Malé milé vulkány

S Hvězdopravcem jsme měli na tenhle týden a začátek příštího naplánované prázdniny. Jednak měl Hvězdopravec pár odpočinkových dní po pobytu na Dalekohledu a jednak dvanáctého října, v pondělí, je Dia de la Rasa. Tak jsme v neděli po velkých výpravách vyrazili směr jih. Jako obvykle jsme si nic nepřipravili v sobotu, celé balení tedy proběhlo v neděli dopoledne a já jsem se tedy z benzínky musela vrátit zpět domů pro brýle a zubní pastu. A počítač, protože unavený Hvězdopravec řekl, že nebudeme kempovat, ale luxusně bydlet. První část výletu, o které vám píšu, jsme strávili v M.I.Lodge poblíž Termas de Chillán a byla to skutečně dobrá volba. Výborně jsme jedli, majitelé horské chaty byli moc příjemní a navíc jsme byli u samé paty všech možných malých, milých vulkánů. V naší horské bibli, popisu výletů na skialpech v Chile a Argentině od Frederika Leni, stálo psáno toto: "Elie měl už dost vysokých kopců okolo Santiaga a chtěl se podívat na nějaké malé milé kopečky". "Tam chci", pomyslela jsem si.

Kopce okolo Chillánu se tyčí pouze něco přes 3000, takže jsem si říkala, žádné bolení hlavy z výšky, žádná nekonečná údolí, spaní ve stanu a spol. Byla jsem tak odvážná, že jsem se dokonce rozhodla aktivně zúčastnit přesunu a z 500km cesty jsem odřídila rovných 180, což byla jasná polovina (času). Jela jsem navíc po dálnici, což tak nenávidím, a předjížděla jsem jako Schumacher. V dešti.

Při příjezdu lilo jako z konve, což pěkně sedělo na pověst zeleného chilského jihu. Vyspinkaní jsme při pohledu z okna zjistili, že stále ještě nevidíme žádný vulkánek za oknem, ale že déšť se změnil na sněžení. Den byl vyhlášen již dopředu jako odpočinkový, takže jsme se jen šli trochu projít, postavili jsme sněhuláka, a pak jsme se asi pět hodin máčeli v termálním prameni ve Valle Hermoso. Nebylo to špatné, ale musím říct, že ze všech termálů, které jsme dosud absolvovali, vám tyhle doporučuju nejméně, a pokud už jste tak blízko Terman de Chillán, jeďte raději tam. I když, termály ve Valle Hermoso mají jednoznačně lepší výhled.

Další den bylo rozhodnuto zdolat 1500 metrů převýšení a vylézt na první sopčičku, Chillán Nuevo (3186m). Sníh, který napadl den před tím, ležel na stráních a byl lehoučký a neježděný. Nasadili jsme skialpy a pustili se do toho. Měla jsem strach, že si zase vysloužím kakamolí titul, hlavně proto, že jsem celou noc zvažovala, zda napadlo tolik sněhu, že by zase začaly padat laviny a poznámka majitelky chaty:"ale lopaty a pípák máte, ne?", mě vůbec neuklidnila. Na svahu jsem ale viděla, že žádné laviny nehrozí a kupodivu se mi šlo dobře. Navíc jsem viděla, že Chillán Nuevo je skutečná sopka, ze které se nahoře kouří, a jelikož jsem nikdy nic podobného neviděla, říkala jsem si, že tohle musím vidět zblízka. Takže jsme nakonec poměrně rychle vylezli nahoru, kde jsme se usadili k pikniku na kopci, který nás těmi svými čmoudíky sice ohříval, ale taky pěkně zaváněl. Sjezd byl bez diskuze můj nejlepší sjezd na skialpech v životě, nová lehoučká vrstva sněhu na starém tvrdém elegantně létala od lyží a my jsme jako bez námahy slétli zpět do údolí, kde na nás čekala odměna v podobě koupele v Termálech de Chillan. Koupel taky pěkně zaváněla, ale aspoň se na nás nikdo nedíval jako na čuníky, když jsme do bazénu vlezli celí zpocení z lyží. Zdá se, že H2S je tu odér opravdu v kurzu.

Následující den jsme si měli jako trochu odpočinout a jít jenom cca 700 metrů do sedla, sjet dolů k termální řece, vylézt 300 metrů zpět do sedla a hurá domů. Jenže znáte Hvězdopravce. Lezli jsme tedy po sjezdovce nahoru a Hvězdopravec říkal, že kdybychom stopli rolbu, která upravovala sjezdovky na víkend, mohli bychom pak vylézt Chillán Viejo, sjet k té řece a pokračovat podle původního itineráře. Tak jsme stopli rolbu. K mým stopům vlaku, autobusu, aut včetně miniaturního fiatku, který nás odvezl i s našimi gigantickými batohy, a traktoru, jsem tedy přidala stopnutí rolby. Sympatičtí upravovatelé sjezdovek nás vyvezli až k poslednímu vleku a my jsme se vydali ke kuželu Chillánu Viejo. Nahoře nebyl sníh, takže jsme přidělali lyže na batoh a hurá nahoru kolem dalších sirných čmoudíků. Byla to docela dřina, protože takový vulkánek, to je vlastně samá suť a v botech na lyže tedy žádný med. Ale vylezli jsme nahoru, kde jsme se ani nemohli moc rozvalit, protože foukal tak silný vítr, že jsem se bála, že mě to sfoukne do kráteru. Hvězdopravec tvrdil, že severní strana bude pokrytá sněhem, po kterém sjedeme dolů. Sníh se ukázal být spíše led, a protože jsme neměli mačky, museli jsme jít po strmé stěně dolů pěšky tam, kde místo ledu byla suť, pořád s lyžemi na zádech. Začala jsem si říkat, že tedy malé milé vulkánky dokážou být také pěkní prevíti. Pak jsme ale konečně nazuli lyže, po tom ledu to nějak sešoupli dolů a jeli k té slavné termální řece. Občas se někde ze sněhu mohutně kouřilo a při bližším ohledání jsme zjistili, že tam Starochovi (Chillán Viejo znamená totiž Starý Chillán) uchází trochu síry. Nakonec jsme dojeli k řece, kde jsme se rozhodli rozdělat piknik. A protože řeka je termální, bylo to poprvé, co jsme se na piknik místo oblékání svlékli do plavek a rozhodli se jíst ve vodě. Ale ouha! Řeka byla úplně vařicí! Nedala se ani přebrodit. Rozhodli jsme se tedy sejít trochu níž, kde nám náš selský rozum kázal, že bude voda studenější. Houby. V plavkách jsme po břehu řeky sice doskákali daleko, ale protože Staroch vysílá tu svojí sirnou horkou vodu všude, opařila jsem si palec v jedné klidné tůňce, kde to vypadalo, že není žádný proud a že se tedy voda pěkně ochlazuje od vzduchu. Pak nám došlo, že voda je nejstudenější tam, kde v ní roste aspoň trochu řas, tak jsme si do té nejstudenější vody vlezli a jedli jsme. Měli jsme jako obvykle sušenou šunku, kterou jsem navrhovala v řece uvařit a ze sýru nadělat fondue. Pak Hvězdopravce už všechni pálilo, z čela mu lil pot, a já už jsem se taky dál moc ve vodě vařit neodvážila, takže jsme zase vylezli a došli k místu, kde ležely naše svršky. Ještě, než jsme si oblékli všechny ty naše goretexy, rozhodli jsme se podívat se kousek proti proudu, kde řeka vytékala ze sněhu. Byla tam sněhová jeskyně a sláva, jak se sníh míchal s vodou, řeka měla aspoň trochu normální teplotu. Ale válet jsme se moc nemohli, protože jsme museli vystoupat zpátky do sedla a sjet k autu. Opřeli jsme se do toho a ukázalo se, že je to mnohem dál, než jsme mysleli. Šli jsme rychle a Hvězdopravec opět vytáhl svojí typickou pochvalu: "Ty, kdybys chtěla, tak bys klidně vylezla ještě jednou Starocha, to je jenom v tvý hlavě, že to nejde, koukej, jak jdeš rychle." Lepší mu neříkat, že jdu rychle, protože se bojím, že nás zastihne někde cestou tma.

Když jsme se blížili ke Starochovi, kousek od nás se tyčil také Zasněžený (Nevado de Chillan, 3212m), kam Hvězdopravec chtěl za každou cenu vylézt následující den. Protože jsem věděla, že je to těžký výstup a strašně vysoko a daleko, navrhla jsem u výlezu ze stopnuté rolby, že bychom tam mohli zajít. „Nic takového,“ řekl Hvězdopravec: „Tenhle vrcholek si musíš zasloužit.“ A tak jsme si ho následující den byli zasloužit. Vyjeli jsme Pathfindrem k horám zkaměnělé lávy na cca 1500m, kde jsme v den příjezdu postavili sněhuláka. Sněhulák už roztál, ale láva byla tam, kde před tím, a zahájili jsme přes ni cestu směrem k zasněženým horám. Protože ta hora lávy se dle slov majitelky chaty, kde jsme bydleli, dá přejít jako nic. Během prodírání se sněhem, při přelézání dalších a dalších lávových bariér jsem si spočítala, že majitelka chaty bydlí v Chile šest let a její dítě právě oslavilo páté narozeniny. Bylo mi jasné, že tedy do lávové řeky nikdy moc nestrčila nos. Hvězdopravec nejdřív nadšeně prohlásil, že „takhle mají skialpy začínat, s lyžemi na batohu“, ale po hodině v lávovém pekle, kdy se nám lyže na batohu motaly do bujné vegetace, která na lávě rostla, také strašně nadával. Nakonec jsme se z toho nějak dostali a zahájili výstup. Zasněžený byl pořád strašně daleko, ale blížili jsme se, co nám síly stačily. Někde u ledovce mi uletěl klobouk, protože strašně foukalo. Zastavil se až kdesi v závějích a rozhodli jsme se ho vyzvednout až při sjezdu. Šli jsme a šli. Kolem druhé odpolední se vrcholek už docela přiblížil a zbývalo jen vylézt jednu příkrou stěnu. Asi v polovině jsem začala hrozně klouzat a ukázalo se, že oba máme už tulení kůže tak promočené, že nabalují spousty sněhu, a proto lyže vůbec nedrží. Nasadili jsme nože, ale jak se nám pořád nabaloval sníh, moc nepomáhaly a navíc byly lyže strašně težké. Rozhodli jsme se zamířit k pásu suti na okraji stěny, kterou jsme stoupali, a eventuelně stoupat po té suti. Ta byla ale také tak prudká, že jsme se na ní jen tak tak udrželi. Bylo nám jasné, že bude nutné pás suti přejít a zkusit, zda z druhé strany není svah trochu přívětivější. Přechod byl strašný. Házeli jsme do úkolí spoustu kamenů, Hvězdopravec mi vzal lyže, ale stejně to bylo příšerné a už jsem se viděla rozmáznutá dole. Ale nakonec jsem to celé přešla a Hvězdopravec taky, hysterák jsem udržela až k pevné půdě pod nohama, takže jsem si mohla deset minut poplakat, a zase bylo dobře. Navíc bylo pozdě, a i když jsme byli asi sto metrů pod vrcholkem, bylo nutné zahájit sestup. Ten se naštěstí neočekávaně ukázal být poměrně lehký. Takže vulkánek byl nakonec docela milý. Vyzvedli jsme klobouk, který byl už úplně zmrzlý a kroužil nad ním kondor v domnění, že se jedná o nějakou dobrou mrtvolku. Sjeli jsme do úkolí, kde na nás zase čekala láva a stromky. Takhle jsem se v tom poválela. Ale bylo mi to všechno celkem jedno, protože o co jde, když nejde o krk. Nakonec jsme dorazili k Pathfinderovi a sjeli k chatě, kde na nás čekala horká koupel ve venkovní lázni. A tu jsme si tedy opravdu zasloužili. Čert vem Zasněženého. Teď má být dva dny ošklivo, takže necháme dva dny naše skialpy u ledu. Hvězdopravcovy nohy vypadají jako nohy toho nejnemocnějšího bezdomovce, Hvězdopravec na nich poskakuje jako syfilitik, a proto opravdu nehrozí, že bychom následující nejméně dva dny dělali nějaký sport. Pojedeme ještě kousek na jih a budeme si užívat termálních pramenů.