Y va a caer.... aneb Padni komu padni a o tlučení do kastrolu

"Y va a caer" - a padne! je pokřik, který lidé volali na konci Pinochetovy diktatury. Co na tom, že diktatura se místo spadnutí spíše skutálela dolů, protože Pinochet zůstal ještě osm let šéfem armády, což je v Chile na státu nezávislá moc. Armádě tu nevelí prezident, jako je tomu v evropských demokraciích, nýbrž jakýsi generál, který - zjednodušeně - , když toho má dost, prostě pošle vojáky do ulic a nastane vláda vojenské junty, jak to zažila asi každá latinskoamerická země. Jesliže tedy v roce 1989 padla diktatura a zase se smělo vycházet na ulice i po setmění, Pinochet byl stále přítomen a většina lidí měla strach, co bude, kdyby nastaly změny příliš velké. O zvěrstvěch napáchaných za dob diktatury, o mučení, o desaparecidos, zmizelých lidech, se mluvilo stále jen šeptem. Dodnes se mluví jen tak rychle, na půl úst a především v bohatých čtvrtích vám klidně někdo řekne, že se jednalo jen o "oběti reformy", neb se země zmítala za Allendeho v příliš velkém chaosu, nebo že zprávy o mučení jsou pouhými výmysly. Jedna z našich profesorek, která je v celé psychoanalytické společnosti známá svým hrdinstvím, protože během diktatury systematicky pracovala s lidmi, kteří se vrátili z Pinochetových lágrů, za což jí hrozil podobný osud, po pádu diktatury pomáhala při zakládání programu Prais zprostředkovávající psychologickou pomoc rodinám obětí diktatury a přeživším obětem samým. Vyprávěla nám, jak je pro mučené oběti diktatury komplikované moct zpracovat svoji zkušenost, když se veřejně nikdy neobjeví slovo "mučení". Psychická desintegrace někoho, kdo prošel, a často opakovaně, tak traumatickou zkušeností, je zkrátka tak velká, že onen člověk potřebuje slyšet, že to, co se dělo, bylo zvěrstvo, bylo mučení, bylo v rozporu s lidskými právy. Přesto se dodnes o tom všem mluví jen tak potichu. Dvacet let po pádu se do televize dostal poprvé seriál, který se týká témat diktatury, a byla z toho velká polemika (pamatujete si, jak se u nás hned po revoluci natočil Tankový prapor a kdo ví, co ještě? V Chile to trvalo dvacet let!). Minulý týden jsme se dostali k tomuto tématu s kolegy z univerzity. Proč se o diktatuře v Chile nemluví?, ptali jsme se.

Zkuste se zeptat jakéhokoli Čecha, jaké to bylo za komoušů, a každý vám ochotně bude vyprávět, dokud ho nezastavíte. Naopak, spousta z nás měla a má možná potřebu svědčit o tom, jaký je socialismus nesmysl. Pamatuju si, jak když jsem poprvé skutečně a naplno vytáhla paty ze své země, měla jsem pocit, že všem musím o našich zkušenostech z druhé strany opony říct, aby neudělali stejné chyby. Když říkám skutečně a naplno, nemyslím tím ani dovolené v zahraničí, ani měsíční stáž v Paříži, kde jsem většinu času strávila s dvěma dalšími Čechy. Myslím tím svůj Erasmus, půl roku se studenty z jiných zemí. Pamatuju se na naše debaty trvající až do druhého dne do poledne, kdy moje kamarádka a Radka já vysvětlovaly, jaký je komunismus nesmysl, a naproti nám sedící Katalánky Sylvia a Elena, Italové Miguel (který byl mimochodem napůl Chilan), Felipe a Ezio a Řekyně Katalina a Madeleine mluvili o tom, že volný trh to také všechno nezachrání a že liberální není nutně "svobodný", a mně pořád nešlo do hlavy, jak je možné, že se mi všichni tihle mí kamarádi podobají tolik, až na to, že nechápou, že volit vlevo je přece nesmysl, to je přece chtít státní totalitu. Inu, můj Erasmus v Toulouse byl skutečné prozření po všech stránkách, ne nadarmo říkal Jan Ámos, že by člověk měl strávit rok cestováním (čímž jistě nemyslel chaotické okukování kostelů a dalších památek, kterým je cestování dnes), aby se skutečně vzdělal. Kromě setkání s lidmi, kteří vyrostli ve svobodné společnosti, která ono blaho kapitalismu zažívala už spoustu let, jsem se setkala také s buržoazní vědou psychoanalýzou, která mi dopředu přišla jako veliký nesmysl a které jsme se s Radkou smály jako co to ti Francouzi říkají za nesmysly, prý Oidipovský komplex a kastrace, taková hloupost, tvrdit, že chlapeček miluje svojí maminku a bojí se, že tatínek mu uřízne to, víte co! Báchorky! I po revoluci je nejspíš v Čechách psychoanalýza příliš buržoazní, nebo možná příliš náročná na studium, každopádně o ní studenti (a možná i někteří učitelé) psychologie neví ani zbla, kromě absurdních stokrát přežvýkaných a obsahově zcela vyprázdněných schémat. Inu, abych to celé shrnula, podívejte se na mě devět let poté. Je ze mě levičák (což prosím neznamená, že volím ČSSD nebo dokonce komunisty - v Čechách nemá politická orientace stran moc co dělat s tím, co proklamují) a učeň psychoanalýzy.

Ale zpět k mojí otázce. Proč se v Chile o diktatuře nemluví? Myslím, že je to kulturou, lidé tu neradi mluví o sobě, řekla jsem, pořád se bojí, co si druhý myslí, nedůvěřují, a kolegové přisvědčili. Je to i tím, že je to zkušenost tak traumatická, že je těžké o ní mluvit, jako se v Evropě nemluvilo dlouho o holocaustu, řekla Nydia. Ale je to i tím, že lidé neví, co mají říkat, není žádný oficiální diskurz, lidé se bojí mluvit. Je to i tím, že vládnoucí a bohaté vrstvy často s diktaturou kolaborovaly. Podívej se, kolik je ve vládě bývalých tváří diktatury! Moje generace se pořád ještě bojí, že když se bude mluvit moc, vytáhnou zase milicos, jak se hanlivě říká armádě, na Monedu, řekl Hernán, kterému je něco kolem čtyřiceti. Moje generace si pořád myslí, že demokracie je křehká a že je třeba ji chránit. Moje dcery už si to nemyslí, proto jsou teď ty protesty. Mladí se nebojí, už se v demokracii narodili, nemají strach, proto se nebojí manifestovat.

Proto jsou manifestace volající po reformě chilského vzdelávacího systému, které Chile od konce května zažívá, skutečným překvapením a zároveň obrovskou událostí. Je to první velká zkouška chilské demokracie a jde to tak nějak všelijak. O tom, proč se protestuje, jsem psala zde. Psala jsem o tom, že oficiální média jsou v rukou mocných (ne nadarmo je Piñera přezdíván "latinskoamerický Berlusconi"), a proto z manifestací přinášejí především obrázky několika skupinek anarchistů vrhajících Molotovovy koktejly. Psala jsem o tom, že se na manifestace bojím chodit, protože policie prostě neváhá použít slzný plyn a vodní děla, aby zjednala pořádek. Psala jsem i o tom, že mnohé školy se ocitly zablokované studenty, kteří se v nich zabarikádovali, aby dali najevo svojí nespokojenost. Když bylo zablokováno asi 200 středních škol, ministr školství přišel se šalamounským řešením posunout zimní prázdniny dopředu, takže vyhlásil, že prázniny nebudou začínat v polovině července, nýbrž už od středy 29.6., v naději, že studenti na prázdniny školy opustí a celý odpor se tak zlomí. Studenti ale v odpověď na podobně neslýchanou věc zřídili v zimním Santiagu improvizované "pláže", kam se i v kabátech rozplácli na ručníky schovávajíce se pod barevnými deštníky před dešťovými kapkami, a odpor trval dál posílajíce tak jasné sdělení, že studenti neprotestují proto, že se jim nechce se učit, nýbrž proto, že jejich budoucnost je velmi nespravedlivým vzdělávacím systémem skutečně ohrožená. Vedle pravidelných čtvrtečních manifestací, jichž se účastnilo až 150 000 lidí, proběhly další "alternativní" akce, jako například besatón, půlhodinový polibek před La Monedou. Piñera nakonec odvolal ministra školství, povolal nového a nabídl provést jisté změny. Změny, které jsou druhou stranou brány jako nedostatečné. Volá se, že vzdělání v Chile je drahé, volá se, ať se sebere 10% státního příjmu, který má garantizovaný armáda ještě od dob diktatury a ať se ony peníze dají na vzdělání. Volá se y va a caer, y va a caer, la educación de Pinochet.

Vláda téhle mladé demokracie má demokracie právě dost a když zástupci studentů - mezi kterými jsou profesoři univerzit i politici - odmítli návrh jako nedostatečný, další manifestace zakázala. Nebo spíš po chilsku nepovolila. Ministr vnitra se dokonce nechal slyšet, že teď přišel návrh, tak se s povolováním manifestací skončilo, za což sklidil kritiku od veřejnosti: v demokracii se přece s manifestacemi takhle nekončí! Záminkou k nepovolení bylo, že je pak Santiago neprůjezdné, když se zavře Alameda. To, co se dělo včera, byl ale dosud největší bordel (jiné slovo mě nenapadá), který Santiago zažilo. Vláda se totiž rozhodla, že když je demonstrace nepovolená, bude dobré už preventivně poslat do ulic 1000 těžkooděnců s vodními děly, plynovými bombami a obušky s úkolem každé počínající shromáždění rozprášit. Podrobný popis i s fotkami přinesl například El cuidadano, alternativní deník, který pokrývá události, o nichž oficiální média mlčí, a jehož úroveň (jazyková i novinářská) je o pár pater vyšší než úroveň La Tercery a podobných. Já jsem naštěstí použila metro jenom ráno, takže jsem se nadýchala plynu jen jednou, a vyvstala mi otázka, jak to dělají v tyhle dny astmatici, staří lidé nebo těhotné ženy, protože plyn je nejen tak silně iritující, že i zdravý člověk má problém dýchat, ale je také silně abortivní. Vládě je to ale evidentně jedno, takže policisté rozprašovali, co se dalo, a to od Centra až po Providencii a Ñuñou, stačilo, aby se někde objevila skupina protestujících, a Santiago bylo úplně ochromené. Zatčeno bylo 847 lidí a oficiální čísla říkají, že bylo také zraněno 90 policistů "zatímco zraněn nebyl žádný manifestující". El cuidadano ale přináší zprávu o tom, že do zraněných se počítá například i zraněný číslo 29, který si poranil prst, a musel být ošetřen. Když vidím obrázky z centra, je mi jasné, že "žádný zraněný manifestant" je v tomto případě pitomost, neb si jistě někdo z těch, kteří byli policií zbiti, také poranil alespoň prstíček.

Většina lidí se samozřejmě podobným střetům snaží vyhnout, ale je rozhodnutím vlády o nepovolení žádné další manifestace a potlačení jakýchkoli protestů šokována. A na to, aby vyjádřili svoji nespokojenost mají Chilané originální způsob: cacerolazo, veřejné tlučení do kastrolů. Tento způsob prostestů pochází z doby americké blokády Allendeho vlády (nikoli z dob diktatury, jak chybně uvedly některé internetové deníky, například zde - představa, že by za Pinocheta mohli lidé volně protestovat je samozřejmě pitomost). Na protest proti tomu, že v obchodech není jídlo, se tehdy chilské ženy - počínajíce bohatými paničkami z luxusních čtvrtí - vydaly do ulic tlukouce přitom do prázdných hrnců. A vida, ačkoli to byl tehdy protest proti levicové demokratické vládě, idea se ujala a dnes se jí vyjadřuje obecně nespokojenost. Včera bylo tedy na ukončení dne plného slzného plynu a ran obuškem po internetu svoláno cacerolazo na devátou večerní. S hrncem ani nemusíte na ulici, stačí se postavit na balkón nebo do okna, nehrozí tedy, že by vás smetlo vodní dělo, a tlučete, co to dá. A tak vláda včera za celý ten den, který byl velkou zkouškou chilské demokracie, sklidila pořádný plechový nářez. Na video se můžete podívat tady.

Držím Chilanům palce a doufám, že ubrání nejen demokracii, ale i získají demokratičtější vzdělávací systém. A Čechům, kteří jsou mnohem odvážnější v tom, jak dokáží o prožité totalitě mluvit, přeju, aby se nebáli říkat nahlas a veřejně, co si myslí o stavu naší země dnes, a zvonili klíči či tloukli do hrnců, aby je u nás konečně někdo slyšel!