Jih Santiaga

Když v noci stojíte v 23.patře na terase pohodlného moderního bytu Hvězdopravcových kolegů Yuriho a Any ve bohaté čtvrti Las Condes, směrem na jih se až na obzor rozlévá moře světel a světýlek. Dole pod vámi je šestimilionové město a směrem, kterým se dívate, je Providencia, kde budeme bydlet my, Nunoa, a po ní další a další jižní čtvrti. Čím víc na jih jdete, říkala Chilanka Constanza, jsou lidé chudší. Nany venčící páníčkovy psíčky v naší čtvrti cestují právě z jihu denně metrem. Z těchto čtvrtí pocházejí také akrobaté a žongléři, kteří v bohatých čtvrtích nastupují se svým uměním před tváře náklaďáčků a jeepů zastavených na křižovatce na červené. Během dvou minut máte tak možnost shlédnout představení, nad kterým se vám pokaždé vynoří otázka, zda jsme si skutečně všichni rovni...před zákony gravitace. A následně se v okýnku auta objeví natažená ruka. Platím vždycky. Z jižních čtvrtí jsou také prodavači květin, ovoce, vody a zmrzliny, kteří procházejí mezi auty.

Každá čtvrť je tak trochu svět sám pro sebe, se svojí atmosférou a svými událostmi, festivaly a kulturou. Za zábavou se tak nejezdí do centra, ale chodí se do centra vlastní čtvrti. To, že čtvrti žijí vlastním životem, má své výhody i nevýhody. Výhody vás jistě napadnou. Nemusíte jezdit nikam metrem, večer si zajdete do divadla nebo do restaurace pěšky. Nevýhodou je, že mnoho lidí neví, jak žijí ostatní obyvatelé Santiaga. Bohatí lidé obvykle nevystrčí z bohaté čtvrti svůj bohatý nos a například naše učitelka španělštiny Veronica, která bydlí ve Vitacuře, kde by se dalo jíst z chodníku, kdyby po něm neběhali samostatně se venčící čistokrevní psi, se poněkud zhrozila, že chceme bydlet v Bellavistě. "Jaké je to patro?", zeptala se. "Třetí.", říkám. "Tak na to zapomeň. Páté, nejmíň!" Od našich známých, kteří v Bellavistě bydlí, vím, že Veronica k nim odmítla jezdit učit, protože by musela zaparkovat svůj obrovský jeep na ulici. Řekla jsem Veronice, že dokonce ani lidé v přízemí v našem domě nemají mříže, roztomilé to vybavení všech chilských oken ve všech čtvrtích. Dodala jsem, že kola jsou zaparkované ve dvoře domu a někteří lidé je nechávají dokonce ve sklepě, což je věc, kterou by v žádný slušný Grenoblan, kterému je jeho rachotina drahá, nikdy neudělal. Veronika odpověděla, že tím hůř, že se to roznese a kola někdo ukradne. Řekla jsem jí, že jsem se ptala jedné parkující slečny, jak dlouho kolo ve sklepě nechává a že mi řekla, že už ho tam nechává šest let. Veronika nakonec kapitulovala: "Tak to musí mít opravdu dobré strážce!"

Když jsem Veronice řekla, že jdu na svůj první pracovní pohovor do čtvrti Puente Alto, nejjižnějšího výběžku Santiaga, neřekla nic, ale Hvězdopravci při příští hodině vyčinila. Ale to už jsme měli Puente Alto za sebou. Byli jsme tam totiž v sobotu. Puente Alto je na konečné linky metra číslo 4. Tato linka jezdí venkem, a tak jsme pozorně sledovali z okna, jak se bude Santiago měnit. Hned za Nunoou ubylo povážlivě výškových budov a nahradily je barevné domky se zahrádkami s nezbytnými mřížemi na oknech. Občas jsme projížděli zónou domků až luxusních, občas obyčejnějších, občas se objevil dům o třech až pěti patrech, velmi často supermarket, nemocnice, kryté parkoviště nebo jiná ohyzdná budova. Nakonec metro zajelo pod zem a byli jsme tam. V Puente Altu.

Venku jsme vylezli na náměstí, na kterém se právě připravovalo pódium na festival. Vpravo byla autobusová zastávka, vedle ní banka, obchod s oblečením a před ním prodavači sladkých ořechů, prodavači vody, prodavači chipsů...že bychom si spetli linku metra? Vydali jsme se opět na jih, kde měla být nadace Vivir Libres, kam jsem se šla ucházet o místo psychologa. Čísla domů byla typicky chilsky nepřehledná, a tak jsme se nakonec vydali doprava místo doleva (chyba!) a ušli zbytečně několik bloků kolem prodejen nábytku, jednoho baru a dalších míst. Nakonec jsem se rozhodla zatelefonovat. Z prodejny tiskovin, před níž jsem jako nejhorší turista začala rozkládat svůj plán města, vylezl zvědavý majitel podívat se, co se děje a ukázat nám cestu. Jeho synek nevěřícně zíral na to, jak mluvím do telefonu. Mluvit někoho tak směšně španělsky ještě evidentně neslyšel.

Po rozhovoru jsme se usadili v jednom baru na pivo, které bylo lehoučce levnější než v naší čtvrti. K pivu jsme přikusovali kuřecí sendvič. Z asociace jsem byla nadšená, kolektiv se mi zdál opravdu sympatický a jejich práce zajímavá a prospěšná. Asociace Vivir Libres se stará o alkoholiky a toxikomany. Chodí k nim lidé, kteří se chtějí léčit, a též jejich rodiny. S Hvězdopravcem jsme nevěřícně zírali kolem sebe: tohle že má být ona nebezpečná čtvrť?

Čekáte kriminální zápletku? Ukradli mi telefon? Nebo mi aspoň bylo špatně po onom kuřecím sendviči, který by mi moje maminka v 30ti stupňovém vedru nedovolila nikdy jíst?

Nečekejte. Konec je prostý. Zase jsme nasedli do metra a odjeli na sever.

Směrem na jih jsem se vydala opět ve středu, abych se setkala s Angelicou, která organizuje podpůrné programy pro děti a dspoívající v další jižní čtvrti jménem Granja (farma). Když jsem se poprvé s Angelicou kontaktovala, snažila se mě varovat, že Granja není jako Las Condes s kropenými trávníky a hýkajícími alarmy. Ujistila jsem jí, že to ani nečekám.

Angelica se narodila v Granje a nyní žije shodou okolností v Puente Alto. Díky stipendiím mohla vystudovat a nyní se snaží pomáhat dětem z vlastní čtvrti. Ptám se, jaké jsou typické problémy těchto dětí. K mému překvapení Angelica říká, že je to především pocit opuštěnosti, protože rodiče těchto dětí jsou občas ve vězení a občas na útěku. Drogy? Násilí mezi dětmi? Násilí ve školách, kde Angelica pracuje? Angelica vrtí hlavou. Jistě, že tyto fenomény existují, ale jsou zvladatelné. Ve školách existuje velká autorita učitele, který učil několik generací dětí z Granji. Lidé se odtud stěhují jen málo. Ptám se, jaká je v Granje výše nezaměstnanosti. Angelica střelí od boku, že polovina lidé má stabilní práci. Zbytek má velmi problematické zaměstnání měsíc od měsíce, z ruky do úst. Určitá část lidí proto provozuje nelegální aktivity. Sociální systém v Chile prakticky neexistuje. Začínám chápat, že ho supluje systém rodin, které si navzájem vypomáhají. Bohužel mě to napadne až cestou domů, a tak nemám možnosti tuhle myšlenku ověřit, ale kdekterý sociolog by jistě řekl, že tento rodinný systém je nutně i prevencí kriminality. Angelica sama mi čtvrť popsala slovy: "Tohle je ošklivé Santiago. Zde lidé žijí, jak můžou." Žít a nechat žít. Lidé jsou chudí, ale nejsou rezignovaní, velká část není. A kde není beznaděj, nejsou (masově) ty nejhorší typy kriminality, laciné násilí, alkoholismus, drogy, to, co zná dobře západní společnost.

Velkou část našeho povídání nad čerstvým džusem v kavárně uprostřed budov patřících radnici Granji, strávíme tím, že se mě Angelica ptá, co si myslím o Chile. Po chvilce přemýšlení se jí svěřím s tím, že mě překvapuje americko-evropský sever Santiaga se svými Starbucks a Burger Kingy. Angelica, stejně jako Paulina, Veronica a většina lidí, se kterými jsem mluvila, začne mluvit o konzumní společnosti, která nahradila diktaturu. "Podívej, po Pinochetovi udělali v celém Santiagu parky. Kdo v nich je? Podívej se do nich v neděli! A jdi se podívat do nákupního centra!" I pro kritické duše je tahle pravda jasná. Dovolím si tedy dodat, že jsme zaskočeni tím, jak málo se Chilané baví, že v metru vládne stejné ticho jako v metru v Praze, že se vlastně skoro ani nezdraví, že většina lidí unaveně jezdí z práce domů a opačně. Angelica mi to potvrdí další pravdou o Chile: "To víš, my jsme málo produktivní, tak musíme být dlouho v práci, abychom si vydělali. Většina lidí jenom pracuje a pak spí."

Když mě Angelica doprovází k vrátnici, míjíme bazén a velkou halu. Angelica ukáže dovnitř. V hale je posilovna s nejméně čtyřiceti koly, veslicemi a dalším cardio nářadím. I přes to, že je před třicet stupňů, vevnitř dře skupinka dospívajících. "Vidíš, nikdo tam není!", říká Angelica. Namítám, že v podobném vedru je sedm puberťáků na kole spíš velmi slušné číslo. A ptám se, kdo tohle všechno platí. "Stát". Vstup volný. Představuju si, kterak česká radnice některé městské části hlavního města udělá něco podobného. Vidím to ale spíše na podporu výstavby zimního stadionu, na němž se za úplatu budou cvičit ti nejnadanější, aby z nich byla eventuelně pyšná hokejová elita. Přece nemůžeme dát sportoviště zadarmo! Vždyť by to (nevzdělaní, hloupí, socky...) rozbili!

Možná to, že evidentně chudé čtvrti Santiaga nejsou ghettem, kam se musíte bát vkročit, není jen sílou rodinného a sociálního systému, který nedovoluje vykořenění a s ním spojené fenomény. Je tu přeci jen také důvěra z druhé strany.

A tak to vidíte. Pomalu poznávám, jak to zde chodí a vyprávím vám o mozaice toho, co zatím o Chile vím. Zcela jistě se v mnoha věcech mýlím, tak mě neberte moc vážně. A držte mi palce, ať se příští týden přestěhujeme v pořádku z Las Condes do Bellavisty!