Květinčin boj o rovnoprávnost

Čas neuvěřitelně pádí. Hvězdopravec byl celý týden na Dalekohledu, ale místo obvyklého smutnění jsem neměla čas se ani zastavit, natož zamyslet.

V sobotu ráno jsem si dojela vyzvednout opraveného Hektora, moje kolo. Co je v Chile výborné je, že všechno, co se týče oprav či úprav, je rychlé, levné a hlavně neuvěřitelně kvalitní. Poprvé v životě tedy nenosím všechny kalhoty ušlapané dole, protože pan návrhář si myslí, že normální délka nohou je o dvacet centimetrů delší než ta moje. Chilské švadleny představy pana návrháře o ženském těle rychle zmenší na normální délku, pan švec mi k tomu opravil moje oblíbené botky a Hektor už není závislý na Hvězdopravcově nespolehlivé vynucené péči. Poslední dva týdny jsem brázdila Santiago s utrženým košíkem a upadlým blatníkem, který jsem přidělala zpět kusem provázku. Provázek se ale rozvazoval a trhal, takže mi nezbylo než jezdit s blatníkem drhnoucím o pneumatiku. Navrch toho všeho mám už déle než rok rozbité světlo a Hvězdopravec už déle než rok tvrdí, že světlo opraví, jen co dodělá doktorát, přestěhujeme se, nebo skončí tenis v televizi. Panu opraváři to všechno zabralo jedno dopoledne a stálo mě to 2500 pesos, tj. asi 100 korun. Takže myslím, že pan opravář se takto stal Hektorovým nejlepším kamarádem na celý náš pobyt v Chile.

Když už byl Hektor tak krásný, při nočním sledování jakéhosi debilního pořadu, kde pár super cool chic designérů jako magickou hůlkou předělají byt z upatlaného neútulného na super cool chic, jsem dostala bezvadný nápad, že náš byt by zasloužil být také tak krásný jako Hektor. Věcí, které je třeba dodělat, bylo spoustu, a vyžadovaly chopení se vrtačky, šroubováku či kladiva. Lituju, že v Chile ještě nevynalezli instituci "hodinový manžel", kterou si v Čechách tak pochvaluje moje maminka. Když potřebuje něco opravit, zavolá placeného šmudlu, který věc opraví. Napadá mě přitom, že je legrační, že zatímco pro muže jsou tu "hodinové manželky" ve vykřičených uličkách, je tu pro nás pán v montérkách, co nám za peníze přidělá polici, a představuju si takový dům s hodinovými manžely, který tu je pro to, aby v bytech žen nebyl bordel, a kde si v katalogu můžete vybrat muže, kterého právě potřebujete: toho, co umí vrtat, nebo toho, co umí opravit odpad, nebo toho, který udělá skříň na míru.

Takže těchto úvah jsem měla onen mozkový zkrat a napadlo mě, že když jde tak lehce udělat cool chic byt v televizi, tak co by to nešlo v reálu. Když Hvězdopravec už začne něco dělat, vždycky vyžaduje plnou asistenci, takže jsem viděla, jak se dělají police, tak co bych to nezkusila.

Kromě toho jsem si vymyslela, že protože měl Hvězdopravec ve čtvrtek narozeniny, bude výborné, až se v pátek vrátí z Dalekohledu, pozvat všechny jeho kamarády a udělat mu překvapivou narozeninovou party. V neděli jsem se vydala na trh, abych nakoupila, co je na party třeba. Naštěstí je většina známých na Dalekohledu nebo na dovolené, tak mohlo přijít jen sedm pozvaných a narozeninová svíčková tedy nevyžadovala, abych si trhu odnesla domů polovinu. Přesto jsem svůj vozík, se kterým na trh chodím, měla pěkně naložený. Studeným, ale slunečným nedělním ránem jsem si to štrádovala domů, když mi akrobat na křižovatce řekl: "Slečno, upadl vám..." a zbytek se nerozuměla. Nicméně bylo mi jasné, že mezi nedělními novinami a pytlíky všeho možného mi jistě upadlo něco důležitého. Zastavila jsem a začala se rozhlížet, co mi upadlo. "Co, co mi upadlo?", zeptala jsem se akrobata, který začínal vypadat trochu rozpačitě a trochu pobaveně. "Petalo", opakoval. Ach ták. Okvětní lístek. Než jsem stihla akrobatovi říct, že už mi to došlo, akrobat řekl: "Jako že jsi květinka." "Jo aha!", řekla jsem já smějíc se:"S tím na mě nechoď, já jsem cizinka. Jsem si myslela, že jsem ztratila brambor nebo cibuli." "To byl kompliment", řekl akrobat: "abys měla příjemnější neděli." Ach ta španělština...

Odpoledne jsem jela na první z nespočetných nákupů a koupila jsem garnýže, tyče, šrouby, hmožděnky a další věci, které jsem dosud nikdy neměla téměř v ruce. Měla jsem takový záchvat odvahy, že jsem si říkala, že bych pro to všechno mohla možná sjet Pathfinderem, ale naštěstí jsem si včas uvědomila, že stačí být odvážný s vrtačkou a že tu druhou odvahu si můžu schovat na jindy. A dobře jsem udělala, protože začalo pršet, a to je v Chile vždycky důvod pro totální chaos. Cestou domů jsme projeli okolo náklaďáčku, který si to v zatáčce při vjezdu do tunelu namířil přímo do zdi.Říkala jsem si, že kdybych byla jela s Pathfinderem ven, dopadlo by to přesně takhle.

V pondělí v 9:00, od kdy se smí vrtat, jsem tedy nastoupila do zápasu Květinka versus Železobetonové stěny. Protože normy proti zemětřesení nařizují, aby stěny byly pevné a proložené traverzami všude. Hlavně tam, kde se rozhodnete vrtat, na nějakou traverzu narazíte na 100%. Pustila jsem se do toho a traverza netraverza jsem do toho šila, co to šlo. Hvězdopravec potřebuje na jednu díru mezi deseti minutami a hodinou a mně to vyšlo dvacet minut na jednu. Bylo nutno chladit vrták a třepat unavenýma rukama, ale vzhledem k tomu, že jsem zase vypustila Hvězdopravcovo nadávání a fňukání, času mi dělání děr zabralo přibližně stejně. Pak jsem začala přidělávat všechny ty tyče, police, věšáky a garnýže. Občas mi něco chybělo a bylo třeba pro to zajet do Sodimacu, kde jsem se hrdě procházela mezi vším tím zednictvem a zasvěceně jsem vysvětlovala personálu že ne, že tenhle šroub ne a že garnýž upevním tak a tak. Ve středu večer bylo konečně všechno hotové a krásné, Hvězdopravec má konečně normální pracovnu, máme normální kuchyň, v pokoji pro hosty se dají zatáhnout závěsy a návštěvy si mají kam pověsit kabát.

V úterý jsem sjela na oběd k Mance, mojí české kamarádce, se kterou jsme to všechno probraly. Především, že nejlepší rada, kterou maminka může dát dceři do života, je: hlavně mu neukazuj, co všechno umíš. Zkrátka vím, že jsem si s těmi úpravami pěkně naběhla a že odteď budu přidělávat police já, protože Hvězdopravec dostal jasnou zprávu, že když to nechá trochu vyhnít, ono se to nakonec nějak udělá. Se železobetonovými stěnami jsem to zkrátka vyhrála, a v boji o rovnoprávnost jsem prohrála. Nedávno mi Hvězdopravec řekl o svém nápadu, že bychom se mohli přestěhovat do bytu po Markovi a Loule. Šťastná, že už jakž takž někde bydlíme, jsem tu jeho stěhovací vášeň nemohla pochopit, až mi došlo, že Hvězdopravec tu nebyl, když přijel náš kontejner a bylo třeba všechni vybalit, umýt, uklidit. Nebyl tu, aby se hádal s doručovateli nábytku. Nebyl tady, když chodili různí šmudlové na výměnu různých nefunkčních věcí, takže nebyl nucen na ně celé dny trpělivě čekat. Hvězdopravec totiž má onu magickou hůlku, jako mají v televizi. Má Magickou květinku.

Na druhou stranu konečně nemáme v kuchyni všechno na jedné hromadě a ke koření se nemusím drát skrze květináče, prášek na praní, bednu s chlebem a další věci, takže jsem vlastně uspořila nějaký ten čas. Ach jo.

Ve středu v noci jsem udělala svíčkovou a ve čtvrtek v noci knedlíky a další věci. Ačkoli jsem byla tak unavená, takže jsem například do těsta na koláč nasypala místo cukru rýži a musela jsem celé těsto dělat znovu, nakonec to všechno dobře dopadlo. V pátek večer tedy přišli kamarádi a čekali jsme, až se Hvězdopravec vrátí. Výhoda byla, že se vracel spolu s Julienem, manželem Akemi, která byla samozřejmě u nás. Měli jsme tedy domluveno, že Julien zavolá, až se budou blížit k nám, aby Akemi jako řekl, že už jede, přičemž pro nás to bude signál, že se máme schovat. Julien tedy nejdřív zavolal, že už přiletěli, pak, že už nastupujou do taxi, a nakonec vytáhl telefon, že zavolá, že už se blíží domů. Hvězdopravec mu přitom udělil pár dobrých rad, kterak odradit manželku, aby podobné telefonování vyžadovala. Když Julien už už chtěl volat, taxikář si najednou spletl cestu a místo k nám do Bellavisty jel k Julienovi na jih Providencie. S tím plán nepočítal, protože náš byt leží přesně na cestě z letiště do Julienova bytu. Julien tedy dle plánu měl vystoupit v Bellavistě hned, jak ho Hvězdopravec spustí z očí. Jenže kvůli taxikářově zmatenosti skončil na adrese, kde bydlí. Neměl ani klíče od bytu a nezbylo mu, než se dopravit dalším taxi za námi i se všemi zavazadly.

Překvapení se vydařilo a party též. Ve tři v noci, když odešli poslední hosté, jsem sice už spala málem s nosem v narozeninovém dortu, ale stálo to za to. Hvězdopravec také shovívavě zkontroloval všechny moje nové police a spol a pobaveně se zeptal, jak jsem to měřila, že to je všechno tak nakřivo. Inu, mužská pýcha musela být zachována. V neděli jedeme na deset dní na jih Chile a přísahám vám, že jestli mě někdo ještě nazve cacamollem, nechám promluvit svou pušku. Nebo spíš svou vrtačku....