Lůzrovky

Když jsem se vrátila z první etapy výstupů na malé milé vulkány, pobyla jsem tři dny v Santiagu a zase se vrátila za Hvězdopravcem, Sylvainem a Pathfinderem, který se v té chvíli už jistojistě změnil v plechovku plnou odpadků a páchnoucích svršků. My tři lyžaři jsme pak zdolali postupně Antuco, Chillán Nuevo a Nevados de Chillán, z nichž poslední v řadě od nás vyžadoval výstup neméně než 2000 výškových metrů a následný sjezd po ledovci, Pathfinder zase zvládnul dalších 1000km, a prázdniny byly za námi.

Skoro celé dva dny mi vydrželo nadšení být zase ve městě, takže když kluci už den po návratu začali horlivě plánovat, že o víkendu pojedeme zdolávat další kopce, nemohla jsem, než si přát, aby všechen sníh co nejrychleji roztál. V pátek, třetí den po příjezdu, jsem ale dostala obvyklou alegrii na všechno santiagské, což večer završila návštěva jazzového klubu El Perseguidor, jež se vyznačuje tím, že zvuk je mizerný a konzumace povinná, a tak majitel nepovažuje za nutné, aby servis nebo nabízené jídlo a pití bylo kvalitní a lákalo ke konzumaci samo o sobě. "Chi chi chi, le le le, viva Chile!" cedila jsem skrz zuby, když jsem si to kolem jedenácté šinula domů, protože déle jsem v zakouřeném klubu s hudbou nazvučenou tak mizerně, že byly slyšet pouze bicí, prostě nevydržela.

Druhý den jsme vstali a po pouhých čtyřech, pěti hodinách obvyklého chaotického balení jsme nacpali Pathfindera lyžemi, botami, hůlkami, cepíny, mačkami, lanem a dalšími nezbytnostmi a vyrazili jsme směr Paso Los Libertadores s cílem dojet do lyžařského střediska Los Penitentes, které leží na argentinské straně And. V autě jsme seděli zase jen Hvězdopravec, Sylvain a já, protože Hvězdopravec na internetu zjistil, že vleky ve středisku jsou již zavřené, a výlet měl tedy smysl pouze pro skialpinisty.

Když jsme stoupali serpentinami do 3200m vysokého průsmyku pod Aconcaguu (na fotografii vlevo vzadu), neviděli jsme, kromě zčernalého sněhu tu a tam po stranách silnice, ani vločku, a když jsme konečně po dvou hodinách čekání na hranici dorazili do Los Penitentes, ukázalo se, že výlet pro skialpinisty rozhodně také smysl nemá a mnoho věcí bylo najednou jasných. Například ta, proč je lyžařské středisko zavřené. Kromě sandbordistů se v něm zkrátka nikdo nechytal a nápadně mi to celé začalo připomínat lyžařský kurz v sedmé třídě základní školy, kdy jediných pár metrů čtverečních sněhu bylo na jemně skloněné Jelení louce, kam jsme chodili kilometry s lyžemi a botami na zádech celý týden.

Co teď? ptali jsme se na cestě dolů na argentinskou stranu. Vzadu v kufru nadskakovaly tři páry skialp, které jsme dle vzoru běžky, sjezdovky, přejmenovali prostě na lůzrovky. Pojedeme do Mendozy, rozhodli jsme nakonec. Konec konců, před námi byla nejen volná neděle, ale i pondělí, protože na něj připadl státní svátek objevení Ameriky, který se zde nazývá el día de la rasa, den rasy. Inu, politická korektnost je tu odtud potud. Jak jinak by se také v reklamě na veřejně prospěšnou telefonickou linku, kam chilský občan může udat souseda, jež bije svou ženu, mohl objevit slogan Denuncia al maricón que maltrata a una mujer, neboli Udej toho teplouše, co zneužívá ženu!

Mendoza je centrum vinařského kraje, takže se zdálo, že sjíždět bude co, ale hned po příjezdu se ukázalo, že v tom rozhodně nebudeme sami. Všechny hotely byly plné. Asi u pátého pokusu najmout si pokoj jsme si řekli, že to je pech, u desátého, kdy jsem vlezla do hostelu plného náctiletých popíjejích víno, že to vypadá opravdu špatně, a u patnáctého jsme už opravdu hledali, co to šlo. Když tu jsem zahlédla keramický diskrétní nápis "Hotel Venezia". Na dveřích bylo napsáno "otevřeno 24hodin denně", tak jsem zazvonila a čekala. Otevřelo mi mladé děvče v typické zástěře služky, děvče tak ošklivé, že mi nahnalo hrůzu, a zeptalo se, co chci. Máte pokoje? Pro tři? Slečna se na mě divně podívala, ale řekla, že ano, a pozvala mě na prohlídku. Hotel smrděl kouřem a v pokoji bylo kromě postele i izolepou poslepované roztrhané koženkové kanape. 130 na noc, řekla slečna, což bylo poměrně zadarmo, a tak jsem se šla zeptat Sylvaina a Hvězdopravce, kteří čekali v Pathfinderovi, aby nám někdo neukradl naše lůzrovky, co si o tom všem myslí. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se. "Mmmmm....ne?!", řekla slečna. Kluci se nejistě ošívali, až slečna, která v tu chvíli již pochopila, jak se vztahy mezi námi mají, řekla: "No, my jsme spíš hotel hodinový, ale občas tu nějaký turista přespí..." a bylo vymalováno. V hodinovém hotelu jsem spala jednou, a to v Bolivii na nádraží, a jako zkušenost mi to úplně stačilo.

Bez dalších důvodů k ošívání se jsme tedy zaplatili 440 pesos za noc v poměrně luxusním hotelu, který ještě měl pokoje k dispozici, a vydali jsme se zdolat první z argentinských steaků, který nás během pobytu čekal.

Druhý den jsme se vydali na projížďku vinicemi a k našemu překvapení jsme zjistili, že žádná z vinic nemá otevřený ochutnávací sklípek, jak tomu bývá ve Francii. Lůzrovky v kufru auta spokojeně nadskakovaly a libovaly si, jak se v tom pěkně vozíme. Okolo třetí nás nakonec moje neschopnost navigovat, kterou jsem se pokusila schovat za slova "ženská intuice", zabloudila na vinici Altus, kde konečně otevřeno bylo. Dostali jsme na ochutnání oběd a dvě lahve vína a sedíce na sluníčku na terase jsme opět blahořečili všem zodpovědným za to, že Argentinci existují.

Odpočinutí, zrestaurovaní a o tucet lahví malbecu a merlotu bohatší jsme se vydali shánět ubytování na nadcházející noc. Ukázalo se ale, že jsme také o jedinou mapu Argentiny chudší, neb jsme ji neprozřetelně nechali v Altusu na stole - lůzrovky byly rády, že přízeň k nim stále trvá - a tak jsme jezdili prostě jen tak nazdařbůh. Cabañas v celém údolí pod Tupungatem byly opět všechny zoufale plné. S nocí na spadnutí jsme nakonec dojeli do vesničky Manzano, kde jsme našli pěknou cihlovou cabañu o jaké by se nám v Chile ani nesnilo, za 300 argentinských pesos. Bylo vyhráno.

Následující den okolo poledního jsme naložili opět Pathfindera a majitel cabañi nám doporučil, ať se jdeme najíst do vesnice. Zdolat ještě poslední steak před návratem do Chile se nám zdálo jako dobrý nápad, a tak jsme jeli. Již kus před restaurací bylo jasné, že sami nebudeme, neb příkop byl plný nedbale zaparkovaných aut. My jsme Pathfindera nechali pod stromy za restaurací a už jsme si to šinuli ke stolu. Z parrilly to vonělo a přímo u ohně bylo k servírování připraveno cosi, co vypadalo jako dvě krávy rozříznuté napůl. Ačkoli byla teprve jedna hodina, dostali jsme poslední nezarezervovaný stůl a číšník nám začal vysvětlovat: "menu je pro všechny stejné, stojí 90 pesos, nejdřív empanady na předkrm, pak je pizza a salátový bar, ten je vevnitř, vezmete si, co chcete, pak jsou klobásy a hovězí, po něm přijde pečené kůzle a nakonec selátko a dezert", zakončil udýchaně, jako kdyby to všechno právě spořádal. Inu, nejsme žádné padavky, řekli jsme si, požádali jsme o láhev malbecu, a vzpomínajíc na Velkou žranici jsme citovali: "Il faut manger, sinon, tu ne vas pas mourir. Jíst je třeba, jinak neumřeš."

Restaurace se plnila rodinami, parkoviště pod stromy auty zaparkovanými jedno přes druhé tak, že by to ani Chilané nezvládli, a na náš stůl přistály postupně empanady a pizza a byl čas také na bohatý salátový bar. V něm bylo kromě salátu k dispozici také několik druhů šunky, neb Argentinci považují zelené hlavně za pěknou ozdobu talíře, nikoli nezbytně za jídlo, ale od Alvarita dobře víme, že umění argentinského asada je především nenacpat se dopředu, protože to hlavní teprve přijde. Hovězí, kůzlátko, selátko. U selátka paní u stolu vedle prohlásila, že je už tak najedená, že nemůže ani dýchat, ale jinak se všichni činili tak, že by vegetarián vyhlásil světový smutek. Děti běhaly mezi stoly a olizovaly kosti, dokonce i kojenci prostě dostali místo dudlíku kus hovězího boku a všude vládla blažená spokojenost jakou může vyvolat jen tuk tekoucí po bradě a lahve malbecu vypité ve veselé a dobré společnosti.

Přišel čas na dezert, jímž mohl být kus čokoládového dortu nebo ovocný salát. Ti, kteří si dali salát, za to sice sklidili posměch, neb ovocný salát, to je tak trochu jako hodit ručník do ringu, ale my tři nezkušení Evropané jsme už opravdu neměli ani místečko. A navíc nás čekaly serpentniny do Pasa Los Libertadores, abychom se zase vrátili do Chile. Bylo nutné tedy vyjet, protože bylo jasné, že na hranicích budeme čekat. Na rozdíl od Argentinců totiž Chilané vždy bedlivě kontrolují, zda se jim do země neveze nějaká potravina, která by nebyla úplně plastová jako jejich juguito nebo nový vynález, marshmallow s výstižným jménem Substancia, a která by mohla nakazit jejich zemědělství, a tak jsou čekací fronty dlouhé.

Tentokrát jsme kromě potravin v našich žaludcích měli s sebou pouze muesli tyčinky, sušenky, čínské polévky, plastový sýr mantecoso a jedno vakuově balené chorizo, potraviny zakoupené v Chile a určené pro naše skialpinistické výstupy, potraviny, kterých se v Argentině pochopitelně nikdo ani nedotkl. Přesto jsme do prohlášení o potravinách napsali, že potraviny máme, abychom se vyhnuli případným problémům. A dobře jsme udělali. "Hm...", zamyšleně se podíval celník na chorizo. "Ale to je vakuově balené a vyrobené v Chile", řekla jsem. "Ne, chorizo je španělské", řekl celník a utnul tím diskuzi trhajíce vakuový obal a házejíce chorizo do nádoby s chlorem. "Vakuově balené to sice je", dodal: "ale když to vyjede z Chile, tak nikdo neví, co se v tom chorizu vyvine, a to může být nebezpečné."

Jistě, pane celníku. Ještě by mohl do Chile někdo provézt něco dobrého a co pak s tím.

A tak jsme zase zpět v zamořeném Santiagu mezi řidiči, kteří jsou kromě běžného latinskoamerického stylu kamikadze navíc značně nerudní a vždy připraveni zabránit tomu, aby byli předjeti soupeřem, pardon, autem vedle, a připravujeme se na přežití zbytku roku do Vánoc, neb po skončení svátků je zase nutno předstírat činnost. Nejméně do Dušiček, kdy jsou dva dny volna. Lůzrovky v listopadu ale už rozhodně nevytáhneme, a tak jsme je uložili do komory. Léto může začít.