Město, kterému ukradli moře

V neděli jsem poprvé od našeho příjezdu opustila Santiago. Protože vinou administrativních překážek, které jsou v Chile stejně zapeklité jako kdekoli na světě, stále nemáme auto, nemůžeme nikam do hor. A kvůli našemu stěhování, předělávání podlahy a shánění nábytku nemáme mnoho času nazbyt. A tak náš první výlet byl do Valparaísa, přístavu vzdáleného asi 120km od Santiaga, přístavu, kde by snad měl přistát náš kontejner se žirafami, spacáky, věcmi na lezení, koly a knihami. Jeli jsme autobusem. Ze Santiaga je to velmi jednoduché: do Valaparaísa jede autobus každých deset minut, a to autobus několika společností, takže ve skutečnosti vyráží každých deset minut autobusů několik. Stačí dojet linkou metra 1 na stanici Pajaritos, koupit si lístek a jedete.

Ve Valparaísu jsme vystoupili a vydali se do centra. Protože byla neděle, byla uzavřena hlavní ulice a byly na ní hry pro děti a improvizovaná basketbalová a fotbalová hřiště. Zřejmě snaha trochu odměnit děti před tím, než jim vypukne po velkých prázdninách škola. Cukrová vata vypadala stejně nechutně jako za mých mladých let a objevila jsem dokonce i lepivá barevná lízátka, které každé Husákovo dítě pamatuje z poutí.

Protože jsme dorazili okolo poledne, měli jsme hlad. Rozhodli jsme se tedy prohlídku začít Mercadem Central, který je v Santiagu tak vynikajícím místem pro naplnění žaludku čertvými mořskými plody. A Valparaíso je přeci přístav a jeho Mercado Central musí tedy být ještě lepší. Říkali jsme si.

Mercado central je na druhé straně centra než autobusové nádraží. Je tedy nutné přejít celý přístav kolem budov pod kopečky, které se zvedají hned za pobřežím. Procházka nabízí pohled na to, jak vypadá každá posttotalitní architektura: opuštěné domy, které kdysi nepochybně sloužily jako dnes již neexistující úřady a instituce, či domy zbořené, na jejichž místě rostou parkoviště, supermarkety a další užitkové budovy bez kapky krásy a bez špetky koncepce, která by místo udělala alespoň trochu lidsky vlídným. Lidé tu procházejí jenom proto, že tudy projít musejí, když chtějí přejít z jedné části města do druhé. Rychle jsme se tedy přesunuli též a stanuli jsme tak před oprýskanou historickou budovou Centrálního trhu.

Vevnitř bylo několik stánků se zeleninou a mnoho restaurací. Celkově lze říct, že celé Mercado bylo v nedělním odpoledni poměrně prázdné a ospalé. Rozhodli jsme se vybrat restauraci, kde bude hodně lidí, neb takto lehce určíte, která z restaurací má nejlepší poměr ceny a kvality. V mercadu byli totiž evidentně pouze místní. Usadili jsme se tedy ke stolu v jedné z opravdu velmi plných restaurací. Objednali jsme si jídlo, Hvězdopravec pivo a já jsem zatoužila po troše bílého vína. "Chceš šálek, nebo půlku?", zeptala se servírka. Nechápavě jsem se zeptala, co je to šálek. Podivná chilská míra..."Šálek. Jako na čaj.", řekla servírka. "Tak půlku", řekla jsem já. Ne, že bych byla o mnoho moudřejší, ale slovo půlka se mi zdálo blíže mé představě o pití vína.

Vysvětlení přišlo záhy. Servírka přinesla Hvězdopravcovo pivo, trochu mu nalila a následně mě požádala, abych pivo schovala pod stůl. Nemají totiž licenci na prodej alkoholu. Moje víno z láhve 37,5cl (půlka) nalila do šálku na čaj, který tak směl zůstat na stole, zbytek lahve zašpuntovala a ujistila mě, že láhev schová na baru a až budu chtít vína víc, stačí zavolat, a přide mi šálek dolít.

Řekla jsem si, že tato nezvyklá praktika bude přeci jen vykompenzována faktem, že se dobře najíme skutečných domácích empanadas s svatojakubskými mušlemi, a hlavně zbaštíme nějaké ty locos, chilskou specialitu. Locos jsou mořské plody, které žijí jedině na chislkém pobřeží (náš chilský průvodce v závorce dodává, že locos žijí také tak trochu v Peru, ale čtenář chápe, že v Peru jistě nejsou locos tak dobří a vůbec). Jejich lov je zakázán a najít je v restauraci je tedy těžké. Pevně doufám že ti, co skočili v našem žaludku, byli z chovu. I když, když vidíte, jak ona restaurace zacházela se zákonem...

Během jídla jsem pocítila nepříjemné svědění na kotnících. Toto svědění znám dobře z jedné epizody svého života, kdy jsem u Chemikovy babičky, která žila v souladu s přírodou a svými kočkami, chytila z koberce blechy. Od té doby mě v každém špinavém prostoru psychosomaticky chytí svědění kotníků. Během jezení jsem tedy své psychosomatické blechy bezstarostně škrábala, nicméně svědění neustávalo. Nakonec jsem tedy věnovala svým kotníkům trochu více pozornosti. A co nevidím? Charakteristické otekliny na kotnících mě nenechaly na pochybách, že tentokrát se o nejedná o blechy psychosomatické. JB mě později poučil, že se jednalo o blechy mořské. Tyto potvory nepotřebují dokonce ani koberec a na člověka jdou. Naštěstí ale jenom u moře.

S rozporuplnými pocity jsme se vyloudali s Mercada central a šli jsme se podívat, jaké jiné krásy Valparaíso, město na seznamu UNESCA, nabízí.

A krásy zde jsou, ale je třeba je umět vidět. Ve Valparaísu můžete vidět napůl opuštěné a rozbořené město, nebo můžete vidět kdysi barevné a historické město, jehož ruiny bzučí novým životem. V druhé polovině devatenáctého století a na začátku dvacátého to byl jeden z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky. A kdo říká významný přístav, říká peníze, a kdo říká peníze, říká luxusní domy. A protože hned u přístavu se zvedají ony zmíněné prudké svahy, byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století postaveny také výtahy (ascensores), které charakterizují město a dodnes vozí jeho obyvatele. Tedy, pouze ty, kteří netrpí fobií z výtahů. Při systematické desenzibilizaci fobických pacientů doporučuji křehoučké dřevěné krabičky zvedající se prudce na nejistě spetených a rozpetených lanech jako poslední stupeň až po proskleném výtahu do padesátého patra mrakodrapu. Město tedy kvetlo, pak byl ale vykopán panamský průplav a Valparaísu tak náhle ukradli jeho moře. Z nejvýznamnějšího přístavu se stal jen jeden z přístavů lokálního významu. Na důležitosti nabylo Santiago, položené v údolí pod průsmyky, které umožňují přejít Andy. Domy se vyprazdňovaly a chátraly. Mnohé z nich dnes již neexistují, ale přesto je město dnes dobrou ukázkou architektury z přelomu století, jakou v Santiagu nikdy nenajdete. Santiago bylo do poloviny století město přízemních domečků a ve většině čtvrtí jím je dodnes.




Přesto město žije. I v nedělním odpoledni, kdy jsou jeho ulice prázdné, o tom svědčí nesčetné malby na zdech. Náš průvodce nám doporučil navštívit "Muzeum pod širým nebem", obrazy na zdech na kopci Bellavista, ale dnes jsou obrazy na zdech domů i na ostatních kopcích a troufám si říct, že obrazy zdařilejší.

Den pomalu končil a rozhodli jsme se tedy odjet zpět do Santiaga. Na nádraží ale na rozdíl od zbytku města bylo lidí tolik, že se nedalo skoro projít k okýnku a koupit si lístek. První autobus, kde bylo místo, jel až za hodinu a půl, v 19:40. S Hvězdopravcem jsme se tedy usadili vedle nádraží do hospody, která až na značku čepovaného piva navlas připomíná jakoukoli "nádražku" v České republice, a sledujíce fotbalový zápas Colo Colo proti Horní Nudli jsme vypili půllitr Escuda. Pak byl čas jít. Na nádraží bylo sedm nástupišť a beznadějně lidí. Začali jsme hledat náš autobus, ale našli jsme pouze dva autobusy naší společnosti Pullmann, jeden v 19:35 a druhý v 19:50. Naopak jsme našli autobus do Santiaga v 19:40, ale jiné společnosti. Bylo něco po 19:30 a bylo nám jasné, že pokud rychle nenajdeme náš autobus, do Santiaga se ten den nedostaneme, neb v žádném autobuse již nebude místo. Člověku by se tak chtělo začít zmateně pobíhat, ale dav byl tak hustý, že šlo pouze zmateně se prodírat davem. Ptala jsem se řidičů, kteří mi řekli, že rozhodně nemají ani páru, které místo si náš autobus na nádraží vybojoval a že už možná dávno odjel. Jedna zmateně pobíhající paní čekající na stejný autobus mi řekla, že stačí počkat, až odjede autobus v 19:35 a že místo něj bude přistaven onen v 19:40. Místo tohoto autobusu byl ale přistaven autobus společnosti Sol odjíždějící v 19:50 do Puerto Montt. Zmatené prodírání mohlo pokračovat. Našla jsem další slečnu, která se prodírala davem s obrovským kufrem ve snaze najít ten správný autobus. Konečně se nám po chilsku (stojíte frontu? Ale vždyť tak vůbec nevypadáte...) podařilo prodrat se k okýnku, kde nám bylo sděleno, že náš autobus bude přistaven a že máme dávat pozor kam. Slečna zkušeně vyběhla před nádraží, kde mi ukázala náš autobus, který pozorně vyčkával v pozadí, až se uvolní jakéholi místo na nástupišti, aby ho mohl vybojovat a cestující tak mohli nastoupit. Inu, milý čtenáři, bez znalosti španělštiny na nádraží v Chile nelez.

A tak jsme nakonec dojeli. A doufáme, že také dojede náš kontejner. Ve Valparaísu jsme marně hledali, ze kterého kontejneru koukají hlavy našich žiraf, volajících na nás, ať si pro ně přijdeme, že už toho mají dost. V březnu se chystáme někam do výšek a budeme tedy potřebovat náš spacák. Tak nám držte palce. A pokud chcete vidět ostatní fotky z Valparaísa, koukněte se tady.

Montecarmelo 120

Montecarmelo je ulice v Bellavistě, čtvrti, kde bydlel Neruda, čtvrti, která se vesměs sestává z barevných přízemních domečků a v níž je tolik barů, že je nedokážete spočítat. Když chcete jít do ulice Montecarmelo, velmi klidné ulice na okraji Bellavisty, kde je mimochodem také údajně dobré divadlo, musíte jet metrem na stanici Salvador. Vystoupíte a zavětříte, kterým směrem je Mapucho. V letních měsících ho nemůžete minout. Řeka, která těsně nad Santiagem zurčí coby malý modrý potůček a která o kilometr dále za Las Condes v Providencii nabere dimenze hučící hnědé stoky o průtoku desetkrát vyšším, je cítit vždy bezpečně. A i kdybyste ji nemohli najít, je to lehké: je hned za obrovskou cedulí, která oznamuje, že již brzy bude Santiago mít čističku odpadních vod. Přejdete most s krámky, kde prodávají náušnice a další šperky, a jste v Bellavistě. Jdete rovně k Cerro St. Cristobal, 800m vysokému kopci s lanovkou, který se tyčí nad Santiagem a na jehož vrcholku je kostel pod širým nebem. Nalevo budete mít postupně kavárnu, krámek, kde můžete koupit květiny, kopírovat, sázet, poslat fax, koupit sešity nebo něco k jídlu, opět kavárnu a jazykovou školu. Přejdete hlavní ulici Bellavista a pokračujete rovně. Vlevo máte divadlo a vpravo stánko-krámek s potravinami, před nímž na přenoskách večer sedí vždy několik rozprávějících žen. Ve stínu vysokých stromů se ptáte, jak je možné, že v Santiagu existuje tak tiché místo. Minete bílý dům, kde bydlí JB a Mathilde a na úpatí St. Cristobalu se zastavíte u červeno-bílého čtyřpatrového domu. Vítejte! Došli jste do Montecarmelo 120. Zeptejte se vrátného na byt 31AA a jste u nás doma.

Ano, už bydlíme! Tedy, už...Byt jsme našli třetí týden našeho pobytu v Chile. Hvězdopravec byl ale na Dalekohledu na severu a nemohl se tedy na byt přijít podívat. Kromě toho byt potřeboval vymalovat a též bylo nutné ho zbavit nesmírně hnusného koberce. Majitel bytu soudil, že koberec postačí vyčistit, ale myslím, že ani Mr. Muscle s Mr. Properem by onu třicetiletou špínu nezvládli, a tak jsme nakonec rozhodli, že v bytě uděláme podlahu. A tak nastalo dlouhé vyjednávání jednak s majitelem a jednak se s pokladači podlah, které zabralo dva týdny. Kromě toho jsme prohlédli i ostatní části bytu a zjistili jsme mnohá úskalí chilské architektury. Během několika dní se tak můj slovník musel rozrůst o slova jako "shnilý" nebo "kohoutek" či "zásuvka". A jistě nepochybujete, že kohoutek stále jaksi provizorně drží ve shnilé desce v koupelně, ačkoli v bytě bydlíme již týden.

Tedy, bydlíme...spíše zatím kempujeme. Koberec je samozřejmě stále tam, kde byl, a vlivem toho nemůžeme nakupovat nábytek. Máme tedy zatím ledničku a pračku, která byla zabalena v kartónu, který skvěle posloužil jako postel poté, co nám byla doručena madrace. V záchvatu fanfarónství jsme si pořídili též červený gauč. Takže jsme už jako doma:Ano, doma jste přeci tam, kde jste shlédli z vašeho kanape první rugbyový zápas popíjejíce pivo!

Jak vidíte, máme také televizi, což je hlavně proto, že je právě Turnaj šesti národů, a také proto, že zapojení internetu, televize a telefonu trvalo kupodivu pouhý den. Ve čtvrtek přišla Margaret od VTR sepsat se mnou smlouvu. Potřebovala k tomu kopii mého RUT. RUT je základ vaší existence v Chile. Bez RUT nejste nic. Potřebujete ho, když platíte kartou, když objednáváte práci, když objednáváte na internetu, když se registrujete na chilské stránky, zkrátka pořád. Já jsem bohužel nemohla jít pryč, protože jsem už dvě hodiny čekala na zámečníka, který měl přijít vyměnit náš zámek. Výměna zámku od bytu je v Chile věc, kterou nám doporučovali všichni: Paulina a dokonce i realitní agent majitele našeho bytu. Nevíme přece, kdo má klíče od našeho bytu. A rozhodně tedy musíme vyměnit zámek, než do bytu cokoli dáme. Vzhledem k tomu, že když jsem se v hotelu, kde jsme dosud bydleli, zeptala, zda by měli ještě jeden klíč od pokoje, odpověděli mi: "Ne, ale nech si ho přidělat.", řekla jsem si, že nechat vyměnit zámek není možná špatný nápad. Na internetu jsem tedy našla urgentního zámečníka, na nějž jsem již dvě hodiny čekala, když přišla Margaret podepsat smlouvu. Zavolala jsem tedy panu zámečníkovi, který mi řekl, že přijde asi za půl hodinky, a šly jsme okopírovat můj RUT. Bylo mi slíbeno, že druhý den přijdou internet zapojit.

Po hodině přišel pan urgentní zámečník, jako obvykle s kolegou, protože v Chile nikdy nepřijde šmudla jeden, ale vždy dva. Vyndali zámek a dali na jeho místo nový, který ve skutečnosti ale moc nový nevypadal. Za pomoci pilníku pak vyrobili druhý klíč, požádali mě o můj starý klíč, který dali do starého zámku a hodili můj starý zámek do kufříku s nářadím...přesně tam, kde před tím odpočíval nenově vypadající nový zámek, který se čerstvě blyštil v našich dvěřích.

Před tím jsme nevěděli, kdo má naše klíče. Nyní to víme. Pan zámečník a též bývalý majitel našeho zámku. Už dlouho jsem neutratila 15000 pesos lépe.

Druhý den naopak skutečně přišli, opět dva, specialisté na zapojení internetu. Jeden z nich měl pod nosem roztomilé chmýří čehosi, co asi za pět let bude vousem, a druhý ještě mutoval. Zapojení internetu se ukázalo komplikované a vyžadovalo několik cest na střechu a zpět, které realizoval Mutující specialista, zatímco Ochmýřený specialista seděl u nás v obýváku a konverzoval se mnou o politice a fotbale. Dozvěděla jsem se, že v roce 1962 Chile skončilo na mistrovství světa třetí. Bohužel jsem netušila, že my jsme tehdy byli druzí, abych se mohla Ochmýřenému specialistovi pochlubit. Ale jistě budu mít ještě možnost tuto informaci použít, protože třetí místo Chile v roce 1962, v roce, kdy bylo mistrovství v Chile, je datum tak legendární, že ho ještě jistě uslyším. Též jsem se dozvěděla, že je stále určitá šance, že Chile postoupí na Mistrovství světa 2010, protože musí už vyhrát jenom s Peru, a to jsou saláti, a s Uruguají. Ale hlavně, Chile porazilo Argentinu! Opět důležitá informace pro vaše budoucí konverzace, možnost, jak ukázat, že o své nové zemi něco víte. A který klub je potřeba znát? No přece Colo Colo! A neříkejte Chilanům, že ve fotbale je povoleno přihrávat také dozadu, nikoli pouze dopředu a střílet na branku...

Co se týče politiky, Ochmýřený specialista se mě zeptal, zda jsem spíše pravičák či levičák. Pohodlně usazena na našem novém sofa v našem bytě v Bellavistě s pubertálním specialistou, který pracuje dvanáct hodin denně za pár pesos, mi přišlo poněkud ve stylu Carla Bruni pravit, že jsem spíše levičák. Nicméně jsem se nakonec přiznala. K mému údivu Ochmýřený specialista pravil, že on je pravičák. Nechápavě jsem se zeptala proč. "Nelíbí se mi, co se děje na Kubě.", řekl. Neřekla jsem, že stejně tak by mohl být levičák, protože se mu nelíbilo, jak se žilo za Pinocheta. V Chile neexistuje skutečný levicový deník, nebo skutečné hnutí, které by dvanáct hodin denně pracujícím puberťákům naznačilo, že možná svět řídící se pouze trhem není ideální.

Po dvou hodinách byl internet zapojen a v naší velké televizi, která stála nepochybně tři měsíční platy Specialisty, běžel konečně fotbal. Chilský.

A to je o našem stěhování zatím všechno. Víkendy a všechen volný čas trávíme proháněním se po supermarketech, kde se pokoušíme ulovit troubu, která by nebyla plynová, zatímco vařič chceme, aby plynový byl. Musíme tedy koupit vařič zvlášť a troubu zvlášť. Specilání nábytek na vestavěnou troubu je ale prý moc malý na všechny vestavné trouby, které mají. Větší nábytek nelze vyrobit. I na příliš malý nábytek je třeba nahoru deska. Malé desky ale neřežou. Díru na vařič si tedy budeme muset vyříznout sami. Jak vidíte, stěhování hned tak neskončí. Ale v březnu se chystáme přeci jen trochu na prázdniny.

Jih Santiaga

Když v noci stojíte v 23.patře na terase pohodlného moderního bytu Hvězdopravcových kolegů Yuriho a Any ve bohaté čtvrti Las Condes, směrem na jih se až na obzor rozlévá moře světel a světýlek. Dole pod vámi je šestimilionové město a směrem, kterým se dívate, je Providencia, kde budeme bydlet my, Nunoa, a po ní další a další jižní čtvrti. Čím víc na jih jdete, říkala Chilanka Constanza, jsou lidé chudší. Nany venčící páníčkovy psíčky v naší čtvrti cestují právě z jihu denně metrem. Z těchto čtvrtí pocházejí také akrobaté a žongléři, kteří v bohatých čtvrtích nastupují se svým uměním před tváře náklaďáčků a jeepů zastavených na křižovatce na červené. Během dvou minut máte tak možnost shlédnout představení, nad kterým se vám pokaždé vynoří otázka, zda jsme si skutečně všichni rovni...před zákony gravitace. A následně se v okýnku auta objeví natažená ruka. Platím vždycky. Z jižních čtvrtí jsou také prodavači květin, ovoce, vody a zmrzliny, kteří procházejí mezi auty.

Každá čtvrť je tak trochu svět sám pro sebe, se svojí atmosférou a svými událostmi, festivaly a kulturou. Za zábavou se tak nejezdí do centra, ale chodí se do centra vlastní čtvrti. To, že čtvrti žijí vlastním životem, má své výhody i nevýhody. Výhody vás jistě napadnou. Nemusíte jezdit nikam metrem, večer si zajdete do divadla nebo do restaurace pěšky. Nevýhodou je, že mnoho lidí neví, jak žijí ostatní obyvatelé Santiaga. Bohatí lidé obvykle nevystrčí z bohaté čtvrti svůj bohatý nos a například naše učitelka španělštiny Veronica, která bydlí ve Vitacuře, kde by se dalo jíst z chodníku, kdyby po něm neběhali samostatně se venčící čistokrevní psi, se poněkud zhrozila, že chceme bydlet v Bellavistě. "Jaké je to patro?", zeptala se. "Třetí.", říkám. "Tak na to zapomeň. Páté, nejmíň!" Od našich známých, kteří v Bellavistě bydlí, vím, že Veronica k nim odmítla jezdit učit, protože by musela zaparkovat svůj obrovský jeep na ulici. Řekla jsem Veronice, že dokonce ani lidé v přízemí v našem domě nemají mříže, roztomilé to vybavení všech chilských oken ve všech čtvrtích. Dodala jsem, že kola jsou zaparkované ve dvoře domu a někteří lidé je nechávají dokonce ve sklepě, což je věc, kterou by v žádný slušný Grenoblan, kterému je jeho rachotina drahá, nikdy neudělal. Veronika odpověděla, že tím hůř, že se to roznese a kola někdo ukradne. Řekla jsem jí, že jsem se ptala jedné parkující slečny, jak dlouho kolo ve sklepě nechává a že mi řekla, že už ho tam nechává šest let. Veronika nakonec kapitulovala: "Tak to musí mít opravdu dobré strážce!"

Když jsem Veronice řekla, že jdu na svůj první pracovní pohovor do čtvrti Puente Alto, nejjižnějšího výběžku Santiaga, neřekla nic, ale Hvězdopravci při příští hodině vyčinila. Ale to už jsme měli Puente Alto za sebou. Byli jsme tam totiž v sobotu. Puente Alto je na konečné linky metra číslo 4. Tato linka jezdí venkem, a tak jsme pozorně sledovali z okna, jak se bude Santiago měnit. Hned za Nunoou ubylo povážlivě výškových budov a nahradily je barevné domky se zahrádkami s nezbytnými mřížemi na oknech. Občas jsme projížděli zónou domků až luxusních, občas obyčejnějších, občas se objevil dům o třech až pěti patrech, velmi často supermarket, nemocnice, kryté parkoviště nebo jiná ohyzdná budova. Nakonec metro zajelo pod zem a byli jsme tam. V Puente Altu.

Venku jsme vylezli na náměstí, na kterém se právě připravovalo pódium na festival. Vpravo byla autobusová zastávka, vedle ní banka, obchod s oblečením a před ním prodavači sladkých ořechů, prodavači vody, prodavači chipsů...že bychom si spetli linku metra? Vydali jsme se opět na jih, kde měla být nadace Vivir Libres, kam jsem se šla ucházet o místo psychologa. Čísla domů byla typicky chilsky nepřehledná, a tak jsme se nakonec vydali doprava místo doleva (chyba!) a ušli zbytečně několik bloků kolem prodejen nábytku, jednoho baru a dalších míst. Nakonec jsem se rozhodla zatelefonovat. Z prodejny tiskovin, před níž jsem jako nejhorší turista začala rozkládat svůj plán města, vylezl zvědavý majitel podívat se, co se děje a ukázat nám cestu. Jeho synek nevěřícně zíral na to, jak mluvím do telefonu. Mluvit někoho tak směšně španělsky ještě evidentně neslyšel.

Po rozhovoru jsme se usadili v jednom baru na pivo, které bylo lehoučce levnější než v naší čtvrti. K pivu jsme přikusovali kuřecí sendvič. Z asociace jsem byla nadšená, kolektiv se mi zdál opravdu sympatický a jejich práce zajímavá a prospěšná. Asociace Vivir Libres se stará o alkoholiky a toxikomany. Chodí k nim lidé, kteří se chtějí léčit, a též jejich rodiny. S Hvězdopravcem jsme nevěřícně zírali kolem sebe: tohle že má být ona nebezpečná čtvrť?

Čekáte kriminální zápletku? Ukradli mi telefon? Nebo mi aspoň bylo špatně po onom kuřecím sendviči, který by mi moje maminka v 30ti stupňovém vedru nedovolila nikdy jíst?

Nečekejte. Konec je prostý. Zase jsme nasedli do metra a odjeli na sever.

Směrem na jih jsem se vydala opět ve středu, abych se setkala s Angelicou, která organizuje podpůrné programy pro děti a dspoívající v další jižní čtvrti jménem Granja (farma). Když jsem se poprvé s Angelicou kontaktovala, snažila se mě varovat, že Granja není jako Las Condes s kropenými trávníky a hýkajícími alarmy. Ujistila jsem jí, že to ani nečekám.

Angelica se narodila v Granje a nyní žije shodou okolností v Puente Alto. Díky stipendiím mohla vystudovat a nyní se snaží pomáhat dětem z vlastní čtvrti. Ptám se, jaké jsou typické problémy těchto dětí. K mému překvapení Angelica říká, že je to především pocit opuštěnosti, protože rodiče těchto dětí jsou občas ve vězení a občas na útěku. Drogy? Násilí mezi dětmi? Násilí ve školách, kde Angelica pracuje? Angelica vrtí hlavou. Jistě, že tyto fenomény existují, ale jsou zvladatelné. Ve školách existuje velká autorita učitele, který učil několik generací dětí z Granji. Lidé se odtud stěhují jen málo. Ptám se, jaká je v Granje výše nezaměstnanosti. Angelica střelí od boku, že polovina lidé má stabilní práci. Zbytek má velmi problematické zaměstnání měsíc od měsíce, z ruky do úst. Určitá část lidí proto provozuje nelegální aktivity. Sociální systém v Chile prakticky neexistuje. Začínám chápat, že ho supluje systém rodin, které si navzájem vypomáhají. Bohužel mě to napadne až cestou domů, a tak nemám možnosti tuhle myšlenku ověřit, ale kdekterý sociolog by jistě řekl, že tento rodinný systém je nutně i prevencí kriminality. Angelica sama mi čtvrť popsala slovy: "Tohle je ošklivé Santiago. Zde lidé žijí, jak můžou." Žít a nechat žít. Lidé jsou chudí, ale nejsou rezignovaní, velká část není. A kde není beznaděj, nejsou (masově) ty nejhorší typy kriminality, laciné násilí, alkoholismus, drogy, to, co zná dobře západní společnost.

Velkou část našeho povídání nad čerstvým džusem v kavárně uprostřed budov patřících radnici Granji, strávíme tím, že se mě Angelica ptá, co si myslím o Chile. Po chvilce přemýšlení se jí svěřím s tím, že mě překvapuje americko-evropský sever Santiaga se svými Starbucks a Burger Kingy. Angelica, stejně jako Paulina, Veronica a většina lidí, se kterými jsem mluvila, začne mluvit o konzumní společnosti, která nahradila diktaturu. "Podívej, po Pinochetovi udělali v celém Santiagu parky. Kdo v nich je? Podívej se do nich v neděli! A jdi se podívat do nákupního centra!" I pro kritické duše je tahle pravda jasná. Dovolím si tedy dodat, že jsme zaskočeni tím, jak málo se Chilané baví, že v metru vládne stejné ticho jako v metru v Praze, že se vlastně skoro ani nezdraví, že většina lidí unaveně jezdí z práce domů a opačně. Angelica mi to potvrdí další pravdou o Chile: "To víš, my jsme málo produktivní, tak musíme být dlouho v práci, abychom si vydělali. Většina lidí jenom pracuje a pak spí."

Když mě Angelica doprovází k vrátnici, míjíme bazén a velkou halu. Angelica ukáže dovnitř. V hale je posilovna s nejméně čtyřiceti koly, veslicemi a dalším cardio nářadím. I přes to, že je před třicet stupňů, vevnitř dře skupinka dospívajících. "Vidíš, nikdo tam není!", říká Angelica. Namítám, že v podobném vedru je sedm puberťáků na kole spíš velmi slušné číslo. A ptám se, kdo tohle všechno platí. "Stát". Vstup volný. Představuju si, kterak česká radnice některé městské části hlavního města udělá něco podobného. Vidím to ale spíše na podporu výstavby zimního stadionu, na němž se za úplatu budou cvičit ti nejnadanější, aby z nich byla eventuelně pyšná hokejová elita. Přece nemůžeme dát sportoviště zadarmo! Vždyť by to (nevzdělaní, hloupí, socky...) rozbili!

Možná to, že evidentně chudé čtvrti Santiaga nejsou ghettem, kam se musíte bát vkročit, není jen sílou rodinného a sociálního systému, který nedovoluje vykořenění a s ním spojené fenomény. Je tu přeci jen také důvěra z druhé strany.

A tak to vidíte. Pomalu poznávám, jak to zde chodí a vyprávím vám o mozaice toho, co zatím o Chile vím. Zcela jistě se v mnoha věcech mýlím, tak mě neberte moc vážně. A držte mi palce, ať se příští týden přestěhujeme v pořádku z Las Condes do Bellavisty!