O kapitalismu v Chile

V sobotu zažil celý svět, včetně Santiaga de Chile, vlnu demonstrací proti kapitalismu. O kapitalismu tu mluvím jako o ekonomickém systému, jehož rozvod s demokracií bychom měli konečně přijmout, jak výstižně říká filosof Slavoj Zizek v projevu předneseném před Wall Street.



Kdo ví, zda se jedná o rozvod po nepodařeném manželství, nebo po manželství doslova z donucení, zdá se ale, že silák kapitalismus v mnoha zemích tu chudinku neurotickou, demokracii, vlastně vůbec nepotřebuje a je mu dobře i bez ní (v této souvislosti Zizek cituje například Čínu), nebo spíš hlavně bez ní. Demokracii je třeba manžela nového. Nejsme snílci, říká Zizek. Snílci jsou ti, kteří si představují, že to takhle může jít do nekonečna dál. Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz v rozhovoru, který vyšel tento týden v týdeníku Respekt, pak udává, že ekonomické myšlení, které nazývá thatcherismem, nám podsouvá teorie o samoregulativním a efektivním trhu, který je své otřesy schopen vyrovnat sám, jako objektivní pravdu, ačkoli se jedná pouze o jednu z možných teorií. A navíc, makroekonomická data čtená podle této teorie ukazují, že nyní všechno v pořádku, říká Stiglitz, ačkoli mluvíme o krizi. V rozhovoru zajímavě ukazuje, kterak zastánci těchto teorií říkají, že "jejich teorie fungují vždy - kromě chvilek, kdy nefungují". Zkrátka, zdá se, že teorie, kterými nás ukolébávali za revoluce, je třeba přehodnotit. Ať už je třeba jen ušít starému manželovi nový kabát a nahnat ho do fitcentra, ať se trochu činí, nebo ať už je třeba přemýšlet o manželovi novém, něco třeba udělat je.

Nedávno se na internetu objevil česky článek zabývající se nepokoji ohledně vzdělávání v Chile napsaný někým, kdo se dívá na Chile z post komunistické střední Evropy, a to je na článku značně vidět. Myslím, že by sice mohlo být tak trochu jedno, co si Jan Jindra myslí o Chile, ale přemýšlíme-li hlouběji a vezmeme-li obtíž vidět události v jiném než v post-komunistickém kontextu jako rozšířený post-železnooponovitý problém netýkající se zdaleka pouze pohledu na Chile nebo Jižní Ameriku, zas tak docela jedno to není. Myslím, že stejný problém se týká i pohledu českých médií na události na Wall Street, a proto jsem se rozhodla sesmolit tenhle článek. O tom, jak to vypadá v totálním kapitalismu.

V Chile, které se na první pohled nezdá turistovi vůbec rozdílné od "vyspělého světa" což přimělo jistě nejednoho zklamaného cestovatele k prohlášení "ale tady to vůbec nevypadá jako v Jižní Americe", máme kapitalismus jako řemen a demokracie se tu, stejně jako v Čechách, pomalu vzpamatovává z dlouhé těžké nemoci. Jak říká Jindra ve svém článku, na konci diktatury tu ekonomické směřování vytyčili tzv. Chicago Boys a vytvořili v Chile liberalismus amerického typu - tedy typu, kde vládne volný trh. To znamená, že role státu má být maximálně omezena, a každému pak podle jeho zásluh a umu. Po něčem podobném se volá v Čechách: nižší daně, nižší dávky, ať si pěkně každý poradí sám. Odtud pochází také koncept "amerického snu", kterému tak hází klacky pod nohy, dle názoru mnoha Čechů, vysoké zdanění. V Chile skutečně mnoho dávek neexistuje, mnoho lidí nemá důchod, nemá zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti jsou tu cizí slovo, daně nejsou nijak neúměrné. Pracovní smlouvy jsou velmi flexibilní a umožňují zaměstnance vyhodit, kdy si zamanete, což většinu zaměstnanců odrazuje od podobných bojůvek jako je stávkování nebo jiné vyskakování si, které nemají kapitalisté rádi. Nárok na dovolenou je 10 až 15 dní za rok, a tak si vaši zaměstnanci za vaše peníze šunky u moře moc nepoválejí. Pracuj a dostaneš, co ti patří. Liberalismus, jak říkám.

Kapitalismus tu vládne i ve školství a zdravotnictví. Ve zdravotnictví existuje tolik typů státního a soukromého pojištění, že se v tom často nevyznají ani sami Chilané. Pokud máte státní pojištění (což nejsou zdaleka všichni), které platíte, před tím, než jdete k lékaři, zajdete do pojišťovny, vystojíte frontu, koupíte si bon za cenu, která koresponduje vašemu typu pojištění na onen výkon, a v některém se smluvních zařízení si zákrok necháte vykonat. Mezi zařízeními variuje cena výkonu až o 1000%, jak uveřejnila včera La Tercera, a samozřejmě s bonem nemůžete kamkoli, nýbrž jdete tam, kde vám onen typ bonu vezmou. Zkrátka, v jestliže vás ve státní nemocnici přijde výkon na 840 pesos (cca 30kč), na jedné z nejmodernějších klinik vás bude stát pesos 15 000 (450 kč) a pokud máte nejlevnější pojištění, dostanete tedy bon do levné státní nemocnice. Opět ráj, řekne si český podnikatel s kapsami naditými penězi, alespoň nebudu muset čekat s lůzou, zaplatím sice víc, ale budu moct jít na moderní voňavou kliniku. Ano, čekat muset nebudete. A možná vám může být i ukradené, že na rozdíl od vás vaši zaměstnanci musí mít v rodině někoho, kdo nepracuje a bude stát dlouhé hodiny frontu, aby pro vašeho zaměstnance získal schůzku s doktorem, a následně váš zaměstnanec bude čekat stejně dlouho ve špinavé čekárně státních zařízení, než ho doktor vezme, tedy pokud vůbec do státního zdravotního střediska onen doktor dorazí.

Jenže pokud vládne liberální ruka trhu i ve zdraví, je třeba z vašich naditých kapes peníze vytáhnout stůj co stůj. S lůzou tedy nečekáte, ale podivně často vám doktor řekne: "Tahle bolest hlavy se mi nezdá, raději vás pošlu na scanner, jestli to není tumor..." (moje kamarádka Carmen), "Tadyhle máte v prsu něco, co by mohlo být rakovina...raději uděláme pár vyšetření..." (moje kolegyně Lucha. Podnikateli se toto jistě nestane, ale třeba má podnikatel s naditými kapsami ženu, kdo ví), "váš kardiogram má tadyhle nějaký problém, to by mohlo být nebezpečné..." (Hvězdopravec sám). Vystrašený pacient samozřejmě vysolí za komplementární vyšetření, které se pak k úlevě všech ukáže negativní, a kdyby to bylo jinde než v Chile, už byste skoro otevírali šampaňské, že rakovina se nekoná. Váš doktor ale možná ví, že pravděpodobnost, že by se konala, byla přeci jen minimální, nebo dokonce vůbec žádná. Jenže business je business a v něm jde o to nabídnout vám službu. Kupovat vás nikdo nenutil.

No co, alespoň o vás ale pečují, řekne liberální podnikatel. Až do chvíle, kdy ho na ulici srazí auto, zrovna, když jako na potvoru šel běhat po své luxusní rezidenční čtvrti v sice značkovém, ale poněkud omšelém tričku. Přestaňme na chvíli fantazírovat a vraťme se do reality. V pátek šel Holger, Hvězdopravcův německý kolega, do práce v luxusní a bohaté Vitacuře, a viděl nehodu. Auto srazilo cyklistu, který ležel na zemi v bezvědomí a měl tržnou ránu na hlavě. Řidič auta byl přítomen i se svou ženou a přijela také hlídková soukromá policie čtvrti. Holger má kurz první pomoci, a tak se zastavil, aby zraněnému pomohl a zkontroloval, zda nemá zapadlý jazyk. Když se ujistil, že raněný žije, otázal se, zda někdo zavolal sanitku. Hlídka placená radnicí pro zaručení bezpečnosti obyvatel říkala, že sanitku volali, ale že problém je, že nikdo neví, jaké má raněný pojištění a co si může dovolit, a státní sanitce by to trvalo na místo nehody hodinu, takže.... Jinými slovy, jasné chilské "nebude to také l'ahke draha" přeložitelné též jako "my jsme volali, ale nikdo nám neřekl, že přijedou". Při pádu cyklistovi vypadl z kapsy mobil, který ale nyní nikdo nemohl najít, protože ho někdo z čumilů - v jedné z nejbohatších čtvrtí Santiaga -, kteří se seběhli okolo nehody, ukradl. Holger, řidič, jeho žena a hlídka čekali na sanitku další půl hodiny, ale stále nikde nikdo. Po té době žena řidiče, který se zdráhal sanitku volat, neb v případě, že nehoda nebyla jeho chyba, platil by odvoz zcela zbytečně a kdo ví, zda by peníze pak někdy viděl, z kapitalistického hlediska zcela vyměkla a zavolala potenciálně na svůj účet rychlou z nedaleké luxusní Clinica Alemana. Luxusní rychlá přijela za patnáct minut. Raněný v bezvědomí, o němž nikdo nevěděl, zda má pojištění a peníze, neb se to nedalo vyčíst z jeho oděvu, strávil leže na silnici přesně hodinu. Připadá vám to jako skazky, jimiž nás strašili za komunismu? Jak z Marie Majerové, což? Inu, jak asi také vypadala ona tolik adorovaná první republika? A v Chile je to pravda dnes. I nadité kapsy mají svoje limity, když nemůžete podepsat šek. Mimochodem, pokud pan podnikatel odveze svoji ženu k porodu na kliniku, kde byla jeho žena registrována a celou dobu se na ní kontrolovala, než jí jakkoli budou věnovat pozornost, požádají o nevyplněný podepsaný šek požádají. Pro strýčka příhodu, kdyby něco a zlotřilí rodiče či pozůstalí by to pak nechtěli zaplatit. Ale hned, jak podepíšete, nečekáte, to je pravda.

Nadité kapsy se vám budou hodit, pokud všechno u porodu dobře dopadne a za pár let budete mít doma předškoláka a následně školáka. I vzdělání je business, a tak v něm koupíte školy, kde vaše ratolest bude sedět se stejně bohatými dítky. Ne tedy nutně s těmi, kdo jsou chytří a motivovaní, ale co, i to může být podnikateli s naditými kapsami jedno, alespoň dítko nebude mít tak velkou konkurenci při získávání univerzitního titulu. Za univerzitu to už pravda i páně podnikatelovy kapsy pokrvácí značně a s největší pravděpodobností se bude muset zadlužit nejméně na pár let, ale budoucnost dětí není zkrátka zadarmo. Říká se tomu investice, řekne pyšně podnikatel a spokojeně solí 6000kč měsíčně.

Trochu víc vám, pane podnikateli, ale možná absence vzdělání bude vadit u vašich zaměstnanců, kteří - děti rodičů chudých, nebo možná jen o budoucnost dětí nezajímajících se - prošli státním systémem s velmi špatně placenými a neustále se měnícími učiteli čtoucími během hodiny klidně noviny nebo telefonujícími, dávajíce najevo, že dobrá známka je za ticho a že samostudium je ověřená metoda. Státním systémem, který jasně ukazuje, že odtud cesta daleko nevede, a tomu, kdo to nepochopil, to jasně ukázal na výsledku státní maturity, obsahující látku, kterou student státní školy nikdy neviděl. Najít v Chile kvalifikovanou - myslím opravdu kvalifikovanou - motivovanou a spolehlivou pracovní sílu je problém. Naši sousedé, majitelé vietnamské restaurace Vietnam Discovery, by vám o tom mohli vyprávět hodiny, a také vyprávějí. Totéž jejich kolega, majitel restaurace Le Bistrot. A to, že to nejsou jen plané nářky, to si ověří čtenář i pan podnikatel s naditými kapsami hned, jak si bude chtít trochu vyhodit z kopýtka. Služby v Chile, oné ultrakapitalistické ekonomice, si v ničím nezadají s tím, co si pamatuju ze svých mladých let z Čech. Pokud si pan podnikatel chce zarelaxovat v restauraci u aperitivu pisco sour, bude tedy třeba, aby chytil číšníka, zeptal se, zda je pisco domácí, dostal pozitivní odpověď, vysvětlil číšníkovi, že aperitiv se nepodává po jídle, ale před ním, následně i v luxusní restauraci zkonstatoval, že pisco je ve skutečnosti předmíchaný Capel z láhve, kterou by si za účtovaný obnos mohl koupit celou, atd. atd., to všechno až do totálního vyčerpání a bezpečně vždy a všude, jen v různých provedeních.

"Jestliže je v Americe něco jednoduchýho", řekl v sobotu Sylvain, který žil několik let v Californii: "je to utrácení peněz." V Chile ale vaše peníze utratit za konzumní štěstí není jen tak, protože i na utrácení je třeba mít trpělivost. Vaše peníze na první pohled vlastně nikdo nechce - soudě například dle otrávených prodavačů, kteří neví ani zbla o tom, co prodávají a dokonce ani o tom, co vůbec mají - ale po nějaké době pochopíte, jak to všechno funguje a nakonec koupí každý. Protože věci prostě potřebujete nebo prostě jen hodně chcete, a servis je všude stejný, takže přeběhnutí ke konkurenci nefunguje a nikdo se ho tu nebojí. Koupíte tak nakonec věc, která by vás v Americe stála polovinu, a málem poděkujete, že vám ji laskavě chtěli prodat, i když víte, že výrobek je druhé kategorie a že to, co se prodává v Chile, je často šunt. Nadnárodní firmy evidentně nemají s prodejem šuntů za dvojnásobnou cenu v zemích třetího světa žádný problém, protože proč je nenabídnout, když je po nich poptávka?

A když pan podnikatel potřebuje opravit auto, nastane teprve ten správný problém. I když platí servis dráž než v západní Evropě, bude muset počítat s tím, že i v nejdražším servisu bude - nebude-li pan podnikatel pozorný - spáchána fušařina hodná Automototechny za hlubokého komunismu. I když chodíte stále na totéž místo, do téže restaurace, musíte dávat pozor, jinak budete ošuleni způsobem, nad kterým vám zůstane rozum stát. "Copak neví, že jsem stálý klient? Že jim tu třikrát ročně nechám 30 000 za servis na autě?", nechápavě zírá podnikatel na své splasklé kapsy a na opravu provedenou stylem "co oči nevidí, srdce nebolí". Ví, ale je jim to jedno. V Chile platí, že dnes je dnes a zítra, to se teprve uvidí. Myslet v perspektivě delší než týden je tu opravdu rarita, a tak mnoho obchodníků myslí, že co z vás můžou vytáhnout za minimálního usilí dnes, nebudou nechávat na zítřek.

Peníze tedy nakonec utratíte tak jako tak, nač se tedy zlobit se zlepšováním, a ekonomika jede pěkně dál. Panu podnikateli s naditými kapsami peníze létají sem a tam, ale dostane za ně kvalitu velmi podprůměrnou. Proč? Protože prodavači, číšníci, kuchaři, automechanici a podobné profese jsou tak špatně placené, časově náročné a nestabilní, že lidé, kteří je vykonávají, mají plnou hlavu jiných starostí. A pak, paqué?, jak říkají Chilané, na co? Smlouvy se tu stejně moc neprodlužují, po pár měsících adieu, plat bude pořád mizerný, číšník si nikdy v životě nebude moct zajít na večeři do podniku, kde roznáší. Americký sen je v zemi, kde se platí za všechno, opravdu jenom snem. A kdo ví, nač číšník, který už potřetí spletl vaši objednávku, myslí. "To je neuvěřitelný, Chilani, to je samý drama", řekl mi onehdy jeden z jurodivých podivínů zaměstnávající desítku Chilanů. Přikývla jsem, že mám stejný dojem, ale na druhou stranu se, jako psycholog, setkávám s určitou částí populace, u níž se drama dá očekávat. "No fakt, to máš, tenhle shání peníze, protože jeho teta má rakovinu (chemoterapie zde není hrazena pojišťovnou), tamtomu zase porazilo auto bráchu a mají v nemocnici dluh za krev (krevní konzervy se tu platí, buď v penězích, nebo v naturáliích, tj. musíte dodat tolik krve, kolik pacient spotřeboval), támhletý syn je alkoholik a bere drogy a kuchařce vyhodili vnuka ze základky a nemůžou pro něj najít novou, protože nemají peníze a státní to byla jediná...."

Chile má kapitalismus toho nejliberálnějšího kalibru, a přesto to tu často vypadá jako u nás za socialismu. Podobná šeď, život předem nalajnovaný, i když ne ideologií, ale podle toho, v jaké sociální skupině jste se narodili a co můžete svým dětem "koupit". Nedávno jsem slyšela či četla v debatě o chilském školství, že "rovnost" je cosi jako vypustit běžce a chtít se ujistit, že doběhnou všichni ve stejný čas. Co to udělá se sprinterem první kategorie?, ptal se pan řečník a sám si odpověděl: jasně, že ho to otráví. Jen nevím, jak si pan řečník dovolil předpokládat, že v Chile existuje nějaká rovná startovací čára a zeptala bych se ho, co udělá se sprinterem první kategorie to, když na rozdíl od ostatních musí uběhnout ne 300m, ale 1300m, protože má na rozdíl od ostatních mezi výstřelem a cílovou páskou jedno "trestné" kolečko okolo celého stadionu.

Jinými slovy, Chile je důkazem toho, že absolutní liberalismus sám o sobě fungovat nemůže a že trh to zkrátka všechno nezachrání, protože to, co zde vzniklo, má otravné rysy toho, co známe z dob totality, plus nevýhody kapitalismu, jako je špatná ochrana zaměstnanců, nerovný přístup ke zdravotní péči nebo ke vzdělání.

A když jsme u té totality, vraťme se k původní ideji o manželství s kapitalismu a demokracie, o níž jsem napsala, že je zde "po dlouhé těžké nemoci". Chile je demokratická země, tvrdí se. Bez nezávislých médií. V duchu kapitalismu tu totiž všechno někomu patří a není tedy divu, že zvoleni jsou vždy mocní a movití. A že se o mnoha věcech v médiích mlčí. Napojení hlavních sdělovacích prostředků na politické elity je tu tak normální, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Když přece máme omezit roli státu! A demonstrace tu mohou být zakázané, pokud se vládě zlíbí, a také se tak děje, protože je třeba chránit soukromé vlastnictví (rozuměj obchody na Alamedě, které přicházejí o klienty) a bezpečnost obyvatel. V případě, že je demonstrace zakázána, je prostě rozprášena vodními děly a plynovými bombami a je vymalováno. Pravda, tady, konečně, z veřejných peněz, policie tu nikomu nepatří. O jaké demokracii tedy mluvíme, jestliže media jsou manipulativní a demonstrace můžou být zakázané? Přesto to, co v Chile existuje, není diktatura. Co to tedy je? Liberální společnost. Trh reguluje, kdo má peníze, a kdo má peníze, má moc. S ostatními svobodami, jež liberalismus hlásá, si pak samoregulující se svobodný trh dělá, co chce.

Když jsem poprvé slyšela slovo liberální, spojilo se mi se slovem "svobodný, volný". Svobodní jsme chtěli být za komunismu a liberální znělo pěkně. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že "svobodný" má též synonymum "utržený ze řetězu" a že i ty mříže, o něž bijou oni (Nerudovi! Janovi i Pablovi) lvové, nejsou možná problémem samy o sobě. Jinými slovy, mříž či řetěz není věc plošně hodná zatracení, neb se někdy setsakramentsky hodí, zvlášť, pokud máte před sebou dravou šelmu. Svoboda je iluze a ještě větší iluze je, že ji přinese zmenšení role státu. Naopak, a tak doufám, že si v Čechách pod záminkou "totalita skončila, liberalismus přichází" nenecháme vzít to, o co většina zbytku světa bojuje, nebo o čem se jí dokonce ani nesní. Tu, i když křivolakou, poměrně rovnou startovací čáru.

A nápoje při běhu pro všechny! Zdá se, že i když se vžijeme do podnikatelovy kůže, nakonec na tom vyděláme všichni.

P.S. Článek Jana Jindry, který se mu konečně podařilo procpat do Respektu (první číslo z roku 2012) a který dobře ukazuje rozpor mezi optimistickými ekonomickými čísly a neutěšeností situace, najdete zde. Diskuze pod mým článkem O kapitalismu jasně ukazuje, že dostat článek o nepokojích, kde jednoznačně liberalismus zapáchá, je těžké i u tak vyváženého média jako je Respekt. Mimochodem, fotka pouliční bitky u onoho článku s komentářem "Tentokrát se ještě vrátlili do lavic" jasně ukazuje, že rozejít se s klišé "kdo stávkuje je komunista a lenoch" je pro naše média zatím v nedohlednu.

Lůzrovky

Když jsem se vrátila z první etapy výstupů na malé milé vulkány, pobyla jsem tři dny v Santiagu a zase se vrátila za Hvězdopravcem, Sylvainem a Pathfinderem, který se v té chvíli už jistojistě změnil v plechovku plnou odpadků a páchnoucích svršků. My tři lyžaři jsme pak zdolali postupně Antuco, Chillán Nuevo a Nevados de Chillán, z nichž poslední v řadě od nás vyžadoval výstup neméně než 2000 výškových metrů a následný sjezd po ledovci, Pathfinder zase zvládnul dalších 1000km, a prázdniny byly za námi.

Skoro celé dva dny mi vydrželo nadšení být zase ve městě, takže když kluci už den po návratu začali horlivě plánovat, že o víkendu pojedeme zdolávat další kopce, nemohla jsem, než si přát, aby všechen sníh co nejrychleji roztál. V pátek, třetí den po příjezdu, jsem ale dostala obvyklou alegrii na všechno santiagské, což večer završila návštěva jazzového klubu El Perseguidor, jež se vyznačuje tím, že zvuk je mizerný a konzumace povinná, a tak majitel nepovažuje za nutné, aby servis nebo nabízené jídlo a pití bylo kvalitní a lákalo ke konzumaci samo o sobě. "Chi chi chi, le le le, viva Chile!" cedila jsem skrz zuby, když jsem si to kolem jedenácté šinula domů, protože déle jsem v zakouřeném klubu s hudbou nazvučenou tak mizerně, že byly slyšet pouze bicí, prostě nevydržela.

Druhý den jsme vstali a po pouhých čtyřech, pěti hodinách obvyklého chaotického balení jsme nacpali Pathfindera lyžemi, botami, hůlkami, cepíny, mačkami, lanem a dalšími nezbytnostmi a vyrazili jsme směr Paso Los Libertadores s cílem dojet do lyžařského střediska Los Penitentes, které leží na argentinské straně And. V autě jsme seděli zase jen Hvězdopravec, Sylvain a já, protože Hvězdopravec na internetu zjistil, že vleky ve středisku jsou již zavřené, a výlet měl tedy smysl pouze pro skialpinisty.

Když jsme stoupali serpentinami do 3200m vysokého průsmyku pod Aconcaguu (na fotografii vlevo vzadu), neviděli jsme, kromě zčernalého sněhu tu a tam po stranách silnice, ani vločku, a když jsme konečně po dvou hodinách čekání na hranici dorazili do Los Penitentes, ukázalo se, že výlet pro skialpinisty rozhodně také smysl nemá a mnoho věcí bylo najednou jasných. Například ta, proč je lyžařské středisko zavřené. Kromě sandbordistů se v něm zkrátka nikdo nechytal a nápadně mi to celé začalo připomínat lyžařský kurz v sedmé třídě základní školy, kdy jediných pár metrů čtverečních sněhu bylo na jemně skloněné Jelení louce, kam jsme chodili kilometry s lyžemi a botami na zádech celý týden.

Co teď? ptali jsme se na cestě dolů na argentinskou stranu. Vzadu v kufru nadskakovaly tři páry skialp, které jsme dle vzoru běžky, sjezdovky, přejmenovali prostě na lůzrovky. Pojedeme do Mendozy, rozhodli jsme nakonec. Konec konců, před námi byla nejen volná neděle, ale i pondělí, protože na něj připadl státní svátek objevení Ameriky, který se zde nazývá el día de la rasa, den rasy. Inu, politická korektnost je tu odtud potud. Jak jinak by se také v reklamě na veřejně prospěšnou telefonickou linku, kam chilský občan může udat souseda, jež bije svou ženu, mohl objevit slogan Denuncia al maricón que maltrata a una mujer, neboli Udej toho teplouše, co zneužívá ženu!

Mendoza je centrum vinařského kraje, takže se zdálo, že sjíždět bude co, ale hned po příjezdu se ukázalo, že v tom rozhodně nebudeme sami. Všechny hotely byly plné. Asi u pátého pokusu najmout si pokoj jsme si řekli, že to je pech, u desátého, kdy jsem vlezla do hostelu plného náctiletých popíjejích víno, že to vypadá opravdu špatně, a u patnáctého jsme už opravdu hledali, co to šlo. Když tu jsem zahlédla keramický diskrétní nápis "Hotel Venezia". Na dveřích bylo napsáno "otevřeno 24hodin denně", tak jsem zazvonila a čekala. Otevřelo mi mladé děvče v typické zástěře služky, děvče tak ošklivé, že mi nahnalo hrůzu, a zeptalo se, co chci. Máte pokoje? Pro tři? Slečna se na mě divně podívala, ale řekla, že ano, a pozvala mě na prohlídku. Hotel smrděl kouřem a v pokoji bylo kromě postele i izolepou poslepované roztrhané koženkové kanape. 130 na noc, řekla slečna, což bylo poměrně zadarmo, a tak jsem se šla zeptat Sylvaina a Hvězdopravce, kteří čekali v Pathfinderovi, aby nám někdo neukradl naše lůzrovky, co si o tom všem myslí. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se. "Mmmmm....ne?!", řekla slečna. Kluci se nejistě ošívali, až slečna, která v tu chvíli již pochopila, jak se vztahy mezi námi mají, řekla: "No, my jsme spíš hotel hodinový, ale občas tu nějaký turista přespí..." a bylo vymalováno. V hodinovém hotelu jsem spala jednou, a to v Bolivii na nádraží, a jako zkušenost mi to úplně stačilo.

Bez dalších důvodů k ošívání se jsme tedy zaplatili 440 pesos za noc v poměrně luxusním hotelu, který ještě měl pokoje k dispozici, a vydali jsme se zdolat první z argentinských steaků, který nás během pobytu čekal.

Druhý den jsme se vydali na projížďku vinicemi a k našemu překvapení jsme zjistili, že žádná z vinic nemá otevřený ochutnávací sklípek, jak tomu bývá ve Francii. Lůzrovky v kufru auta spokojeně nadskakovaly a libovaly si, jak se v tom pěkně vozíme. Okolo třetí nás nakonec moje neschopnost navigovat, kterou jsem se pokusila schovat za slova "ženská intuice", zabloudila na vinici Altus, kde konečně otevřeno bylo. Dostali jsme na ochutnání oběd a dvě lahve vína a sedíce na sluníčku na terase jsme opět blahořečili všem zodpovědným za to, že Argentinci existují.

Odpočinutí, zrestaurovaní a o tucet lahví malbecu a merlotu bohatší jsme se vydali shánět ubytování na nadcházející noc. Ukázalo se ale, že jsme také o jedinou mapu Argentiny chudší, neb jsme ji neprozřetelně nechali v Altusu na stole - lůzrovky byly rády, že přízeň k nim stále trvá - a tak jsme jezdili prostě jen tak nazdařbůh. Cabañas v celém údolí pod Tupungatem byly opět všechny zoufale plné. S nocí na spadnutí jsme nakonec dojeli do vesničky Manzano, kde jsme našli pěknou cihlovou cabañu o jaké by se nám v Chile ani nesnilo, za 300 argentinských pesos. Bylo vyhráno.

Následující den okolo poledního jsme naložili opět Pathfindera a majitel cabañi nám doporučil, ať se jdeme najíst do vesnice. Zdolat ještě poslední steak před návratem do Chile se nám zdálo jako dobrý nápad, a tak jsme jeli. Již kus před restaurací bylo jasné, že sami nebudeme, neb příkop byl plný nedbale zaparkovaných aut. My jsme Pathfindera nechali pod stromy za restaurací a už jsme si to šinuli ke stolu. Z parrilly to vonělo a přímo u ohně bylo k servírování připraveno cosi, co vypadalo jako dvě krávy rozříznuté napůl. Ačkoli byla teprve jedna hodina, dostali jsme poslední nezarezervovaný stůl a číšník nám začal vysvětlovat: "menu je pro všechny stejné, stojí 90 pesos, nejdřív empanady na předkrm, pak je pizza a salátový bar, ten je vevnitř, vezmete si, co chcete, pak jsou klobásy a hovězí, po něm přijde pečené kůzle a nakonec selátko a dezert", zakončil udýchaně, jako kdyby to všechno právě spořádal. Inu, nejsme žádné padavky, řekli jsme si, požádali jsme o láhev malbecu, a vzpomínajíc na Velkou žranici jsme citovali: "Il faut manger, sinon, tu ne vas pas mourir. Jíst je třeba, jinak neumřeš."

Restaurace se plnila rodinami, parkoviště pod stromy auty zaparkovanými jedno přes druhé tak, že by to ani Chilané nezvládli, a na náš stůl přistály postupně empanady a pizza a byl čas také na bohatý salátový bar. V něm bylo kromě salátu k dispozici také několik druhů šunky, neb Argentinci považují zelené hlavně za pěknou ozdobu talíře, nikoli nezbytně za jídlo, ale od Alvarita dobře víme, že umění argentinského asada je především nenacpat se dopředu, protože to hlavní teprve přijde. Hovězí, kůzlátko, selátko. U selátka paní u stolu vedle prohlásila, že je už tak najedená, že nemůže ani dýchat, ale jinak se všichni činili tak, že by vegetarián vyhlásil světový smutek. Děti běhaly mezi stoly a olizovaly kosti, dokonce i kojenci prostě dostali místo dudlíku kus hovězího boku a všude vládla blažená spokojenost jakou může vyvolat jen tuk tekoucí po bradě a lahve malbecu vypité ve veselé a dobré společnosti.

Přišel čas na dezert, jímž mohl být kus čokoládového dortu nebo ovocný salát. Ti, kteří si dali salát, za to sice sklidili posměch, neb ovocný salát, to je tak trochu jako hodit ručník do ringu, ale my tři nezkušení Evropané jsme už opravdu neměli ani místečko. A navíc nás čekaly serpentniny do Pasa Los Libertadores, abychom se zase vrátili do Chile. Bylo nutné tedy vyjet, protože bylo jasné, že na hranicích budeme čekat. Na rozdíl od Argentinců totiž Chilané vždy bedlivě kontrolují, zda se jim do země neveze nějaká potravina, která by nebyla úplně plastová jako jejich juguito nebo nový vynález, marshmallow s výstižným jménem Substancia, a která by mohla nakazit jejich zemědělství, a tak jsou čekací fronty dlouhé.

Tentokrát jsme kromě potravin v našich žaludcích měli s sebou pouze muesli tyčinky, sušenky, čínské polévky, plastový sýr mantecoso a jedno vakuově balené chorizo, potraviny zakoupené v Chile a určené pro naše skialpinistické výstupy, potraviny, kterých se v Argentině pochopitelně nikdo ani nedotkl. Přesto jsme do prohlášení o potravinách napsali, že potraviny máme, abychom se vyhnuli případným problémům. A dobře jsme udělali. "Hm...", zamyšleně se podíval celník na chorizo. "Ale to je vakuově balené a vyrobené v Chile", řekla jsem. "Ne, chorizo je španělské", řekl celník a utnul tím diskuzi trhajíce vakuový obal a házejíce chorizo do nádoby s chlorem. "Vakuově balené to sice je", dodal: "ale když to vyjede z Chile, tak nikdo neví, co se v tom chorizu vyvine, a to může být nebezpečné."

Jistě, pane celníku. Ještě by mohl do Chile někdo provézt něco dobrého a co pak s tím.

A tak jsme zase zpět v zamořeném Santiagu mezi řidiči, kteří jsou kromě běžného latinskoamerického stylu kamikadze navíc značně nerudní a vždy připraveni zabránit tomu, aby byli předjeti soupeřem, pardon, autem vedle, a připravujeme se na přežití zbytku roku do Vánoc, neb po skončení svátků je zase nutno předstírat činnost. Nejméně do Dušiček, kdy jsou dva dny volna. Lůzrovky v listopadu ale už rozhodně nevytáhneme, a tak jsme je uložili do komory. Léto může začít.