Guanaco, lama, Llaima a konečně Mařenka

Jestli si dle titulu článku myslíte, že jsem pod vlivem mařeny, jak se alespoň za mého mládí říkalo marihuaně, moc se pletete. Jen jsem se snažila nějak do jedné věty sestavit kopec událostí posledních dní.

A když jsme u kopce, začněme tedy Llaimou. Minulý týden jsme se s Hvězdo- pravcem a Batmobilem Pathfinderem vydali po Rutě 5 na jih, abychom v Puerto Montt, tisíc kilometrů od Santiaga, vyzvedli tatínka Jeana a milenku Marii, kteří tam doletěli z jejich výletu po Patagonii. Tisíc kilometrů za den, navíc po dálnici oplývající hojně chodci, cyklisty, slepicemi, kravami, ovcemi a tentokrát dokonce i jedním autem jedoucím pomalu v protisměru v odstavném pruhu, je přeci jen fuška, a tak jsme se rozhodli zastavit se na noc u jurodivého podivína Emilia. Kromě kopce Llaima tam na nás čekal také kopec vynikajícího kuskusu, který pro nás udělala Farida. Llaima je sopka, kterou se nám několikrát nepodařilo zdolat, a to z různých důvodů. Tentokrát se stalo, že Batmobil měl ráno jedno kolo prázdné a oprava nás zdržela natolik, že jsme se pod Llaimu do lyžařského střediska Las Arauca rias dostali až kolem jedné. Rozhodli jsme se tedy využít přiblížení se vrcholku vlekem, za což by nás ortodoxní skiaplinisté jistě okamžitě zbavili tuleních pásů, ale alespoň jsme mohli vidět, že na vleku k Llaimě vedoucí na rozdíl od minulé zimy nechybí většina kotev. Loni jsme viděli jen jezdící navijáky a frontu lyžařů vyhlížející jeden z asi deseti navijáků, který stále kotvu měl. Dobří jsou, Chilané, říkali jsme si, v létě to opravili. Když tu jsme vyjeli nahoru a naše kotva se jako na potvoru nechtěla navinout zpět a už si to šinula dolů poskakujíc na sněhu. "Uřízni to, prostě!", zavolal vlekař na kolegu, který zevloval opodál, a ten hbitě vytáhl nůž a kotvu uříznul. A vysvětlení, proč kotvy na konci zimy chybí, bylo na světě.

I tak nám ale kvůli chybějícímu času nezbylo než skončit výstup na úplně stejném místě jako loni, protože slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Dolů jsme si to ale sjeli neuvěřitelně lehkým andským prašanem, ve kterém se lyžuje úplně samo, v zapadajícím slunci byl sníh úplně modrý a Llaima za námi rudá, a tak nám ani nevadilo, že budeme muset přijet ještě jednou.

Druhý den jsme kolem kouřícího Cordonu del Caulle, z jehož výbuchu byl neprávem obviněn vedle ležící vulkán Puyehue, dojeli do Puerto Montt, naložili tatínka Jeana a milenku Marii a mohlo na nás být zase vykonáváno nějaké to dobro. Milenka Marie to celé pozorovala skrz hledáček svého fotoaparátu, ve kterém skončily i takové lahůdky jako obrázky exkrementů nejrůznějších živočichů. Tatínek Jean zatím pokračoval ve sdělování svých návodů na to, jak správně žít a doháněl Hvězdopravce k šílenství tím, že nad každým haněným nápojem či potravinou skončil na konec tím, že začal onu věc, kterou si některý z nás hříšníků objednal, ochutnávat, či začal navrhovat, aby si s ním jídlo někdo vyměnil. Naše celkové ignoranství vůči jeho radám pak obvykle shrnul lakonickou větou "nikdo není prorokem ve své vlastní zemi" a dobro konal dál.

Projeli jsme ostrov Chiloé, a zase jsme se vrátili k Puyehue, protože tatínek Jean i milenka Marie trvali na tom, že musí kouřící sopku vidět. Milenka Marie sice trvala také na tom, že musí vidět miniaturní primáty, kteří na Chiloé žijí, ale neviděla z nich ani exkrement, a tak jsme se jeli podívat na čmoudíky Cordonu del Caulle. Kouřilo to pořád pěkně a řeky blízko vulkánu byly plné tzv. kamenů ponce, lehoučkých jako tvárnice, které plavaly na hladině. Kouř jsme s Hvězdo- pravcem mohli pozorovat také z vulkánu Casablanca, kam jsme se jednoho slunečného dne vyšplhali na lyžích. Opět to byl úžasný sjezd, kdo nezažil andský sníh nepochopí. I takový neumětel jako já vytvářel na stráních půvabné vlnovky a navíc nám zbylo ještě trochu času, abychom den skončili lyžováním v lyžařském středisku. "Máš bezva batoh", řekl na konci dne vlekař, který nás pozoroval během několika sjezdů, Hvězdopravci. Nevím, co tím jako chtěl říct.

Z Puyehue jsme jeli zase k Emiliovi, zkontrolovali jsme, že jeho jáma, kde buduje žumpu, je od léta pořád plná vody jak hrob svaté Ludmily - Emilio řekl, že si v jámě možná raději zřídí žabí farmu - a pak jsme se vydali do Termas de Chillán, abychom tatínkovi Jeanovi a milence Marii ukázali naši oblíbenou M.I.Lodge a tamní vulkány. To už jsme měli auto plné kamenů, kostí, částí rostlin, škeblí, to vše v čele s tulení lebkou a ohlodanou lamí hlavou, úlovky to milenky Marie. Jen asi metr a půl vysoký, desetikilový kaktusový kmen zůstal v předchozích týdnech na severu Chile na letišti, a to jen proto, že bylo jasné, že jí ho nevezmou do letadla. "To je jen tím, že jsme neměli dost času vyjednávat", řekl tatínek Jean.

Pondělí bylo dnem návratu do Evropy. Nebylo ani zemětřesení, ani vítr špatným směrem, ani sníh, a tak oba dva odletěli i s lamí hlavou a ostatními suvenýry. Batmobilem, jehož barva je opět pod nánosem špíny úplně nerozeznatelná, jsme dojeli domů a na mě tam čekala zpráva, že Mařenka je konečně tady. Moje první neteř. A ještě ke všemu v den mých vlastních narozenin. Nejspíš Brašuleho pokus zbavit mě tak na doživotí dárků k narozeninám ve svůj prospěch, ale stejně je to krasavice.

A tak už víte, kde se vzala lama, Llaima a konečně Mařenka, ale nevíte ještě nic o tom, co v tom všem dělá guanaco. Guanaco je typ lamy (respektive, těhle zvířat s dlouhým krkem jsou čtyři druhy: guanaco a vicuña jsou divoké, zatímco lama a alpaca domácí). Guanaco jsou známé tím, že značně prskají. A kde že jsem v Santiagu viděla guanaco? Přímo na Alamedě! Guanaco se totiž říká také obrněným vodním dělům chilské policie. A prskají pěkně a čím dál tím víc. Boj o chilské školství je opravdu bojem a nyní máme dva dny generální stávku, v ulicích rostou barikády a lidé večer tlučou zlostně do kastrolů co to dá. Protesty se rozšířily po celém Santiagu a na tomhle videu můžete vidět například policejní guanaco v chudé La Granje. Jistě chápete, proč se mi v tyhle dny nechce moc ven. Každopádně je to ale celé tak rozjeté, že myslím, že revoluci by nezabránila ani celá ZOO.

A tak vám přeju, ať si užijete ještě zbytek léta - sluníčko každým dnem nakukuje víc a víc sem k nám - zatímco my si ještě koncem září snad užijeme trochu andského sněhu. Hvězdopravec už několik dní nedělá totiž nic jiného než že vypracovává systematický plán zdolání všech vulkánů jihu během volna na dny nezávislosti. Jen si klidně čmoudi, Puyehue, však my se ti podíváme do kráteru!

P.S. Všechny fotky jsou zde.