Guanaco, lama, Llaima a konečně Mařenka

Jestli si dle titulu článku myslíte, že jsem pod vlivem mařeny, jak se alespoň za mého mládí říkalo marihuaně, moc se pletete. Jen jsem se snažila nějak do jedné věty sestavit kopec událostí posledních dní.

A když jsme u kopce, začněme tedy Llaimou. Minulý týden jsme se s Hvězdo- pravcem a Batmobilem Pathfinderem vydali po Rutě 5 na jih, abychom v Puerto Montt, tisíc kilometrů od Santiaga, vyzvedli tatínka Jeana a milenku Marii, kteří tam doletěli z jejich výletu po Patagonii. Tisíc kilometrů za den, navíc po dálnici oplývající hojně chodci, cyklisty, slepicemi, kravami, ovcemi a tentokrát dokonce i jedním autem jedoucím pomalu v protisměru v odstavném pruhu, je přeci jen fuška, a tak jsme se rozhodli zastavit se na noc u jurodivého podivína Emilia. Kromě kopce Llaima tam na nás čekal také kopec vynikajícího kuskusu, který pro nás udělala Farida. Llaima je sopka, kterou se nám několikrát nepodařilo zdolat, a to z různých důvodů. Tentokrát se stalo, že Batmobil měl ráno jedno kolo prázdné a oprava nás zdržela natolik, že jsme se pod Llaimu do lyžařského střediska Las Arauca rias dostali až kolem jedné. Rozhodli jsme se tedy využít přiblížení se vrcholku vlekem, za což by nás ortodoxní skiaplinisté jistě okamžitě zbavili tuleních pásů, ale alespoň jsme mohli vidět, že na vleku k Llaimě vedoucí na rozdíl od minulé zimy nechybí většina kotev. Loni jsme viděli jen jezdící navijáky a frontu lyžařů vyhlížející jeden z asi deseti navijáků, který stále kotvu měl. Dobří jsou, Chilané, říkali jsme si, v létě to opravili. Když tu jsme vyjeli nahoru a naše kotva se jako na potvoru nechtěla navinout zpět a už si to šinula dolů poskakujíc na sněhu. "Uřízni to, prostě!", zavolal vlekař na kolegu, který zevloval opodál, a ten hbitě vytáhl nůž a kotvu uříznul. A vysvětlení, proč kotvy na konci zimy chybí, bylo na světě.

I tak nám ale kvůli chybějícímu času nezbylo než skončit výstup na úplně stejném místě jako loni, protože slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Dolů jsme si to ale sjeli neuvěřitelně lehkým andským prašanem, ve kterém se lyžuje úplně samo, v zapadajícím slunci byl sníh úplně modrý a Llaima za námi rudá, a tak nám ani nevadilo, že budeme muset přijet ještě jednou.

Druhý den jsme kolem kouřícího Cordonu del Caulle, z jehož výbuchu byl neprávem obviněn vedle ležící vulkán Puyehue, dojeli do Puerto Montt, naložili tatínka Jeana a milenku Marii a mohlo na nás být zase vykonáváno nějaké to dobro. Milenka Marie to celé pozorovala skrz hledáček svého fotoaparátu, ve kterém skončily i takové lahůdky jako obrázky exkrementů nejrůznějších živočichů. Tatínek Jean zatím pokračoval ve sdělování svých návodů na to, jak správně žít a doháněl Hvězdopravce k šílenství tím, že nad každým haněným nápojem či potravinou skončil na konec tím, že začal onu věc, kterou si některý z nás hříšníků objednal, ochutnávat, či začal navrhovat, aby si s ním jídlo někdo vyměnil. Naše celkové ignoranství vůči jeho radám pak obvykle shrnul lakonickou větou "nikdo není prorokem ve své vlastní zemi" a dobro konal dál.

Projeli jsme ostrov Chiloé, a zase jsme se vrátili k Puyehue, protože tatínek Jean i milenka Marie trvali na tom, že musí kouřící sopku vidět. Milenka Marie sice trvala také na tom, že musí vidět miniaturní primáty, kteří na Chiloé žijí, ale neviděla z nich ani exkrement, a tak jsme se jeli podívat na čmoudíky Cordonu del Caulle. Kouřilo to pořád pěkně a řeky blízko vulkánu byly plné tzv. kamenů ponce, lehoučkých jako tvárnice, které plavaly na hladině. Kouř jsme s Hvězdo- pravcem mohli pozorovat také z vulkánu Casablanca, kam jsme se jednoho slunečného dne vyšplhali na lyžích. Opět to byl úžasný sjezd, kdo nezažil andský sníh nepochopí. I takový neumětel jako já vytvářel na stráních půvabné vlnovky a navíc nám zbylo ještě trochu času, abychom den skončili lyžováním v lyžařském středisku. "Máš bezva batoh", řekl na konci dne vlekař, který nás pozoroval během několika sjezdů, Hvězdopravci. Nevím, co tím jako chtěl říct.

Z Puyehue jsme jeli zase k Emiliovi, zkontrolovali jsme, že jeho jáma, kde buduje žumpu, je od léta pořád plná vody jak hrob svaté Ludmily - Emilio řekl, že si v jámě možná raději zřídí žabí farmu - a pak jsme se vydali do Termas de Chillán, abychom tatínkovi Jeanovi a milence Marii ukázali naši oblíbenou M.I.Lodge a tamní vulkány. To už jsme měli auto plné kamenů, kostí, částí rostlin, škeblí, to vše v čele s tulení lebkou a ohlodanou lamí hlavou, úlovky to milenky Marie. Jen asi metr a půl vysoký, desetikilový kaktusový kmen zůstal v předchozích týdnech na severu Chile na letišti, a to jen proto, že bylo jasné, že jí ho nevezmou do letadla. "To je jen tím, že jsme neměli dost času vyjednávat", řekl tatínek Jean.

Pondělí bylo dnem návratu do Evropy. Nebylo ani zemětřesení, ani vítr špatným směrem, ani sníh, a tak oba dva odletěli i s lamí hlavou a ostatními suvenýry. Batmobilem, jehož barva je opět pod nánosem špíny úplně nerozeznatelná, jsme dojeli domů a na mě tam čekala zpráva, že Mařenka je konečně tady. Moje první neteř. A ještě ke všemu v den mých vlastních narozenin. Nejspíš Brašuleho pokus zbavit mě tak na doživotí dárků k narozeninám ve svůj prospěch, ale stejně je to krasavice.

A tak už víte, kde se vzala lama, Llaima a konečně Mařenka, ale nevíte ještě nic o tom, co v tom všem dělá guanaco. Guanaco je typ lamy (respektive, těhle zvířat s dlouhým krkem jsou čtyři druhy: guanaco a vicuña jsou divoké, zatímco lama a alpaca domácí). Guanaco jsou známé tím, že značně prskají. A kde že jsem v Santiagu viděla guanaco? Přímo na Alamedě! Guanaco se totiž říká také obrněným vodním dělům chilské policie. A prskají pěkně a čím dál tím víc. Boj o chilské školství je opravdu bojem a nyní máme dva dny generální stávku, v ulicích rostou barikády a lidé večer tlučou zlostně do kastrolů co to dá. Protesty se rozšířily po celém Santiagu a na tomhle videu můžete vidět například policejní guanaco v chudé La Granje. Jistě chápete, proč se mi v tyhle dny nechce moc ven. Každopádně je to ale celé tak rozjeté, že myslím, že revoluci by nezabránila ani celá ZOO.

A tak vám přeju, ať si užijete ještě zbytek léta - sluníčko každým dnem nakukuje víc a víc sem k nám - zatímco my si ještě koncem září snad užijeme trochu andského sněhu. Hvězdopravec už několik dní nedělá totiž nic jiného než že vypracovává systematický plán zdolání všech vulkánů jihu během volna na dny nezávislosti. Jen si klidně čmoudi, Puyehue, však my se ti podíváme do kráteru!

P.S. Všechny fotky jsou zde.

Y va a caer.... aneb Padni komu padni a o tlučení do kastrolu

"Y va a caer" - a padne! je pokřik, který lidé volali na konci Pinochetovy diktatury. Co na tom, že diktatura se místo spadnutí spíše skutálela dolů, protože Pinochet zůstal ještě osm let šéfem armády, což je v Chile na státu nezávislá moc. Armádě tu nevelí prezident, jako je tomu v evropských demokraciích, nýbrž jakýsi generál, který - zjednodušeně - , když toho má dost, prostě pošle vojáky do ulic a nastane vláda vojenské junty, jak to zažila asi každá latinskoamerická země. Jesliže tedy v roce 1989 padla diktatura a zase se smělo vycházet na ulice i po setmění, Pinochet byl stále přítomen a většina lidí měla strach, co bude, kdyby nastaly změny příliš velké. O zvěrstvěch napáchaných za dob diktatury, o mučení, o desaparecidos, zmizelých lidech, se mluvilo stále jen šeptem. Dodnes se mluví jen tak rychle, na půl úst a především v bohatých čtvrtích vám klidně někdo řekne, že se jednalo jen o "oběti reformy", neb se země zmítala za Allendeho v příliš velkém chaosu, nebo že zprávy o mučení jsou pouhými výmysly. Jedna z našich profesorek, která je v celé psychoanalytické společnosti známá svým hrdinstvím, protože během diktatury systematicky pracovala s lidmi, kteří se vrátili z Pinochetových lágrů, za což jí hrozil podobný osud, po pádu diktatury pomáhala při zakládání programu Prais zprostředkovávající psychologickou pomoc rodinám obětí diktatury a přeživším obětem samým. Vyprávěla nám, jak je pro mučené oběti diktatury komplikované moct zpracovat svoji zkušenost, když se veřejně nikdy neobjeví slovo "mučení". Psychická desintegrace někoho, kdo prošel, a často opakovaně, tak traumatickou zkušeností, je zkrátka tak velká, že onen člověk potřebuje slyšet, že to, co se dělo, bylo zvěrstvo, bylo mučení, bylo v rozporu s lidskými právy. Přesto se dodnes o tom všem mluví jen tak potichu. Dvacet let po pádu se do televize dostal poprvé seriál, který se týká témat diktatury, a byla z toho velká polemika (pamatujete si, jak se u nás hned po revoluci natočil Tankový prapor a kdo ví, co ještě? V Chile to trvalo dvacet let!). Minulý týden jsme se dostali k tomuto tématu s kolegy z univerzity. Proč se o diktatuře v Chile nemluví?, ptali jsme se.

Zkuste se zeptat jakéhokoli Čecha, jaké to bylo za komoušů, a každý vám ochotně bude vyprávět, dokud ho nezastavíte. Naopak, spousta z nás měla a má možná potřebu svědčit o tom, jaký je socialismus nesmysl. Pamatuju si, jak když jsem poprvé skutečně a naplno vytáhla paty ze své země, měla jsem pocit, že všem musím o našich zkušenostech z druhé strany opony říct, aby neudělali stejné chyby. Když říkám skutečně a naplno, nemyslím tím ani dovolené v zahraničí, ani měsíční stáž v Paříži, kde jsem většinu času strávila s dvěma dalšími Čechy. Myslím tím svůj Erasmus, půl roku se studenty z jiných zemí. Pamatuju se na naše debaty trvající až do druhého dne do poledne, kdy moje kamarádka a Radka já vysvětlovaly, jaký je komunismus nesmysl, a naproti nám sedící Katalánky Sylvia a Elena, Italové Miguel (který byl mimochodem napůl Chilan), Felipe a Ezio a Řekyně Katalina a Madeleine mluvili o tom, že volný trh to také všechno nezachrání a že liberální není nutně "svobodný", a mně pořád nešlo do hlavy, jak je možné, že se mi všichni tihle mí kamarádi podobají tolik, až na to, že nechápou, že volit vlevo je přece nesmysl, to je přece chtít státní totalitu. Inu, můj Erasmus v Toulouse byl skutečné prozření po všech stránkách, ne nadarmo říkal Jan Ámos, že by člověk měl strávit rok cestováním (čímž jistě nemyslel chaotické okukování kostelů a dalších památek, kterým je cestování dnes), aby se skutečně vzdělal. Kromě setkání s lidmi, kteří vyrostli ve svobodné společnosti, která ono blaho kapitalismu zažívala už spoustu let, jsem se setkala také s buržoazní vědou psychoanalýzou, která mi dopředu přišla jako veliký nesmysl a které jsme se s Radkou smály jako co to ti Francouzi říkají za nesmysly, prý Oidipovský komplex a kastrace, taková hloupost, tvrdit, že chlapeček miluje svojí maminku a bojí se, že tatínek mu uřízne to, víte co! Báchorky! I po revoluci je nejspíš v Čechách psychoanalýza příliš buržoazní, nebo možná příliš náročná na studium, každopádně o ní studenti (a možná i někteří učitelé) psychologie neví ani zbla, kromě absurdních stokrát přežvýkaných a obsahově zcela vyprázdněných schémat. Inu, abych to celé shrnula, podívejte se na mě devět let poté. Je ze mě levičák (což prosím neznamená, že volím ČSSD nebo dokonce komunisty - v Čechách nemá politická orientace stran moc co dělat s tím, co proklamují) a učeň psychoanalýzy.

Ale zpět k mojí otázce. Proč se v Chile o diktatuře nemluví? Myslím, že je to kulturou, lidé tu neradi mluví o sobě, řekla jsem, pořád se bojí, co si druhý myslí, nedůvěřují, a kolegové přisvědčili. Je to i tím, že je to zkušenost tak traumatická, že je těžké o ní mluvit, jako se v Evropě nemluvilo dlouho o holocaustu, řekla Nydia. Ale je to i tím, že lidé neví, co mají říkat, není žádný oficiální diskurz, lidé se bojí mluvit. Je to i tím, že vládnoucí a bohaté vrstvy často s diktaturou kolaborovaly. Podívej se, kolik je ve vládě bývalých tváří diktatury! Moje generace se pořád ještě bojí, že když se bude mluvit moc, vytáhnou zase milicos, jak se hanlivě říká armádě, na Monedu, řekl Hernán, kterému je něco kolem čtyřiceti. Moje generace si pořád myslí, že demokracie je křehká a že je třeba ji chránit. Moje dcery už si to nemyslí, proto jsou teď ty protesty. Mladí se nebojí, už se v demokracii narodili, nemají strach, proto se nebojí manifestovat.

Proto jsou manifestace volající po reformě chilského vzdelávacího systému, které Chile od konce května zažívá, skutečným překvapením a zároveň obrovskou událostí. Je to první velká zkouška chilské demokracie a jde to tak nějak všelijak. O tom, proč se protestuje, jsem psala zde. Psala jsem o tom, že oficiální média jsou v rukou mocných (ne nadarmo je Piñera přezdíván "latinskoamerický Berlusconi"), a proto z manifestací přinášejí především obrázky několika skupinek anarchistů vrhajících Molotovovy koktejly. Psala jsem o tom, že se na manifestace bojím chodit, protože policie prostě neváhá použít slzný plyn a vodní děla, aby zjednala pořádek. Psala jsem i o tom, že mnohé školy se ocitly zablokované studenty, kteří se v nich zabarikádovali, aby dali najevo svojí nespokojenost. Když bylo zablokováno asi 200 středních škol, ministr školství přišel se šalamounským řešením posunout zimní prázdniny dopředu, takže vyhlásil, že prázniny nebudou začínat v polovině července, nýbrž už od středy 29.6., v naději, že studenti na prázdniny školy opustí a celý odpor se tak zlomí. Studenti ale v odpověď na podobně neslýchanou věc zřídili v zimním Santiagu improvizované "pláže", kam se i v kabátech rozplácli na ručníky schovávajíce se pod barevnými deštníky před dešťovými kapkami, a odpor trval dál posílajíce tak jasné sdělení, že studenti neprotestují proto, že se jim nechce se učit, nýbrž proto, že jejich budoucnost je velmi nespravedlivým vzdělávacím systémem skutečně ohrožená. Vedle pravidelných čtvrtečních manifestací, jichž se účastnilo až 150 000 lidí, proběhly další "alternativní" akce, jako například besatón, půlhodinový polibek před La Monedou. Piñera nakonec odvolal ministra školství, povolal nového a nabídl provést jisté změny. Změny, které jsou druhou stranou brány jako nedostatečné. Volá se, že vzdělání v Chile je drahé, volá se, ať se sebere 10% státního příjmu, který má garantizovaný armáda ještě od dob diktatury a ať se ony peníze dají na vzdělání. Volá se y va a caer, y va a caer, la educación de Pinochet.

Vláda téhle mladé demokracie má demokracie právě dost a když zástupci studentů - mezi kterými jsou profesoři univerzit i politici - odmítli návrh jako nedostatečný, další manifestace zakázala. Nebo spíš po chilsku nepovolila. Ministr vnitra se dokonce nechal slyšet, že teď přišel návrh, tak se s povolováním manifestací skončilo, za což sklidil kritiku od veřejnosti: v demokracii se přece s manifestacemi takhle nekončí! Záminkou k nepovolení bylo, že je pak Santiago neprůjezdné, když se zavře Alameda. To, co se dělo včera, byl ale dosud největší bordel (jiné slovo mě nenapadá), který Santiago zažilo. Vláda se totiž rozhodla, že když je demonstrace nepovolená, bude dobré už preventivně poslat do ulic 1000 těžkooděnců s vodními děly, plynovými bombami a obušky s úkolem každé počínající shromáždění rozprášit. Podrobný popis i s fotkami přinesl například El cuidadano, alternativní deník, který pokrývá události, o nichž oficiální média mlčí, a jehož úroveň (jazyková i novinářská) je o pár pater vyšší než úroveň La Tercery a podobných. Já jsem naštěstí použila metro jenom ráno, takže jsem se nadýchala plynu jen jednou, a vyvstala mi otázka, jak to dělají v tyhle dny astmatici, staří lidé nebo těhotné ženy, protože plyn je nejen tak silně iritující, že i zdravý člověk má problém dýchat, ale je také silně abortivní. Vládě je to ale evidentně jedno, takže policisté rozprašovali, co se dalo, a to od Centra až po Providencii a Ñuñou, stačilo, aby se někde objevila skupina protestujících, a Santiago bylo úplně ochromené. Zatčeno bylo 847 lidí a oficiální čísla říkají, že bylo také zraněno 90 policistů "zatímco zraněn nebyl žádný manifestující". El cuidadano ale přináší zprávu o tom, že do zraněných se počítá například i zraněný číslo 29, který si poranil prst, a musel být ošetřen. Když vidím obrázky z centra, je mi jasné, že "žádný zraněný manifestant" je v tomto případě pitomost, neb si jistě někdo z těch, kteří byli policií zbiti, také poranil alespoň prstíček.

Většina lidí se samozřejmě podobným střetům snaží vyhnout, ale je rozhodnutím vlády o nepovolení žádné další manifestace a potlačení jakýchkoli protestů šokována. A na to, aby vyjádřili svoji nespokojenost mají Chilané originální způsob: cacerolazo, veřejné tlučení do kastrolů. Tento způsob prostestů pochází z doby americké blokády Allendeho vlády (nikoli z dob diktatury, jak chybně uvedly některé internetové deníky, například zde - představa, že by za Pinocheta mohli lidé volně protestovat je samozřejmě pitomost). Na protest proti tomu, že v obchodech není jídlo, se tehdy chilské ženy - počínajíce bohatými paničkami z luxusních čtvrtí - vydaly do ulic tlukouce přitom do prázdných hrnců. A vida, ačkoli to byl tehdy protest proti levicové demokratické vládě, idea se ujala a dnes se jí vyjadřuje obecně nespokojenost. Včera bylo tedy na ukončení dne plného slzného plynu a ran obuškem po internetu svoláno cacerolazo na devátou večerní. S hrncem ani nemusíte na ulici, stačí se postavit na balkón nebo do okna, nehrozí tedy, že by vás smetlo vodní dělo, a tlučete, co to dá. A tak vláda včera za celý ten den, který byl velkou zkouškou chilské demokracie, sklidila pořádný plechový nářez. Na video se můžete podívat tady.

Držím Chilanům palce a doufám, že ubrání nejen demokracii, ale i získají demokratičtější vzdělávací systém. A Čechům, kteří jsou mnohem odvážnější v tom, jak dokáží o prožité totalitě mluvit, přeju, aby se nebáli říkat nahlas a veřejně, co si myslí o stavu naší země dnes, a zvonili klíči či tloukli do hrnců, aby je u nás konečně někdo slyšel!