Můj odpočinkový víkend aneb o tom, jak to chodí v Chile s policisty a s mytím okem

Práce v našem bytě nakonec dobře dopadly. Moje trpělivost byla sice trochu u konce, ale znáte to, trpělivost přináší novou desku v koupelně. V níž, pravda, vězí stále kapající kohoutek, ale Hvězdopravec slíbil, že kohoutek už vymění sám. Někdy. Za chvilku.

V pátek jsem si koupila přehrávač na DVD, o němž mi prodavač řekl, že na něm přehraju všechny typy formátů. I zaradovala jsem se, jak strávím večer u České sody, Maxipsa Fíka a Medvědů z Kolína. Inu, jak říkám, rozhodla jsem se odpočívat. Jenže ouha. Zlý Gargamel, brouk Vošklivák, prostě někdo takový, vymyslel, že rozdělí zemi do zón, v nichž bude kódovat DVD, aby je v těch ostatních zónách nemohli přehrát a aby se tak chránil trh a peněženky v namaštěných kapsách. Jistě vás nepřekvapí, že Čína je jedna samostatná zóna a že Číňané mají tedy smůlu u DVD z jiných zón. Jak vidíte, diktatura proletariátu nebo kapitalismu, všechno je to jedna pakáž. Chile leží v zóně čtyři a Medvědi z Kolína v zóně dvě, takže je můj přehrávač vycenzuroval, stejně jako toho alkoholika Fíka, co se nalévá pivem. Žádný takový.

V přehrávači jsem se vrtala až do dvou v noci. Druhý den jsem se rozhodla si přispat, což se ale stalo naprosto nemožným, protože my sice vrtat nesmíme, ale soused přes ulici, který rekonstruuje celý dům, může, takže s tím také v osm ráno začal. Kromě kraválu od vrtání a sbíjení a kde čeho to rozvibrovalo také auta na parkovišti, která se přidala se svým tů-tů-tů, drrrr-drrrr-drrrr, všíu-všíu-všíu atd. (tak nejak zní totiž chilský alarm). Naštěstí jsem objevila spací set, který mi dali v letadle, když jsme letěli do Chile a který jsem moudře uschovala, vybalila jsem špunty do uší, kterými jsem si ty uši ucpala, a spala jsem až do oběda.

Když jsem vstala, dostala jsem odpověď od Thomase, švýcarského experta na počítače od ESO, který mi poradil hack, jak přehrávač DVD odblokovat. Stačilo dlouze stisknout stop, pak dlouze pauzu, naťukat tajný šestimístný kód, který je k dohledání na internetu, a opět pauzu...a bylo to. Nevěřila jsem svým očím. Kam na to ti IT chodí?

Odpoledne jsme jeli se sousedy na nákup. S Pathfinderem se do města neodvažuju, protože mi je jasné, že pokud s ním někoho přejedu, přejedu ho pořádně a bude z toho pořádný problém. I když, kdo ví. Policie tu funguje totiž zajímavě. Musí se tam jít s každou pitomostí, pokud chcete, aby se na vaši nehodu vztahovalo pojistění. Takže pokud vám napčíklad kámen ťukne přední sklo, musíte s tím jít na policii. Aby to asi vyšetřili.

Jako nehodu našich sousedů z tohoto pátku. Když, hloupě a neopatrně, v Chile respektovali ceduli stop, nabořil to do nich zezadu taxík. Taxikář byl postarší muž, jehož chybějící chrup jasně ukazoval, že jeho konto v bance nebude nejtučnější. Jeho taxík nebyl pojištěný. Kamarádi mají sociální cítění, a tak si řekli, že by mohli policistovi říct, že jim auto někdo naboural na parkovišti, čímž by taxikář nemusel jejich opravu platit. Na druhou stranu se jim policistovi nechtělo lhát, kdyby náhodou deformace karoserie prozrazovala, že k naboření nedošlo na parkovišti, ale na ceduli stop. Na policejní stanici tedy vyklopila celou pravdu: jak to bylo, ale že nechce, aby taxikář platil a že by tedy mohli říct, že auto už tak našli na parkovišti atd. Policista se na ní udiveně podíval: "No, když nechcete, aby platil, tak tam napíšeme, že to bylo na parkovišti, ne?" "No", řekla kamarádka: "Já jen, že jsem měla strach lhát". "Ale vždyť nelžete.", řekl policista: "Jen jim dáte svojí verzi."

Inu, i na stopce se dá přece parkovat. Pojišťovací společnosti v Chile to musejí mít těžké.

V obchodě jsem koupila mimo jiné přírodní hnojivo na svoje muškáty v truhlíku za oknem. Chilské domy mají někdy před okny takzvané "zahrádky", tj. po celé délce okna je žlab se zemí, do níž se dají zasadit květiny. Mimochodem, v našem domě je kromě vrtání zakázáno také "nechávat prádlo lidem na očích". Jedině květinky. V případech mnoha sousedů je před okny přímo prales, protože Chilané nejen, že nejsou rušeni hlukem, ale tako jim nevadí, když v bytě není moc světla.

Prales má možná také za úkol zakrýt špinavá okna. Protože mytí oken v Chile, to není jen tak. Již při stěhování do našeho bytu jsem si všimla, že okna jsou za a, strašlivě špinavá, a za b, šoupací, takže vnější sklo je vždy bezpečně z vnější strany. Nicméně jsem opět nespolehla na svoji intuici, která mi říkala něco o tom, že několikaletá špína na oknech možná souvisí s tím, že to vypadá, že okna z vnější strany jsou nedosažitelná. Dokonce ani když jsem viděla našeho souseda z prvního patra, kterak přikládá k domu žebřík a myje svá okna zvnějšku domu balancuje při tom na žebříku nejméně čtyři metry nad zemí, nenapadlo mě, že naše okna možná prostě umýt nepůjde. V pátek přišla Viktoria, naše pomocnice s úklidem, a tak jsem se jí zeptala, zda by se nemohla o okna postarat. Viktoria mi řekla, že to nejde, protože aby mohla okna umýt, musela by je celá vyndat. "Jak, celé vyndat?", zeptala jsem se. Okna totiž nemají klasické rámy, jsou to vlastně jen tabulky skla v rámu z kovu, ale celé je to sešroubované do jednoho celku. "No celé. Jako všechno. Ale manžel to umí. Chodí s kamarádem, jeden vyndavá, druhý myje." Inu, chybička se vloudila. Okna byla vynalezena pro tradiční přízemní domky, kde bylo možné je mýt zvenku, a na to, že v patrových domech to bude trochu problém, nikdo nemyslel. Pochopila jsem tedy, proč se v Chile nikdo nenamáhá s utěsňováním okem a proč je mezi kovovou částí okna a zdí několikamilimetrová škvíra. Protože když chcete okno umýt, musíte ho celé vyndat. Řekla jsem si, že to redy nutně musím nechat udělat, než Hvězdopravec okna utěsní, což mi na zimu sliboval. Pak už budou neumytelná. Což je prý mimochodem strategie ve většině domů, okna se prostě nemyjí. A to si nepřejte vidět, jak se v Santiagu plném smogu, okna špiní.

Rozhodla jsem se tedy pro chilskou strategii zakrytí špinavých oken květinovým pralesem a v obchodě jsem zakoupila přírodní hnojivo. Když jsem se ho večer chystala dát ke kytkám, otevřela jsem okno a řekla si, že dnes Santiago a Mapucho opravdu strašně zapáchají. Když jsem otevřela celý pytlík hnojiva, pochopila jsem, že ale bohužel cosi zapáchá přímo na našem území. A to strašně. Pamatujete na záchody toi-toi uprostřed rockového festivalu? No, tak přesně tak. Muškáty za oknem si klidně můžou růst jako zběsilé, pár dní je ale asi nebudu zalévat, ježto ona špinavá okna raději preventivně už ani neotevírám.

V neděli jsme se se sousedy JB a Mathilde vydali na výlet do vesnice Colinas, kde se právě odehrával religiózní svátek Quasimodo. Tento svátek spočíval původně v tom, že kněz jel dát hostii i těm, kteří se do kostela nemohli dobelhat, a protože s sebou měl drahé církevní předměty, doprovázeli huasos na koních. Huaso je chilský kovboj, kterého lehce potkáte na venkově, což ve vás vyvolá dojem, že se ani někde kolem točí nějaká májovka. Ale ne. Pán sedící na koni v otrhané kostkované košili či s ponchem a s černým nízkým kloboukem s širokou krempou, který se v kaňonu řeky vynoří proti čumáku vašeho auta, je prostě jenom jeden z místních vesničanů. Huaso.

Dnes je tento svátek také příležitostí k přehlídce. Vyšňoření huasos, jejich ženy a dokonce i jejich děti doprovází kněze v jejich vesnici, a nakonec ve slavnostním průvodu projedou Colinou zpívajíce něco jako "svatý svatý, Ježíš Ježíš atd."

A tak jsme se na tento svátek vypravili. Viděli jsme koně, přehlídku, a vůbec, ale celkově jsme hlavně strávili typické chilské odpoledne v parku s všemi generacemi lidí, kteří jedí, spí, pijou, baví se, s fotbalovými fanoušky týmů Colo Colo a Universidad de Chile, kteří žebrají o peníze, aby mohli večer na zápas, na nějž pak slavnostně táhnou, s muzikou, která vyřvává odněkud z amplionu, s dětmi, které jezdí na zapůjčených vozítkách, a se psy, kteří v tom mumraji nerušeně spí.

A tak jsem si přeci jen trochu odpočinula.