Město, kterému ukradli moře

V neděli jsem poprvé od našeho příjezdu opustila Santiago. Protože vinou administrativních překážek, které jsou v Chile stejně zapeklité jako kdekoli na světě, stále nemáme auto, nemůžeme nikam do hor. A kvůli našemu stěhování, předělávání podlahy a shánění nábytku nemáme mnoho času nazbyt. A tak náš první výlet byl do Valparaísa, přístavu vzdáleného asi 120km od Santiaga, přístavu, kde by snad měl přistát náš kontejner se žirafami, spacáky, věcmi na lezení, koly a knihami. Jeli jsme autobusem. Ze Santiaga je to velmi jednoduché: do Valaparaísa jede autobus každých deset minut, a to autobus několika společností, takže ve skutečnosti vyráží každých deset minut autobusů několik. Stačí dojet linkou metra 1 na stanici Pajaritos, koupit si lístek a jedete.

Ve Valparaísu jsme vystoupili a vydali se do centra. Protože byla neděle, byla uzavřena hlavní ulice a byly na ní hry pro děti a improvizovaná basketbalová a fotbalová hřiště. Zřejmě snaha trochu odměnit děti před tím, než jim vypukne po velkých prázdninách škola. Cukrová vata vypadala stejně nechutně jako za mých mladých let a objevila jsem dokonce i lepivá barevná lízátka, které každé Husákovo dítě pamatuje z poutí.

Protože jsme dorazili okolo poledne, měli jsme hlad. Rozhodli jsme se tedy prohlídku začít Mercadem Central, který je v Santiagu tak vynikajícím místem pro naplnění žaludku čertvými mořskými plody. A Valparaíso je přeci přístav a jeho Mercado Central musí tedy být ještě lepší. Říkali jsme si.

Mercado central je na druhé straně centra než autobusové nádraží. Je tedy nutné přejít celý přístav kolem budov pod kopečky, které se zvedají hned za pobřežím. Procházka nabízí pohled na to, jak vypadá každá posttotalitní architektura: opuštěné domy, které kdysi nepochybně sloužily jako dnes již neexistující úřady a instituce, či domy zbořené, na jejichž místě rostou parkoviště, supermarkety a další užitkové budovy bez kapky krásy a bez špetky koncepce, která by místo udělala alespoň trochu lidsky vlídným. Lidé tu procházejí jenom proto, že tudy projít musejí, když chtějí přejít z jedné části města do druhé. Rychle jsme se tedy přesunuli též a stanuli jsme tak před oprýskanou historickou budovou Centrálního trhu.

Vevnitř bylo několik stánků se zeleninou a mnoho restaurací. Celkově lze říct, že celé Mercado bylo v nedělním odpoledni poměrně prázdné a ospalé. Rozhodli jsme se vybrat restauraci, kde bude hodně lidí, neb takto lehce určíte, která z restaurací má nejlepší poměr ceny a kvality. V mercadu byli totiž evidentně pouze místní. Usadili jsme se tedy ke stolu v jedné z opravdu velmi plných restaurací. Objednali jsme si jídlo, Hvězdopravec pivo a já jsem zatoužila po troše bílého vína. "Chceš šálek, nebo půlku?", zeptala se servírka. Nechápavě jsem se zeptala, co je to šálek. Podivná chilská míra..."Šálek. Jako na čaj.", řekla servírka. "Tak půlku", řekla jsem já. Ne, že bych byla o mnoho moudřejší, ale slovo půlka se mi zdálo blíže mé představě o pití vína.

Vysvětlení přišlo záhy. Servírka přinesla Hvězdopravcovo pivo, trochu mu nalila a následně mě požádala, abych pivo schovala pod stůl. Nemají totiž licenci na prodej alkoholu. Moje víno z láhve 37,5cl (půlka) nalila do šálku na čaj, který tak směl zůstat na stole, zbytek lahve zašpuntovala a ujistila mě, že láhev schová na baru a až budu chtít vína víc, stačí zavolat, a přide mi šálek dolít.

Řekla jsem si, že tato nezvyklá praktika bude přeci jen vykompenzována faktem, že se dobře najíme skutečných domácích empanadas s svatojakubskými mušlemi, a hlavně zbaštíme nějaké ty locos, chilskou specialitu. Locos jsou mořské plody, které žijí jedině na chislkém pobřeží (náš chilský průvodce v závorce dodává, že locos žijí také tak trochu v Peru, ale čtenář chápe, že v Peru jistě nejsou locos tak dobří a vůbec). Jejich lov je zakázán a najít je v restauraci je tedy těžké. Pevně doufám že ti, co skočili v našem žaludku, byli z chovu. I když, když vidíte, jak ona restaurace zacházela se zákonem...

Během jídla jsem pocítila nepříjemné svědění na kotnících. Toto svědění znám dobře z jedné epizody svého života, kdy jsem u Chemikovy babičky, která žila v souladu s přírodou a svými kočkami, chytila z koberce blechy. Od té doby mě v každém špinavém prostoru psychosomaticky chytí svědění kotníků. Během jezení jsem tedy své psychosomatické blechy bezstarostně škrábala, nicméně svědění neustávalo. Nakonec jsem tedy věnovala svým kotníkům trochu více pozornosti. A co nevidím? Charakteristické otekliny na kotnících mě nenechaly na pochybách, že tentokrát se o nejedná o blechy psychosomatické. JB mě později poučil, že se jednalo o blechy mořské. Tyto potvory nepotřebují dokonce ani koberec a na člověka jdou. Naštěstí ale jenom u moře.

S rozporuplnými pocity jsme se vyloudali s Mercada central a šli jsme se podívat, jaké jiné krásy Valparaíso, město na seznamu UNESCA, nabízí.

A krásy zde jsou, ale je třeba je umět vidět. Ve Valparaísu můžete vidět napůl opuštěné a rozbořené město, nebo můžete vidět kdysi barevné a historické město, jehož ruiny bzučí novým životem. V druhé polovině devatenáctého století a na začátku dvacátého to byl jeden z nejvýznamnějších přístavů Jižní Ameriky. A kdo říká významný přístav, říká peníze, a kdo říká peníze, říká luxusní domy. A protože hned u přístavu se zvedají ony zmíněné prudké svahy, byly na přelomu devatenáctého a dvacátého století postaveny také výtahy (ascensores), které charakterizují město a dodnes vozí jeho obyvatele. Tedy, pouze ty, kteří netrpí fobií z výtahů. Při systematické desenzibilizaci fobických pacientů doporučuji křehoučké dřevěné krabičky zvedající se prudce na nejistě spetených a rozpetených lanech jako poslední stupeň až po proskleném výtahu do padesátého patra mrakodrapu. Město tedy kvetlo, pak byl ale vykopán panamský průplav a Valparaísu tak náhle ukradli jeho moře. Z nejvýznamnějšího přístavu se stal jen jeden z přístavů lokálního významu. Na důležitosti nabylo Santiago, položené v údolí pod průsmyky, které umožňují přejít Andy. Domy se vyprazdňovaly a chátraly. Mnohé z nich dnes již neexistují, ale přesto je město dnes dobrou ukázkou architektury z přelomu století, jakou v Santiagu nikdy nenajdete. Santiago bylo do poloviny století město přízemních domečků a ve většině čtvrtí jím je dodnes.




Přesto město žije. I v nedělním odpoledni, kdy jsou jeho ulice prázdné, o tom svědčí nesčetné malby na zdech. Náš průvodce nám doporučil navštívit "Muzeum pod širým nebem", obrazy na zdech na kopci Bellavista, ale dnes jsou obrazy na zdech domů i na ostatních kopcích a troufám si říct, že obrazy zdařilejší.

Den pomalu končil a rozhodli jsme se tedy odjet zpět do Santiaga. Na nádraží ale na rozdíl od zbytku města bylo lidí tolik, že se nedalo skoro projít k okýnku a koupit si lístek. První autobus, kde bylo místo, jel až za hodinu a půl, v 19:40. S Hvězdopravcem jsme se tedy usadili vedle nádraží do hospody, která až na značku čepovaného piva navlas připomíná jakoukoli "nádražku" v České republice, a sledujíce fotbalový zápas Colo Colo proti Horní Nudli jsme vypili půllitr Escuda. Pak byl čas jít. Na nádraží bylo sedm nástupišť a beznadějně lidí. Začali jsme hledat náš autobus, ale našli jsme pouze dva autobusy naší společnosti Pullmann, jeden v 19:35 a druhý v 19:50. Naopak jsme našli autobus do Santiaga v 19:40, ale jiné společnosti. Bylo něco po 19:30 a bylo nám jasné, že pokud rychle nenajdeme náš autobus, do Santiaga se ten den nedostaneme, neb v žádném autobuse již nebude místo. Člověku by se tak chtělo začít zmateně pobíhat, ale dav byl tak hustý, že šlo pouze zmateně se prodírat davem. Ptala jsem se řidičů, kteří mi řekli, že rozhodně nemají ani páru, které místo si náš autobus na nádraží vybojoval a že už možná dávno odjel. Jedna zmateně pobíhající paní čekající na stejný autobus mi řekla, že stačí počkat, až odjede autobus v 19:35 a že místo něj bude přistaven onen v 19:40. Místo tohoto autobusu byl ale přistaven autobus společnosti Sol odjíždějící v 19:50 do Puerto Montt. Zmatené prodírání mohlo pokračovat. Našla jsem další slečnu, která se prodírala davem s obrovským kufrem ve snaze najít ten správný autobus. Konečně se nám po chilsku (stojíte frontu? Ale vždyť tak vůbec nevypadáte...) podařilo prodrat se k okýnku, kde nám bylo sděleno, že náš autobus bude přistaven a že máme dávat pozor kam. Slečna zkušeně vyběhla před nádraží, kde mi ukázala náš autobus, který pozorně vyčkával v pozadí, až se uvolní jakéholi místo na nástupišti, aby ho mohl vybojovat a cestující tak mohli nastoupit. Inu, milý čtenáři, bez znalosti španělštiny na nádraží v Chile nelez.

A tak jsme nakonec dojeli. A doufáme, že také dojede náš kontejner. Ve Valparaísu jsme marně hledali, ze kterého kontejneru koukají hlavy našich žiraf, volajících na nás, ať si pro ně přijdeme, že už toho mají dost. V březnu se chystáme někam do výšek a budeme tedy potřebovat náš spacák. Tak nám držte palce. A pokud chcete vidět ostatní fotky z Valparaísa, koukněte se tady.