Jak opět zůstal Cerro Mirador neporažen (díky Cacamollovi)

V posledním týdnu a půl jsem nestihla moc na blog psát. Hvězdopravec je stále v Santiagu, pracuju, učím se portugalsky, a hlavně se nám hodně rozbujněl sociální život. V úterý přišel podívat Ruben, nový postdoc na Hvězdárně, na náš byt, aby věděl, co v Chile očekávat. Chtěli jsme, aby měl srovnání s byty ve Vitacuře a Las Condes, kde jsme u různých známých propařili minulý víkend. Lilo totiž jako z konve a na nějaký výlet jsme si museli nechat zajít chuť. Hvězdopravec naštěstí nenaléhal, abychom jeli lyžovat, protože cesta do Farellones se sesunula a přerušila kvůli dešti hned na čtyřech místech zanechavši dva mrtvé. Oproti této smutné události bylo 1300 lidí, kteří zůstali zablokovaní nahoře v lyžařských střediscích, poměrně málo závažná věc. Uvíznuté lyžaře "osvobodili" až v pondělí odpoledne a neptejte se mě, kolika lyžujícím cizincům kvůli dešti uletělo letadlo. Zato ony dva mrtvé lovili až v Santiagu v Mapuchu, když jsme se v pondělí ráno řítily s Paulinou na schůzku s asociací Emprende Mamá, kde pracujeme. Chile je v tomhle o dost více natur než Evropa, nebo se mi to alespoň zdá. Záznamy z lovení promítaly asi všechny národní kanály.

Ale nechme Kopferkingelovských historek. V úterý tedy přišel Ruben na návštěvu s mnoha kamarády z Hvězdárny a měli jsme tak možnost otestovat, jaké jsou nervy našich sousedů v noci. Poprvé, dosud jsme si netroufli. A minutu po dvanácté také zazvonil telefon, že jsme probudili naši sousedku. Bylo mi jasné, že je to ona sousedka, která nesnáší, když vyklepávám ubrusy z okna a která volá vždycky, když se v domě něco šustne. Vypnuli jsme muziku a zkoušeli tiše konverzovat, pokud to bylo v devíti lidech možné, ale stejně se trable opakovaly. Kdo by to byl v Chile čekal. Nakonec přišel hlídač na kontrolu a zřejmě shledal, že lidé mají právo se shromažďovat, neb další stížnosti už asi odmítal rovnou. Malé vítězství zkažené tím, že kolem jedné v noci někdo v mrazáku objevil domácí višňovici, takže jsem středu strávila v posteli a ani ve tři odpoledne jsem nebyla schopná dorazit do autoškoly. Inu, stane se.

V pátek večer, protože to vypadalo, že víkend nebude konečně ani předpovězený jako deštivý, ani skutečně deštivý, jak tomu bylo u předchozích dvou, jsme se rozhodli vydat se do Cajonu de Maipo. Vyprávěla jsem vám, jak jsme se tam nedávno snažili skialpovat, ale jak jsem byla nemocná a velký cacamolle, takže jsme nevylezli nikam. Spaní na pátek večer jsme měli opět objednané v Refugio Lo Valdés. Jenže v den odjezdu bylo 11.9. (nikoli 10., jak jsem napsala do rezervace: to se ale naštěstí spravilo již v pátek ráno po telefonu), a to je v Chile výročí svržení Allendeho a den vojenského puče v roce 1973. Ve čtyři odpoledne jsem se rozhodla, vědouc, že budeme spát v sobotu v noci ve sněhu, dojet na Santa Lucíu pro svetr z pravé vlny z Chiloé, ale k mému údivu jsem se nevešla do metra. Do prvního, do druhého, ani do třetího. Ve čtyři odpoledne? Tolik lidí? Došla jsem tedy aspoň do knihovny a cestou jsem povídala po telefonu s Karen. Ta mi doporučila, ať se spíš z centra uklidím zpět domů, protože 11.9. v Chile hoří auta, stříkají vodní děla a demonstranti se bijí s policisty. Proto také všichni prchají domů už odpoledne. Městská doprava prý normálně nefunguje po třetí hodině a je tedy dost divné, že jsem ještě nějaká metra viděla. Na druhé straně jsem neviděla žádné demonstranty, musím říct, ale Pedro mi říkal, že u nich létaly zápalné láhvě přímo ve vedlejší ulici. Každopádně jsem se rychle vydala domů, abych zabalila jídlo na víkend a přesunula se za Hvězdopravcem na Hvězdárnu, kde pracoval s již naloženým Pathfinderem. Bylo mi jasné, že přesun bude drsný, a také byl. Dva autobusy mi odmítly zastavit, takže jsem si vzala nakonec taxík. A pak jsme stáli v zácpě. Taxikář mi vysvětlil, že tak strašná zácpa je kvůli 11.9. I automobilisti jedou domů rychle a dřív než obvykle. Ani nevím, jestli je to spíš paranoidní davová panika tak typická pro Chile, nebo zda je opravdu 11.9. tak neradno vycházet.

Když jsem dorazila na Hvězdárnu, bylo 18h. Vyjeli jsme na hodinu a půl dlouhou cestu do Refugia a už jsme se těšili na hovězí na červeném víně v příjemné společnosti správce chaty a především Pedra, který zrovna v Refugiu trávil svoje dny odpočinku po pobytu na Dalekohledu. Jenže za hodinu a půl jsme vězeli pořád ještě v Santiagu na Americo Vespucio, což je něco jako Pražský okruh. A tak jsme poskakovali vpřed a postupně se naše vidina příjemného večera smrskla na vidinu pouhého dojetí do Refugia. A to ještě víc, když jsme konečně kolem deváté večer dorazili do San Gabriel, kde je policejní stanice chránící vjezd do Cajonu de Maipo. Normálně se vás na nic neptají, ale že bylo jedenáctého a ještě k tomu noc, samozřejmě nás zastavili. A kam že prý jedeme. Polezeme na kopec, řekli jsme. "Teď?", zeptal se policista. Ne, teď ne, teď právě zavírá kuchyň v Refugiu, ale šéfová nám slíbila alespoň nechat sendvič. Ať tak nebo tak, musíte se zapsat, řekl policista, na jedenáctého přizdobený plechovou helmou a kalašnikovem.

A tak jsme se šli zapsat. V usoplené stanici seděl stejný ušatý policista jako na začátku zimy, když jsme jeli k vulkánu Maipo. Požádal nás o doklady. Vytáhli jsme naše chilské "občanky", které mají tu obrovskou nevýhodu, že jsou diplomatické a tudíž modré, takže je obvykle nikdo nezná, a žádá po nás opravdickou chilskou občanku, a ne tohle. Policista se na ně zahleděl, vzal je do rukou, několikrát otočil, srovnal mezi sebou zprava i zleva, a když už to vypadalo, že se mu začne kouřit z uší, řekl: "Tohle není chilská občanka." Snažili jsme se mu vysvětlit, že je a proč je naše identifikační číslo RUT (něco jako rodné číslo v ČR) tak divné (protože nejsme Chilané), ale policista stále obracel, srovnával a kroutil hlavou. Kde že prý pracujeme? Hm.... kdo ví, zda do Cajonu de Maipo směji astronomové a psychologové? Jak jsme prý vstoupili do Chile? Inu, nutno chránit přírodu proti nelegálním imigrantům! Nakonec se zeptal, zda nemáme ještě nějaký jiný doklad. Já jsem měla jenom řidičák a Hvězdpravec francouzskou občanku. Řidičák mi sice dobře posloužil jako obvykle jako doložení identity, ale až při jeho předložení jsem si uvědomila, že jsem právě předložila svůj v Chile neplatný evropský řidičák chilskému policistovi. Doufala jsem, že po mě nebude chtít také chilskou verzi, kterou povinně musím mít, pokud chci řídit. Ale policista byl naštěstí pořád zahloubán v záhadě našich občanek. Nakonec naposled pokýval hlavou a odešel. Doufala jsem, že se jde zeptat šéfa, ale opak byl pravdou. Byl si pro svoji legitimaci policisty. "Koukněte", řekl: "To, co mi tu dáváte, to je jako tohle" ukázal nám svou legitimaci policisty: "Tohle, to je moje legitimace jako policisty." Dramatická pauza: "A tohle" ukázal nám svoji chilsku občanku: "to je moje občanka". Dlouhý pohled. "Legitimace." ukázka "Občanka" ukázka. "Ale vy tu nejste poprvé, že jo?", dodal. Ne, nejsme. "Vy máte Pathfindera, že jo?"

Tak vidíte. Nakonec jsme vyplnili nějaký papír a snad díky policistově sympatiím k našemu autíčku jsme konečně vjeli do Cajonu de Maipo. Celé to trvalo jen půl hodiny.

V deset jsme tedy konečně otevřeli dveře Refugia, snědli studený sandwich a do půlnoci klábosili s Pedrem a Andym, správcem.

Ráno nás vzbudily paprsky slunce. Ze stresu z minulého dne mi na rtu vyrazil obrovský herpes, který mě vždycky hrozně unaví. Já nevím, já začínám mít snad na hory alergii, nebo co. Ale co naděláte, byl čas jet do Reservy Morado. Přístupová cesta byla zavřená z důvodu "sportovní události" a hlídali ji, jak jinak, zase chilští policisté. Došla jsem se zeptat, zda nás pěšky přeci jen do rezervace pustí. Bylo mi řečeno, že ano, ale jen jsem ušla pár kroků k našemu zázračnému Pathfiderovi, přispěchal policista za mnou. Co že prý v Rezervaci budeme dělat? Na kopec polezeme! A kempovat budeme? Budeme. No, tak to se prý nesmí. Moc nehod. Zavřeno. Zákaz. Jako vždycky. Můžeme vstoupit jen na den.

Šli jsme se tedy zeptat výběrčího vstupného. Ten si nás prohlédl a zeptal se, zda máme spacák, stan a spol. Máme? Tak to jo, zapíše nás jako montañistas a všechno bude v pořádku, řekl. Je to na naše triko.

Celí šťastní jsme se tedy vydali opět dlouhým údolím Morado pod El Morado. Našim cílem bylo postavit základní tábor na konci údolí, přespat a druhý den vylézt na El Mirador (3883m). Bylo horko a slunce pálilo. Všude po okrajích údolí byly spadané laviny a dvě jsme museli přejít. Batohy na zádech nás tížily, ale okolo třetí jsme dorazili na místo, kde jsme začali stavět tábor. Postavili jsme stan, rozehřáli sníh na čaj a na polévku a okolo půl páté, když zašlo slunce za hory, jsme se nasoukali do našeho přístřešku. Podlaha pěkně studila, ale polévka nás zahřála. Pak jsme trochu četli popis výstupu a okolo osmé večer jsme usnuli. Měla jsem strach, že mi bude zima, a taky ze začátku byla, ale nakonec jsem spala jako nemluvně. Důkazem toho budiž fakt, že jsme si sice nařídili budík na pátou ranní, ale probudilo nás až světlo v šest. Jakou lepší reklamu by si mohla přát naše výrobkyně spacáků "Alka" Jana Červenková?

Rychle jsme se napili čaje a vylezli ven. A při pohledu na oblohu nám bylo jasné, proč je tak teplo. Protože je zataženo. Zatracená předpověď, tak dlouho jsme čekali na slunečný víkend, až půjdeme na Mirador v zamračeném počasí. Nsadili jsme tulení pásy a obuli se do lyží. Opět jsme museli přelézt jednu lavinu a zahájili jsme výstup. Nejdřív žlabem, a pak po moréně k ledovci. Ze všech těch lavin, které sice už spadly v minulém týdnu, ale kdo ví, kolik jich čeká, mi bylo nějak na nic. Tím pádem jsem hrozně spěchala, abych byla z kopce co nejdříve pryč. Kromě toho bylo jasné, že sníh, který předchozí sluneční den napůl roztál, zase pěkně přemrzne, což je "sen" každého lyžaře. V batohu na zádech mě tížil cepín, mačky, svetry, jídlo, voda a už jsem se viděla, jak s celým tím nákladem po tom nesjízdném sněhu jedu žlabem dolů. Nehledě na to, že v zataženém počasí není možné vidět reliéf terénu. Nad žlabem jsme stoupali prudce dál, a protože to klouzalo, museli jsme na lyže přidělat nože. Pak jsme se vyškrábali na ledovec, bylo pořád hnusně a já jsem byla strašně unavená. Nevím, čím to je, ale od výstupu na Cerro Moai jsem unavená v horách rychle. Nebo to možná jen víc vnímám, kdo ví. Nebo jsem prostě Cacamolle. Každopádně jsem se nemohla zbavit představy, jak to bude super, až budeme dole u Pathfidera. Prostě to zas nešlo. Řekla jsem Hvězdopravci, že chci jít dolů, že jsem unavená a že nahoru stejně nedojdeme. Jediné, jak bychom byli mohli nahoru dojít, je, že bychom spali ještě jednu noc v základním táboře. A už jsem viděla, jak bych u stanu zase únavou nemohla ani sedět. Navíc už jsme nahlásili u všech možných strážců a policistů, řekla jsem, že z kopce slezeme v neděli večer, a slíbili jsme, že se všude zase odhlásíme. To byl trochu hloupý argument, protože bylo jasné, že co papír schvátí, nikdy nenavrátí, a že bychom začali chybět až s jarním táním, když by nás potřebovali identifikovat. Hvězdopravec řekl, že chci jít dolů jen proto, že mám jen ten pitomý strach z lavin a z kamenů, což zakončil slovy: "Tě na tu Palomu nevezmu!" No, za trest se nebudu moct po ledovci škrábat na pětitisícovku. Velmi pádné v tu chvíli.

A tak jsme zahájili sjezd. Spadla jsem asi stokrát a stokrát se musela zvednout s tím pitomým aspoň patnáctikilovým batohem. Zase jsem si evidentně nic nevzala z Hvězdopravcových lekcí lyžování, jenže ono zatáčet systémem "flexe-extenze nohou" s patnáctikilovou zrůdou na zádech a po šplání nahoru je prostě nad moje síly.

V základním táboře jsme složili stan a jeli údolím dolů. O kus níže jsme projeli kolem tábora dvojice Chilanů, kteří den před tím šli pěšky nahoru s cílem jen tak kempovat a užít si trochu zimy. Byli jediní, kdo s námi tak daleko v údolí byl. "Nemáte otvírák na konzervy?", volali na nás už z dálky. Tak vidíte. Aspoň někomu ten náš předčasný sestup vytrhl trn z paty.

A tak jsme konečně doma. Rozhodně nebudu dnes večer nic kakamolit v kuchyni a objednala jsem po telefonu sushi. Já vám dám horská strava! A navíc je zcela jasné, že se budu moct Hvězdopravci pomstít a říct mu, že si nic nevzal z mých lekcí držení tyčinek...