Švýcarsko Jižní Ameriky, byteček jako klícka a břicho Santiaga

V Čechách existuje podle mého názoru jistý obdiv ke Švýcarsku. O této zemi se u nás traduje, jak je bezpečná a úžasná. "Byli jsme lyžovat. Měli jsme pronajatou chatu a celou noc jsme nechávali snowbordy venku a nikdo je neukradl." Tuhle větu v tisíci obměnách jistě znáte.

Francouzi, které znám z Grenoblu a švýcarské hranice, naopak považují Švýcary za příšerné suchary a jejich zemi za jakýsi předstupeň vězení, kde se nesmí nic a kde se všichni navzájem špehují a udávají policistům, jakmile druhý udělá něco jen trochu proti pravidlům. V Ženevě ještě existují domy, kde nesmí žít nesezdané páry.

Chilané svojí zemi považují za "Švýcarsko Jižní Ameriky". Možná je na tom něco pravdy. Krade se tu jistě v poměru ke zbytku Jižní Ameriky mnohem méně a bezpečnost se nedá srovnat. Tedy hlavně, pokud žijete v bohaté čtvrti, kterou bez ustání projíždí místní čtvrtí placená ochranka, kterou soukromě nazýváme "milice". I tam, kde milice nejsou, je zvykem plést se tak trochu do všeho: sousedovými snowboardy počínaje a špatně zaparkovaným kočárkem konče. Nikdy mě asi nepřestanou udivovat nápisy v autobuse, které soukromě nazývám "udej svého řidiče". Nápisy hlásají: jméno řidiče je XY. Pokud se vám nelíbí, jak tento řidič řídí, zavolejte na linku.... Dálkové autobusy jsou dokonce vybaveny speciálním snímačem rychlosti, který se, pokaždé, když řidič překročí rychlost 100km v hodině, rozpiští nabádaje takto probuzeného cestujícího: udej, udej... Nevím, kolik lidí se namáhá volat, že při předjíždění autobus místo povolených 100km za hodinu jel 102 km za hodinu. Jisté je, že autobusy v Santiagu jezdí pořád stejně šíleně. Jelikož většina řidičů je šílených, těžko je vyměnit. A většina jich musí být šílených, protože jak jinak snést příšerný provoz v Santiagu a potencionálního udavače za zády, který volá na linku důvěry, že Alvaro Gonzalez nedovoleně zastavil paní Maríe Dolores mezi zastávkami.

Protože, sníce o zemi, kde všichni respektují všechna pravidla, si Češi obdivně zírající na své snowbordy před chatou neuvědomují, že tahle pravidla mají také svoji druhou stranu: permanentní slídění a svazování pravidly často neumožňuje žádnou spontaneitu, takže dokonce řidič ani nemůže zastavit známé (nebo neznámé) před dveřmi. A život s "co je psáno, to je dáno" na místo prostoru pro dialog a kompromis dává do rukou dobrou zbraň těm, kteří prostřednictvím těchto pravidel vybíjejí svoje frustrace a hněv na celý svět. S láskou vzpomínám na Francii, kde je zvykem oznámit sousedům, že budete dělat party, a tímto je buď pozvat, nebo je vyzvat k toleranci, neb zas nehlučíte tak často a uklidíte po sobě. Což u nás fungovalo.

V našem domě v Chile se nesmí kde co. Již jsem vám říkala o tom, jak se nesmí dělat hluk pracovní činností. Samozřejmě se s danými požadavky vůbec neodvažujeme uspořádat doma nějakou sešlost a už se děsím toho, jak budeme muset chodit po špičkách, až přijedou naše návštěvy z Evropy. Stojí to černé na bílém, že po dvanácté šmitec, a jak znám naše sousedy, v 12:01 volají vrátnému, ať nás zpacifikuje. K bazénu budeme muset chodit ve skupinkách, neb se nepřipouští, aby se k bazénu chodilo s více, než dvěma lidmi z návštěvy, a těmto musí být vydáno speciální povolení. Když si sousedovi dělníci "vypůjčili" Hvězdopravcovy boty, chtěla jsem po areálu domu vylepit plakáty, že se nám boty ztratily, protože jsem si myslela, že je Hvězdopravec nechal vedle auta a že je někdo třeba našel. Konec konců, byly to příšerně drahé boty na ledovec. Chyba lávky. Vylepování plakátů je zakázáno, řekl mi vrátný. Rozhodla jsem se tedy, místo vylepování, plakáty zastrčit za okno vývěsních tabulí, což mi přišlo jako elegantní obejití zákazu. Do půl hodiny plakáty kdosi pečlivě odstranil. Jsem si jistá, že to některý ze sousedů dal za úkol vrátným nebo uklízečům a ti, ve strachu o svoji práci, nemohli než vyhovět.

V domě vadí všechno. Jak jsem vám říkala, brázdíme město s Hektorem, mým drahým kolem. Když ho potřebuju několikrát přes den, nechávám ho před domem, protože náš sklep je malý a jelikož nesmíme vrtat, nemůžeme udělat police, takže je v něm spousta věcí jen tak na zemi. Před domem je dost místa, kola se tam nechávají a navíc, vstup začíná šesti schody a pokračuje dalšími pěti k výtahu, takže nehrozí, že by tudy kdokoli nosil příliš velký náklad. Od toho je vchod z druhé strany, kde jsou jen tři schody.

Po obědě jsem se chtěla vydat na svoji dobrovolnickou práci, ale ouha, Hektor nikde. Zapřemýšlela jsem, zda jsem ho někde nezapomněla, ale byla jsem si jistá: zamčeného jsem ho nechala před domem. Běžela jsem za vrátným, a ten mi řekl, že o kole nic neví. V tu chvíli jsem uviděla supějícího Raúla, dalšího vrátného, který se právě odněkud vracel. Vysvětlil mi, že musel moje kolo odnést zamčené o čtyři vchody dál na cosi, co se jmenuje parkoviště pro kola, a je to plné starých vraků. Sousedi si prý stěžují. Kola se na dvoře nechávat nesmějí, pouze ve vyhrazených prostorech. A tak chudákovi Raúlovi nezbylo než hodit patnáctikilového Hektora s jeho pancéřovým těžkým zámkem na záda a odnést ho na parkoviště pro kola, které je samozřejmě až tam, kde nikdo nechce parkovat svá auta, ježto auta přede vším.

Dnes se mi zase stalo, že mi vypadly pojistky. Samozřejmě zrovna, když jsme s Mathilde přátelsky obědvaly a chtěly si udělat kafíčko. Pojistky vypadávají nejméně jednou týdně, takže teď už vím, kde jsou. I vydala jsem se je nahodit. Ale ouha. Skříň s pojistkami byla zamčená. Někdo si zřejmě musel stěžovat, že skříně na pojistky jsou pořád otevřené, a tak je v celém domě zamknuli. Zkusila jsem jí odemknout svými klíči, ale nešlo to. Šla jsem tedy za vrátným, což byl zase Raúl. Dal mi klíče, kterými skříň taky nešla otevřít. Když jsem mu to sdělila, poslal se mnou údržbáře, který pouze potvrdil diagnózu. Pokoušel se skříň otevřít různě, ale skříň odolávala. Nakonec si přinesl páčidlo. Skříň odolávala. Zavolal tedy dalšího údržbáře. Ve dvou to po čtvrt hodině páčení pak nakonec přeci jen zmákli. Tak vidíte. Nahození pojistek trvalo pouze něco přes půl hodiny. Naštěstí teď skříň nejde zavřít a než to opraví, můžou si pojistky vypadávat, jak chtějí.

Samozřejmě, že mi nikdy nikdo neřekne, kdo si vlastně stěžuje. Snažím se stejně stále blahosklonně tolerovat, že dítě našeho souseda nad námi má zvyk driblovat s míčem v kteroukoli denní hodinu ve svém pokoji, ačkoli by stejně tak dobře mohlo driblovat na dvoře, kde ho navíc u toho neruší žádná kola, kde je naprosto vymeteno, vyneseno a zakázáno. Říkám si, že určitě máme prostě ve vchodě jednoho nenechavce, který takhle otravuje život všem. Nač tedy prudit taky. Navíc driblování s míčem v bytě zakázáno není. Uvědomuju si, jak buzerování sousedů posunuje i mojí toleranci, jak se ztrácí prostor pro pochopení a zůstává jen vztek. Ale tudy cesta nevede.

Tenhle týden jsme se snažili tu naši klícku opět trochu zařídit. Hvězdopravec tedy na dálku, protože je samozřejmě na Dalekohledu. Opět to celé tedy znamenalo, že jsem strávila několik dní přikovaná doma, kde jsem čekala na nejrůznější šmudly. Opět se opakovala známá scéna s vrtačkou, kterou pan Juan, instalující myčku, vytáhl přesně v 13:04, kdy se mu konečně podařilo nashromáždit všechen potřebný materiál. Což, nutno uznat, nebyla tak úplně jeho vina, protože v Chile neznamená, že když si tu koupíte spotřebič, že bude mít šňůru, která půjde dát do místního typu zásuvek, a já blbec jsem to nezkontrolovala dopředu. Přitom už se nám to stalo s troubou. Myčka měla zakončení šňůry ale tak podivné (tři velmi tlusté kolíky v jedné linii), že to neodpovídalo ničemu ani na našem mezinárodním adaptatéru. Nejspíš čínská zásuvka, řekla jsem si. Pan Juan odjel do Sodimacu odkud přislušný typ zásuvky přivezl. Zázrak.

Opět jsem přestěhovala po sto padesáté bedny s věcmi tak, abych mohla umístit jednu polici a jeden gauč, který měl přijít. Jako obvykle všechno proběhlo se zádrhelem, takže doručená police byla notně poškozená a rovnou jsem ji tedy vrátila, a gauč potřebuje profesionální sešroubování profesionálem, který je zrovna nemocný, nemůže, nechce, nežije, neexistuje. Součásti gauče tak skončily na čerstvě vyklizeném místě opřené o zeď a místo na police zabralo umyvadlo čerstvě z kuchyně vyhozené panem Juanem. Protože nová police prý přijde. Jen nikdo neví kdy. Nejdřív musí obchod obdržet potvrzení, že jsem polici opravdu vrátila. Pak najít novou. Pak najít závozníka. Prý mi zavolají. A tak dál.

Protože s konkurencí, s tím na místní obchodníky moc nechoďte. Výběr je tak malý, že ony dva obchody, Portico a Muebles Sur, kde je poměr ceny a kvality přibližně akceptovatelný, dobře vědí, že nemá smysl se zbytečně něco jako přetrhnout. Portico se tedy nestydělo nám onehdy dodat stůl, který byl zcela jasně ten samý stůl, který byl vystaven v prodejně. Nikdo se to nenamáhal moc zakrývat, protože na stole byla ještě nalepená cenovka. Závozníci mi potvrdili, že se jedná o stůl z prodejny, a pomáhali mi najít, kde všude je odřený nebo poškrábaný. Po dlouhých peripetiích jsem z vedoucí obchodu vyrazila slevu 15%. Výměna stolu byla nemožná, protože žádný jiný neměli, ani ve Španělsku, odkud stoly vozí. Zapřisáhla jsem se, že v Porticu už nikdy nic nekoupím, jenže jsem obešla, co se dalo, a skříňka, kterou jsem nutně potřebovala na nádobí, nikde. Potupně jsem se tedy vrátila do stejného obchodu a řekla jsem si, že mi ale v žádném případě neprodají nábytek vystavený v prodejně za plnou cenu. Ukázala jsem prodavačům rýhy, které do skříňky vyhloubily nenechavé prsty zákazníků, a opět jsem žádala slevu. Tak to prý rozhodně ne. Nábytku mají pouhé dva kusy. Jeden vystavený v jednom obchodě a druhý v druhém. Ve skladu už nemají nic a ve Španělsku také ne. Jinými slovy, jedná se o jediné dva kusy na prodej. Na celém světě.

Rozčíleně jsem odešla. Tak to tedy ne. S Hvězdopravcem jsem spekulovali, co to je za obchodní strategii vystavovat nábytek, který nemám, a nechtít se zbavit oněch vystavených kusů, abych mohl vystavit to, co mám. Praní špinavých peněz, řekli jsme si.

Za dva dny přišla z Muebles Sur ona poškozená police a nesmontovaný gauč, pro něž jsem v potu tváře udělala místo a do díry po policích tak místo toho přišlo špinavé umyvadlo z kuchyně, jež budeme muset odvézt na smětiště. Jinými slovy, byteček byl stále krásnější.

Druhý den dopoledne jsem jela okolo Portica, okolo druhé pobočky, kde byl druhý exemplář oné raritní skříňky na nádobí. Neodolala jsem a šla jsem se na něj mrknout. Našla jsem jenom jednu vadu na zásuvce, ale stejně jsem vybalila historku o tom, že vystavený nábytek za plnou cenu, to je divné. Šéf obchodu mi řekl, že zajede do druhé pobočky Portica, kde uloupí z prvního, poškrábaného, raritního kusu zásuvku a vymění mi ji. Ale slevu tedy ne, to tedy ne.

Milí čtenáři. Pýcha předchází pád. Přes všechna předsevzetí jsem za onen vystavený kus nábytku s vyměněnou zásuvkou zaplatila plnou cenu. Oni to mají dobře spočítané. No co, aspoň vyprali těch peněz míň.

Co mě ale také nikdy nepřestane udivovat, je radost ze života, kterou přes všechny životní útrapy většina Chilanů vyzařuje. Protože jestliže my máme jenom problémy s dovozem věcí, sousedem a s prováděním prací v bytě, jsme alespoň na Chile odporně bohatí. Nemáme prakticky žádné starosti. Většina Chilanů, kteří se musejí potýkat s úplně stejnou nespolehlivostí oobchodníků a řemeslníků, kupuje všechno na splátky a jejich život je spočítán na peso přesně. Přesto mají ale pořád energii a vypadají šťastně a spokojeně. Když jsem vlezla do Portica, přihnali se ke mně dva kluci a nadšeně volali: "Jééé, tebe my známe, tebe známe!" "Ty bydlíš v Monte Carmelo!" Udiveně jsem na ně koukala. "No to jsme my, co jsme ti dovezli ten stůl. Jak to dopadlo? Dali ti slevu?", vesele hopsali oba závozníci doprovázejíce mě obchodem. Prohlédli nábytek se mnou a když jsme narazili na rozbitou zásuvku, běželi vesele pro šéfa, aby mi dal slevu. Kterou mi šéf nedal, ale dal mi oba závozníky, aby mi skříňku neméně entusiasticky odvezli. A tak je to pořád. Všichni se pořád ptají, jak se máte, jak se vám líbí Chile, jestli máte rádi fazole, jestli máte rádi chilské jídlo, jestli máte rádi fotbal, jestli máte děti, jestli pracujete, prostě pořád je o čem mluvit.

Život Chilanů je ale těžký. Několikrát se mi tenhle týden hodně sevřelo srdce a uvědomila jsem si, jaké mám štěstí. Juan, pán, který u nás instaloval myčku, měl před dvěma lety nehodu. Přišel o auto a kvůli rekonvalescenci také zkrachovala jeho stavební firma. Protože je opravdu šikovný, pracuje na stavbách, ale protože je teď krize, spousta staveb byla zastavených. Proto pracuje, kde se dá, a mně se ho přes Victorii, naší paní na úklid, což je jeho žena, podařilo na den "zaměstnat" na instalaci myčky.

Kluk, který přišel s Juanem má podobný příběh. Bohužel si nepamatuju jeho jméno, říkejme mu tedy třeba Pedro. Bydlí ve čtvrti San Ramon, což je hned vedle Granji, na jihu Santiaga. Říká, že místo, kde bydlí, je dobré, ale hned vedle je Pintana, čtvrť plná drog. Ale ujišťuju vás, že ani v San Ramón nemůžete nechat dům prázdný, pokud se chcete ještě někdy setkat se svými věcmi. Pedro pracoval jako lakýrník aut, ale Toyota, která si v Chile nebere moc servítky, jaké by si musela brát v civilizovaném světě, během krize prostě na dva měsíce vyhodila na dlažbu spoustu zaměstnanců, které nabere zase zpět, až se znovu rozjede výroba. A Pedro je tedy bez příjmu. Naštěstí v Chile funguje síť vztahů, a tak ho Juan bere s sebou, když potřebuje pomoct s prací. Během toho, co Juan odjel do Sodimacu, Pedro uklidil a nakonec si přišel popovídat. Vyptal se mě, jak se mám, jak se mi líbí Chile a kdesi a cosi, a protože já jsem se také ptala, postupně z něho lezl jeho příběh. Řekl mi, že má dvě děti, jedno desetileté, které je výborný student a dostalo stipendium na druhý stupeň základní školy, a druhé desetiměsíční. Jeho žena je sestřička, ale nemůže pracovat, protože po prvním dítěti měla poporodní depresi. Hrdě prohlásí, že se ženil mladý, protože jeho budoucí ženu chtěla americká rodina s sebou jako pečovatelku, ale on nechtěl, aby odjela, a tak si ji raději vzal. Když jeho žena může, pracuje jako uklízečka. Po druhém dítěti se ale deprese objevila zase. Vidím na Pedrovi, že se co nevidět rozbrečí. Je mi jasné, že je vyčerpaný, že toho má dost, nezaměstnanost, nemocná žena, dvě děti na krku a že deprese se plazí také tak trochu okolo něj. Jako psycholožce mi to nedá a zeptám se, zda jeho ženu s depresí viděl nějaký odborník. Pedro mě ujistí, že dvakrát měsíčně chodí k psychologovi. Mluvíme trochu o tom, co je to poporodní deprese, až se ho svojí lámanou španělštinou zeptám, zda jeho žena pořád kojí. Ujistí mě, že ano. Vysvětlím mu, že by při poporodní depresi měla kojení zastavit, protože je záhodno, aby se její hormony dostaly co nejdříve do "normálu". Divím se, že mu to nikdo neřekl. Z jeho pohledu čtu, že pokud žena přestane kojit, znamená to, že pro dítě budou muset kupovat jídlo. Až za měsíc. Až ho zase Toyota zaměstná zpět.

Psychické nemoci jsou hrozné. A jsou ještě horší, když jste chudý. Do asociace, kde dobrovolničím, přicházejí lidé ze všech čtvrtí a sociálních vrstev. Alzheimer si nevybírá. Ale u chudých lidí je to těžší. Nemají možnost najít někoho, kdo by jim s péčí pomohl. Díky sítím vztahů občas pomáhají sousedé, naštěstí. Ale lékařská péče není stejná. Pacient s Alzheimerem, který je špatně medikován, protože lékař nemá čas poslouchat, má často halucinace, je neklidný, nebo naopak úplně "zpajcnutý", jak říkají psychiatři. Jinými slovy, péče je náročná, "dobré" okamžiky, hodiny a dny méně časté a vyčerpání větší. A do toho existenční starosti.

Z tohohle chudého Chile mi jde mráz po zádech. Takže chápu, že moje starosti se sousedy jsou malicherné. Tohle je Chile: bohaté čtvrti s klidným stráženým životem, který může být jako klícka, a s chudými čtvrtěmi, kde lidé žijí, jak můžou.