Sůl nad zlato

Tak vás zdravím z Dalekohledu. Máme za sebou první alespoň trochu seriózní cestu. Na devět dní jsme se vydali podívat se na naše sousedy: trochu na Bolívijce a trochu na Argentince. Hvězdopravec totiž tráví v březnu 22 nocí na Dalekohledu a oněch devět zbývajících dní mezi turnusy jsme se tedy rozhodli vyplnit cestováním. V pondělí 9.března jsem tedy doletěla do Antofagasty, což je město v poušti cca 2hodiny cesty od Dalekohledu. Páté největší město Chile, ale také jeden z přístavů, o kterém by se dalo říct, že zde chcípl pes, kdyby to nebylo tak krutě ironické k oněm nespočetným psím smečkám, které se po Antofagastě prohánějí. Cesta vedla takhle:

Agrandir le plan
...no, ano, nejdříve budete muset prstem po mapě doletět do Jižní Ameriky. Nevím, proč mi to google hází takhle a hlavně se s tím při psaní česky na francouzské klávesnici nemíním zatěžovat. Jen se pěkně proleťte, zvětšete si, co potřebujete, atd.

V Antofagastě jsme se ubytovali v hotelu, který nás, jako většina hotelů, kde jsme pak spali, inspiroval ke zpěvu mexické písně "La cucaracha, la cucaracha, ya no puede caminar..." (Šváb, šváb, už nemůže chodit). Naše cesta ale naštěstí vedla později přes nadmořské výšky skutečně závratné, které švábi nesnášejí. Ale postupně.

Z Antofagasty jsme vyjeli autobusem do San Pedro de Atacama. Protože obě města jsou v poušti, vede cesta, jak jinak, také pouští. Autobus byl poměrně luxusní, až na přeplněný záchod, který tekl pod sedadly. Opět jsem se proklínala, že jsem si na cestu neprozřetelně obula sandály.

V San Pedro jsme se ubytovali v hotelu (La cucaracha, la cucaracha...kdyby San Pedro nebylo okolo 2500m nad mořem). Ze San Pedro jsme chtěli pokračovat co nejrychleji do Salty, do Argentiny. Tento trajekt zajišťují dvě společnosti: Pullman a Gemini. Dle latinskoamerické logiky ale jedna jezdí v úterý, v pátek a v neděli, a druhá...v úterý, v pátek a v neděli. Protože bylo úterý večer, byli jsme tak trochu namydlení a nezbylo tedy než změnit plán, pobýt trochu v San Pedro a vydat se odtud na sever do Bolívie.

V úterý večer jsme se vypravili na kole do Vale de la Luna, měsíčního údolí. Hvězdopravec byl jako obvykle zcela v obraze o tom, kdy zapadá slunce, a tak jsme šlapali do pedálů jako šílení proti prudkému větru z pouště, abychom ten západ stihli. Inu, kdyby byl ten západ v hodinu Hvězdopravcem určenou, byli bychom to stihli...

Povečeřeli jsme ve vynikající restauraci Milagro, která nezapře své francouzské kořeny. Jistě, řeknete si, měli bychom spíše ochutnávat místní speciality. Jenže po dvou měsících v Chile jsme prostě neodolali a v Milagru jedli vždy, když jsme se ocitli v San Pedru.

V úterý večer jsme ale nemohili přiliš popíjet chilského vína, ježto hned další den nás čekalo vstávání v půl čtvrté ráno a gejzíry El Tatio, které jsou ve výšce cca 4200m, ale autem se přejíždí též 4600m. Hvězdopravec při své poslední návštěvě této nadmořské výšky na vlastní kůži ověřil, že kocovina se s nadmořskou výškou prudce zhoršuje, a tak jsme zůstali u jedné sklenky.

Na gejzíry jsme se vyzbrojili teplým oblečením, ale -9 stupňů nás přeci jen zaskočilo. Dokonce ani horké prameny nedokázaly učinit teplotu vzduchu trochu příjemnější. Naši pozornost zaujal především mladík ve vietnamkách a šortkách, který se nám ale svěřil, že pochází z Kanady, a tak jsme si nedělali příliš starosti. Po prohlídce gejzírů a po snídani, kterou jsme díky jektajícím zubům nemuseli ani kousat, vylezla teplota na -4 stupně a náš průvodce nám nabídl koupel v horkém prameni. Vyčlenil nám na ni půl hodiny. Bláhově jsme u termálního pramenu čekali vyhřívané šatny. Kdo měl odvahu se v -4 stupních svléct do plavek, byl odměněn, kdo ne, mohl půl hodiny jektat zuby na břehu ve dvou svetrech a bundě na lyže. Rychle jsem si to spočítala a rozhodla se, že riskovat zmrznutí při převlékání je méně útrpné, než pomalu mrznout na břehu. A bylo.

Po gejzírech a neméně zajímavé prohlídce okolí jsme se vrátili do San Pedra. Odpoledne jsme měli v plánu Lagunu Cejar. Netušili jsme, co nás čeká, a proto jsme přibalili všechno oblečení, které jsme měli. Při čekání na autobus jsme na zastávce poznali Kanaďana ve vietnamkách. Laguna Cejar ale nakonec byla pouhý kousek od San Pedra a koupali jsme se v ní zcela dobrovolně. Tedy, koupali. Slanost vody 30% vám tak trochu koupání znemožňuje, ježto plavete, aniž byste se o to jakkoli snažili.

Po Laguně Cejar jsme se vydali k Ojos de Salar, dvěma dalším lagunám, a nakonec na Salar, solnou poušť u San Pedra, kde jsme k západu slunce dostali také jedno Pisco Sour. Po návratu do San Pedra jsme s Kanaďanem Philippem a Francouzem Pierrem povečeřeli opět v Milagru, vypili lahev výborného Carmenere Casillo del Diablo 2007 a šli spát. Druhý den nás čekal odjezd do Bolívie džípem společnosti Colque.

Následující den jsme tedy byli namačkáni do autobusu, který nás společně s několika normálně vypadajícími lidmi a bandou německých důchodců odvezl na bolivijskou hranici ve výšce 4000m nad mořem, kde na nás čekaly tři džípy, tři bolivijští řidiči a dva a půl dne cesty. Bolivijští řidiči čekají na hranici proto, že pro Bolivijce je přechod do Chile dlouhou administrativní peripetií. Později jsme při návratu do Chile zjistili, že peripetie je to tak trochu pro všechny.

Naše výprava čítala kromě řidičů třináct lidí. V našem džípu kromě nás seděl osmnáctiletý Američan Daniel, který byl na hranicích nucen odevzdat svůj pas řidičovi, protože Američané mají v Bolivii právo na speciální zacházení v podobě vízové povinnosti a poplatku 150 dolarů. Dále v džípu seděli JP a Gaelle, sympatický pár z Francie na cestě kolem světa. V ostatních džípech byl pak jeden Australan, jedna Číňanka, 66-ti letá cestovatelka ze Švýcarska, stejně starý pár z Toulouse a o něco málo mladší pár ze Švédska, a nakonec, aby to nebylo zas tak exotické, český pár z Radnic u Rokycan, což je coby kamenem dohodil od mého rodného městečka.

V této sestavě jsme tedy vyjeli od Laguny Blanca, která je přímo na hranici, k Laguna Verde, kde měl Daniel dost duchapřítomnosti začít se shánět po svém pasu. Náš řidič Octavio (kdo ví, proč ho jeho rodiče v zapadlé bolivijské vísce takto pojmenovali) odpověděl, že pas zapomněl na hranicích, a tak měl Daniel možnost vidět Lagunu Blanca dvakrát. Pas mu byl pomocí hnědé izolepy upevněn do kusu kartónu a bylo mu zakázáno tento kartón otevřít, ježto to přísluší jedině imigračnímu úřadu v Uyuni. Ale co se divíte. Většina Bolivijců živí své mozkové buňky kyslíkem ve výšce více než 4000m.

Cestou jsme se vykoupali v termálním prameni a prohlédli si další gejzíry. V kompletní sestavě jsme pokračovali po altiplánu k Laguně Colorada, kde byl plánovaný nocleh. Trochu se začalo kazit počasí, ale přesto jsme nabalení vylezli z džípů a podnikli malou procházku. Po dojezdu k noclehárně, kde jsme měli spát, se počasí zkazilo ještě o něco více, ale od talířů polévky nás to příliš nezneklidňovalo. Začalo trochu hřmít a poté někdo podotknul, že také trochu sněží. Unavení nadmořskou výškou jsme se uchýlili k siestě. Během půl hodiny začalo chumelit, a když jsme se vyhrabali z postelí, bylo venku přes 10cm sněhu. A sněžilo i při naší procházce k Laguně, kde se několik promrzlých plameňáků snažilo sníst co nejvíce krevet. A sněžilo, když jsme večeřeli. Jeden ze šoférů se pokusil přeparkovat svůj džíp, ale pouze se při té příležitosti více zahrabal do sněhu a do zeminy pod ním.

Ráno bylo stále bílo. Octavio se ale rozhodl, že pojede přesto plánovanou cestou, která stoupala až na 4800m. Žvýkaje listy koky tak vyrazil jako první a ostatní následovali, což nebylo dáno ani tak jejich odvahou, jako faktem, že v našem džípu byl proviant pro všechny na celý den. Projeli jsme okolo Kamenného stromu (Arbol de piedra) a čtyř dalších lagun. Sníh pomalu tál a teplota začala zase stoupat. Pomalu jsme klesali, vegetace přibývala a na konci dne jsme začali míjet kaktusy a pole s quinoou. Octavio nám ukázal svojí rodnou vesnici.

Spali jsme na samém okraji největší solné pouště na světe, Salaru de Uyuni. Následující den jsme se vydali na jeho přejezd. Zastavili jsme se na jednom z ostrovů a prohlédli si též hotel ze soli a výrobnu soli. Potom jsme dorazili do Uyuni, kde se naše skupinka rozešla. S Hvězdopravcem jsme se rozhodli co nejdříve odjet na jih do Tupizy, nebo přímo do Argentiny. Bolivie je zajímavá, ale člověk na ni musí být připraven. V Uyuni byl jediný automat na peníze, který ale dával pouze dolary, které vedle sídlící směnárny měnily za kurz několikanásobně podceněný. Pokud tedy někdy do Bolivie pojedete, vyměňte si peníze dopředu. A pokud jste někdy byli v Indii, přijdou vám zkušenosti vhod.

Hledali jsme tedy spoj alespoň do Tupizy, která má příznivější klima a je přeci jen trochu blíže hranici s Argentinou. Do Tupizy ale nic nejelo, jen nám jeden člověk poradil, abychom se zeptali některého z řidičů džípů, který právě přivezl turisty z cesty po Salaru a který se do Tupizy vrací. Našli jsme jednoho takového řidiče, z jehož odpovědí generovaných rychlostí mozku vyvinutého na ve výšce 4000m jsme pochopili, že nás do Tupizy vezme za 100bolivijských pesos pro oba. Usadili jsme se na nádraží, kde nás řidič slíbil nabrat za deset minut, hned, jak si umyje auto. Spolu s námi tam čekali lidé, které řidič právě přivezl a kteří mu chtěli dát spropitné.

A čekali jsme a čekali. 15 minut, 30 minut, hodinu, hodinu a půl. To je v Bolivii pořád ještě ekvivalentní úsloví deset minut. Lidé čekající s námi vypadali stále poměrně optimisticky a jediné, co je zneklidňovalo, bylo, že se jim džíp již cestou do Uyuni rozbil a že se možná stalo totéž.

Hvězdopravec a já jsme to ale po hodině a půl vzdali a šli jsme hledat jiný způsob, jak proklaté Uyuni opustit. Náhodou jsme narazili na paní, která řekla, že její agentura nabízí cestu až na hranice s Argentinou a odjezd de večer v 21hodin. Koupili jsme si tedy lístek za 90 bolivianos na hlavu a v klidu jsme se šli podívat na hřbitov vlaků, což je jedno z poetických míst vytvořených bolivijským smyslem pro pořádek. Kupodivu, když necháte vyřazené lokomotivy rezavět za vaším městem, může to být pěkné.

Když jsme se dostavili na autobusové nádraží, paní nám sdělila, že autobus nakonec nepojede, ale že můžeme přespat v čekárně. Na dvou nesmírně špinavých madracích zde ležely dvě Bolivijky s třemi dětmi a dva turisté. Slušně jsme poděkovali za pohostinost a rozhodli jsme strávit noc v hotelu vedle čekárny, který byl zároveň také hodinový hotel. Dle instrukcí na stěně (Milý cestující, hygiena je základem zdraví, a proto si prosím před ulehnutím umyj nohy) jsme vykonali nějakou tu hygienu a děkovali bohu, že švábi v Uyuni na 3500m nemají šanci.

A ráno autobus jel. Tedy, odjezd stanovený na 5:30 se konal ve skutečnosti v 7hodin, ale to je v Bolivii totéž. V 10hodin jsme se zastavili v hornickém městečku Atocha, kde jsme si od stařenky na nádraží za 2bolivianos koupili ty nejlepší empanadas, které jsme kdy jedli za celý náš pobyt v Jižní Americe.

A pokračovali jsme do Tupizy, kde jsme přestoupili na autobus do Villazonu, na hranici s Argentinou. A jeli jsme a jeli. V Bolivii jsme za celou dobu neviděli ani centimetr asfaltu, ale zato jsme viděli krajinu, který nám brala dech. Pravda, dech nám braly také výfukové plyny, z nichž velká část končila v rozvrzaném autobuse, a také nebezpečné nakládění autobusu při přejezdu vyschlých či nevyschlých koryt řek (kromě asfaltu jsme tako v Bolivii neviděli moc mostů). Bolivie je chudá, ale krásná. Během celého toho drkotání se po bolivijských cestách Hvězdopravec pravil, že jsme dobře udělali, že jsme si koupili Pathfindera, protože náš bývalý Peugot 206 není na Bolivii stavěn. Tím pádem se nemohlo stát nic jiného, než že jsme o pár kilometrů dál v protisměru potkali...Peugota 206, který právě přejížděl kameny ve vyschlém korytu řeky. Inu, po Bolívii (a nejen po ní) autem, to je trochu jako po Austrálii na klokanu (tento vtip jsem si půjčila od francouzského komika Coluche).

Hranici s Argentinou jsme ve Villazonu našli hravě poté, co jsme se zeptali na cestu bolivijského policisty, který zaujatě poslouchal z vysílačky...co jiného, než fotbalový zápas. Na nádraží jsme si koupili jízdenky do Salty. Autobus nás tam měl dovézt v 3:30 ráno. Protože jsme ráno vyjeli z Uyuni v 7, ale vstávali jsme v 5, a protože jsme měli v žaludku od rána jen pár empanadas z Atochy, rozhodli jsme se najíst. Ale ouha. Nikde nám nechtěli vyměnit naše pesos chilenos za pesos argentinos. Kdo ví, proč to v Bolivii jde, ale v Argentině ne. Nakonec se nám ale podařilo najít bankomat, který dával pesos argentinos i na neargentinské karty. Což je v Argentině fuška, ale jde to. S pizzou v žaludku jsme se vydali na cestu.

V 3:30 ráno nás pohodlný argentinský autobus vysadil v Saltě. Našli jsme hostel a spali až do osmi do rána. Bylo nutné se vydat na nádraží a zarezervovat si věčně plný autobus do San Pedra de Atacama. Gemini a Pullmann provozují tuto linku i v tomto směru a opět ve stejné dny. Santu jsme tak museli opustit už druhý den ráno, místo ale naštěstí ještě bylo.

Salta je historické město a cítíte v něm přeci jen trochu italského ducha. Jídlo je tu lepší než v Chile (tedy, pokud opomenete Milagro), lidé milí a ceny velmi příjemné. V touze ochutnat argentinské hovězí jsme snědli jeden steak v poledne a jeden večer. Litovali jsme, že jsme v Saltě strávili pouze pondělí, jelikož jsme tak přišli o možnost navštívit Museo de la Arquelogia de Alta Montana, Muzeum vysokohorské archeologie, kde jsou především incké mumie dětských obětí nalezené na vulkánu LLullaillaco ve výšce 6700 metrů. Inu, příště.

Ze Salty jsme odjeli přes Paso de Jama (4600m) do San Pedra. Při příjezdu jsme se cítili skoro jako doma. Šli jsme do našeho oblíbeného hotelu Rayko, kde jsme spali ve stejném pokoji jako minule a večeřeli jsme, jak jinak, v restauraci Milagro. Pravda, trochu předčasně, protože jsme netušili, že se v Chile během naší absence změnil čas. Změny času v Chile jsou trochu nepředvídané a stane se, že se vláda rozhodne týden před plánovanou změnou tuto změnu o něco odložit. Před odjezdem na prázdniny jsme našli na internetu tři rozdílná data, kdy se bude čas měnit. Tak vidíte, nakonec jsme to zjistili až když jsme po večeři čekali na autobus, který nás měl odvézt na astronomickou exkurzi. Na zastávce nikdo nebyl, tak jsme se vydali do agentury, která exkurzi zprostředkovávala...a tam jsme se dozvědeli, že vlastně máme o hodinu méně.

Exkurze, při které nám jeden bývalý francouzský astronom vysvětloval, co vlastně vidíme na nebi a při které jsme se dalekohledem mohli podívat mimo jiné na Saturn, nakonec tedy začala o hodinu později, ale stálo to za to.

Následující den jsme plánovali odpolední odjezd do Antofagasty, což nám ale umožnilo dopolední projížďku na kole do Údolí smrti, Vale de la Muerte. Nakonec to bylo málem údolí smrti pro nás, protože tlačit kola v dunách písku do kopce pod poledním pouštním sluncem není žádná legrace, ale přeci jen nakonec Údolí smrti zůstalo údolím smrti jen pro svůj vysoký obsah soli, který znemožňuje život jakékoli vegetaci. Pouštní prach jsme spláchli pivem v jedné hospodě v San Pedru, v hospodě, která by mohla být kdekoli jinde na světě, a odjeli jsme do Antofagasty.

Po noci v hotelu Cucaracha, cucaracha a dvou hodinách čekání na autobus jsme odjeli na Dalekohled, odkud vás nyní srdečně zdravím. Máme se dobře, venku je krásně, voda v bazénu je teplá, oběd v přípravě, sauna v plánu atd. atd. A zítra mě čeká let do Santiaga.

P.S. Všechny fotky jsou k prohlédnutí zde