Řidičák

Když jsem byla malá, můj děda nám rád vyprávěl (vypravoval, jak říkal) historky s jeho různými kamarády a mě i brašuli, coby dva školáky prvního stupně, tyto historky naprosto fascinovaly. Nikdo z rodiny si nebyl moc jist tím, kolik je v historkách procent pravdy, ale třeba povídání o tom, jak si Hanzelka a Zikmund při svojí cestě Afrikou přidělali vak s vodou na chladič u auta a ten vak se jim uprostřed Sahary protrhl a oni málem zemřeli žízní, a jak se plazili pouští a měli halucinace a viděli oázy, byla jednoznačným hitem, který jsme vyžadovali křikem: "Dědo, o vaku!!". Nicméně se mi ji nikdy v knihách Hanzelky a Zikmunda nepodařilo najít. Dále byl naším favoritem Emil a jeho dodávka, kterou Emil neuměl řídit, a Svazarmáci neznající silniční značky. Děda byl totiž v důchodu ve Svazarmu správce. Jako děti jsme samozřejmě značky znali a děda říkal, že například jeden Svazarmák si myslel, že značka zákaz vjezdu aut a motorek znamená, že motorka nesmí jet na střeše auta. Poslední týden jsem se učila silniční pravidla v Chile a na Svazarmáky jsem si při nich nejednou vzpomněla, co všechno by byli schopni vymyslet.

Pravidla jsou v zásadě ta, že se nemá troubit, nemá se pít alkohol, nemá se jezdit jako blázen a nemá se troubit na ty, kteří jako blázni jezdí, nemá se telefonovat bez hands free ani troubit na ty, kteří to dělají, mají se objíždět chodci, cyklisté, koňské povozy či stádo ovcí (ano, otázka zní přímo takto: když předjíždíte stádo ovcí...), a to dostatečně daleko a nemá se na ně troubit, aby uhnuli, nemá se jezdit bez bezpečnostního pásu a hlavně, hlavně, se nemá troubit! Když jsem se pravidla učila, samozřejmě jsem u toho usnula a probudilo mě až troubení nějakého blázna pod okny, který tím zřejmě naznačoval, že jako už dojel, tak ať manželka či kdo sejde dolů. To, pravda, pravidla nezakazují. Tak jsem zase zasedla k učení a zjistila jsem, že mi instruktor v autoškole zatajil, že existuje v Chile skutečně též přednost zprava, protože milý Paul mi tvrdil, že přednost má ten, kdo nezahýbá a jede z větší ulice. Naopak jsem si všimla, že v celém testu není nic o tom, že když člověk zatáčí na semaforech, tak musí nejdřív pustit chodce, kteří mají také zelenou. Už chápu, proč to tedy v Chile nikdo nedělá, takže se vám občas stane, že než se můžete jako chodec do silnice vrhnout, máte už zase znova červenou.

Test naopak obsahuje některé otázky, které mají zřejmě za cíl bojovat s některými zvyklostmi, jako například vrtat se v brzdách, když auto nebrzdí (ano, správná odpověď na otázku, co budete dělat, když auto nebrzdí, je, že zajedete do servisu, ne, že se zeptáte kamaráda, zda náhodou neumí opravovat brzdy), či nadávat ostatním řidičům. Na každý typický chilský neduh je zde alespoň pět rafinovaně položených otázek (Co uděláte, když se vám zdá, že auto nebrzdí? Co uděláte, když vám auto při brzdění zatáčí na stranu? Co uděláte, když...? Dojdu do servisu. Dojdu do servisu. Dojdu do servisu. A ne, nebudu dávat troubením najevo, že mi brzdy nefungují). Nechybí ani otázky na to, kdo je to vyrovnaná osobnost a můžete si být jisti, že odpověď na otázku "Co uděláte, když jiný řidič udělá něco, co se vám nelíbí?" není ani "zablikám na něj", ani "rychle ho předjedu" a už vůbec ne "zatroubím na něj", ale "nebudu reagovat". Pobavila mě rovněž otázka: "Co uděláte, když se cítíte unavený a nemůžete zastavit?" Zrychlíte, abyste byli doma rychleji? Budete stále zrychlovat a zase brzdit, abyste se tak drželi bdící? Budete periodicky a jemně bušit do volantu? Ne!!!! Otevřete si okna! Hm...

Prošla jsem to všechno, včetně otázky: "Co se nesmí na čerpací stanici?" a protože nejsem žádný Svazarmák, věděla jsem, že to není ani "procházet se", ani "jíst", ani "umýt si přední sklo", ale "kouřit" a vydala jsem se na test. Byla středa ráno a já jsem byla ráda, že do Vitacury můžu na kole, protože jako obvykle byly silnice plné aut. Poučena pravidly jsem už věděla, že taxík, který nestydatě zastavil uprostřed křižovatky, aby pasažéři mohli vystoupit, spáchal velký přestupek, a stejně tak dáma, která si na poslední chvíli všimla červené, a tak zašlápla brzdu a začala couvat zpět do ulice, z níž vyjela, nedbajíc přitom na fakt, že couvá do přechodu pro chodce, kde už dávno naskočila zelená. Na obranu oné dámy musím říct, že protože na chilských semaforech žlutá drží asi sekundu, je docela problém připravit se během té doby na to, že člověk musí zastavit. Pro mě je tedy žlutá jasným signálem: "Zmáčkni plyn až na zem", protože je nutné křižovatku rychle projet. Však také pravidla praví, že pokud člověk míní, že už nestačí zastavit, má rychle projet, tak co!

Zkouška začala kontrolou mého vysokoškolského diplomu z Karlovy univerzity, který je trochu v latině a trochu v češtině. V Chile totiž nesmíte jít na řidičák, pokud jste nechodili do školy a i cizinci musí doložit, že do nějaké školy chodili. Následně mě pán v bílém plášti, který tím chtěl asi naznačit, že je doktor, posadil před soubor zaprášených přístrojů Made in France, kterými zkoušel moje reflexy. V jednu chvíli bylo třeba pomocí jehly přidělané na konci dvou asi půl metru dlouhých rukojetí objet podivnou vlnovku, aniž by jehla z vlnovky vybočila, což se ukázalo být nelehké. Pan doktor říkal, že mám zrychlit, že to musím stihnout do minuty, ale prostě to nešlo. Měla jsem to tedy zkusit ještě jednou. Jela jsem o něco rychleji, ale zase jsem tedy v jednom kuse vybočovala. Buď jim snímání onoho vybočování nefungovalo, nebo pan doktor usoudil, že je to vlastně jedno a potvrdil, že jsem řízení schopná. Následoval tedy onen teoretický test, na který jsem se tak učila a který je kamenem úrazu celého řidičáku, protože je jedině ve španělštině, a to pro všechny bez rozdílu. Takže se po příjezdu do Chile buď do třech měsíců, kdy vám platí váš domácí řidičák, musíte naučit španělsky tak, abyste rozuměli i větě: "Ovlivňuje stav pneumatik brzdnou dráhu vašeho vozidla?", nebo prostě neřídíte.

Zvládla jsem to s jednou chybou, a pak teprve nastal můj soukromý kámen úrazu: jízdy. Examinátor, chvála můj úspěch u testu a naříkaje nad cizinci, co neumí španělsky, se mě zeptal, zda jsem přijela vlastním vozem, ve kterém by bylo možné zkoušku vykonat. Jet dělat řidičák ve vlastním autě, o tom pravda pravidla nic nepravila, já jsem ale přijela na kole, a tak jsme museli použít auto radnice Vitacury. Cestou k autu jsem se snažila dostat všechny body na svou stranu, takže jsem se zmínila o tom, že můj muž neumí španělsky a nemůže tedy test udělat, že musím řídit já, že naše auto má automatickou převodovku, a proto nejsem zvyklá řadit, a že Česká republika dokonce ani nejede na Mistrovství světa ve fotbale, zatímco Chile ano. Prostě jsem se snažila mu naznačit, že bez řidičáku budu opravdu smutná.

Možná proto jsme se vydali pouze na objížďku bloku, při níž se mi podařilo nikoho nepřejet, jen jednou se rozjet na dvojku, jednou zapomenout zmáčknout spojku, a jednou jsem dle pravidel objela široce pána vystupujícího z auta a instruktor se podivil, co to vyvádím, ať se okamžitě vrátím do svého pruhu. Pak jsme byli konečně zpátky, kde jsem měla zaparkovat, ale pan instruktor už věděl, s kým má tu čest, takže mi vybral parkoviště, kde byla čtyři volná místa vedle sebe. Na podruhé, čumákem dopředu, jsem tam byla docela rovně.

Trochu zkoprnělý instruktor tedy vylezl z auta a já pomalu myslela na to, kde si vyzvednu plán městské dopravy, abych druhý den mohla dojet do La Floridy. Protože proto jsem vlastně ten řidičák dělala. Kolegyně Paulina je ve Valdivii a Jessica nemá auto, takže jsem nás musela dovézt já. Metrem je cesta komplikovaná a navíc vždycky vezeme spoustu věcí. Ale víte co? Mám to. Nakonec jsem si říkala, že když člověk vidí, jak Chilané jezdí, instruktor musí být zvyklý na mnohem horší věci. Možná byl zkoprnělý proto, že se podivoval, proč jsem přejela do protisměru u toho vystupujícího pána, a pak si uvědomil, že to vlastně praví pravidla.

Řidičák jsem udělala dne 28. října. Večer byl večírek organizovaný ambasádou, kde teklo také české pivo, což je podle mě nejlepší způsob, jak krajanům připomenout jejich rodnou zemi. S Petrem a Martinou, novým česko-slovenským párem na Hvězdárně, jsme se postarali o zmizení většiny pivních rezerv a po večírku jsme se rozhodli ještě se podívat do našeho oblíbeného vinného baru. Domů jsme dorazili okolo třetí v noci, já jsem v posteli zbaštila sendvič s avokádem a šunkou a nařídila si budík na osmou ranní. Čekal mě teprve ten skutečný řidičský test. Sama autem až na La Floridu, samotný jih města, a zpět, to všechno přes dálnice Santiaga a jeho příšerný provoz na Americo Vespucio.

A víte co? Ačkoli to bylo teprvé podruhé v mém životě, kdy jsem řídila bez toho, že by někdo seděl vedle, všechno proběhlo bez problémů. Dokonce jsem zvládla i zácpu na Costanera Norte, kde zrovna narazil autobus do nějakého osobního auta. Parkuju sice pořád nejméně na dvakrát, ale nevadí, aspoň se Hvězdopravec, který pořád ještě chilský řidičák nemá, nebude cítit méněcenný.