Na začátku října jsem letěla do Argentiny za Hvězdopravcem, Michelem a Nicem, kteří tam přejeli ze San Pedra. Byla to moje druhá cesta do Argentiny a moc jsem se na ni těšila, hlavně proto, že mi v tu chvíli kvůli nejrůznějším trablím především administrativního charakteru Chilané strašně pili krev. To jsem zvědavá, co všechno je v Argentině jinak, říkala jsem si. Když jsem přistála v Buenos Aires, všichni se hned po dosednutí letadla jako obvykle naráz zvedli a jeden přes druhého se v jediném okamžiku nacpali do uličky vyndavajíce o překot zavazadla z boxů nad sedadly, jako kdyby snad letadlo hořelo. Lidé, kteří se do uličky nenacpali, se alespoň zvedli, a klopíce hlavu k rameni, protože jim boxy na zavazadla zabraňovaly stát zpříma, netrpělivě podupávali. Chilani, pomyslela jsem si znechuceně a uvelebila jsem se na sedadle. Tak kolik minut budou stát s ohnutou hlavou nebo se sousedovým zavazadlem na noze dneska? Patnáct. Takhle je to po přistání letadla vždycky. Chilané jsou v tom nepoučitelní.
Nebo Argentinci? Chilané nemají Argentince tak úplně v lásce, i když se to podle mě nedá srovnat s tím, jak nemají v lásce Peruánce a Bolivijce. Zatímco Peruánce a Bolivijce nemají ale rádi asi tak, jako nafrněný Čecháček opovrhuje ukrajinským dělníkem, Argentince nesnáší tak trochu jako průměrný český vesnický pivař nemá rád černé kudrny ztepilého italského hocha. Argentinci jsou zkrátka větší, štíhlejší a řeč dokáží zadržet v přítomnosti jiného jedince člověčího druhu asi 30 sekund. V Argentině je skvělé jídlo, káva, víno a k tomu sice velmi pomalá, ale alespoň usměvavá obsluha. Pohled z letadla mě ale přesvědčil, že provoz na dálnici je tu řízen stejně jako v Chile. Boží rukou.
K večeru jsem doletěla přes stovky kilometrů rovné, rovné, té nejrovnější, krajiny na letiště uprostřed rovných polí v městě Tucuman. Nevím, jak někdo ze střední Argentiny může vůbec vědět, co je to kopec a že se člověk při cestě do kopce zadýchá a při cestě dolů to jde naopak snadněji. Stovky kilometrů takhle placaté krajiny jsem nikdy neviděla.
V Tucumanu na mě čekali kluci. Ukázalo se, že jsem přispěla svou troškou chaosu do mlýna, protože jsem zapomněla přivézt Nicovi jeho zapomenutý řidičák a Michel zase zapomněl řidičák ukázat při půjčení auta, takže jediným legálním řidičem byl stále Hvězdopravec. Do Santiaga jsme to měli nějakých 1800km. Inu, to se nějak vyřeší, řekli jsme si a šli jsme jíst. Co jiného, než pořádný steak.
Z Tucumanu jsme jeli na jih, přes Catamarcu, která je Alvaritovým rodištěm, až k hranicím z Chile v paso San Francisco. Noc před přejezdem hranic, které leží ve výšce 4800m, jsme strávili ve Fiambale, kde se ukázalo, že jsou kromě několika baráčků, příšerně ojetých aut a motorek sloužících jako rodinný vůz také termály. A ne ledajaké, ale termály s ubytováním za babku a s restaurací nabízející skvělé argentinské empanady (být Chilanem, nenávidím Argentince také za to, že mají mnohem lepší empanady), a, jak jinak, steaky. Maso je zkrátka v Argentině něco, čemu se nevyhnete, a vegetariánům lze cestu do této země doporučit asi tak, jako obsesivnímu umývači rukou cestu do Indie. Alvarito mi jednou vyprávěl, že když byl malý, jeho rodina byla tak chudá, že neměli ani dům a všichni proto bydleli v pronajaté garáži. "U večeře jsme se s bráchou vždycky prali a hltali, protože když jsi se nepral, měl jsi hlad. Furt jsme jedli červenou řepu. A brambory. A hovězí. Ale sýr, ten jsme měli jen na Vánoce..." Všichni v termálech na nás navíc udiveně koukali, co nás proboha do podobných končin přivádí. Protože místo je jedním z mnohých, o nichž v Lonely Planet a podobných škvárech není ani zmínka.
Což mě přivádí na myšlenku, že pokud chcete jet do Jižní Ameriky cestovat, prokážete si velkou službu, pokud Lonely zapomenete v kapse sedadla před vámi v letadle. Jak průvodce Chile, tak průvodce Argentinou, jsou šité velmi horkou jehlou a řekla bych, že jejich výroba (ani mě nenapadne použít slovo tvorba) probíhá asi takhle: výrobce přijede do nějakého místa, o němž se říká, že by tam turista hoden toho jména měl zajet. Sedne si do první hospody, dá si k jídlu, co mu číšník doporučí, zapíše si, jak se to jmenuje (pokud mu to chutná, bude z toho specialita podniku), a zeptá se číšníka, co by mu ve městě doporučil k bydlení, vidění atd. Pak jde do jednoho z hotelů spát a na recepci se zeptá na totéž. A ráno si sbalí svoje saky paky a jede do dalšího místa. Co řekne číšník, recepční a možná nějaký ten náhodný společník u osamělého piva před spaním, pak stojí psáno a dáno jako ta největší pravda. Restaurace a hotely zmíněné v Lonely až na pár výjimek pak pyšně zvýší ceny, "lehce omšelé" změní na "zcela omšelé", protože kdo by se zlobil s opravami, nebo někdy i přes zmínku v Lonely stejně zaniknou, a vážený pan turista utratí 30 dolarů za to, aby se pán z Lonely honil sem a tam bez smyslu Jižní Amerikou, mluvil s číšníky, recepčními a náhodnými kolemjdoucími a v těch nejturističtějších místech prošel pár pro turisty vypiplaných rádoby cool hostelů a hippie kaváren, jaké najdete po celém světě. Pokud chcete něco z Chile vidět, Lonely zahoďte (do tříděného odpadu, samozřejmě), protože i mapy v něm jsou nanic, kupte si mapu nebo průvodce Turistel (který je také nanic, ale naopak má mapy normální) a hlavně se vyhněte místům jako Torres del Paine nebo San Pedro de Atacama. Pokud chcete nějaká doporučení na bydlení, můžete možná zkusit jurodivé podivíny zde. Pravda, většina z nich není z Chile, ale věřte mi, pokaždé je to zážitek. Alespoň my máme s touhle stránkou velmi dobré zkušenosti.
Ale zpět k naší cestě. Z Fiambaly, kde jsme natankovali benzín do všeho, co se dalo, jsme se začali tedy drápat do průsmyku San Francisco ležícího kus od Ojos del Salado, nejvyšší hor Chile. Jeli jsme neuvěřitelnou, nádhernou opuštěnou krajinou hodiny a hodiny, nikde ani živáčka, až na přechod, kde byli čtyři argentinští živáčci v uniformě a několik chilských řidičů kamionů. Živáček jménem Lopez, s odstátýma ušima, které v prudkém horském větru vypadaly poměrně nebezpečně, si nás vzal pod vedením živáčka s jednou hvězdičkou na uniformě a s nagelovanou hilterovskou patkou, která se na rozdíl od Lopezových uší v tom větru ani nehnula, pěkně do parády. Naše čtveřice, která jede z Argentiny do Chile přes podobně opuštěné místo, co se sešla bůh ví jak, a z nichž se dva lidé nedávno vrátili z Bolivie, prostě nemůže být nikdo jiný, než pašeráci drog, to je přece každému Lopezovi jasné. Přitom mohl z množství plných a prázdných plechovek od piva, co se válely všude v autě, jasně poznat, ze jsme jen čtyřka legálních alkoholiků. Celníky ale zajímalo úplně všechno. Lopez podrobně prozkoumal prášek na dně Michelových kapes, očichal všechny moje kapesníky, pečlivě zkontroloval, zda jsou moje homeopatika proti nevolnosti skutečně zatavená v platíčku, jak mají být, a nakonec zavolal psovoda, aby pes prozkoumal naše auto. Pes v prudkém větru sice cítil hlavně kola obechcaná všemi psy co jich je od San Pedra až do Fiambaly a především pravého zadního kola se těžko vzdával, aniž by ho také označkoval, ale celníci, zdálo se, byli na podobné psí chování zvyklí. Pak se pes vrhl na naše svačiny a celníci se zdáli spokojení. Lopez se několikrát došel zeptat, jak se španělsky píše Česká republika, a nakonec mě s jedinou pravopisnou chybou ve jméně mojí země zapsal do ušmudlaného sešitu spolu s mými třemi spolujezdci. A byli jsme volní.
Přes Copiapo, kde jsme vzpomínali na horníky, kteří v té době ještě trčeli pod zemí, jsme dojeli do Bahia Inglesa, kde jsme jedli výtečné čerstvě nalovené svatojakubské mušle, a dále jsme pak jeli na Puntu de Choros. O Puntě jsem vám už vyprávěla tady. Tentokrát jsme se obloukem vyhnuli Juanu Rackovi a jeho zablešeným chatičkám a nakonec jsme skončili v Mar Alta, které k našemu překvapení spravoval pár Francouzů. Pokud pojedete na Puntu de Choros, tohle ubytování vám opravdu doporučuju. Vlastně celou Puntu de Choros vám doporučuju, a to tím víc, že právě unikla výstavbě tepelné elektrárny. Postavit elektrárnu hned vedle přísně chráněné mořské rezervace tu totiž připadá některým lidem stejně normální jako odstranit kus ledovce, aby se mohlo dolovat zlato, nebo zatopit celá patagonská údolí, aby doly na severu země měly dost elektřiny. Chilané zkrátka umějí s přírodou zatočit a jsem zvědavá, jak bude tahle nádherná země vypadat za padesát let. Tedy, nutno uznat, že s přírodou vlastně zatáčejí hlavně evropské a severoamerické podniky, kterým Chilané prodali své řeky a další území. Netřeba dodávat, že podobná zvěrstva by si tytéž podniky v Evropě nebo v Kanadě či USA nikdy nemohly dovolit.
Měli jsme chatičku přímo na pláži, koupili jsme si pořádný kopec empanad a víno a mastili jsme karty až do usnutí. Druhý den ráno jsme se jeli podívat na ostrovy, kde sídlí tučňáci a spousta ptactva a pozorovali jsme tuleně a delfíny. A pak byl čas na návrat do Santiaga. Nejdřív ale bylo třeba nechat opravit píchlé kolo. Jak je v Chile obvyklé, náš vypůjčený jeep měl pneumatiky do města, takže jsme cestou píchli celkem dvakrát a rozhodně jsme nechtěli pokračovat bez spravené rezervy. V Dolních Choros, což znamená něco jako Dolní Mušle, jsme našli ceduli, že se tam opravují duše. I zazvonili jsme u domku. Vyšla podsaditá asi padesátiletá žena a nehnouc ani brvou se bez pozdravu zeptala, co chceme. Máme píchlou duši. No, to ne, on tu není, řekla žena a nehnula zase ani brvou. Dialog pokračoval chvíli dál a v nehybné poloindiánské tváři ani náznak úsměvu, nebo jakékoli jiného citového hnutí. Vítejte v Chile, sbohem Argentino, pomyslela jsem si. Když o pár dní později vyndavali jednoho po druhém horníky z nitra země a matka jednoho z nich se stejně nehybnou tváří říkala do kamery: "jsem velmi dojatá....velmi se těším..." asi tak, jako kdyby jí řekli, že k právě zakoupené automatické pračce dostala kilo pracího prášku zdarma, pochopila jsem, že si člověk zkrátka některé věci nesmí brát osobně.
A pak jsme dojeli domů. Michel i Nico v pořádku odletěli a odletěl i Hvězdopravec na Dalekohled. Odlet to byl komplikovaný tím, že jsme se před měsícem přestěhovali a že od nás byla velká hloupost myslet si, že to, že už pro Hvězdopravce jednou dojel taxík do nového bytu, znamená, že si naši adresu někde na taxi centrále přepsali. Tedy, na moje naléhání si ji vlastně přepsali, ale pak to zase opravili zpět podle toho, co jim nahlásilo oddělení Hvězdárny, které si adresu zapomnělo opravit. Oddělení Hvězdárny speciálně se věnující tomu, aby dohlíželo na hladký průběh cest astronomů na Dalekohled a zpět. Hladce tak občas astronomové nemají let, nebo mají rovnou dva na týž den atd. Chi chi chi, le le le, viva Chile!
Chi chi chi, le le le, viva Chile, křičelo se tu z plných plic během záchrany horníků a v naší neindiánské tváři to nemohlo nevyvolat nepěkný úšklebek. Horníci jsou samozřejmě pašáci a abych pravdu řekla, vzhledem k tomu, co vidím a slyším, že tu spousta chudých umí vydržet, mě nepřekvapuje, jak bravurně horníci situaci zvládli. Vlastně obecně, co spousta lidí umí vydržet. Tady i jinde. Jsou pašáci lidé, co se podíleli na záchraně. Chilané se tváří ale jako kdyby to byli oni sami a jen oni, kdo celou situaci tak báječně zvládnul, zatímco zlí nechilští majitelé dolů dovolili, aby k něčemu podobnému došlo a o situaci zavalených horníků se celou dobu vůbec nezajímali (tak to alespoň prohlásil sám Pinera). To, že povolení znovu otevřít tak nebezpečný důl ale vydali sami chi chi chi Chilané, tu samozřejmě nikdo nahlas neříká. Je mi jasné, že povolení nejspíš nebylo zadarmo a že kdyby se skutečně zkoumalo pořádně, kdo povolení vydal, došlo by se k nějakým chilským důležitým hlavám. Lepší tedy očernit zahraničního majitele a dmout se pýchou, jak to Chile všechno pěkně zvládlo. A Chilané na to pěkně skočili a pýchou se dmou, co to dá. Onehdy se jeden Chilan rozčílil, když jsem řekla, že tu chybí dodržování bezpečnosti práce. Cože? V Chile se dodržuje bezpečnost práce víc, než v Německu nebo v Rakousku!, dštil na mě přes oceán v čemsi, co psychoanalytik nemůže pojmenovat jinak než totální popření. Zkrátka, horníci jsou pašáci, ale chilský nacionalismus nebere někdy konce. Až tak, že jediného za zavalených horníků, který nebyl Chilan nýbrž Bolivijec, a který v dole před závalem pracoval pouhé tři dny a jehož první cesta pod povrch se hned protáhla na 69dní, při výstupu na povrch jako první čekala otázka, kdy se zase vrátí zpět do Bolivie, a komentátor v televizi pravil, že doufá, že ho bolivijská vláda odškodní a postará se o něj stejně, jako se chilská vláda postará o chilské horníky. Z co minutu znějícího chi chi chi le le le se mi tedy zvedá tak trochu žaludek a nevybíravě onen pokřik nechávám znít ve své mysli pokaždé, když se něco chi chi chi stane.
Takže tentokrát Hvězdopravec místo v půl deváté odletěl v poledne a v Antofagastě na něj prý čekal speciální transport. Transport se ale ukázal být speciální hlavně pro thajskou princeznu, která jela navštívit Dalekohled. Po dvou hodinách čekání na její veličenstvo tedy Hvězdopravce, který v tu chvíli už soptěl a plival oheň jako sedmihlavý drak, naložili do auta a zařadili ho za konvoj transportující princeznu na Dalekohled. Princezna měla celý autobus, který se navíc pouští vlekl důstojným šnečím tempem. Hvězdopravec se zeptal řidiče, zda by nemohl konvoj předjet, protože on měl být na Dalekohledu v poledne a právě odbila čtvrtá, ale řidič řekl, že princezna se předjíždět nesmí.
V šest tedy konečně Hvězdopravec dorazil na Dalekohled, kde bylo kvůli princeznině příjezdu pěkné pozdvižení. Nejen, že princezna se nesmí předjíždět, ale také nesmí nikdo spát nad ní, zněly instrukce, a tak její veličenstvo dostalo postel v nejvyšším patře hotelu, kde astronomové spí. Poddaní prý mají vyjádřit úctu tím, že se oblečou do růžové barvy, znělo další z doporučení, až jsem začala litovat, že Hvězdopravec nemá žádné růžové tričko. Na princeznu byli ale přeci jen všichni dost zvědaví. Jste také? Na "Její veličenstvo vědy", jak o ní praví Wikipedia? Inu, nebuďte tolik, oné malé padesátileté paní je v místních končinách titul princezny k dobru hlavně v tom, že se astronomové ptají, kde že je Shrek.
A to je všechno. Ještě bych vám mohla napsat o svém prvním výhradně chilském grilování se spolužáky z univerzity, kde jsme celé odpoledne a velký kus noci pili rum, víno a pivo, včetně toho českého, jedli maso a dělali s psychoanalytickou legraci narážejíce tu na Lacanovu formuli fantazmatu (hi hi hi, co kdyby ji Hernan ji poslal v srdíčku své nové známosti?), tu na falus a kastrační úzkost (hi hi hi hi hi) a pravidelně na to, že se odcházející vrhají do prázdna jako nějací melancholici (hi hi hi hi hi), ale obávám se, že by se vážené čtenářstvo začalo domnívat, že jsme skutečně banda bláznů. Což nepochybně jsme. Ale necháme si to raději pro sebe.
Příští sobotu letíme na dva týdny do Evropy, tak se těším, že uvidím známé tváře, a bojím se, že zmrznu. Ve čtvrtek, když jsem si to jako většina Chilanů štrádovala v jarně rozepnutém zimním vlněném kabátu na univerzitu, ze světelné tabule jsem zjistila, že je 20 stupňů ve stínu...
Příspěvky
