Psí život

O toulavých psech v Santiagu jsem vám už vyprávěla. Tvrdila jsem vám též, že v bohatých čtvrtích se psi venčí sami. Nešlo mi totiž do hlavy, že po bohatých čtvrtích pobíjají samá čistokrevná plemena, a tak jsem si myslela, že lidé prostě jenom psy tak pustí ven, aby se prošli. Ale dneska už dobře vím, že čisté sterilní bohaté čtvrti mají prostě jenom čistokrevné toulavé psy, protože lidé v Chile mají podivný zvyk posílat psy na procházku na doživotí. Prostě se přiblíží prázdniny nebo dovolená a rodiče řeknou dětičkám (nebo tak si to aspoň představuju, inspirována rodinami, které vypouštějí na Vánoce kapra do řeky): "Dáme našemu pejskovi svobodu!", vezmou ho do auta a někde za Santiagem, nejlépe u vjezdu do Cajonu de Maipo, ho z toho auta vyhodí, aby si pejsek užil. Nebo se jim pejsek jako ztratí. Možná dětem nic nevykládají, co já vím. I takového Herodesa, jako jsem já, podobný zvyk ale opravdu šokuje. Když se večer vracím domů a projdu okolo vymydleného psa bez obojku, který vyděšeně sleduje dění kolem, což jsou všechny znaky psa "čerstvě vyhozeného", jak říkáme s Hvězdopravcem, mám chuť ho vzít s sebou domů, přestože psy nemám ráda.

V pátek ráno odjel Hvězdopravec na Dalekohled a já jsem se vydala na nákup. Cestou jsem potkala naší pomocnici s úklidem, která právě s obvyklým půlhodinovým zpožděním spěchala k nám do bytu. Řekla jsem jí, že jsem jí nechala klíče u vrátného a šla jsem si po svých.

Když jsem se s rukama plnýma igelitek dopotácela domů, vylezla jsem z výtahu a zjistila, že na dveřích bytu je přivázaný pes. Nejdřív jsem si myslela, že jsem ve špatném patře, ale po bližším ohledání jsem zjistila, že skutečně jsem ve správném patře správné budovy ve správném městě a že pes je skutečně uvázán na naše dveře. Kromě toho, že psy nemám ráda, se jich docela bojím, protože mi přijde, že i ten nejmenší ratlík má pořád šanci způsobit mi víc bolesti, než já jemu. Nicméně bojové plemeno to nebylo, tak jsem se rozhodla, že to udělám jako jsem to viděla v jednom televizním pořadu, a budu si opakovat, že vůdce smečky jsem já a zaženu psa jenom svojí odvahou. Jen jsem doufala, že neucítí z tašek vůni sušené šunky Serrano.

Odvážně jsem se tedy přiblížila a pes měl naštěstí z funícího vůdce smečky vlekoucího nejméně deset kilo nákupu dostatečný strach na to, aby se od dveří vzdálil co nejdále. Otevřela jsem, položila tašky a odvázala psa. Nenapadlo mě nic lepšího, než ho nechat na chodbě, ale pamětliva nenechavosti našich sousedů jsem se rozhodla raději hned zavolat vrátnému a říct mu, že pes není můj. Vrátného kupodivu moje historka o psovi uvázaném na naše dveře vůbec nepřekvapila a problém vyřešil slovy: "Nechte ho na chodbě, on si ho někdo vezme." Doufala jsem, že nespoléhá na mě.

Victoria, naše pomocnice s úklidem, mi řekla, že se psem nemá nic společného a že o ničem neví. Pak jsme se zapovídaly, a když Victoria otevřela dveře, aby odešla domů, zjistila, že pes je opět uvázán na klice. No toto...

Skrytá kamera? Nebo že by mi Hvězdopravec přichystal překvapení za to, že jsem mu ráno strčila do tašky Malého Medvěda Ochránce? Asociace, co rozdává potulné psy? Žádná z hypotéz mi nepřišla úplně normální.

Začala jsem zase psa odvazovat, když se otevřely dveře naproti a v nich stála asi osmiletá holčička s mapuchskou tvářičkou. Pokud jsem v té indiánské tváři mohla něco číst, zdálo se mi, že jí není úplně vhod, že pejska odvazuju.

"To je tvůj pes?", zeptala jsem se.
"Si", řekla holčička.
"Tady ho nemůžeš přivazovat", řekla jsem.
"Když on nesmí dovnitř.", vysvětlila mi holčička s takovou zarputilostí, že jsem se začala rozhlížet, kam jinam by šel pes přivázat. Kromě dveří sousedů, což mi nepřišlo jaksi dost výchovné a bezpečné pro naše dveře, jsem neviděla nic.
K oknu, napadlo mě.
"Tam ne, tam by mi vyskočil.", řekla holčička.
Pes na nás nechápavě a hlavně ustrašeně zíral.
"On ti neuteče, nemusíš ho přivazovat.", napadlo mě konečně, když jsem viděla, jak se tiskne ke dveřím. Už už jsem se chystala prohlásit naši kliku za k přivazování vhodnou.
"S kým to mluvíš?", ozvalo se z protějšího bytu. Zřejmě holčičky maminka Herodes, co nechtěla, aby jí pejsek poškrábal parkety.
"Tak jo.", řekla holčička.

Odpoledne jsem šla ven a pes nebyl ani na klice, ani za dveřmi. Tak nevím, co se s ním stalo. Každopádně si, milý čtenáři, zapamatuj, že stejně jako japonština nemá nadávky, chilština nemá opravdu slova ne nebo nevím. Má pouze ano, ale... Ano, můžeš si pejska nechat, ale domů ho vzít nemůžeš, zněla nejspíš maminky odpověď. S Chilany je jednat někdy k zbláznění, protože hloupý Evropan neví, co Chilan po prvním ano, ale ví (že to je vlastně ne), a tak se stále snaží dobrat řešení. A pozor, pokud vám dají na vaši otázku nějakou dobrou radu, vždycky se nejdřív přesvěčte, že to není náhodou chilské nevím, nebo si půjdete nabíjet telefon do prodejny lístků v metru jako já, či nekonečně bloudit ulicemi Santiaga...jako opuštěný pes.