to udělali ukrajinští úředníci u mojí kamarádky Katky, kterou její český tatínek chtěl pojmenovat Kateřina, ale Ukrajinec ji prostě zapsal jako Jekatěrinu, protože se mu zřejmě neruské jméno zdálo podrývat socialistické zřízení. A co je psáno, to je dáno. Z Margarethy je Magaretha a z Kateřiny Jekatěrina. Našim těhotným adolescentkám připomínáme, ať si u svého novorozence také dobře zkontrolují pohlaví. Nemyslím v realitě, to obvykle maminky dělávají, ale na papíře. Problém totiž je, že španělsky se řekne žena mujer, jenže m v rodném listě znamená sexo masculino, tedy mužské pohlaví. Nejedna popletená porodní asistentka už do rodného listu napsala holčičce m, a protože si to maminka nezkontrolovala, musela později rozjet komplikovaný soudní proces, aby prokázala, že se její dcera skutečně nenarodila jako muž.

Ale vraťme se zpět k Rethe. Konec konců, když mluvím o téhle postavičce, bude řeč o administrativě ještě mnohokrát. Retha je Jihoafričanka a tím potencionální terorista pro všechny úředníky dobré vůle. Potřebuje víza všude, dokonce i do naší malé rodné zemičky. Když o ně v Anglii žádala, aby mohla zajet do Prahy popít něco českého piva, volali jí z české ambasády, že problém je, že má sice jako anglický doktorand evropské zdravotní pojištění, ale toto pojištění nehradí převoz zpět do Anglie v případě úmrtí na českém území. A že tedy nejde vízum vydat, protože co kdyby Retha v Čechách zemřela, kdo by ji asi do Anglie dopravil, že? Mají to snad platit daňoví poplatníci??? Retha úředníkovi s rázností jí vlastní vysvětlila, že již ze samotné definice smrti vyplývá, že jí bude už naprosto jedno, co s jejím tělem bude, a zda by žádosti o vízum pomohlo, kdyby prohlásila, že v případě úmrtí dává své tělo k dispozici české vědě. Úředník zalapal po dechu a přepojil Rethu na svou nadřízenou. Ta suše a úsečně Rethe vysvětlila, že česká věda v žádném případě zájem o její ostatky nemá a že žádost o vízum je oficiálně zamítnuta. A bylo po pivu a po Praze.

Všechny tyhle a další trable udělaly z Rethy člověka, který se pramálo stará, co si o něm lidé myslí. K dobrým vtípkům všech hvězdářů patří poznámky jako "kde je Retha, asi si vybírá, co si vezme na sebe, hahaha". Retha je zkrátka blonďatou ženskou verzí Dominika, který vlastnil několik párů stejných černých kalhot a několik párů stejných černých triček, což mu zajišťovalo, že má co na sebe a nemusí se trápit s tím, zda by módní policie nekritizovala nezvyklou kombinaci barev. U Rethy doma jsem ještě nebyla, takže nevím, zda také jako Dominik vlastní pouze madraci a kávovar a zda jí druhá madrace slouží jako závěs, pro ucpání okna, aby jím nevnikalo do ložnice světlo.

Astronomové jsou ve většině muži, ale i tak je na Hvězdárně nemálo astronomek. Většina z nich zadaných, což velmi trápí svobodného astronoma, Němce Dietra. Dieter o sobě na svých webových stránkách tvrdí, že jeho hobby je turistika a zlobení malých koťátek, a na Hvězdárně je o něm především známo, že si holí celé tělo a vlastní pár lederhosen. To, že pověst o holení je pravda, mohl pak spatřit každý návštěvník oficiálních stránek Hvězdárny. Ve třetím díle propagačního filmu Hvězdárny nazvaném "Den v životě astronoma", který je ve skutečnosti "Den v životě Dietera", Dieter po noci naplněné prací vysvětluje v miniaturních plavečkách, že si před spaním jde vždy trochu zaplavat.

Když Retha na Hvězdárnu přišla tuto zimu, Dieter zavětřil a jal se ji zvát na kafe s takovou horlivostí a vytrvalostí, že si za to vysloužil přezdívku Determinátor. Až když mu Retha nakonec s jemností, jež je jí vlastní, pěkně od plic řekla, že s ním nepůjde ani na kafe, ani na večeři, ani nikam jinam, usoudil, že je načase se urazit a s Rethou už nikdy nepromluvit.

Retha byla jednou z účastnic výletu do rezervace Los Cipreses tuhle neděli. Kromě blondýnky Rethy jela blondýnka Lucie a blondýnka Martina. A vezl nás, jak jinak, náš šíleně špinavý Pathfinder, kterého nedávno Diana poctila slovy: "Kdo to je tu tím špinavým gázikem?"

Celá cesta byla tak trochu cestou do hlubin Chilanovy duše. Nejdříve Panamerikana na jih a její podivní obyvatelé a šílení řidiči. Pak Rancagua bez jediné cedule, která by nám řekla, kudy máme do rezervace jet. A potom silnice za Rancaguou a posléze cesty, stále bez cedulí. Na jedné křižovatce jsme se rozhodly, že se zeptáme protijedoucího auta, zda jedeme správně. Zastavit auto jedoucí v protisměru se ukázalo být velmi lehké. Ještě, než jsem stihla stáhnout okénko, řidič protijednoucího auta po mně střelil otázku: "Prosím vás, jak se jede do Coyi?", což byla vesnice, odkud jsme zrovna přijely, nebo to tak alespoň tvrdila mapa. Ochotně jsme mu tedy poradily a rovnou se zeptaly, zda on jede z rezervace Los Cipreses. Jel. A tak jsme nakonec dojely.

Zastavila jsem před domkem, kde se má platit vstupné, a protože jsem tak trochu stála nepříliš zaparkovaně, poprosila jsem Martinu a Lucku, ať jdou zaplatit. Nakonec jsem ale viděla, jak parkují ostatní, a rozhodla se jít v klidu za mými souputnicemi. Vešla jsem a viděla jsem Martinin zděšený výraz. Nechtějí nás pustit dovnitř. Co?, podívala jsem se na hlídače: "No, nemáme volný stůl.", vysvětlil mi. Podivný důvod, proč člověk nemůže do rezervace velké mnoho a mnoho hektarů, táhnoucích se až k hranici s Argentinou. "A projít bychom se mohly?", zeptala jsem se. "Jo projít!", zvolal hlídač: "No to jo!". Sláva! Tak jsme oněch 130km ze Santiaga nejely zbytečně! Ještě, že jsme nechtěly jen piknikovat, to bychom to zase musely otočit, když nemají stůl! Hlídač požádal o trochu strpení, než nám vydá lístky, a začal telefonovat kolegovi hlídači, aby zkontroloval, kolik lidí sedí u jednoho stolu na piknik a aby případně lidi sesadil, ježto stále přijíždějí další. Domnívám se, že nejspíš ještě nedávno pracoval v lokální restauraci.

Zaplatily jsme každá skandálních 2000 pesos (60kč) vstup a dostaly tu nejhorší mapu, kterou jsem kdy v živote viděla. Jeden centimetr odpovídal asi třem kilometrům, mapa byla rozmazaná a nečitelná. Hlídač nám vysvětlil, že máme jet o šest kilometrů dále, kde začínají chodecké stezky parkem. Nejdelší prý má šest kilometrů, ale žádný strach, jsou tam prý i kratší. Zřejmě ho vůbec nenapadlo, že by to čtyři modrooké drobné slečny s tím chozením myslely nějak vážně. I když vylezly z toho špinavého Pathfindera.

Dojely jsme k východišti stezek, kde sice nebylo nic označené, zato tam, nepochybně za vstupné do rezervace, ochránci přírody postavili nesčetně míst na piknik a míst na grilování. Houfy Chilanů tam pekly, jak jinak, asado. Den před odjezdem jsem se snažila najít mapu na internetu, což se mi nepodařilo, ale věděla jsem, že by se autem mělo dát dojet ještě mnohem dál. Jenže to nešlo. Po chilsku byla hned za tábořištěm se stolečky cesta a přes ní zamčená opevněná brána.

Přelezly jsme bránu a rozhodly se, že nepůjdeme žádný ze směšných okruhů okolo tábořiště, ale prostě budeme pokračovat údolím směrem k ledovci na konci. K ledovci by to i z konce silnice sice trvalo tři dny, ale rozhodly jsme se jít alespoň kousek. Po sedmi kilometrech po prašné cestě, kde jsme naštěstí alespoň pozorovaly kroužíčí kondory a hejna uvřískaných papoušků, jsme došly ke skutečnému vstupu do rezervace. Cestu jsme našly více méně hlavně díky tomu, že Retha je Jihoafričanka a její schopnost orientovat se v terénu bez mapy byla od malička notně rozvíjena. Jak řekla, když se ztratíte v buši, je to průšvih. Přestože již předtím jsme měly samozřejmě hezký výhled na vrcholky hor, tady začínala opravdu pěkná procházka. Jenže po sedmi kilometrech, když víte, že stejných sedm budete muset šlapat zpátky, je na nějaký velký okruh pozdě.

Šly jsme přesto dál doufajíce, že někde najdeme pěkné místo na piknik. Ve stínu, protože slunce pražilo a bylo přes třicet stupňů. A v cipřišové rezervě ani jeden cipřiš, pod kterým bychom si odpočinuly. Nakonec jsme se svalily asi o půl kilometru dále a rozhodly se jíst. Jenže ouha. Sotva jsme vybalily jídlo, byla u nás vosa. A druhá. Třetí. Při čtvrté jsem pochopila, že pikniku je konec. Popošly jsme ještě kousek a tentokrát se svalily do stínu přímo na prašné cestě. Bez výhledu, ale s nadějí, že se nám podaří sníst alespoň kousek svačiny.

Chyba lávky. Rezignovaně jsem snědla asi dvě sušenky, na které vosy tolik nešly, a začaly jsme se vracet. Rychle, protože rezervaci je samozřejmě nutno chránit, takže vstupní brána zavírala v 17:30. Žádné ponocování v přírodě, vážené dámy! Jen jsem si lámala hlavu, co je to za zemi, že supermarkety zavírají v 22h i v neděli, zato přírodní rezervace musejí být v 17:30 prázdné.

Mluvíce o pivu, vinném střiku, sýrech a všech věcech, co v Chile chybí, jsme došly k oné zavřené bráně, zase přelezly plot, dovlekly se k Pathfinderovi a dojely k závoře, která byla naštěstí ještě otevřená. Zastavily jsme, protože u vstupu byl obchod a Martina doufala, že v něm mají třeba něco studeného k pití. A ještě jednou chyba lávky! Obchod prodával kabelky. Ani v Andách přece nemůžete být za cuchtu!

Já jsem se zatím šla zeptat hlídače, zda půjčují klíč od oné zavřené brány za tábořištěm, abychom mohly příště dojet údolím dál. Dal mi typickou odpověď uniformovaného Chilana: "No, no se puede!". Ne, to není možné! "Aha", řekla jsem: "a kdybychom chtěly jít až k ledovci, tak taky nemůžeme?" "No, to ano, to bychom vám ho půjčili, abyste se mohli přiblížit autem", řekl hlídač. Aha!!! A komu mám zavolat, čí razítka potřebuju? "Nic nepotřebujete.", řekl hlídač: "Prostě přijedete a my zhodnotíme, zda můžete vstoupit nebo ne."

Jestli mají volný stůl. A jestli nejsme samé ženské.

Nasedly jsme do auta a jely domů. Diskuzi jsme pokračovaly kritizováním chilských řidičů, chilského jídla, chilských zvyků a především zvyku se nerozčilovat a toho, že rozčilovat se a kritizovat je v Chile neslušné.

"Kdybych já jen uměla španělsky!", řekla Retha: "Já bych jim to všechno řekla!"

A já jsem si tím naprosto jistá. Pěkně od plic.

Když se na celý svůj poslední bezhvězdopravčí týden koukám, vidím, že jsem za ten rok udělala pěkně skok dopředu v adaptaci na místní dění a že bych se odvážila dokonce předstoupit i před hotelové uklízečky, aby nahlédly do mého života.

V úterý se chystám na Metalicu, ve středu zase do divadla a v pátek se mi vrací Hvězdopravec. V sobotu v sedm ráno odlétáme do Balmacedy, do Patagonie. Vracíme se jeden únorový čtvrtek v noci a v pátek ráno přijíždějí na návštěvu moji rodiče. Tak se možná nějakou chvíli na blogu neuvidíme. Ale jak se znám, bez psaní to nevydržím.

Lvouni, potápníci, tučňáci a prezidenti

Čím dál tím častěji o svém blogu slýchám, že moje příspěvky jsou dlouhé. Nu což, pravda je, že s naplněním požadovaného počtu stránek slohových prací jsem nikdy neměla problém. Dokonce ani, když se téma opakuje. O lvounech už jsem vám psala, o potápnících, kteří jsou vlastně potápěči, také, dokonce i na volbu prezidenta došlo, jen tučňáci mi jaksi chybí. Ale po pořádku.

Po návratu z Martiniku jsme byli neuvěřitelně sociální a celých prvních deset dní jsme strávili s přáteli tu někde v Bellavistě, tu u někoho doma a vůbec všude okolo. Moje pracovní aktivity se zase všechny pomalinku vrátily do normálu. Po deseti dnech v Santiagu se nám tedy zase začalo chtít se jet někam podívat, takže jsme na tenhle víkend naplánovali potápění v Los Molles. Los Molles je vesnička na sever od Valparaísa, asi 160km od Santiaga, což je vlastně, co by kamenem dohodil. Jede se tam navíc po Pan- amerikaně, což je v tomhle úseku dálnice. Takže jsme opět měli možnost obohatit naši sbírku "co všechno se v Chile může pohybovat po dálnici". Kromě obvyklých cyklistů a maminek s kočárky jsme na téhle cestě viděli především člověka, který přecházel dálnici na koni, věře tak bezmezně v koňovu chladnou hlavu vstříc řítícím se kamionům a Pathfinderovi. No, kůň se mu naštěstí nesplašil, ladně přeskočil bariéru uprostřed a zastavil se před projíždějícími vozidly v druhém směru. Při cestě zpátky jsme zase zahlédli kamion s přívěsem vrchovatě naloženým pytli s čímsi, a na pytlích nahoře trůnil osobní automobil. Nedovedu si vůbec představit, jak ho tam zvedli, jen jsem si představila, jak ho na ty pytle asi mohli přidělat, a nakázala jsem Hvězdopravci, ať kamion okamžitě předjede nebo se od něj jinak rychle vzdálí.

Ale v pořádku jsme dojeli do Los Molles a ubytovali se v chatkách, tzv. cabañas. Chilané bydlení v cabañas zbožňují a vyhledávají. Chatky jsou totiž vybavené také kuchyní, takže se dovolená tolik neprodraží, a především často také místem pro grilování, kterému se tady v Chile říká asado. Los Molles je vesnička, kde tráví dovolenou především střední vrstva Chilanů, takže cabañas jsou vlastně skoro jedinou možností ubytování, pokud si nechcete přímo pronajmout dům. Musím říct, že mě také cabañas okouzlily. Nebo možná fakt, že jsme u moře v čemsi jako domeček a sami.

Nejdříve jsme rozhodli jít se najíst a Hvězdopravec, který kdysi v Los Molles byl, vybral restauraci El Pirata Suizo, Švýcarský pirát. Jak název napovídá, majitel je Švýcar a dobře se hodí do skupiny různých jurodivých dobrodruhů z Evropy, kteří si v některém zapomenutém koutu Chile otevřeli horské chaty nebo restaurace. Pravidelný čtenář si možná vzpomene na AndenRose pod Llaimou nebo na M.I.Lodge v Termas de Chillán. Švýcarský pirát nemá jídelní lístek a hned na úvod vám oznámí, že neprodává ani coca colu, ani pastel de choclo, ani některé další "lahůdky", které Chilané obvykle polykají. A dále následuje kurz o ekologii a jak se máme starat o vodu, přičemž se vám chce trochu se zeptat, kam asi tečou splašky z restaurace. Jste v Chile, takže dobře víte, že když je pár metrů odsud oceán, proč by se tedy někdo štval s čističkou odpadních vod.

Nakonec jsme se najedli a po jídle šli na pláž podívat se, jak vypadají místní dva potápěčské kluby, a dohodnout si ponor na druhý den ráno. Hvězdopravec už se v Los Molles potápěl, a to v prvním klubu s jakýmsi rybářem, který neměl ani měřič hloubky. Proto jsem navrhla, že půjdeme raději do druhého klubu, Atmósfera4. Tam nám řekli, že v neděli nikdo nepracuje, protože jsou volby. Zeptala jsem se tedy, zda se můžeme potápět hned, a majitel klubu řekl, že samozřejmě. Tradiční poptávání se po lékařském potvrzení a potvrzení úrovně jaksi vynechal. Jen se zeptal, kdy jsme obědvali, a když jsme mu řekli, že jsme zrovna po obědě, potutelně se usmál. Vzala jsem si tedy dva Kokulínky, homeopatika Cocculine, bez nichž nesedám do auta, ani nevyplouvám na moře, a jeli jsme: instruktor, Hvězdopravec a já. Loďka byla takový rybářský člun a naše notně opoužívané neopreny velmi, velmi tlusté. Na hlavě jsme měli kapucu a na nohou boty. Vypadali jsme prostě jako opravdičtí potápěči, ne tak výletově, jako na Martiniku v kombinézách s krátkými rukávy a nohavicemi. Hvězdopravec řekl, že teď teprve uvidím, co to opravdu je potápění.

Dojeli jsme na místo a měli skočit do vody. Museli jsme to udělat po zádech (jako opravdičtí potápěči), protože loďka neměla schůdky jako normálně potápěčské čluny mají. Voda měla dvanáct stupňů, což byla oproti dvaceti osmi v Karibiku opravdu změna. Všichni jsme měli kolem pasu čtyři olova, což v mém případě znamenalo, že jsem moc neplavala na hladině ani s nafouklou vestou. Vlny s námi smýkaly sem a tam a bylo těžké zůstat pohromadě. Instruktor mě chytil za vestu, abych mu neuplavala, a zahájili jsme ponor. Pod vodou nebylo vidět ani ň a vlny s námi stále házely tak, že jsem nevěděla, zda klesáme či stoupáme či co se děje. Cítila jsem, že Hvězdopravec se mě také chytil. Později mi řekl, že také totálně zpanikařil a zkonzumoval čtvrtinu lahve jenom během toho ponoru. Pak jsem viděla pod našima nohama šíleně rychle ubíhající řasy. Proud nás táhnul bůh ví kam. Položili jsme se na břicho, kluci mě vzali mezi sebe a pokračovali jsme v ponoru. A najednou jsme byli u dna a viděli jsme řasy, ryby a spoustu hvězdic. Vůbec jsem nechápala, jak jsme k tomu všemu skrz tu bláznivou bariéru proplavali. Plavali jsme do jeskyně, když tu se před námi objevil oválný stín. Lvoun! V Pacifiku je jich plno. Byli jsme na něj zvědaví a on evidentně na nás. Připlaval k nám, aby si nás dobře prohlédl, zastavil se vedle a dvakrát se otočil, aby dobře viděl ze všech stran. A najednou byl pryč.

Kousek za jeskyní jsem zjistila, že mám už jen 50barů v lahvi. Všechno jsem vydýchala za 18 minut místo běžných 50-ti minut na Martiniku. Nastal čas začít se vynořovat. Takže znova ona bláznivá bariéra, ve které jsme se pokusili zůstat tři minuty kvůli dekompresi. Pak jsme se vynořili na hladinu a instruktor začal přivolávat loď. Dělala jsem, co jsem mohla, abych s těmi proklatými olovy zůstala na hladině. Loďka doplula po něčem, co se mi zdálo jako věčnost, a kluci mi pomohli do ní vylézt. Vlny houpaly jako v Opilém korábu. Instruktor sice tvrdil, že oceán je velmi klidný, ale mně se tedy vůbec klidný nezdál a snad jen díky Kokulínku jsem dovezla pirátův oběd až na břeh.

Když jsme odcházeli z klubu směrem do naší chatičky, začala jsem vstřebávat pomalu pocit, že už se v životě v Chile potápět nebudu, a začala jsem si říkat, že plavat s lvounem, co je vlastně tuleň, bylo úžasné. Hvězdopravec byl podivně zaražený. Řekl mi, že to byl zdaleka, zdaleka ten nejvíc stresující ponor, který kdy zažil. A dokonce řekl, že obdivuje moji odvahu, protože on má za sebou ponorů dvě stě, zatímco já teprv šest. No vida, zřejmě si vzal k srdci, že by mě také mohl občas pochválit.

Večer jsme se chtěli jít projít na Puquen, místo vedle Los Molles, které je známé svojí obrovskou biodiverzitou. Ale jsme v Chile, takže jako obvykle lidé považují za nutné celé místo oplotit a obehnat zdí délky, jež si nezadá s tou čínskou. A vstup byl pochopitelně zavřený.

A byl zavřený i druhý den ráno, ale po večeru stráveným s Pirátem v jeho hospůdce jsme věděli, že prostě Puquen musíme vidět, a tak jsme dvoumetrovou zeď se střepy zalitými v betonu, pastí to na případné delikventy, kteří by chtěli ten kousek přírody spatřit, přelezli. Šli jsme, když tu, asi po kilometru, vidíme policejní auto. Trochu jsme váhali, zda máme jít dál, a nakonec jsme rozhodli, že jdeme. Policisty jsme potkali o kousek dál, při cestě na špičku, která umožňuje pohled na Islu de los Lobos, ostrůvek lvounů, co jsou vlastně tuleni. Nebo tak mi to o lvounech alespoň řekl Brašule a později jsem to ověřila ve Wikipedii.

Policisty jsme slušně pozdravili, oni pozdravili nás, a Hvězdopravec se zeptal, zda viděli tuleně. Policisté řekli, že ano. "Muy lindo!", moc krásné, řekl Hvězdopravec. Ano ano, pokývali hlavou policisté. A po této přátelské konverzaci jsme se rozešli. Ani slovo o tom, jak jsme se do zdí obehnané rezervace dostali. Jak typické!

Pozorovali jsme tuleně a pelikány, když se vedle nás posadil tatínek s malým hošíkem. Asi otevřeli bránu, řekli jsme si. Ale při cestě zpět jsme zjistili, že brána je stále stejně zavřená. Jakpak asi hošík přelézal dvoumetrovou zeď? Mně to rozhodně z druhé strany šlo hůř, ale nakonec se mi za Hvězdopravcovy pomoci podařilo se na zeď vydrápat. Když jsem seděla nahoře, dávajíc pozor na střepy, přijelo k bráně pod mýma nohama auto. Zůstala jsem nehybně sedět. Z auta vylezla dlouhovlasá slečna asi v mém věku a řekla: "Ono je zavřeno?"
"Je", řekla jsme já ze zdi.
"Hm...je to vysoko?", zeptala se.
"No, docela jo, já jsem tu s mužem, on mě vysadil.", řekla jsem já: "Ty jsi tu sama?"
"Ne, s dcerou", na to slečna.
"No, tam se dostanete lehko, támhle vylezete, ale zpátky to jde špatně.", odpověděla jsem z výše svého posezu na zdi.
"Ale když my jedeme tak zdaleka.", řekla slečna a začala se drápat na zeď, aby ověřila, zda ji s dcerou přeleze či ne.
Typické Chile.

Hvězdopravec přelezl za mnou, popřáli jsme slečně hodně štěstí a šli jsme na pláž na empanadas s plody moře. A pak jsme řekli sbohem Los Molles a vydali se po pobřeží na jih, protože pořád doufáme, že najdeme sympatickou vesničku, kde se bude dát jak potápět, tak surfovat.

Jenže čím víc na jih jsme jeli, tím méně sympatické to bylo. Projeli jsme Papudo a dostali se k Zapallar, kde má obrovitánskou letní rezidenci každá rodinka, která má obrovitánskou rezidenci v Santiagu v Lo Barnechey. Ze silnice nebylo možné nic vidět, protože byla lemována letními paláci za vysokánskými zdmi. Naštěstí byl mezi domy hřbitov, na který směl i obyčejný smrtelník našeho formátu. Takže jsme se podívali na moře, ale mě především zaujaly místní hroby, které si v ničím nezadaly s velikostí rezidencí. Může mi někdo vysvětlit, proč jeden jediný nebožtík potřebuje hrob o rozloze šestkrát pět metrů?

Až u hřbitovní zdi bylo pár menších starších hrobů nepochybně z doby, kdy pobřeží okolo Zapallar nebylo ještě tak luxusní destinací. Kromě květin na hrobech byla spousta veselých větrníků a na stromech nad hroby spousta cinkátek, která muzicírovala ve větru. Na jednom hrobě byl dokoce ozdobený vánoční stromeček.

Po Zapallar jsme se rozhodli prozkoumat Cachaguu. A to z toho důvodu, že jsme pořád ještě v Chile neviděli tučňáky, a v průvodci jsem náhodou narazila na informaci, že v Cachague by měli být k vidění. Že bychom konečně objevili ono místo kousek od Santiaga, kde můžete vidět tučňáky? No ano!

Kousek od pláže v téhle vesnici je ostrůvek Isla de los Pingüinos. Sídlí tam kolonie kormoránů, pelikánů a také tučňáků. Stačí obyčejný dalekohled či dobré oči a můžete se kochat. Pozorovali jsme techniku, jak tučňáci skáčou z přikrých skalnatých stěn ostrova do vody. Co se týče elegance a bezpečnosti, v mnohém si nezadají s tuleni na příkrých stěnách Isla de los Lobos. Prostě tam žuchnou jako pytel brambor, skály neskály.

Jeli jsme ještě dál po pobřeží, ale pomalu začal být čas vrátit se do Santiaga. Na dálnici jsme si pustili rádio, abychom věděli, jak dopadly volby, a rychle jsme pochopili, že se Chile právě po dvaceti letech zase stočilo doprava. Tak máme prezidenta Piñeru. Upřímně řečeno jsem to čekala, protože Piñera udělal velké téma z bezpečnosti a ekonomiky. Jako Sarko ve Francii, kde mu to také vyšlo, protože lidé masírovaní zprávami o ekonomické krizi a vraždách prostě na tohle slyší. Je mi to líto, protože podle mě tohle není vůbec směr, kterým by se Chile mělo ubírat. Milionář Piñera je hlavně podnikatel bez velkých morálních principů a myslím, že mnoho lidí ho volilo hlavně proto, že si myslí, že Chile bude pod jeho vedením stejně bohaté jako Piñera sám. Dost o tom pochybuju a myslím, že naopak bude zastaven směr, kterým se Chile ubíralo v sociální oblasti. Ty, kteří by mě chtěli obvinit z komunistického smýšlení, bych chtěla upozornit, že například chilské zdravotnictví je pořád ve stavu, o němž se Čechům ani nezdá. Chudý člověk musí dlouhé hodiny čekat ve veřejné nemocnici, a pokud má tu smůlu, že má drahou diagnózu, neplatí mu léčbu pojišťovna. Jednou z drahých neproplácených léčeb je rakovina a chudí si léčbu dovolit nemůžou, nebo se na ni musí složit celá široká rodina.

Takže se s vámi loučím dneska trochu nevesele. Tak ještě jednu veselou historku o nejznámějším výroku paní Piñerové. Když mluvila o ekonomické krizi, pravila, že krize dolehla i na její rodinu. Že prý teď šetří. Takže například už nepijí Coca Colu.

Znajíc situaci mnoha Chilanů, kteří žijí pouze o chlebu, pebre a čaji, si nemohu nevzpomenout na jistou královnu rakouského původu. Doufám, že nám to tu také neskončí revolucí.

Zpátky v Chile

Jsme zpátky a s námi kus velmi smradlavé Francie. No ano, zase jsme celníky převezli. Tentokrát to navíc nebylo jednoduché, protože v letu ze Santiaga do Miami bylo spousta Američanů. A Američané musí v Chile ještě před vstupem platit tzv. reciprocity fee, což znamená, že dle principu oko za oko, zub za zub, to, o co Američané okradou Chilany, když Chilan žádá o víza do Ameriky, okrade Chile také Američana, který chce vstoupit do Chile. 131 dolarů. A na placení vznikla dlouhá fronta, která navíc postupovala velmi pomalu, protože Miami je jak známo na Floridě, kde žije velké množství důchodců, kteří neumí španělsky, a personál v okýnku pro obírání Američanů samozřejmě anglicky nehovoří. Kromě toho bylo brzy ráno.

A protože bylo brzy ráno, byli jsme v jednom z prvních letů, a protože Hvězdopravec a já jsme navíc nestáli frontu, prošli jsme docela rychle celnicí a docela rychle dostali zavazadla. A šli na kontrolu zakázaných produktů, kde je obvykle strašný zmatek, takže se dá lehko proklouznout. Jenže tohle ráno všichni cestující ještě čekali někde v útrobách letiště a hrozilo tedy, že sýr, vanilka a spol. se v útrobách našeho zavazadla dočkají odhalení a neskončí tak v útrobách našich, ale hanebně někde ve stoupě. Nedalo se ale nic dělat a Hvězdopravec a já jsme odvážně naložili zavazadla na pás vezoucí je do scanneru a čekali jsme, co se stane. Do prohlášení jsme napsali, že máme něco zakázaného, takže naše peněženka mohla být klidná, ale já jsem moc klidná nebyla. Projela první dvě zavazadla a u třetího paní u scanneru ukázala na obrazovku a řekla, že v kufru je něco divného a že jí to máme ukázat. Chtěla jsem zavazadlo otevřít, když mě Hvězdopravec odstrčil a procedil mezi zuby francouzsky, ať to nechám na něm. Pootevřel zavazadlo a magickým šátráním vytáhl sklenici okurek, která byla onou věcí, kterou paní na scanneru viděla. Sýry kolem sklenice jí unikly, a tak bylo chytré zavazadlo neotevírat, což mě samozřejmě vůbec nenapadlo. Paní z inspekční komise okurky prohlédla a řekla, že jsou dovolené a zda máme ještě něco. Já, čestně vychovaná, už jsme málem řekla, že jo, ale Hvězdopravec, který si pořád stěžuje, že mu španělština nejde a že ho nikdy nenechám mluvit, najednou mluvil jako kniha a pohotově mě přerušil a řekl, že už jinak nemáme nic. Paní se podívala na můj formulář a zeptala se mě, zda já jsem také těmi zakázanými produkty myslela tuhle ubohou sklenici okurek. Hvězdopravec na mě vrhl zlostný pohled "hlavně nic neříkej, práskači jeden" a řekl, že ano, já jsem mínila také sklenici okurek, přičemž rychle hodil poslední zavazadlo na vozík a rychle odkráčel. Kdyby nebyl Hvězdopravec, mohl by být klidně Pašerák.

Celou cestu jsem ho nepřestala chválit, když mi doma došlo, že naše zavazadla byla na Martiniku zamčená a že jaksi v Santiagu zámek chybí. Otevřela jsem svoje zavazadlo a zjistila jsem, že tam je všechno, jak má být, jen po sýru ani stopy. Zato jedna lahev, která byla pečlivě zabalená před odletem, byla evidentně obalu zbavená a následně opět zabalená...americkými celníky! Svině! Na přestupu nám všechna zavazadla otevřeli a prohrabali! Náš sýr!!!!

Naštěstí se ukázalo, že sýr jsme vlastně dali do onoho žlutého zavazadla s okurkami a že ho Američané nesebrali, protože skutečně hledali pouze výbušniny. Ale hrůza nás obešla pěkně. A vy si, milí čtenáři, můžete být jisti, že pokud dosud všechny ty FBI a CIA neodhalily útoky proto, že měly moc informací, které nedokázaly třídit, že teď už je neodhalí tuplem, protože mají informací ještě víc. Kromě prohrabání našich zavazadel jsme také v Puerto Ricu strávili hodinu čekáním na speciální kontrolu na celnici, protože Hvězdopravec, stejně jako polovina cestujících na známé teroristické lince Fort de France-San Juan, byl vytipován ke speciální kontrole. Naštěstí pouze k té ústní, ale asi čtvrtina letadla se musela nechat podrobit kompletní prohlídce až na kost.

Tak jsme zase v Santiagu i s naším sýrem. Razítko v pasu máme tentokrát správné, ne loňské, jako když jsme přijeli. Jako když jsme přijeli přesně před rokem a dnem a dostali jsme razítko vstupu 6.1.2008 místo 2009.

Jsme v Chile rok. Pročítala jsem si staré záznamy a kroutila jsem hlavou nad tím, že jsem měla energii se naučit všechno, čemu dneska už rozumím.

Včera jsem šla odpoledne na trh na Vegu, protože nejen sýrem živ je člověk. Trhovci na mě jako obvykle pokřikovali: Máme všechno, máme všechno! Co sháníš, královno? Co potřebuješ, krasavice? Cibule, mrkev! Máme všechno, máme všechno, hospodyňko! (Hay de todo, hay de todo! Que buscas, reina? Que necesitas, linda? Cebolla, zanahoria! Hay de todo, hay de todo, caserita!). Pak jsem ten nákup táhla domů, 40 minut chůze s narvaným vozíkem v třicetistupňovém vedru, po rozmláceném chodníku Recolety a posléze Bellavisty. Na křižovatce blízko našeho domu mě málem přejel chlápek, který právě couval jednosměrkou v zakázaném směru křižovatka nekřižovatka. U domu na křižovatce stál na žebříku dělník, který cosi velmi laxně opravoval a který přerušil práci, aby mohl z výše žebříku sledovat couvajícího chlápka. Protože couvající chlápek couval okolo mě, pokračoval dělník v přerušení práce, aby mohl sledovat mě, jak táhnu zpocená ulicí 15kg ryb, ovoce a zeleniny. A jako u každé osoby ženského pohlaví mezi deseti a sedmdesáti lety si nemohl odpustit poctít moje vedrem a cestou zdolané já piropem: Hermosa!

A věděla jsem, že jsem v důvěrně známém Chile.

A protože jsem věděla, že jsem v Chile, říkala jsem si, že bych nejdřív měla zavolat oběma asociacím, kde pracuju, abych zjistila, zda opravdu v létě pracujeme. Před Vánoci sice bylo ujednáno, že ano, ale už vím, že v Chile platí důvěřuj, ale prověřuj. Jenže na Martiniku se mi rozbil telefon a pohltil při tom většinu mých telefonních čísel. Navíc strašlivě nesnáším telefonování a moje lenost zvednout sluchátko byla větší, než se prostě rovnou vypravit do práce.

S těhotnými adolescentkami to proběhlo dobře v tom smyslu, že nejen já jsem věděla, že pracujeme, ale Paulina dojela též. Holky přišly ale jenom dvě, ačkoli jsme jim jako obvykle den předem volaly, aby věděly, že setkání se bude konat. Obě účastnice už mají miminka na světě, jednomu je měsíc a druhému čtrnáct dní. Chilská miminka jsou legrační. Tedy, vlastně je spíš legrační, že jsme asi všichni zvyklí na to, že na světě jsou lidé různých fyziognomií, ale nejsme možná až tak zvyklí na jiná miminka. Ještě možná tak černoušky. Mimochodem, také teď chápu, proč bledé plešaté miminko JB a Mathilde budilo v Chile takový rozruch. A co teprve v Bolivii, kde jim dokonce nevěřící Bolivijci jednou milou Anaelle vytáhli z auta, aby se mohli na to divné stvoření dobře podívat. Protože Chilan i Bolivijec ví, že miminka se rodí s hlavičkou plnou hustých černých vlasů. "Oholím mu hlavu.", řekla mi dnes Vale: "Mně se líbí plešatá miminka."

Zatímco asociace s adolescentkami zafungovala, asociace pro Alzheimery dostála problematice, jíž se zabývá. V obvyklou hodinu jsem se dostavila na místo, kde byla pouze Katy, sekretářka, která mi radostně běžela naproti. V čekárně totiž seděla klientka, ale Andrés, můj kolega, právě odešel, a jinak v asociaci nebyl nikdo. Protože sice všichni před Vánoci tvrdili, že budeme pracovat, ale pak si řekli, že to neříkali vlastně dost hlasitě, takže vlastně žádný klient nepřijde, pročež tedy pracovat nebudeme. Nebo to jsem alespoň pochopila z toho, co mi Katy řekla. Ale ještě, že jsem došla, protože evidentně někteří klienti zprávu o tom, že pracovat budeme, slyšeli. kdybych byla Chilanka, pochopila bych, zda tedy pracovat budeme, nebo ne, ale protože jsem Češka, musela jsem se zeptat, jak to tedy bude příští týdny. Katy mi řekla, že asi pracovat nebudeme, protože nikdo neví, že pracujeme. Zeptala jsem se, zda nemůže klienty obvolat, že pracujeme, čímž by se problém vyřešil. Z toho, čemu s Hvězdopravcem říkáme kulaté chilské oči, tj. jemně vytřeštěný pohled, jsem pochopila, že jsem buď řekla něco nevhodného, nebo alespoň velmi nečekaného. Ale jsme v Chile, takže Katy řekla: ano, tak já jim zavolám. Klientka, se kterou jsem poctivě konzultovala hodinua půl, byla ještě v čekárně a na Katino sdělení řekla, že se tedy nedá nic dělat, že se uvidíme až v březnu po prázdninách. Já jsem řekla, že jí zavolám, až se dohodnu s Andrésem, ale nevím zda mě někdo vzal na vědomí. Bylo mi jasné, že se vlastně pokouším víte co proti větru. A že jsem skutečně zpět v Chile, že nerozumím ničemu a že to není španělštinou.

A že i tenhle rok se budu mít co učit. Tak hurá do toho.

Štastný nový rok z Karibiku!

Dny na Martiniku máme pomalu sečtené. V pondělí brzy ráno nás čeká třiadvaceti- hodinová cesta domů a jsem zvědavá, jaké lahůdky na nás vytáhnou američtí sekuriťáci a zda se nám poveze do Chile provézt vanilku, rum a třtinový cukr (vzpomínky na Martinik) i sýr, sýr a sýr (životní nezbytnost z Francie) i lampu z klacíků a kamínků (dárek od maminky Marie). O atentátu v Americe jste asi slyšeli a o paranoidnosti Chilanů, co se týče dovozu čehokoli organického, jsem vám psala. Uděláme to jako vždy. Zaškrtneme, že máme něco zakázaného, a pak půjdeme na scanner vší bagáže v momentu, kdy tam bude největší zmatek, a budeme doufat, že se ani na scanner ani na formulář nikdo nepodívá. Zatím to vyšlo vždycky.

Po Vánocích jsme pokračovali ve všech dosavadních aktivitách, tj. potápěli jsme se jako opravdoví obojživelníci a na Silvestra jsem tedy dostala certifikát, že jsem od toho dne potápěč úrovně 1, niveau 1, jak se říká ve Francii. Je to vlastně docela srabárna, znamená to, že se můžu potápět, ale že vlastně akorát umím ty nejzákladnější manévry, jako že už neplavu neustále nahoru a dolů a umím se pod vodou zastavit. Hvězdopravec ve své tradiční schopnosti uznat, že by mě mohl někdy nechat odpočinout, už začíná plánovat, jak to uděláme, abychom byli u moře někde dost dlouho na to, abych se mohla připravit na zkoušku druhé úrovně, protože teprve pak budu autonomní potápěč, který umí dokonce i vynést na hladinu nějakého potápěče břídila, který má problém. Pravda je, že se mi potápění opravdu líbilo. Karibské moře je jako plavat v akváriu a i když zatím nejsem dost bystrá na to, abych viděla všechno, co vidí ostatní, viděla jsem spoustu nádherných rybiček, korálů, ježků a hub. Neviděla jsem ani langusty, ani spícího žraloka, ani barakudu jako ostatní, zato moje schopnost najít vždycky bezpečně nějakou žahavou věc a popálit se o ni mě zatím neopustila. Moje nohy a ruce jsou plné zářezů z cesty: rozškrabané štípance od komárů, kteří byli nepochybně na Martiniku stvořeni proto, aby v téhle zemi bylo něco, co člověka štve, modřiny z přelézání kamení na Montagne Pelée, a popáleniny od žahavého korálu a další popáleniny od jakýchsi zlomyslných řas.

Na Montagne Pelée, nejvyšší vrcholek Martiniku, jsme vylezli ve středu. Vrcholek téhle hory je v mracích skoro celý rok, ale den, kdy jsme na něj lezli, začal být v mracích celý Martinik, takže jsme nahoře pěkně zmokli, a kdyby stále nebylo kolem 25 stupňů a kdyby kolem nerostla bujná tropická vegetace zahrnující kvetoucí orchideje (ne tu na fotce, to není orchidej), začala bych si myslet, že jsme na pochoďáku se školou.

Po výstupu jsme se chtěli trochu poválet na pláži, ale ukázalo se, že ji rozbouřené moře někam odneslo. A od středy jsem také začala mít možnost užít si mnoho opravdických tropických lijáků. Náš poslední ponor se odehrával dokonce za krupobití. Mně to moc nevadí, středoevropansky dumám, že liják je dobrý, aby si člověk pak vážil sluníčka. A jako obyvatel suchého Santiaga, kde nezaprší od října do dubna, si lijáků v horku vážím ještě víc. Já mám špatné počasí ráda, protože je to dobrá výmluva pro strávení dne doma s knížkou, a po deseti intenzivních dnech cestování a sportu předcházených intenzivními dny v Santiagu to byl balzám.

Co se týče toho cestování, byli jsme také na poloostrově Caravela na severu ostrova, kde je nádherný výhled na oceán a původní lesy a dokonce Ostrov pokladů a Zátoka pokladů, které jsou tak nádherné, že kdyby mě chtěl unést nějaký pirát a nadosmrti mě tam nechat, neprotestovala bych. Také u mysu žije spousta ptáků a krabů a ryb. Viděla jsem tak poprvé mořskou okurku a hlavně jsem zjistila, že krabům naháním víc strachu než oni mně.

Kromě toho jsme také byli v usedlosti Clément, kde se destiluje rum. Součástí prohlídky byla samozřejmě i ochutnávka, takže jsme mohli ochutnat rum desetiletý i šestiletý. Pak jsme navíc jeli k majiteli domečku, kde bydlí Greg a maminka Marie, a ochutnali jsme u něj další tři různé rumy. S hrůzou jsem zjistila, že mi opravdu, ale opravdu nechutná vůbec žádný rum. Může být námořník holka a nemít rád rum? Nevím nevím. Rum zvládnu jedině v mojitu a piñe coladě, lepivém ananasu, a nevím, zda by piráti ocenili, že se na moři dožaduju ananasu či máty. Ale já se opravdu snažila! Každopádně usedlost Clément byla poslední šance, kterou jsem rumu dala. Před tím jsem pila punch a planteur, ale místní planteur je tak silný, že mě půl sklenice dokáže úplně odrovnat. Jako správná Češka tedy od té doby na Martiniku piju pouze pivo, La Lorraine, což je prý pivo místní, jen bych ráda věděla, odkud na něj vozí ječmen a chmel.

Dále jsme si prohlédli Fort de France a najedli se v kreolské restauraci na tržišti. Tržiště mám strašně ráda a ty na Martiniku mě opravdu nezklamaly. Kromě ovoce a zeleniny se zde nabízelo také nesčetně koření, a tak jsem neodolala svazku vanilky za 10 eur, tj. sedmkrát levnější než jakou seženu v Santiagu, pokud budu mít chuť uběhat si nohy. Dokonce uvažuju, že si ji přidělám na tělo, aby jí ti zatracení celníci nenašli. V supermarketu Carrefour se mi pak podařilo přesvědčit prodavačku, aby ze všech sýrů, které mi vakuově balila, odstranila nápisy: sýr z nepasterizovaného mléka. Jestli nám to celníci budou chtít sebrat, přísahám, že to do sebe všechno nacpu na letišti. Sýr, vanilku, okurky, třtinový sirup, zaliju to růžovým, a pak se odvalím jako ten velký zlý pes v Pejskovi a kočičce a budu strašlivě hekat.

Na Silvestra jsme také hekali, protože jako obvykle striktní režim maminky Marie, který mi na Martiniku umožnil zhubnout dvě kila, vystřídalo obžerství. Měli jsme mimo jiné langusty na grilu a samozřejmě kachní játra a šampaňské a sladké bílé a suché červené a ořechový dort. Když jsme to do sebe všechno nasoukali a všichni jsme byli pořádně rozjuchaní, šli jsme na pláž a plavali k bójce. A nebyli jsme jediní, co plavalo a koupalo se. Francouzi mají poměrně nechutný výraz pro "jsem přejedený", a to "j'ai les dents de fond qui baignent", koupou se mi zadní zuby. Koupaly se pěkně, ale stejně jsme k bójce doplavali s obsahem žaludku udrženým, a protože zrovna byla půlnoc, všichni jsme se v té vodě olíbali na tváře, což bylo v té hloubce trochu těžké, a pak jsme se koukali z vody na ohňostroj.

A to je vlastně všechno. Každopádně, Karibik mě nadchnul a s Hvězdopravcem pomalu pokukujeme po nějakém dalším výletu k moři, abych nevyšla v potápění ze cviku. Ale rozhodně, jestli někdy budeme zase u moře, za mnou musí přijet Brašule s Janou, aby si to taky zkusili. Brašule měl pravdu, být potápník je super.

Jo, a šťastný nový rok!

P.S. Všechny fotky z Martiniku nahraju až v úterý v Santiagu, tak se nezapomeňte přijít podívat :-).