Velikonoce a moje první zemětřesení

V posledních dnech to strašně rychle letí. Na víkend se mi naštosovaly hned tři akce: jednak opožděný velikonoční večírek na ambasádě, dále moje první chilské vepřo-knedlo-zelo u Manky a nakonec grilování v domě U tří Pedrů. V pondělí to bylo pak všechno zakončené Hvězdopravcovým návratem z Dalekohledu. Ale postupně.

V pátek jsem to tedy začala oním večírkem na ambasádě. V Chile totiž kupodivu existuje cosi, co se jmenuje Chilsko-český kroužek a skládá se vesměs z Chilanů s českými předky. Já jsem poněkud ostražitá k podobným aktivitám, jelikož uslintané žvatlání o chlebu se solí, Čechy krásné Čechy mé, lipová vůně a žejdlík mléka, ve mě vyvolává potřebu vykřikovat slova jako prdel a kólnout (či callnout, chtele-li). Jako učitelka češtiny ve Francii jsem problematiku Velikonoc řešila tím, že jsem studentům nejdříve promítla příslušnou část z Babičky, čímž jsem učinila dle svého názoru za dost prostonárodně založeným úředníkům ministerstva, a dále jsem dala studentům ten či onen popis Velikonoc od kamarádů či z internetu, kde laskavý slohař popisuje, jak se zase na Velikonoce ožral, či slohařka větou: "Otec si zase nedal říct, a trapně v pondělí ráno přišel s pomlázkou, ale podívala jsem se na něj tak, že se o nic nepokusil" naznačuje, že radostné Barunčino výskání se ve dvacátém století změnilo v puberťácké bručení. Později, když se dala dohromady naše grenoblská česká banda, nemusela jsem ani nic vyprávět, protože se čeští hoši dali dohromady a kromě českých holek přišli vyplatit i Franouzky a dokonce i mnohé moje studentky.

V Chile to ale mají těžší, protože zde je většina zástupců s českými kořeny ženského pohlaví. Oslava Velikonoc na ambasádě tedy čítala soutěž v malování kraslic, zatímco pomlázku nikdo neupletl. Paní Konzulová sice přinesla proutí, ale nikdo pomlázku neuměl, a tak pouze naznačovala všem přítomným, že tímto se jako u nás bijí ženy. Přitom se pokoušela přeložit do španělštiny slova proutí, pomlázka a pentle. Jeden z členů Chilsko-českého kroužku pak uchopil nespletené proutky a řekl: "chódy chódy do provódy, déjte véjce malovány..." a následně koledu přeložil do španělštiny "dame un huevo pintado, si no me das pintado, dame un blanco, la galina te dará más huevos", což je překlad poněkud nepřesný, řekla bych, ježto slepička snese jiný a ne víc vajec. Naštěstí pak, věda dobře jak na Čechy, zakončil koledu větou: "nedáš-li mi malovány, dej mi aspoň slivovíci", což se také stalo. Poté vypukla ona soutěž v malování kraslic, které se samozřejmě účastnili pouze nadšení Chilané, kteří před tím radostně vysvětlovali, kterak se učí polku a knedlíky, zatímco Češi a hlavně Češky se odebraly ke stolu, kde byly k dispozci nefalšované velikonoční párky v rohlíku a pivo Cristal. Popíjejíce pivo jsem poznala tedy Anežku, Češku, která je zde rok, Šárku, která je zde osm měsíců, a Terezu, která je zde již šest let. Všechny tři mají za manžela Chilana. Uvědomila jsem si, že to musí být trochu peklo, odstěhovat se na druhý konec světa, do země, jejímž jazykem holky ne tak úplně vždy dopředu vládly. A řekněme si upřímně, i když vládly, v Chile se nemluví ani tak španělsky, jako chilsky, což je sakra rozdíl. Do kultury, kde rodiny žijou pospolu a kde neustále chodí nějaké návštěvy. Přeci jen to mám v tomhle lehčí.

Když jsme dopili piva, dopovídali a dojedli párky v rohlíku, začala většina lidí odcházet. Pouze na konci sálu pár snaživců stále malovalo kraslice. Kdo vyhrál, nevím, protože jsem nechtěla zůstat jako poslední a odešla jsem tedy s davem naparáděných chilsko-českých babiček. Nikdo neměl kroj. Naštěstí.

V sobotu večer Manka pozvala na večeři Terezu a jejího muže Alejandra, a také mě. Bylo vepřo-knedlo-zelo. Domácí. S knedlíčky. S dvojím zelím. Málem mi na to všechno kápla nějaká usoplená uslintaná slza. Kvůli tomuhle bych se možná navlékla i do toho kroje...

Až jsem sama sebe překvapila, do jaké extáze mě ono vepřo-knedlo-zelo dostalo. Jako obvykle u Manky a Standy také teklo proudem pivo, víno a zcela nečeské pisco sour. Když jsem se tedy v jednu hodinu dostala domů, svět se mi tak trochu houpal.

Lehla jsem si do postele a spala. Ve čtyři hodiny v noci mě probudilo cosi, co spíš než houpání vypadalo jako nadskakování mojí madrace. Napůl ještě spící jsem začala přemýšlet, zda je to nadskakování legrační a příjemné, nebo zda mě to spíše štve. Pak jsem zjistila, že se otřásá také zeď. Zemětřesení! Co teď? Napadlo mě, že bych se možná měla jít schovat do obýváku pod stůl. Na druhou stranu se mi nějak dobře leželo a bylo přeci jen pozdě, tak jsem si řekla, že to třeba přejde. A za pár sekund mě natřásání ukolébalo ke spánku.

Ráno jsem se probudila se suchem na jazyku a s matnou vzpomínkou na noční natřásání. Že by moje první zemětřesení? Nebo se mi to zdálo? Že by v tom měly prsty ono pivo a vepřo-knedlo? Napadlo mě, že nejjistější bude podívat se na žirafy. To je nejlepší seismograf, ježto žirafy jsou krásné, vysoké a velmi nestabilní.

V obýváku na mě padl vyčítavý zrak stojících žiraf: "Ty jsi to pivo neměla pít...". Stydlivě jsem se rozhodla pokusit se vyhledat údaje o zemětřesení na internetu. Zjistila jsem, že v Mexiku je prasečí chřipka. Takže možná vina vepřa. Ale po zeměstřesení ani slechu.

Zdálo se mi opravdu alkoholika hodné vyptávat se kamarádů, zda také v noci zaregistrovali zeměstřesení. Přesto mi to v pondělí nedalo a znovu jsem se podívala na stránky Seismografického úřadu. A tam to bylo modré na žlutém. Koukejte. Takže mám první znatelné zemětřesení za sebou.

Jak jsem říkala, v neděli jsem byla na grilování v domě U tří Pedrů. Kousek od našeho domu totiž bydlí v pronajatém domě několik doktorandů Hvězdárny. Mezi nimi jsou dva Portugalci, kteří se, jako na potvoru, oba jmenují Pedro. Protože zapamatovat si portugalská příjmení je pro většinu lidí komplikované, odlišují je v hovoru podle jejich nejznatelnějších charakteristik. Politicky nekorektně tedy jeden Perdo je "vlasatý Pedro" a druhý "plešatý Pedro". Nebo "velký Pedro" a "malý Pedro". Na grilování mě pozval malý plešatý Pedro. Sympatický Pedro. Jenže to jsou oba. A proč u Tří Pedrů? Protože za měsíc přijíždí další Portugalec. Pedro.

V pondělí byl den D, den návratu Hvězdopravce. S ním přijel také jeho kamarád Matthieu, který je původem Francouz a Kolumbijec a pracuje jako fotbalový agent. Do Jižní Ameriky jezdí tedy často a nyní zde byl, aby se v Iquique podíval na Mistrovství Jižní Ameriky do sedmnácti let. Pak se tedy jel podívat na Dalekohled a nakonec dorazil s Hvězdopravcem k nám, kde mu byl slíbený nocleh na novém, konečně smontovaném, gauči. V pondělí přijel také Damien, Hvězdopravcův bývalý vedoucí doktorátu, který druhý den odjížděl pozorovat na sever. A když už jsme byli v těch návštěvách, pozvali jsme také sousedy JB a Mathilde. Původně jsme měli v úmyslu jít večeřet do restaurace, ale Hvězdopravec projevil přání večeřet doma, takže jsem mohla nabrousit svoje kuchařské náčiní a zjistit, proč mají všichni Chilané plynové trouby.

Protože když pustíte v Chile troubu a potřebujete u toho svítit, nemůžete pustit už nic jiného. Pojistky mi vypadly dvakrát a dvakrát nešly nahodit, takže jsem na ně opět musela volat vrátného. Jsem ráda, že máme připojenou myčku, ale zjistila jsem, že také budu muset vypočítat, kdy jí můžu pustit. Což nebylo také celou neděli a pondělí, protože se zrovna ucpal odpad ve sousedce ve druhém patře a pračky a myčky měly tady na dva dny dovolenou.

Večeře ale nakonec dobře dopadla. Udělala jsem paellu se všemi mořskými plody, které jsem našla na trhu, a špatně bylo jen Damienovi. A to se dá připsat následkům letu.

Když hosté odešli, šla jsem spát. Hvězdopravec a Matthieu zůstali v obýváku u fotbalu a piva. Ve čtyři v noci jsem se opět probudila. Uslyšela jsem podivné šátrání. Někdo se pokoušel otevřít dveře. A...někdo OTEVŘEL dveře! Tentokrát jsem se opravdu vyděsila.

Ale to je život ženy námořníka. Že vás občas v noci vyděsí, že někdo je v bytě, a vzpomenete si, že vlastně máte nějakýho muže. Ach jo.

A to je zatím všechno. V úterý ráno přicestovala poslední police do obýváku, samozřejmě bez ohlášení a když jsem byla v koupelně, takže jsem opět přivítala závozníky v modelu wet look, ale náš obývák je hotov. Neuvěřitelné. A v pátek ráno vyrážíme na nějakou další 4000.

Švýcarsko Jižní Ameriky, byteček jako klícka a břicho Santiaga

V Čechách existuje podle mého názoru jistý obdiv ke Švýcarsku. O této zemi se u nás traduje, jak je bezpečná a úžasná. "Byli jsme lyžovat. Měli jsme pronajatou chatu a celou noc jsme nechávali snowbordy venku a nikdo je neukradl." Tuhle větu v tisíci obměnách jistě znáte.

Francouzi, které znám z Grenoblu a švýcarské hranice, naopak považují Švýcary za příšerné suchary a jejich zemi za jakýsi předstupeň vězení, kde se nesmí nic a kde se všichni navzájem špehují a udávají policistům, jakmile druhý udělá něco jen trochu proti pravidlům. V Ženevě ještě existují domy, kde nesmí žít nesezdané páry.

Chilané svojí zemi považují za "Švýcarsko Jižní Ameriky". Možná je na tom něco pravdy. Krade se tu jistě v poměru ke zbytku Jižní Ameriky mnohem méně a bezpečnost se nedá srovnat. Tedy hlavně, pokud žijete v bohaté čtvrti, kterou bez ustání projíždí místní čtvrtí placená ochranka, kterou soukromě nazýváme "milice". I tam, kde milice nejsou, je zvykem plést se tak trochu do všeho: sousedovými snowboardy počínaje a špatně zaparkovaným kočárkem konče. Nikdy mě asi nepřestanou udivovat nápisy v autobuse, které soukromě nazývám "udej svého řidiče". Nápisy hlásají: jméno řidiče je XY. Pokud se vám nelíbí, jak tento řidič řídí, zavolejte na linku.... Dálkové autobusy jsou dokonce vybaveny speciálním snímačem rychlosti, který se, pokaždé, když řidič překročí rychlost 100km v hodině, rozpiští nabádaje takto probuzeného cestujícího: udej, udej... Nevím, kolik lidí se namáhá volat, že při předjíždění autobus místo povolených 100km za hodinu jel 102 km za hodinu. Jisté je, že autobusy v Santiagu jezdí pořád stejně šíleně. Jelikož většina řidičů je šílených, těžko je vyměnit. A většina jich musí být šílených, protože jak jinak snést příšerný provoz v Santiagu a potencionálního udavače za zády, který volá na linku důvěry, že Alvaro Gonzalez nedovoleně zastavil paní Maríe Dolores mezi zastávkami.

Protože, sníce o zemi, kde všichni respektují všechna pravidla, si Češi obdivně zírající na své snowbordy před chatou neuvědomují, že tahle pravidla mají také svoji druhou stranu: permanentní slídění a svazování pravidly často neumožňuje žádnou spontaneitu, takže dokonce řidič ani nemůže zastavit známé (nebo neznámé) před dveřmi. A život s "co je psáno, to je dáno" na místo prostoru pro dialog a kompromis dává do rukou dobrou zbraň těm, kteří prostřednictvím těchto pravidel vybíjejí svoje frustrace a hněv na celý svět. S láskou vzpomínám na Francii, kde je zvykem oznámit sousedům, že budete dělat party, a tímto je buď pozvat, nebo je vyzvat k toleranci, neb zas nehlučíte tak často a uklidíte po sobě. Což u nás fungovalo.

V našem domě v Chile se nesmí kde co. Již jsem vám říkala o tom, jak se nesmí dělat hluk pracovní činností. Samozřejmě se s danými požadavky vůbec neodvažujeme uspořádat doma nějakou sešlost a už se děsím toho, jak budeme muset chodit po špičkách, až přijedou naše návštěvy z Evropy. Stojí to černé na bílém, že po dvanácté šmitec, a jak znám naše sousedy, v 12:01 volají vrátnému, ať nás zpacifikuje. K bazénu budeme muset chodit ve skupinkách, neb se nepřipouští, aby se k bazénu chodilo s více, než dvěma lidmi z návštěvy, a těmto musí být vydáno speciální povolení. Když si sousedovi dělníci "vypůjčili" Hvězdopravcovy boty, chtěla jsem po areálu domu vylepit plakáty, že se nám boty ztratily, protože jsem si myslela, že je Hvězdopravec nechal vedle auta a že je někdo třeba našel. Konec konců, byly to příšerně drahé boty na ledovec. Chyba lávky. Vylepování plakátů je zakázáno, řekl mi vrátný. Rozhodla jsem se tedy, místo vylepování, plakáty zastrčit za okno vývěsních tabulí, což mi přišlo jako elegantní obejití zákazu. Do půl hodiny plakáty kdosi pečlivě odstranil. Jsem si jistá, že to některý ze sousedů dal za úkol vrátným nebo uklízečům a ti, ve strachu o svoji práci, nemohli než vyhovět.

V domě vadí všechno. Jak jsem vám říkala, brázdíme město s Hektorem, mým drahým kolem. Když ho potřebuju několikrát přes den, nechávám ho před domem, protože náš sklep je malý a jelikož nesmíme vrtat, nemůžeme udělat police, takže je v něm spousta věcí jen tak na zemi. Před domem je dost místa, kola se tam nechávají a navíc, vstup začíná šesti schody a pokračuje dalšími pěti k výtahu, takže nehrozí, že by tudy kdokoli nosil příliš velký náklad. Od toho je vchod z druhé strany, kde jsou jen tři schody.

Po obědě jsem se chtěla vydat na svoji dobrovolnickou práci, ale ouha, Hektor nikde. Zapřemýšlela jsem, zda jsem ho někde nezapomněla, ale byla jsem si jistá: zamčeného jsem ho nechala před domem. Běžela jsem za vrátným, a ten mi řekl, že o kole nic neví. V tu chvíli jsem uviděla supějícího Raúla, dalšího vrátného, který se právě odněkud vracel. Vysvětlil mi, že musel moje kolo odnést zamčené o čtyři vchody dál na cosi, co se jmenuje parkoviště pro kola, a je to plné starých vraků. Sousedi si prý stěžují. Kola se na dvoře nechávat nesmějí, pouze ve vyhrazených prostorech. A tak chudákovi Raúlovi nezbylo než hodit patnáctikilového Hektora s jeho pancéřovým těžkým zámkem na záda a odnést ho na parkoviště pro kola, které je samozřejmě až tam, kde nikdo nechce parkovat svá auta, ježto auta přede vším.

Dnes se mi zase stalo, že mi vypadly pojistky. Samozřejmě zrovna, když jsme s Mathilde přátelsky obědvaly a chtěly si udělat kafíčko. Pojistky vypadávají nejméně jednou týdně, takže teď už vím, kde jsou. I vydala jsem se je nahodit. Ale ouha. Skříň s pojistkami byla zamčená. Někdo si zřejmě musel stěžovat, že skříně na pojistky jsou pořád otevřené, a tak je v celém domě zamknuli. Zkusila jsem jí odemknout svými klíči, ale nešlo to. Šla jsem tedy za vrátným, což byl zase Raúl. Dal mi klíče, kterými skříň taky nešla otevřít. Když jsem mu to sdělila, poslal se mnou údržbáře, který pouze potvrdil diagnózu. Pokoušel se skříň otevřít různě, ale skříň odolávala. Nakonec si přinesl páčidlo. Skříň odolávala. Zavolal tedy dalšího údržbáře. Ve dvou to po čtvrt hodině páčení pak nakonec přeci jen zmákli. Tak vidíte. Nahození pojistek trvalo pouze něco přes půl hodiny. Naštěstí teď skříň nejde zavřít a než to opraví, můžou si pojistky vypadávat, jak chtějí.

Samozřejmě, že mi nikdy nikdo neřekne, kdo si vlastně stěžuje. Snažím se stejně stále blahosklonně tolerovat, že dítě našeho souseda nad námi má zvyk driblovat s míčem v kteroukoli denní hodinu ve svém pokoji, ačkoli by stejně tak dobře mohlo driblovat na dvoře, kde ho navíc u toho neruší žádná kola, kde je naprosto vymeteno, vyneseno a zakázáno. Říkám si, že určitě máme prostě ve vchodě jednoho nenechavce, který takhle otravuje život všem. Nač tedy prudit taky. Navíc driblování s míčem v bytě zakázáno není. Uvědomuju si, jak buzerování sousedů posunuje i mojí toleranci, jak se ztrácí prostor pro pochopení a zůstává jen vztek. Ale tudy cesta nevede.

Tenhle týden jsme se snažili tu naši klícku opět trochu zařídit. Hvězdopravec tedy na dálku, protože je samozřejmě na Dalekohledu. Opět to celé tedy znamenalo, že jsem strávila několik dní přikovaná doma, kde jsem čekala na nejrůznější šmudly. Opět se opakovala známá scéna s vrtačkou, kterou pan Juan, instalující myčku, vytáhl přesně v 13:04, kdy se mu konečně podařilo nashromáždit všechen potřebný materiál. Což, nutno uznat, nebyla tak úplně jeho vina, protože v Chile neznamená, že když si tu koupíte spotřebič, že bude mít šňůru, která půjde dát do místního typu zásuvek, a já blbec jsem to nezkontrolovala dopředu. Přitom už se nám to stalo s troubou. Myčka měla zakončení šňůry ale tak podivné (tři velmi tlusté kolíky v jedné linii), že to neodpovídalo ničemu ani na našem mezinárodním adaptatéru. Nejspíš čínská zásuvka, řekla jsem si. Pan Juan odjel do Sodimacu odkud přislušný typ zásuvky přivezl. Zázrak.

Opět jsem přestěhovala po sto padesáté bedny s věcmi tak, abych mohla umístit jednu polici a jeden gauč, který měl přijít. Jako obvykle všechno proběhlo se zádrhelem, takže doručená police byla notně poškozená a rovnou jsem ji tedy vrátila, a gauč potřebuje profesionální sešroubování profesionálem, který je zrovna nemocný, nemůže, nechce, nežije, neexistuje. Součásti gauče tak skončily na čerstvě vyklizeném místě opřené o zeď a místo na police zabralo umyvadlo čerstvě z kuchyně vyhozené panem Juanem. Protože nová police prý přijde. Jen nikdo neví kdy. Nejdřív musí obchod obdržet potvrzení, že jsem polici opravdu vrátila. Pak najít novou. Pak najít závozníka. Prý mi zavolají. A tak dál.

Protože s konkurencí, s tím na místní obchodníky moc nechoďte. Výběr je tak malý, že ony dva obchody, Portico a Muebles Sur, kde je poměr ceny a kvality přibližně akceptovatelný, dobře vědí, že nemá smysl se zbytečně něco jako přetrhnout. Portico se tedy nestydělo nám onehdy dodat stůl, který byl zcela jasně ten samý stůl, který byl vystaven v prodejně. Nikdo se to nenamáhal moc zakrývat, protože na stole byla ještě nalepená cenovka. Závozníci mi potvrdili, že se jedná o stůl z prodejny, a pomáhali mi najít, kde všude je odřený nebo poškrábaný. Po dlouhých peripetiích jsem z vedoucí obchodu vyrazila slevu 15%. Výměna stolu byla nemožná, protože žádný jiný neměli, ani ve Španělsku, odkud stoly vozí. Zapřisáhla jsem se, že v Porticu už nikdy nic nekoupím, jenže jsem obešla, co se dalo, a skříňka, kterou jsem nutně potřebovala na nádobí, nikde. Potupně jsem se tedy vrátila do stejného obchodu a řekla jsem si, že mi ale v žádném případě neprodají nábytek vystavený v prodejně za plnou cenu. Ukázala jsem prodavačům rýhy, které do skříňky vyhloubily nenechavé prsty zákazníků, a opět jsem žádala slevu. Tak to prý rozhodně ne. Nábytku mají pouhé dva kusy. Jeden vystavený v jednom obchodě a druhý v druhém. Ve skladu už nemají nic a ve Španělsku také ne. Jinými slovy, jedná se o jediné dva kusy na prodej. Na celém světě.

Rozčíleně jsem odešla. Tak to tedy ne. S Hvězdopravcem jsem spekulovali, co to je za obchodní strategii vystavovat nábytek, který nemám, a nechtít se zbavit oněch vystavených kusů, abych mohl vystavit to, co mám. Praní špinavých peněz, řekli jsme si.

Za dva dny přišla z Muebles Sur ona poškozená police a nesmontovaný gauč, pro něž jsem v potu tváře udělala místo a do díry po policích tak místo toho přišlo špinavé umyvadlo z kuchyně, jež budeme muset odvézt na smětiště. Jinými slovy, byteček byl stále krásnější.

Druhý den dopoledne jsem jela okolo Portica, okolo druhé pobočky, kde byl druhý exemplář oné raritní skříňky na nádobí. Neodolala jsem a šla jsem se na něj mrknout. Našla jsem jenom jednu vadu na zásuvce, ale stejně jsem vybalila historku o tom, že vystavený nábytek za plnou cenu, to je divné. Šéf obchodu mi řekl, že zajede do druhé pobočky Portica, kde uloupí z prvního, poškrábaného, raritního kusu zásuvku a vymění mi ji. Ale slevu tedy ne, to tedy ne.

Milí čtenáři. Pýcha předchází pád. Přes všechna předsevzetí jsem za onen vystavený kus nábytku s vyměněnou zásuvkou zaplatila plnou cenu. Oni to mají dobře spočítané. No co, aspoň vyprali těch peněz míň.

Co mě ale také nikdy nepřestane udivovat, je radost ze života, kterou přes všechny životní útrapy většina Chilanů vyzařuje. Protože jestliže my máme jenom problémy s dovozem věcí, sousedem a s prováděním prací v bytě, jsme alespoň na Chile odporně bohatí. Nemáme prakticky žádné starosti. Většina Chilanů, kteří se musejí potýkat s úplně stejnou nespolehlivostí oobchodníků a řemeslníků, kupuje všechno na splátky a jejich život je spočítán na peso přesně. Přesto mají ale pořád energii a vypadají šťastně a spokojeně. Když jsem vlezla do Portica, přihnali se ke mně dva kluci a nadšeně volali: "Jééé, tebe my známe, tebe známe!" "Ty bydlíš v Monte Carmelo!" Udiveně jsem na ně koukala. "No to jsme my, co jsme ti dovezli ten stůl. Jak to dopadlo? Dali ti slevu?", vesele hopsali oba závozníci doprovázejíce mě obchodem. Prohlédli nábytek se mnou a když jsme narazili na rozbitou zásuvku, běželi vesele pro šéfa, aby mi dal slevu. Kterou mi šéf nedal, ale dal mi oba závozníky, aby mi skříňku neméně entusiasticky odvezli. A tak je to pořád. Všichni se pořád ptají, jak se máte, jak se vám líbí Chile, jestli máte rádi fazole, jestli máte rádi chilské jídlo, jestli máte rádi fotbal, jestli máte děti, jestli pracujete, prostě pořád je o čem mluvit.

Život Chilanů je ale těžký. Několikrát se mi tenhle týden hodně sevřelo srdce a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Juan, pán, který u nás instaloval myčku, měl před dvěma lety nehodu. Přišel o auto a kvůli rekonvalescenci také zkrachovala jeho stavební firma. Protože je opravdu šikovný, pracuje na stavbách, ale protože je teď krize, spousta staveb byla zastavených. Proto pracuje, kde se dá, a mně se ho přes Victorii, naší paní na úklid, což je jeho žena, podařilo na den "zaměstnat" na instalaci myčky.

Kluk, který přišel s Juanem má podobný příběh. Bohužel si nepamatuju jeho jméno, říkejme mu tedy třeba Pedro. Bydlí ve čtvrti San Ramon, což je hned vedle Granji, na jihu Santiaga. Říká, že místo, kde bydlí, je dobré, ale hned vedle je Pintana, čtvrť plná drog. Ale ujišťuju vás, že ani v San Ramón nemůžete nechat dům prázdný, pokud se chcete ještě někdy setkat se svými věcmi. Pedro pracoval jako lakýrník aut, ale Toyota, která si v Chile nebere moc servítky, jaké by si musela brát v civilizovaném světě, během krize prostě na dva měsíce vyhodila na dlažbu spoustu zaměstnanců, které nabere zase zpět, až se znovu rozjede výroba. A Pedro je tedy bez příjmu. Naštěstí v Chile funguje síť vztahů, a tak ho Juan bere s sebou, když potřebuje pomoct s prací. Během toho, co Juan odjel do Sodimacu, Pedro uklidil a nakonec si přišel popovídat. Vyptal se mě, jak se mám, jak se mi líbí Chile a kdesi a cosi, a protože já jsem se také ptala, postupně z něho lezl jeho příběh. Řekl mi, že má dvě děti, jedno desetileté, které je výborný student a dostalo stipendium na druhý stupeň základní školy, a druhé desetiměsíční. Jeho žena je sestřička, ale nemůže pracovat, protože po prvním dítěti měla poporodní depresi. Hrdě prohlásí, že se ženil mladý, protože jeho budoucí ženu chtěla americká rodina s sebou jako pečovatelku, ale on nechtěl, aby odjela, a tak si ji raději vzal. Když jeho žena může, pracuje jako uklízečka. Po druhém dítěti se ale deprese objevila zase. Vidím na Pedrovi, že se co nevidět rozbrečí. Je mi jasné, že je vyčerpaný, že toho má dost, nezaměstnanost, nemocná žena, dvě děti na krku a že deprese se plazí také tak trochu okolo něj. Jako psycholožce mi to nedá a zeptám se, zda jeho ženu s depresí viděl nějaký odborník. Pedro mě ujistí, že dvakrát měsíčně chodí k psychologovi. Mluvíme trochu o tom, co je to poporodní deprese, až se ho svojí lámanou španělštinou zeptám, zda jeho žena pořád kojí. Ujistí mě, že ano. Vysvětlím mu, že by při poporodní depresi měla kojení zastavit, protože je záhodno, aby se její hormony dostaly co nejdříve do "normálu". Divím se, že mu to nikdo neřekl. Z jeho pohledu čtu, že pokud žena přestane kojit, znamená to, že pro dítě budou muset kupovat jídlo. Až za měsíc. Až ho zase Toyota zaměstná zpět.

Psychické nemoci jsou hrozné. A jsou ještě horší, když jste chudý. Do asociace, kde dobrovolničím, přicházejí lidé ze všech čtvrtí a sociálních vrstev. Alzheimer si nevybírá. Ale u chudých lidí je to těžší. Nemají možnost najít někoho, kdo by jim s péčí pomohl. Díky sítím vztahů občas pomáhají sousedé, naštěstí. Ale lékařská péče není stejná. Pacient s Alzheimerem, který je špatně medikován, protože lékař nemá čas poslouchat, má často halucinace, je neklidný, nebo naopak úplně "zpajcnutý", jak říkají psychiatři. Jinými slovy, péče je náročná, "dobré" okamžiky, hodiny a dny méně časté a vyčerpání větší. A do toho existenční starosti.

Z tohohle chudého Chile mi jde mráz po zádech. Takže chápu, že moje starosti se sousedy jsou malicherné. Tohle je Chile: bohaté čtvrti s klidným stráženým životem, který může být jako klícka, a s chudými čtvrtěmi, kde lidé žijí, jak můžou.

Můj odpočinkový víkend aneb o tom, jak to chodí v Chile s policisty a s mytím okem

Práce v našem bytě nakonec dobře dopadly. Moje trpělivost byla sice trochu u konce, ale znáte to, trpělivost přináší novou desku v koupelně. V níž, pravda, vězí stále kapající kohoutek, ale Hvězdopravec slíbil, že kohoutek už vymění sám. Někdy. Za chvilku.

V pátek jsem si koupila přehrávač na DVD, o němž mi prodavač řekl, že na něm přehraju všechny typy formátů. I zaradovala jsem se, jak strávím večer u České sody, Maxipsa Fíka a Medvědů z Kolína. Inu, jak říkám, rozhodla jsem se odpočívat. Jenže ouha. Zlý Gargamel, brouk Vošklivák, prostě někdo takový, vymyslel, že rozdělí zemi do zón, v nichž bude kódovat DVD, aby je v těch ostatních zónách nemohli přehrát a aby se tak chránil trh a peněženky v namaštěných kapsách. Jistě vás nepřekvapí, že Čína je jedna samostatná zóna a že Číňané mají tedy smůlu u DVD z jiných zón. Jak vidíte, diktatura proletariátu nebo kapitalismu, všechno je to jedna pakáž. Chile leží v zóně čtyři a Medvědi z Kolína v zóně dvě, takže je můj přehrávač vycenzuroval, stejně jako toho alkoholika Fíka, co se nalévá pivem. Žádný takový.

V přehrávači jsem se vrtala až do dvou v noci. Druhý den jsem se rozhodla si přispat, což se ale stalo naprosto nemožným, protože my sice vrtat nesmíme, ale soused přes ulici, který rekonstruuje celý dům, může, takže s tím také v osm ráno začal. Kromě kraválu od vrtání a sbíjení a kde čeho to rozvibrovalo také auta na parkovišti, která se přidala se svým tů-tů-tů, drrrr-drrrr-drrrr, všíu-všíu-všíu atd. (tak nejak zní totiž chilský alarm). Naštěstí jsem objevila spací set, který mi dali v letadle, když jsme letěli do Chile a který jsem moudře uschovala, vybalila jsem špunty do uší, kterými jsem si ty uši ucpala, a spala jsem až do oběda.

Když jsem vstala, dostala jsem odpověď od Thomase, švýcarského experta na počítače od ESO, který mi poradil hack, jak přehrávač DVD odblokovat. Stačilo dlouze stisknout stop, pak dlouze pauzu, naťukat tajný šestimístný kód, který je k dohledání na internetu, a opět pauzu...a bylo to. Nevěřila jsem svým očím. Kam na to ti IT chodí?

Odpoledne jsme jeli se sousedy na nákup. S Pathfinderem se do města neodvažuju, protože mi je jasné, že pokud s ním někoho přejedu, přejedu ho pořádně a bude z toho pořádný problém. I když, kdo ví. Policie tu funguje totiž zajímavě. Musí se tam jít s každou pitomostí, pokud chcete, aby se na vaši nehodu vztahovalo pojistění. Takže pokud vám napčíklad kámen ťukne přední sklo, musíte s tím jít na policii. Aby to asi vyšetřili.

Jako nehodu našich sousedů z tohoto pátku. Když, hloupě a neopatrně, v Chile respektovali ceduli stop, nabořil to do nich zezadu taxík. Taxikář byl postarší muž, jehož chybějící chrup jasně ukazoval, že jeho konto v bance nebude nejtučnější. Jeho taxík nebyl pojištěný. Kamarádi mají sociální cítění, a tak si řekli, že by mohli policistovi říct, že jim auto někdo naboural na parkovišti, čímž by taxikář nemusel jejich opravu platit. Na druhou stranu se jim policistovi nechtělo lhát, kdyby náhodou deformace karoserie prozrazovala, že k naboření nedošlo na parkovišti, ale na ceduli stop. Na policejní stanici tedy vyklopila celou pravdu: jak to bylo, ale že nechce, aby taxikář platil a že by tedy mohli říct, že auto už tak našli na parkovišti atd. Policista se na ní udiveně podíval: "No, když nechcete, aby platil, tak tam napíšeme, že to bylo na parkovišti, ne?" "No", řekla kamarádka: "Já jen, že jsem měla strach lhát". "Ale vždyť nelžete.", řekl policista: "Jen jim dáte svojí verzi."

Inu, i na stopce se dá přece parkovat. Pojišťovací společnosti v Chile to musejí mít těžké.

V obchodě jsem koupila mimo jiné přírodní hnojivo na svoje muškáty v truhlíku za oknem. Chilské domy mají někdy před okny takzvané "zahrádky", tj. po celé délce okna je žlab se zemí, do níž se dají zasadit květiny. Mimochodem, v našem domě je kromě vrtání zakázáno také "nechávat prádlo lidem na očích". Jedině květinky. V případech mnoha sousedů je před okny přímo prales, protože Chilané nejen, že nejsou rušeni hlukem, ale tako jim nevadí, když v bytě není moc světla.

Prales má možná také za úkol zakrýt špinavá okna. Protože mytí oken v Chile, to není jen tak. Již při stěhování do našeho bytu jsem si všimla, že okna jsou za a, strašlivě špinavá, a za b, šoupací, takže vnější sklo je vždy bezpečně z vnější strany. Nicméně jsem opět nespolehla na svoji intuici, která mi říkala něco o tom, že několikaletá špína na oknech možná souvisí s tím, že to vypadá, že okna z vnější strany jsou nedosažitelná. Dokonce ani když jsem viděla našeho souseda z prvního patra, kterak přikládá k domu žebřík a myje svá okna zvnějšku domu balancuje při tom na žebříku nejméně čtyři metry nad zemí, nenapadlo mě, že naše okna možná prostě umýt nepůjde. V pátek přišla Viktoria, naše pomocnice s úklidem, a tak jsem se jí zeptala, zda by se nemohla o okna postarat. Viktoria mi řekla, že to nejde, protože aby mohla okna umýt, musela by je celá vyndat. "Jak, celé vyndat?", zeptala jsem se. Okna totiž nemají klasické rámy, jsou to vlastně jen tabulky skla v rámu z kovu, ale celé je to sešroubované do jednoho celku. "No celé. Jako všechno. Ale manžel to umí. Chodí s kamarádem, jeden vyndavá, druhý myje." Inu, chybička se vloudila. Okna byla vynalezena pro tradiční přízemní domky, kde bylo možné je mýt zvenku, a na to, že v patrových domech to bude trochu problém, nikdo nemyslel. Pochopila jsem tedy, proč se v Chile nikdo nenamáhá s utěsňováním okem a proč je mezi kovovou částí okna a zdí několikamilimetrová škvíra. Protože když chcete okno umýt, musíte ho celé vyndat. Řekla jsem si, že to redy nutně musím nechat udělat, než Hvězdopravec okna utěsní, což mi na zimu sliboval. Pak už budou neumytelná. Což je prý mimochodem strategie ve většině domů, okna se prostě nemyjí. A to si nepřejte vidět, jak se v Santiagu plném smogu, okna špiní.

Rozhodla jsem se tedy pro chilskou strategii zakrytí špinavých oken květinovým pralesem a v obchodě jsem zakoupila přírodní hnojivo. Když jsem se ho večer chystala dát ke kytkám, otevřela jsem okno a řekla si, že dnes Santiago a Mapucho opravdu strašně zapáchají. Když jsem otevřela celý pytlík hnojiva, pochopila jsem, že ale bohužel cosi zapáchá přímo na našem území. A to strašně. Pamatujete na záchody toi-toi uprostřed rockového festivalu? No, tak přesně tak. Muškáty za oknem si klidně můžou růst jako zběsilé, pár dní je ale asi nebudu zalévat, ježto ona špinavá okna raději preventivně už ani neotevírám.

V neděli jsme se se sousedy JB a Mathilde vydali na výlet do vesnice Colinas, kde se právě odehrával religiózní svátek Quasimodo. Tento svátek spočíval původně v tom, že kněz jel dát hostii i těm, kteří se do kostela nemohli dobelhat, a protože s sebou měl drahé církevní předměty, doprovázeli huasos na koních. Huaso je chilský kovboj, kterého lehce potkáte na venkově, což ve vás vyvolá dojem, že se ani někde kolem točí nějaká májovka. Ale ne. Pán sedící na koni v otrhané kostkované košili či s ponchem a s černým nízkým kloboukem s širokou krempou, který se v kaňonu řeky vynoří proti čumáku vašeho auta, je prostě jenom jeden z místních vesničanů. Huaso.

Dnes je tento svátek také příležitostí k přehlídce. Vyšňoření huasos, jejich ženy a dokonce i jejich děti doprovází kněze v jejich vesnici, a nakonec ve slavnostním průvodu projedou Colinou zpívajíce něco jako "svatý svatý, Ježíš Ježíš atd."

A tak jsme se na tento svátek vypravili. Viděli jsme koně, přehlídku, a vůbec, ale celkově jsme hlavně strávili typické chilské odpoledne v parku s všemi generacemi lidí, kteří jedí, spí, pijou, baví se, s fotbalovými fanoušky týmů Colo Colo a Universidad de Chile, kteří žebrají o peníze, aby mohli večer na zápas, na nějž pak slavnostně táhnou, s muzikou, která vyřvává odněkud z amplionu, s dětmi, které jezdí na zapůjčených vozítkách, a se psy, kteří v tom mumraji nerušeně spí.

A tak jsem si přeci jen trochu odpočinula.

Zůstat zen v Chile

Rozhodla jsem se, že se nebudu rozčilovat nad dělníky, kteří přicházejí s přesností hodnou českých drah, že se nebudu vytáčet nad nesmyslností nařízení v našem domě a že přejdu s úsměvem fakt, že v Chile prostě stále musí být někdo doma, protože jinak tři roky budete bydlet v nezařízeném bytě s velkým množstvím závad.

Ale zůstat zen v Chile...by bylo těžké i pro Dalajlámu.

Minulý týden nám měli přivézt myčku. Musela jsem jít pryč, a tak jsem nechala klíče vrátnému jako obvykle. Když jsme odcházela, volali mi z obchodu, že přijedou za půl hodiny. Po dvou hodinách mi opět zazvonil telefon. Závozník si stěžoval, že ho vrátný nechce s myčkou pustit do bytu. Prý jsem vrýtnému výslovně nedovolila klíče od bytu použít. Nasedla jsem na kolo a během čtvrt hodiny jsem uřícená přijela, takže myčku máme.

Dělník, co na ni měl upravit připojení, odmítnul připojení udělat, dokud neuvidí, jakou myčku máme. Řekl, že zavolá hned následující den, proto jsme tedy myčku urychleně koupili. Je to již více než týden a od milého pana Jorge žádné zprávy. Myčka slouží jako odkládací pult v obýváku.

Hned vedle ní je deska, která jednou bude sloužit jako deska na vestavěnou plotnu. Protože už máme troubu, nebylo v kuchyni k hnutí jinak, než že jsem koupila zatím dva odřezky desek za cca 30korun, které jsem položila na nábytek, do kterého se vestavěné spotřebiče dávají, a připevnila je izolepou, protože klouzaly.

Práce se konají také u našich sousedů. Jejich dělníci nevypadají zdatněji než naši, rozhodně si ale všimli Hvězdopravcových drahých turistických bot, které můj drahý, ledovcem udolaný, nechal před dveřmi. Boty před dveřmi jim přišly jako boty vyhozené, takže si je vzali. Když jsem se po botách sháněla, bylo mi sděleno majitelem bytu, že je mají dělníci, ale že je přinesou, za což požadoval nálezné jak majitel, tak dělníci. Vysvětlila jsem jim i sousedovi, že v Evropě se tomuto aktu říká krádež, a vyhodila jsem je.

Abych zůstala zen, rozhodla jsem se dojet si postěžovat Mance. Domluvila jsem si s ní ve čtvrtek oběd. Ve čtvrtek ráno ale zavolal mistr Rudi, že mají novou desku do naší koupelny a přijedou ji přidělat v 11:30. Řekla jsem, že ve dvanáct musím jít pryč. Mistr Rudi je ale mistr, a tak řekl, že to nevadí a že přijdou stejně. Když dorazili, on i mistr Luciano, po pěti minutách si všimli, že zapomněli lepidlo. Oba se pro něj tedy vydali s tím, že se vrátí za čtvrt hodiny a ať rozhodně neodcházím, neb si u nás nechají věci. S vidinou zbavení se ztrouchnivělé desky jsem řekla Mance, že přijedu o něco později. Po tři čtvrtě hodiny se vrátil pouze mistr Luciano, který se jal cosi dělat v koupelně. Po dalších pěti minutách mi řekl, že náš kohoutek potřebuje vyměnit těsnění, a že pro něj musí zajít.

Když se konečně dostal k práci, potřeboval k ní vrtačku.

Vrtat se u nás ale smí pouze do 13h.

Bylo 12:52.

Hvězdopravec je na Dalekohledu. Takže je to na mě. Zavolala jsem Mance, že nepřijdu vůbec.

Hvězdopravec na Dalekohledu stále nemá vlastní pokoj, protože to sekretářky Hvězdárny nejsou schopné zorganizovat. Když dorazil na svůj turnus, který čítá jedenáct probdělých nocí, bylo mu sděleno, že má pokoj zatím na jeden den a že ho musí vyklidit následujícího dne do poledne a přestěhovat se do jiného. Zkrátka, že po probdělé noci má vstát po třech hodinách spánku a stěhovat se.

Hvězdárna si také po třech měsících v Chile vzpomněla, že vlastně neuznává naše registrované partnerství a že nám odteď nebude platit žádné příspěvky, na něž jsme měli dosud právo a s nimiž jsme počítali, když jsme koupili Pathfindera. A že se nebude starat o moje vízum. Že zkrátka neexistuju. Jediné řešení, jak to celé zvládnout, je se vzít.

Takže se z toho všeho nakonec budu muset vdát. Ale o tom někdy jindy.

Pokud máte někdo nápad, jak to celé přežít a třeba dokonce i v klidu, poraďte mi jak.

Moje první 4000

Nebude řeč ani o pěnězích, ani o kilometrech, ale pouze o metrech nad mořem. Tenhle víkend jsem zdolala poprvé po svých 4000 metrů nad mořem, nebo přesněji 4368m, i když některé prameny uvádějí i 4500, však si také trochu v Chile vyberte. Jistě, můžete si říct, že to nic není, vždyť to není ani Mont Blanc. No, tak si to zkuste, a uvidíte.

Naše cesta začala v sobotu ráno v Santiagu, odkud jsme se opět nemohli vymotat, takže jsme do Cajónu de Maipo dorazili až okolo jedné. Cajón de Maipo je kaňon na jihovýchodě od Santiaga a jeho konec, Baños Morales, leží 93km od hlavního města. Což jsou v Chile cca 2 hodiny cesty.

Pathfinder nás dovezl až do údolí, nad nímž se tyčí vulkán San José, čili svatý Josef, který ční až do výšky 5856 metrů. Jelo se tak trochu cestou necestou a s náhonem na čtyři kola, ale nemyslete si, že Chilané to nezmáknou i s Renaultem Megan, který stál zaparkovaný hned vedle. Radím vám, nikdy nekupujte v Chile ojeté městské auto, netušíte, co s ním předchozí majitel dělal.

Sebrali jsme své batohy s jídlem, oblečením, stanem, spacáky, lanem, mačkami a cepíny a vydali se na cestu. Plán byl dojít do základního tábora, tj. vystoupat cca 1000 metrů, zakempovat, ráno vylézt na Cerro Moai, sejít dolů, sbalit věci a dojít k autu. To byl plán sestavený dle rad z Andeshandbooku. Ještě jednu radu vám dám. Andesbook dělají nepochybně lidé, kteří jsou schopni vylézt na Mont Blanc za dopoledne. A tak místo obvyklého alpského dělení orientačního času dvěma, raději násobte cca 1,5.

První den, v sobotu, jsme se tedy za pět hodin vyplazili s těžkými batohy do základního tábora. Protože byly Velikonoce, v táboře již kempovaly dvě skupinky, které vystoupaly do tábora den před námi. Sobota byl pro ně tedy den výstupu na Cerro Moai. Do tábora jsme došli kolem šesté a jedna ze skupinek již měla výstup za sebou. Když jsme se jich ptali na cestu na Cerro Moai, vesele nám řekli, že když si trochu počkáme, možná uvidíme světla baterek, jimiž si bude druhá skupinka svítit na cestu. Kežto pokud nevyjdeme nejpozději v pět ráno, nedostaneme se zpět za světla. Pohrdlivě jsme si řekli, že druhá skupinka musí být asi CAF na výletě nebo co, že těch zbývajících 900 metrů převýšení nezvládnou za denního světla. Nebo že jsou možná jako my a vždycky vstanou pozdě a dochází za tmy. Hvězdopravec ale také poněkud váhavě konstatoval, že ani jedna ze skupinek neudělala výstup a sestup za pouhé dva dny, jak jsme to naplánovali my podle Andreshandbooku, a že skupinka chlapů, kteří již byli v táboře, rozhodně nevypadá jako skupinka padavek. Inu, někdy je radno se řídit dle intuice, ale usínali jsme vyzbrojeni dobrými radami a pomyšlením na chabých 900 metrů před námi.

V devět večer nás probudila druhá skupinka, která se konečně dovlekla do tábora.

V pět ráno jsme se vydali na cestu za měsíčního světla. Hory byly pusté, protože s námi nikdo do tábora nevylezl, a tak bylo jasné, že výstup bude ten den jen pro nás. Navíc sezóna normálně končí v březnu, pak začíná sněžit. Jen proto, že tento rok bylo hodně sucho, bylo možné na Cerro Moai vylézt ještě v dubnu. Obě skupinky, které jsme potkali v základním táboře, využívaly volného velikonočního pátku (ano, v Chile je volný pátek), aby kopec zdolaly. Bylo celkem jasné, že nejspíš budeme až do jara posledními návštěvníky.

Asi 100 výškových metrů nad táborem se nám ztratila stezka a začalo přelézání ledovcové moreny. A protože ledovec již notně odtál, morena se táhla několik kilometrů. Přelézali jsme kameny, nahoru, dolů, jako o život, asi dvě hodiny. Na konci dvouhodinového přelézání kamenů v výšce přes 3500 jsem začala pociťovat těžké nohy, ale bylo třeba jít dál a dál k ledovci. Ledovce nesnáším, jelikož mají obvykle spoustu zákeřných trhlin, ale v tento moment jsem se těšila na cokoli, co nebude ledovcová morena, i kdyby to měly být trhliny v ledovci.

A po další hodině přelézání kamenů bylo mému přání učiněno za dost. Konečně jsme byli pod ledovcem. Ale ouha, také před specificky andským fenoménem, tzv. pénitents (ve francouzštině) či penitentes (ve španělštině). V češtině bych tomu řekla hnusné a zákeřné bloky ledu, blokující cestu unaveným pocestným. Dokonce tak zákeřné, že na fotce houby vidíte, jak se tyhle bloky nedají přejít. Pravda také je, že jsme neměli moc sílu fotit, hlavně ne v těch nejhorších místech. Chtěla jsem vám o penitents najít nějakou teorii na netu, ale jediné, co jsem našla, bylo, že pénitents, to je duševní stav osoby, která se vyznává ze svých hříchů. Jak si myslíte, že takové osobě je? No hrozně! Zrovna tak, jako bylo nám.

Dobře, když trochu zapomenu na naše strašlivé utrpení, tak musím říct, že penitent je vlastně česky kajícník a že to jméno má nepochybně proto, že kusy ledu vypadají jako lidské postavy zahalené v plášti s kapucí, klečící a kající se. A kát by se tedy tihle zatrolenci měli!

Bloky ledu totiž vystupují z ledovce zanechávající vedle sebe, dle zákonu o zachování hmoty, hluboké díry. Jedinou možností, jak ledovec s kajícníky přejít, je lézt z díry do díry přes bariéry mezi bloky ledu, nebo díry překračovat, pokud jejich okraje nejsou moc daleko od sebe, což ale většinou není ten případ, protože čím větší kajícník, tím větší a širší díra. Zkuste si tímto způsobem vystoupat 300 výškových metrů a uvidíte, proč tváří v tvář těmhle blokům ledu nejeden alpinista-andinista nedokázal dojít na vrchol. Naše moudrá kniha o Andách o nich praví, že je vhodné je předem vypátrat pomací dalekohledu a jejich poli se vyhnout. Dobrá rada, koukněte na obrázek a přemýšlejte, kudy byste to asi tak vzali (skály jsou strmé, i když to na fotce tak nevypadá)...

Cestou jsme spatřili také asi tři trhliny, které mi v tu chvíli připadaly jako známé fair-play hrající kamarádky. Cepínem jsem vztekle urážela kajícníkům hlavy rozhodnutá dojít na vrcholek, přestože jsem měla přelézání už až po krk a sil ubývalo. Však jsme také byli již nad 4000 metry. V jednu chvíli jsme si říkala, že těch 4000 už mám, tak o co jde. Jenže přeci jen, cíl byl o něco výš.

A tak jsme tam nakonec vylezli. Přelezli jsmě všechny ty hnusné kajícníky a v půl druhé jsme byli na vrcholku. Naše vrcholové foto jasně vypovídá o tom, že to byla dřina.


A zbýval už jenom sestup. Znovu ledovec plný kajícníků a morena, kterou jsme se domnívali přejít po stezce, kterou jsme cestou nahoru jaksi minuli. Jenže cestou domů se ukázalo, že stezka vede cca do pětiny moreny, a že zbytek je opět přelézání kamenů. Nicméně, cestou dolů je přelézání přeci jen snazší. Na druhou stranu ale už máte kopec v nohou. A tak někde na moreně bylo rozhodnuto, že spíme opět v základním táboře a že sestup k Pathfinderovi uskutečníme až den poté.

Došli jsme ještě za světla, ale já jsem se dobelhala z posledních sil. Bolelo mě úplně všechno, nejvíc hlava a žaludek. Rovnou jsem se svalila do spacáku a spala půl hodiny, než jsem se trochu oklepala a mohla si vzít aspirin, který je na nevolnost z nadmořské výšky nejlepší. Usnuli jsme bez večeře asi v sedm večer. V jedenáct se naše organismy vzpamatovaly dost na to, abychom se probudili hlady, a zimprovizovali tak pozdní večeři.

Druhý den ráno jsme se probudili okolo sedmé, nasnídali se, sbalili tábor a vydali se na cestu 1000 metrů dolů. Naše jediné přání bylo spatřit Pathfindera, a když se tak konečně stalo, Hvězdopravec neodolal a třikrát ho vyfotil.

A tak jsme zpátky v Santiagu. Hvězdopravec jede ve čtvrtek na Dalekohled, takže si na nějaký čas od hor odpočinu, ale už při sestupu jsme, přes všechnu únavu, dostali pár dobrých nápadů, kam se vydáme příště.

P.S. Všechny fotky jsou zde.

První Pathfinderovy kroky

O víkendu nám bylo zakázáno vrtat, a tak nebylo možné udělat nic jiného, než se jet vyvenčit, ačkoli by se to mohlo zdát v naší situaci s bytem tak trochu jako luxus. Ale zákaz práce má prostě i pozitivní stránku.

V sobotu večer jsme si vyšli na večeři s Marcem a jeho přítelkyní, španělským párem, který se také nedávno přistěhoval do Chile. Vyšli jsme si do restaurace Liguria, která je jednou z výborných adres blízko našeho domu.

Ráno se nám nechtělo moc vstávat, ale nakonec jsme si vzpomněli, že v ledničce máme těsto na palačinky a lesní ovoce, a také jsme viděli, že ve venku krásně. Nasnídali jsme se, vybavili jsme se našimi doklady a nasedli do Pathfindera. Musím vám vysvětlit, proč ty doklady. Pathfinder totiž ještě nemá ani povolení jezdit, ani povolení jezdit na dálnici. Což je jasné, když nesmí jezdit, ale na dálnici je třeba speciální pípák. Nicméně jezdíme a dvakrát jsme to také vzali po dálnici. Uvidíme, co se stane...

Vyjeli jsme ze Santiaga na severovýchod do rezervace Yerba Loca, která je poblíž lyžařských center. Zapomněli jsme ale, že v neděli se v Santiagu běží maraton. Tato bohulibá činnost, která by alespoň jednou za rok zrušila absolutistickou vládu aut v chilské metropoli, se nám připomněla na zacpaném kruháči Rotonda Perez Zujovic. Rotonda je nejhorší místo v Santiagu a pokud ji jednou projedu ve špičce za volantem auta, budu se považovat za lepšího řidiče než celá moje rodina. Auta v ní totiž jezdí na všechny strany, někdo bliká, jiný ne, ale i když někdo bliká, nikdo neví, co to znamená, zda bliká, protože chce pokračovat po kruháči, nebo zda z něj chce sjet. V neděli dopoledne je ale normálně Rotonda volná. Zácpa nás překvapila a vzápětí jsme si vzpomněli: a, maraton! Hvězdopravec pesimisticky prohlásil, že budeme čekat nejméně hodinu. Já jsem ale měla v Chilany důvěru. S jejich láskou k vyfukovým plynům. Takže jsme nestáli na Rotondě ani čtvrt hodiny. V každé proluce mezi maratonisty policisté vpustili pár aut. Dále jsme pokračovali kolem běžců, kterým byl vyhrazen...pouze jeden jízdní pruh na Americo Vespucio. No přece kvůli pár sportovcům nezavřou dopravu! Vítěz maratonu dostal pevně doufám také zdarma onkologickou léčbu na některé z prestižních klinik.

Silnice stoupala a stoupala a asi čtyřicet kilometrů za Santigem, v zatáčce číslo patnáct, byl vjezd do rezervace. Vjezdem samozřejmě končil asfalt, což by běžného řidiče asi naplnilo strachem o podvozek jeho auta. Nikoli Hvězdopravce za volantem Pathfindera. Oba zalitovali, že cesta je poměrně bez děr a že tedy nemá smysl zapínat náhon na všechna čtyři kola. Kousek za bránou, ale bylo k Hvězdopravcově radosti třeba projet řekou a následně byla cesta samá díra. Před námi jednoucí auta to zapíchla na prvním parkovišti, a my si to spokojeni vrčeli dál. Cesta byla čím dál tím horší. Nakonec jsme dojeli k ceduli, kde bylo napsáno: ledovec, 17km. "Chceš jet dál?", zeptal se Hvězdopravec. Věděla jsem, že nic by mu neudělalo takovou radost, jako kdybych řekla, že ano, ale měla jsem pocit, že tudy cesta nevede. "Já bych zaparkovala a šla pěšky.", řekla jsem. "Hm.", řekl Hvězdopravec. "Protože tady, myslím, začíná stezka pro turisty.", řekla jsem po chvíli ticha, kdy Hvězdopravec smutně hleděl před sebe, ruce na volantu. "Na to jsem se neptal," řekl: "Chceš jet dál?" Tuhle hvězdopravčí taktiku znám moc dobře. Pokud nevyhovuje odpověď na otázku, je třeba otázku opakovat tak dlouho, dokud druhý nepodá žádoucí odpověď. "Ne.", řekla jsem. "Hm," řekl Hvězdopravec: "Já bych to zkusil."

A jeli jsme. Pathfinder se spokojeně hrabal v písku a nakláněl se na všechny strany. Asi po sto metrech jsme spatřili další zaparkované auto. V tu chvíli jsme také začali podkluzovat a hrabat na místě, protože už jsme dávno nebyli na cestě, ale na hlubokém nánosu jemného písku. Hvězdopravec zapnul náhon na všechny čtyři, Pathfinder spokojeně zabručel a vyhrabal se. Na Hvězdopravcově tváři se rozlil blažený úsměv. Parkování povoleno, ježdění bylo učiněno za dost, mohli jsme jít na výlet. Hvězdopravec a Pathfinder, to je láska.

Cesta nás vedla údolím podél Mapucha, které je zde divokou průzračnou horskou řekou, nikoli hnědou stokou. Stoupali jsme asi tři hodiny a obdivovali vršky kolem, ty malé, co jsou vysoké jen něco kolem 4000, ale hlavně na konci údolí se tyčící šestitisícovky Plomo a Palomu, pokryté ledovcem. Až k ledovci to na denní výlet bylo trochu moc, ale došli jsme až na téměř na konec údolí k vodopádu. Vícedenní trek je v plánu.

Večer jsme byli pozvaní na večeři k Stanovi a Mance, českému páru z Hvězdárny. Umyli jsme se v Mapuchu, protože jsme byli strašně zaprášení, a vydali se hledat jejich domeček. Večer jsme strávili u výborné večeře, výborného vína a konverzace o horách. Čeká jich tu na nás spousta...

Naši sousedé, nepřátelé paní dokonalé

V pondělí večer se Hvězdopravec vrátil po měsíci zase domů. Dalekohled si žádá na začátku našeho pobytu skutečně své. Kromě toho, že jsem ráda, že je doma, mi také svitla naděje, že se v naší kuchyni konečně bude dát vařit jinak než po africku sedíc na bobku a že zmizí nekonečné a nenáviděné krabice s věcmi do nově zakoupených skříní, které spolu vybereme. Zkrátka, že po třech měsících žití jako žena z kočovného kmene, vneseme do našeho života trochu civilizace.

Jenže on ten pokrok zase nejde tak rychle. V pátek byl konečně čas na přidělání dvou polic v kuchyni, což slibovalo, že budu moci krabici plnou náhodně naházených dóz s moukou, kafem, kořením a všemi potravinami vzorně jako ta nejdokonalejší hospodyňka vyrovnat do neméně vzorných řad a že pokaždé, když budu vařit, místo krtkovského hrabání v bedně, zatímco se na plotně pálí jídlo, které nutně potřebuje přilít trochu oleje, jedním perfektním a elegantním gestem vyndám potřebnou ingredienci z police a přisypu ji do vonícího božského pokrmu. S touto vidinou jsem od středy jemně a posléze mnohem méně jemně Hvězdopravce nutila, aby zauvažoval o přiložení ruky k dílu.

Hvězdopravec zauvažoval v pátek dopoledne. Jenže to jsem netušila, že jeho dílo těsně před dokončením začnou sabotovat naši sousedé. Přes neuvěřitelnou toleranci, kterou mají Chilané vůči hluku, takže jim vůbec nevadí bydlet vedle dopravních tepen a svá auta korunují s oblibou alarmy, které se rozzvučí bezdůvodně v kteroukoli denní či noční hodinu, je v našem domě na hluk vydávaný pracovní činností přísný řád. Hluk se smí dělat jenom ve všední dny od 9 do 13 hodin, a pak od 16 do 18. O víkendu v sobotu od 9 do 12, a jinak ani ťuk, ani vrt, ani klep. Neptejte se mě, jak jsme dokázali s tímto systémem zrekonstruovat podlahu. Protože kupodivu, ačkoli Chilané říkají: "Za chvilku", když chtějí říct "Absolutně nemám páru kdy." a ačkoli zpoždění dvě hodiny není neomluvitelné, hodiny, kdy je povoleno dělat hluk v našem domě, jsou respektovány s železnou přesností. Tak se nám stalo, že když jsme jednou poctivě vyčkali deváté ranní, abychom konečně si konečně mohli trochu vrtnout, volal okamžitě vrátný, že si náš soused stěžuje, že nemáme právo dělat hluk. Řekla jsem, že jsem myslela, že v devět můžeme. Vrátný pravil, že je za pět devět. Řekla jsem, že my máme devět. Vrátný řekl, ať laskavě vyčkáme pět minut. Rozhodla jsem se, že ustoupíme. A dobře jsem udělala. Hned, jak jsem položila sluchátko domácího telefonu, vrátný volal znova. Ověřil čas a zjistil, že pravdu máme my. Vrtání povoleno.

Hvězdopravec tak dokončil ony dvě police až v pátek večer, protože mu v jednu hodinu zbývalo vyvrtat ještě dvě díry a sousedka už volala na vrátnici, že už je po jedné. V sobotu se Hvězdopravec odhodlal dokonce přivrtat dva háky ve sklepě. Stihnul jednu díru, než nás opět vypátrali.

Což je o to horší, že ve sklepě není zásuvka. Jako myslím zástrčka. Elektrická. Odpojili ji nepochybně proto, aby lidé tajně nepřipojovali svoje spotřebiče na společný proud. Pokud chcete ve sklepě vrtat, řešení je jednoduché. Z vaší vrtačky sudnáte konec šňůry, obnažíte dráty, ze stropu ve vašem sklepě s vaším proudem odmotnujete žárovku, pak objímku, připojíte dráty od vrtačky přímo na dráty elektriky čouhající ze stropu, a pokud jste opravdu machr, umíte i přimontovat ojímku zpět a zapojit žárovku tak, že to celé svítí i vrtá zároveň. Alespoň tak jsem to na vlastní oči viděla zapojit pana zámečníka, který nám přišel vyměnit zámek ve sklepě. Rozhodně jsem nechtěla, aby Hvězdopravec dělal něco podobného, a tak jsem se šla zeptat vrátného, jak se ve sklepě může vrtat. Vrátný má třeba nějakou prodlužovačku, která jde natáhnout z bytu. Konec konců, přece si nevezmou na triko amatérské instalace a přece se lidé v domě nebaví obnažováním drátů svých vrtaček...

"To je jednoduché," řekl vrátný: "Připojíte to na žárovku."

Tak to vidíte. A připojíte, a zjistíte, že vám vypršel čas. Tak nám držte palce, ať se u toho ani nezraníme, ani nezblázníme....