Co jsem se v poslední době naučila

Na žití v cizině mě vždycky bavilo, že ať děláte prakticky cokoli, je to vždycky dobrodružství a naučíte se přitom spoustu věcí. Tříděním posedlý vědec pedagog by při tom zamumlal cosi o nezáměrném učení.

Kromě nezáměrného učení se také občas věnuju nějakému tomu záměrnému. Jak jsem vám už psala, potřebuju se konečně naučit řídit, a protože se mi nechce vyhazovat peníze za lekce španělštiny, které jsou nechutně drahé, učím se portugalsky se skupinou Chilanů, což vyjde skoro jako kurz španělštiny. Ve třech lekcích už umíme dva minulé a dva budoucí časy a jejich použítí se od španělštiny neliší. A kromě toho Chilany produkovaná portugalština stále připomíná spíše španělštinu. Mnou také, abyste si nemysleli, že já jako portugalsky mluvím. Kniha, kterou používáme, má občas snahu dostat do nás slovník z oblastí lidské činnosti, který, řekla bych, začátečník zrovna nepotřebuje. Například v minulé hodině jsem se učili, jak se řekne snad všechna drůbež na světě. Ale na druhé straně to trochu souviselo s předchozí stranou, kde jsme se naučili základní zvířata. Jsou to tato: vůl, pes, beran, kůň, kobra, králík, kočka, makak, vepř a želva. Jak jistě nyní chápete, to, co se učím, bude nejspíš brazilská verze portugalštiny. Zato mě překvapilo, že když jsme se učili názvy dětských her, bylo z toho: panák, skákání gumy, švihadlo, schovávaná, sochy, honěná a dokonce i káča. Tak vidíte, jak je ta dětská vynalézavost interkultrurní.

Moje hodiny řízení byly také spíš střetem dvou různých kultur. Na předčasně zestárlém proplešatělém mužíčkovi s upláclými vlasy dozadu, tj. mém instruktorovi, moje klinické oko okamžitě rozeznalo zvýšenou úzkost danou nepochybně tak nebezpečným povoláním, jakým je v Santiagu povolání učitele v autoškole. Opatrně jsem se zeptala, zda pan instruktor nemá strach toto povolání vykonávat a bylo mi sděleno, že strach má hrozný. Řekla jsem tedy, že se mnou to zrovna nevyhrál, ale nakonec to vypadalo, že už v životě viděl horší věci a já posilněna tímto vědomím jsem se rozhodla se začít ptát. Některá pravidla v Chile mi totiž nejsou moc jasná. Například tu neexistuje takový ten na roh postavený žlutobílý čtverec, který naznačuje, že jste na hlavní silnici. Zeptala jsem se tedy, jak poznám, kdo má na křižovatce přednost, protože jsem si povšimla, že občas mají auta zprava trojúhelník "dej přednost v jízdě" a občas ne. A jak já mám sakra tedy poznat, zda jsem na hlavní, nebo zda platí přednost zprava, aniž bych šilhala po značkách do ostatních ulic. Paul, ačkoli úzkostný, kupodivu vůbec nezneklidněl, že mu tuto otázku pokládá někdo, kdo právě řídí a rozhoduje tak o jeho bytí a nebytí. "To je jednoduché", řekl: "Tahle ulice je větší a jedeš rovně, tak máš přednost". Hm. Ne, že bych z toho byla moc moudrá. Rozhodla jsem se tedy pravidlo prozkoumat hlouběji: "Když zatáčíš, ztrácíš přednost," poučil mě Paul: "nebo když jedeš z malé ulice." Malá ulice je ulice menší než velká. Tak vidíte, opět je vidět, že chilští zákonodárci se od těch českých až zas tak moc neliší. Další záhadou mi bylo, jak má člověk v provozu ze čtyřproudé silnice odbočit doprava, když dva pruhy vpravo jsou vyhrazeny pouze autobusům a taxíkům, což jsou v Chile až na čestné výjimky kamikadze řítící se stovkou. A navíc, můžu se tedy na vlastní nebezpečí do pruhu zařadit, abych mohla odbočit, nebo ne? "Můžeš, ale nesmíš ujet víc než 200 metrů", objasnil mi Paul další zlaté pravidlo. "A na to si dej pozor. Kamery jsou všude!" Začala jsem pochybovat, zda jsem ho s tou neurózou trochu nepodcenila, možná, že to bude závažnější problém. A chilské tvůrce zákonů nepřecenila, když jsem si myslela, že jejich pravidla jsou tu pro bezpečnost silničního provozu. Protože nacpat se do pruhu autobusů těsně před odbočkou, to vyžaduje nepochybnou víru v to, že bůh nebo někdo, kdo to tam nahoře celé řídí, existuje.

Lekce s Paulem ukončila moje kocovina z minulého úterka, která mi znemožnila na lekce dorazit. Kvůli té jeho nemoci z povolání jsme stejně jezdili pořád po stejné trase, aby bylo nebezpečí nehody co nejmenší, a tak jsem se rozhodla už do kurzu nechodit. Prostě budu jezdit a uvidí se. Jenom jsem kvůli té kocovině propásla kurz parkování. Ale co, i to se naučím. Když se to naučil Sridar...

Sridar je pracovník Hvězdárny. Pochází z Indie, kde asi také složil řidičský průkaz a musím říct, že indická autoškola asi bude ještě vydatnější než rokycanské ježdění okolo nádraží a čekání na instruktorovu dceru. V Indii jsem byla v roce 2007 a z pravidel silničního provozu jsem pochopila, že jediné, co je nutné umět, je najít klaxon, kterým je pak třeba dávat všem najevo, že existuji a že jedu a natlačím se, kam to půjde a kdo neuhne, jeho chyba. Když jel Sridar poprvé na Dalekohled, jel zrovna také poprvé Hvězdopravec a oba byli na Dalekohledu podrobeni zkoušce ze řízení. Abyste rozuměli, hotel, kde astronomové bydlí, je pod kopcem, a protože výšlap v poušti není nic příjemného, jezdí se nahoru auty, což zabere asi deset minut. Celý areál je uzavřen vstupu, takže vlastně stačí umět nastartovat, nespadnout ze silnice a zase zastavit. Jenže šéf bezpečnosti na Dalekohledu pukající pýchou z vlastní funkce nejen, že nainstaloval v kopečku na Dalekohled radar, jehož měření sice nevedou k žádnému postihu, jen šéfovi bezpečnosti zvedají mandle pokaždé, když na Dalekohled dorazí italská delegace, ale také se rozhodl, že každého řidiče přezkouší. Hvězdopravec, který, jak ho tak znám, zmáčkne plyn až na zem pokaždé, když míjí šéfův radar, prošel. Sridar ne. Potupně tedy musel vždycky jet s někým, což znamenalo, že musí často po skončení práce čekat, až ho někdo odveze.

Sridar se tedy rozhodl naučit se řídit. V autoškole mu řekli, že nemají žádné volné auto, jenom instruktora, ale že pokud si koupí auto, bude s ním instruktor jezdit. Sridar si tedy koupil auto a na Hvězdárně se začaly dít divné věci.

"Představ si," řekl Hvězdopravcovi kolega: "Pod mými okny se někdo snaží už 45 minut zaparkovat." Řvaní motoru rušilo sice kolegy od práce, ale Sridar měl vůle dost a neúnavně trénoval řízení v Hvězdárně na parkovišti. A jeho neúnavnost přinesla ovoce. Dvojí. Jednak už na Dalekohledu smí jezdit. A auto je tak obouchané a poškrábané, že je na vyhození. Řekněme, že ty škrábance jsou ale tak trochu jako zářezy na pažbě dnes úspěšného lovce.

Tak doufejme, že já se to naučím jednou také, aniž bych se do Pathfindera nějak moc zařízla. Tento víkend ale rozhodně za volant nesednu. Máme státní svátek nezávislosti Chile, který je tu skoro stejně důležitý, jako Vánoce. Na silnice tedy vytáhnou mraky aut. A vy se těšte na reportáž, jak to tu celé probíhá a ještě proběhne.