Další kulturní rozdíly a pastičky

O kulturních rozdílech jsem tu psala mockrát. Za oněch osm měsíců, které v Chile žijeme, už občas vím, co se nemá, i když s tím třeba ještě neumím moc naložit tak, abych dělala to, co se má.

Začněme jako obvykle psy. Vynechme ty toulavé a zadívejme se na krásného pejska na reklamě na Pedigree Pal, kterými je teď celé Santiago vyzdobené. Když bude váš pes papat Pedigree, stane se, že: ahora su pelo esta más suave. Jeho chloupky jsou jemnější. Sus dientes estan mas sanos. Zoubky má zdravější. A nejen to. Su caquita esta mas dura. Jeho hovínko je tvrdší. Opravdu. Myslím jako opravdu, tohle ty plakáty hlásají. Psí hovna jsem nekontrolovala.

Do Santiaga před nějakou dobou přijel francouzský pár se psem, jehož street look ve mně, znalé toho, co se v Santiagu má, budil zvědavost, jak se budou Chilané stavět k tomu, že tento pes pouliční má bydlet v hotelu spolu s páníčkem a paničkou. Ale evidentně se nic nestalo a Anne, majitelka psa Alfa, si v parku v bohaté čtvrti, kde hotel stojí, udělala mnoho kamarádů. Částečně tam poznala pravé páníčky, většinou cizince, kteří si psy venčí sami, a pak tam potkala spoustu služek, nan, které jsou někdy i speciálně zaměstnané pouze na to, aby se staraly o pejska. V zimních plískanicích si to parkem psi běhají v kabátcích a někdy dokonce prý i botičkách. "Můj pes je nahý,", řekla Anne jedné naně, která ji za tuto dětsky naivní repliku odměnila popisem šatníku jejího pejska a zeptala se, zda má Alf alespoň pyžamo. Ten její měl. Anne to pak vyděšeně vyprávěla jednomu svobodomyslnému Američanovi, který je tak svobodomyslný, že si svého psa venčí sám, a ten ji ujistil, že svého psa též na noc obléká do pyžama. Hm. Mně se k nošení pyžama zatím nepodařilo přesvědčit ani Hvězdopravce. Ve vztahu k pyžamům jsme se zkrátka ještě neintegrovali.

Když jsme se vrátili z jihu, rozběhl se naplno pracovní kolotoč. Ve středu jsem vyrazila do asociace, kde pracuju, kde jsem potkala jednu ze šéfek, paní Marii Cristinu, která se mně zeptala, zda přijdu v sobotu na celý den na přednášky, které asociace organizuje. V neděli ráno mi měli přijet kamarádi z Čech, byt byl plný nevybalených zavazadel a já jsem měla různou prací a organizací naplněný celý zbytek týdne až do soboty. Strávit celou sobotu na přednášce se mi tedy nechtělo, zvlášť proto, že mi bylo jasné, že to celé vypukne nejméně o hodinu později, než je na papíře, a protáhne se to o další, protože pauzy na kafe se prodlouží na dvojnásobek. Ukončení ve čtyři odpoledne jsem tedy odhadla na šestou večer a Marii Cristině jsem řekla něco v tom smyslu, že si myslím, že to nestihnu. Dívala se na mě udiveně, takže jsem jí vysvětlila, že mi přijedou kamarádi. Nepomáhalo to, a protože už jsem v Chile dlouho, bylo mi jasné, že jsem právě udělala velkou kulturní chybu a na něco jsem řekla ne. O něco později přiběhl Andrés, můj kolega psycholog, a Marie Cristina se na něj hned obořila se stejnou otázkou. "Intentaré dar una vueltita", řekl Andrés. Neuvěřitelné! Tak jednoduchá správná odpověď! "Pokusím se se stavit." Každý Chilan ví, že se pokus nezdaří, ale nikdo nemůže dotyčnému vytknout, že se dost nesnažil tím, že už předem možnost přijít zavrhl. Ach jo.

Zkrátka tomu, co Chilané říkají, není vždy dobré věřit. Už jsem vám říkala, že občas je odpověď pouze maskované nevím. V restauraci si zase můžete být jisti, že pokud se zeptáte, jaké víno se hodí k vašemu jídlu, sommelier, který je speciálně zaměstnán restaurací na tuto funkci, z lístku vybere tu nejdražší láhev, a to bez rozdílu, ať jíte rybu nebo steak. Ve středu jsme při výletu do Valparaísa zavítali do výborné restaurace Vinilo. Z lístku jsem vybrala víno přiměřené ceny a slečna servírka se pro něj vydala. V zápětí se vrátila s tím, že víno není, a že mi doporučuje XY. Já ti dám, řekla jsem si, nachytat se nenechám. Vybrala jsem jiné víno. Slečna přišla, přinesla jinou lahev, a řekla, že nemají ani to druhé, ale že přinesla jiné, které je ze stejné odrůdy. Byla bych ji začala pomalu považovat za opravdu vychytralou a restauraci za bandu zlodějů, ale když jsem ji do třetice poslala nakonec pro lahev Parcely 7, drahého ale vynikajícího vína, došlo mi, že občas mám také předsudky já. Slečna bezradně zírala na obrovskou polici s víny a zoufale se snažila Parcelu 7 najít. Tak vidíte. Občas "nemáme, ale dejte si tohle", znamená "našla jsem jenom tohle".

Chilané neříkají ani nevím, ani ne, ale to neplatí o lidech, kteří nad vámi cítí moc, zvláště pokud k tomu mají nějakou pěknou uniformu. Ti si svoji frustraci nad nemožností použít slovo ne v běžném životě vynahrazují a jak to jde, říkají no, no se puede! Ne, to se nemůže, to se nesmí. Říká to náš vrátný, když se zeptám, zda bych mohla někde v domě vyvěsit plakátky s pozvánkou na přednášky naší asociace. Říká to hlídač v nemocnici, když se ho ptám, zda můžu nechat někde ve vestibulu svoje kolo. Zvláště v bohaté čtvrti jsou bohaté na no, no se puede, protože v nich je hodně uniformovaných lidí.

V úterý jsme jeli s Honzou a Radkou, naší českou návštěvou, do Cajonu de Maipo vykoupat se do horkých pramenů v Baños Colina. U vjezdu do Cajonu de Maipo jsem se zeptala policisty, zda se tam dá už dojet. No, no se puede. Jenže já je znám. V přírodních parcích nám to už řekli tolikrát a vždycky to šlo. Když jsme navíc dorazili na místo, kde byla v zimě cesta zatarasená, viděli jsme, že zátaras už dávno auta projíždějí jinudy a že na cestě před námi právě skupinka Chilanů provádí cosi jako fotografování. Řekla jsem si, že policistovo no, no se puede, bude nejspíše maskované nevím. Zátaras jsme objeli, ujeli jsme asi kilometr ke skupince turistů, zjistili jsme, že skupinka ve skutečnosti využívá k focení pauzy vynucené tím, že se jí vaří motor, a s vidinou koupání jsme pokračovali dál a dál. Asi po sedmi kilometrech jsme dojeli ke sněhovému poli, kde jsem se ptala sama sebe, zda to Pathfinder projede. Honza ale naopak no, no se puede, ve svém slovníku nemá, a tak jsme jeli. Chvíli. Pak jsem začala trochu kouzat směrem k nedalekému potoku, a tak jsem předala řízení Honzovi, který pokusem vycouvat jenom celé dílo dovršil. A tak jsme viděli, že někdy, když no se puede, tak to fakt nejde, a taky nám nešlo vytáhnout Pathfindera ze závěje. Jedno kolo měl v příkopu, druhé ve vzduchu a třetí ve sněhu. Jediné kolo, které mohlo zabírat, zcela chilsky politicky nekorektně říkalo ne, a tak jsme po několika marných pokusech vyjet mohli konstatovat, že se nám historicky poprvé podařilo překonat Pathfinderův limit.

V ledovém větru jsme se vydali na sedmikilometrovou cestu k nejbližší civilizaci a mně hřál u srdce jen pocit, že vím, kde v Baños Morales spát (no přece v naší oblíbené Refugio Lo Valdés). Když jsme došli k lomu za vesnicí, začali jsme se ptát dělníků, kdo by nám mohl pomoct, a to zase pak oceníte, že se v Chile nesmí říct "nevím" a "ne". Dělníci nás poslali k šéfovi a ten někam dál, kam už jsme ale nedošli, protože jsme spatřili chatrč a před ní džíp. Chtěli jsme zazvonit, chatrč ale zvonek neměla. Naštěstí na nás vyběhl ale pes, který tedy rozhodně asi v noci v pyžamu nespí, a jeho štěkot zburcoval majitele. Politicky nekorektně jsem mu řekla, že jsme o sedm kilometrů dál v závěji a zda by nás nemohl vytáhnout. A copak mohl říct ne? Cha cha, pěkně ho ta jeho kultura doběhla. A tak jsme jeli. Při příjezdu na místo Pedro z La Floridy, který se ukázal být skutečně sympatický mladík a jehož den byl viditelně o příhodu spíše obohacen (kdy jindy by mu seděly v autě dvě Evropanky) řekl, že raději na pomoc zavoláme chlapy, kteří pracují v dole nad námi. Ti už dávno zhůry našeho Pathfindera spatřili, ale mysleli si, že jsme si ho jen tak zaparkovali. Nastal typicky chilský moment. Ačkoli jsem Pedrovi říkala, že nemáme lano, ukázalo se, že lano, které vzal, je ve skutečnosti nejméně dvacet centimetrů široký pás, který se nevejde za hák, za který jsme chtěli Pathfindera vytáhnout a nedrží ani na autě dělníků. Typicky chilské to je proto, že mi přijde, že se tu vloudí do všeho vždycky nějaký nepředvídatelný problém. Napadlo by vás mít lano na auto, které nejde na auto přidělat?

Ale, jak se říká, boží mlýny melou. Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěla, jak jsme tahali ze závěje nějakého Chilana, co zajel do jediné závěje v La Parvě? A nyní jsme tu byli my, skupinka tří Čechů s Pathfinderem v jediné poslední závěji v Cajonu de Maipo, které tahala z bryndy banda Chilanů. A že jsme tehdy v La Parvě pomohli, měli jsme v autě kus lanka, který jsme v La Parvě našli a díky kterému jsme tenkrát vytáhli Chilany. A díky tomu lanku jsme teď mohli přívázat ono tlusté lano k oběma autům a pár zařvání motoru poté byl Pathfinder z bryndy i závěje venku.

Při cestě domů jsme ve vesnici předjeli skupinku dělníků, šéfa a Pedra z La Floridy, kteří vesele rozprávěli a uzavírali den srdečným společným zasmáním. A já si říkala, že bezpodmínečně musím na chilský řidičák, protože kdyby nás byli z té závěje nevytáhli a auto muselo na cestě zůstat a našli by ho policisté a ukázalo by se, že nemám platný řidičák, byl by to pěkný průšvih.

A tak jsem otevřela knihu testů a začala se učit. A musím říct, že v pravidlech tedy žádný kulturní rozdíl není. Ale o tom vám povím až v příštím příspěvku.