Velikonoce a moje první zemětřesení

V posledních dnech to strašně rychle letí. Na víkend se mi naštosovaly hned tři akce: jednak opožděný velikonoční večírek na ambasádě, dále moje první chilské vepřo-knedlo-zelo u Manky a nakonec grilování v domě U tří Pedrů. V pondělí to bylo pak všechno zakončené Hvězdopravcovým návratem z Dalekohledu. Ale postupně.

V pátek jsem to tedy začala oním večírkem na ambasádě. V Chile totiž kupodivu existuje cosi, co se jmenuje Chilsko-český kroužek a skládá se vesměs z Chilanů s českými předky. Já jsem poněkud ostražitá k podobným aktivitám, jelikož uslintané žvatlání o chlebu se solí, Čechy krásné Čechy mé, lipová vůně a žejdlík mléka, ve mě vyvolává potřebu vykřikovat slova jako prdel a kólnout (či callnout, chtele-li). Jako učitelka češtiny ve Francii jsem problematiku Velikonoc řešila tím, že jsem studentům nejdříve promítla příslušnou část z Babičky, čímž jsem učinila dle svého názoru za dost prostonárodně založeným úředníkům ministerstva, a dále jsem dala studentům ten či onen popis Velikonoc od kamarádů či z internetu, kde laskavý slohař popisuje, jak se zase na Velikonoce ožral, či slohařka větou: "Otec si zase nedal říct, a trapně v pondělí ráno přišel s pomlázkou, ale podívala jsem se na něj tak, že se o nic nepokusil" naznačuje, že radostné Barunčino výskání se ve dvacátém století změnilo v puberťácké bručení. Později, když se dala dohromady naše grenoblská česká banda, nemusela jsem ani nic vyprávět, protože se čeští hoši dali dohromady a kromě českých holek přišli vyplatit i Franouzky a dokonce i mnohé moje studentky.

V Chile to ale mají těžší, protože zde je většina zástupců s českými kořeny ženského pohlaví. Oslava Velikonoc na ambasádě tedy čítala soutěž v malování kraslic, zatímco pomlázku nikdo neupletl. Paní Konzulová sice přinesla proutí, ale nikdo pomlázku neuměl, a tak pouze naznačovala všem přítomným, že tímto se jako u nás bijí ženy. Přitom se pokoušela přeložit do španělštiny slova proutí, pomlázka a pentle. Jeden z členů Chilsko-českého kroužku pak uchopil nespletené proutky a řekl: "chódy chódy do provódy, déjte véjce malovány..." a následně koledu přeložil do španělštiny "dame un huevo pintado, si no me das pintado, dame un blanco, la galina te dará más huevos", což je překlad poněkud nepřesný, řekla bych, ježto slepička snese jiný a ne víc vajec. Naštěstí pak, věda dobře jak na Čechy, zakončil koledu větou: "nedáš-li mi malovány, dej mi aspoň slivovíci", což se také stalo. Poté vypukla ona soutěž v malování kraslic, které se samozřejmě účastnili pouze nadšení Chilané, kteří před tím radostně vysvětlovali, kterak se učí polku a knedlíky, zatímco Češi a hlavně Češky se odebraly ke stolu, kde byly k dispozci nefalšované velikonoční párky v rohlíku a pivo Cristal. Popíjejíce pivo jsem poznala tedy Anežku, Češku, která je zde rok, Šárku, která je zde osm měsíců, a Terezu, která je zde již šest let. Všechny tři mají za manžela Chilana. Uvědomila jsem si, že to musí být trochu peklo, odstěhovat se na druhý konec světa, do země, jejímž jazykem holky ne tak úplně vždy dopředu vládly. A řekněme si upřímně, i když vládly, v Chile se nemluví ani tak španělsky, jako chilsky, což je sakra rozdíl. Do kultury, kde rodiny žijou pospolu a kde neustále chodí nějaké návštěvy. Přeci jen to mám v tomhle lehčí.

Když jsme dopili piva, dopovídali a dojedli párky v rohlíku, začala většina lidí odcházet. Pouze na konci sálu pár snaživců stále malovalo kraslice. Kdo vyhrál, nevím, protože jsem nechtěla zůstat jako poslední a odešla jsem tedy s davem naparáděných chilsko-českých babiček. Nikdo neměl kroj. Naštěstí.

V sobotu večer Manka pozvala na večeři Terezu a jejího muže Alejandra, a také mě. Bylo vepřo-knedlo-zelo. Domácí. S knedlíčky. S dvojím zelím. Málem mi na to všechno kápla nějaká usoplená uslintaná slza. Kvůli tomuhle bych se možná navlékla i do toho kroje...

Až jsem sama sebe překvapila, do jaké extáze mě ono vepřo-knedlo-zelo dostalo. Jako obvykle u Manky a Standy také teklo proudem pivo, víno a zcela nečeské pisco sour. Když jsem se tedy v jednu hodinu dostala domů, svět se mi tak trochu houpal.

Lehla jsem si do postele a spala. Ve čtyři hodiny v noci mě probudilo cosi, co spíš než houpání vypadalo jako nadskakování mojí madrace. Napůl ještě spící jsem začala přemýšlet, zda je to nadskakování legrační a příjemné, nebo zda mě to spíše štve. Pak jsem zjistila, že se otřásá také zeď. Zemětřesení! Co teď? Napadlo mě, že bych se možná měla jít schovat do obýváku pod stůl. Na druhou stranu se mi nějak dobře leželo a bylo přeci jen pozdě, tak jsem si řekla, že to třeba přejde. A za pár sekund mě natřásání ukolébalo ke spánku.

Ráno jsem se probudila se suchem na jazyku a s matnou vzpomínkou na noční natřásání. Že by moje první zemětřesení? Nebo se mi to zdálo? Že by v tom měly prsty ono pivo a vepřo-knedlo? Napadlo mě, že nejjistější bude podívat se na žirafy. To je nejlepší seismograf, ježto žirafy jsou krásné, vysoké a velmi nestabilní.

V obýváku na mě padl vyčítavý zrak stojících žiraf: "Ty jsi to pivo neměla pít...". Stydlivě jsem se rozhodla pokusit se vyhledat údaje o zemětřesení na internetu. Zjistila jsem, že v Mexiku je prasečí chřipka. Takže možná vina vepřa. Ale po zeměstřesení ani slechu.

Zdálo se mi opravdu alkoholika hodné vyptávat se kamarádů, zda také v noci zaregistrovali zeměstřesení. Přesto mi to v pondělí nedalo a znovu jsem se podívala na stránky Seismografického úřadu. A tam to bylo modré na žlutém. Koukejte. Takže mám první znatelné zemětřesení za sebou.

Jak jsem říkala, v neděli jsem byla na grilování v domě U tří Pedrů. Kousek od našeho domu totiž bydlí v pronajatém domě několik doktorandů Hvězdárny. Mezi nimi jsou dva Portugalci, kteří se, jako na potvoru, oba jmenují Pedro. Protože zapamatovat si portugalská příjmení je pro většinu lidí komplikované, odlišují je v hovoru podle jejich nejznatelnějších charakteristik. Politicky nekorektně tedy jeden Perdo je "vlasatý Pedro" a druhý "plešatý Pedro". Nebo "velký Pedro" a "malý Pedro". Na grilování mě pozval malý plešatý Pedro. Sympatický Pedro. Jenže to jsou oba. A proč u Tří Pedrů? Protože za měsíc přijíždí další Portugalec. Pedro.

V pondělí byl den D, den návratu Hvězdopravce. S ním přijel také jeho kamarád Matthieu, který je původem Francouz a Kolumbijec a pracuje jako fotbalový agent. Do Jižní Ameriky jezdí tedy často a nyní zde byl, aby se v Iquique podíval na Mistrovství Jižní Ameriky do sedmnácti let. Pak se tedy jel podívat na Dalekohled a nakonec dorazil s Hvězdopravcem k nám, kde mu byl slíbený nocleh na novém, konečně smontovaném, gauči. V pondělí přijel také Damien, Hvězdopravcův bývalý vedoucí doktorátu, který druhý den odjížděl pozorovat na sever. A když už jsme byli v těch návštěvách, pozvali jsme také sousedy JB a Mathilde. Původně jsme měli v úmyslu jít večeřet do restaurace, ale Hvězdopravec projevil přání večeřet doma, takže jsem mohla nabrousit svoje kuchařské náčiní a zjistit, proč mají všichni Chilané plynové trouby.

Protože když pustíte v Chile troubu a potřebujete u toho svítit, nemůžete pustit už nic jiného. Pojistky mi vypadly dvakrát a dvakrát nešly nahodit, takže jsem na ně opět musela volat vrátného. Jsem ráda, že máme připojenou myčku, ale zjistila jsem, že také budu muset vypočítat, kdy jí můžu pustit. Což nebylo také celou neděli a pondělí, protože se zrovna ucpal odpad ve sousedce ve druhém patře a pračky a myčky měly tady na dva dny dovolenou.

Večeře ale nakonec dobře dopadla. Udělala jsem paellu se všemi mořskými plody, které jsem našla na trhu, a špatně bylo jen Damienovi. A to se dá připsat následkům letu.

Když hosté odešli, šla jsem spát. Hvězdopravec a Matthieu zůstali v obýváku u fotbalu a piva. Ve čtyři v noci jsem se opět probudila. Uslyšela jsem podivné šátrání. Někdo se pokoušel otevřít dveře. A...někdo OTEVŘEL dveře! Tentokrát jsem se opravdu vyděsila.

Ale to je život ženy námořníka. Že vás občas v noci vyděsí, že někdo je v bytě, a vzpomenete si, že vlastně máte nějakýho muže. Ach jo.

A to je zatím všechno. V úterý ráno přicestovala poslední police do obýváku, samozřejmě bez ohlášení a když jsem byla v koupelně, takže jsem opět přivítala závozníky v modelu wet look, ale náš obývák je hotov. Neuvěřitelné. A v pátek ráno vyrážíme na nějakou další 4000.