Konec a o tom, jak bylo v Ekvádoru

Ještě, než vám zamávám na rozloučenou z letadla, které nás na pár let odneslo na starý kontinent, dlužím vám příspěvek o tom, jak jsme si v únoru užili Ekvádoru.

Rozhodnutí jet na sever Jižní Ameriky padlo jeden lednový víkend, když jsme se v předtuše stěhování nemohli dokopat k jakékoli výpravě do hor hodné toho jména, což dostalo Hvězdopravce do soumračné nálady. "Tak pojedeme v únoru místo do Patagonie do Ekvádoru", navrhla jsem: "Alespoň využiješ volný kilometry a navíc v Patagonii nám může celou dobu lejt!" Hvězdopravec, kterému jeho vedoucí doktorátu mnohokrát vyprávěl o jejich výstupu na nejvyšší činnou sopku světa Cotopaxi, se nápadu hned chytil a měli jsme letenku. Ne však pravdu. Protože zatímco volné kilometry jsme využít mohli, celý únor bylo krásně v Patagonii. V Ekvádoru lilo jako z konve a slavné Cotopaxi se nám neukázalo za celou dobu ani nachvilku, stejně jako Illinizy a další velikány, jimž jsme se chtěli podívat do kráteru. Nefér!

Prvních pár dní jsme sledovali předpověď, kroupy nekroupy vylezli na Rucu Pichinchu hned vedle hlavního města Quita, ale postupně začínalo být jasné, že horám tentokrát moc nedáme. Zato jsme si začali uvědomovat, že se z nás za ty tři roky v Chile stali otrlci, které Ekvádor hned tak nezaskočí.

Tak zaprvé, ukázalo se, že nefunguje ani jedna z našich platebních karet ke kontům, na nichž jsou peníze. Fungovala akorát moje karta České spořitelny, jenže tam zase na kontě bylo jen pár šlupiček. Za druhé jsme se vydali půjčeným autem cestou necestou bez mapy, mimo jiné přes vesnici s názvem Veselý Prales (Selva Alegre), jejíž jméno jsme se dozvěděli z poutače hrdě hlásajícím "Technologická revoluce dorazila do Veselého Pralesa". Měli jsme ale GPS a doptáváním jsme našli cestu přes hory tak strmé, že jsme při sjezdu z průsmyku dolů měli často pocit, že míříme do samého středu země. A za poslední autu typu "kelímek od jogurtu jaké jí Pathfinder k snídani", poté, co jsme s ním zdolali cestou necestou padesát kilometrů, prasklo něco v motoru a vařili jsme jak s Embéčkem. Naštěstí jsme ale zrovna byli v místě, jehož jméno jsme znali a kousek od místa, kde se dalo spát. Nalili jsme do chladiče vodu, kterou jsme měli na pití, a bylo. Situace, která by ve mně ještě před třemi lety vyvolala silný stres, si nezasloužila více než mávnutí rukou.

Druhý den jsme zatelefonovali našim, zda by mi nepůjčili pár pořádných šlupek (děkuju), a do půjčovny, aby nám přijeli auto vyměnit. "Já se podívám, zda ještě nějaké máme", řekl půjčovatel: "a zavolám vám." V Chile toto znamená: "nebudu se namáhat kvůli takové kravině, ale když zavoláte ještě ně kolikrát asi tak za dvě hodiny možná začnu uvažovat, jak se vás zbavit". Zvědavi, co to znamená v Ekvádoru, jsme se vydali na oběd. V Ekvádoru to znamená, že vám zavolají a za dvě hodiny auto dovezou. Ekvádor se nám líbil čím dál tím víc. A nejen proto, že i ve vesnicích typu Veselého Pralesa jsou lidé milí, a nejen proto, že káva je všude vynikající.

Autíčkem číslo dvě jsme jeli nejdřív kus na sever, pak zase kus na jih, pořád cestou necestou, mezi poli, na nichž indiánky v klouboučcích okopávaly brambory a spol., s děcky v loktuši na zádech, a jejich manželé v pončech a gumácích rozvážně vodili po rozblácených cestách prasata, krávy, ovce, lamy a další havěť a do toho pršelo, pršelo a pršelo.

Pak jsme dojeli na Panamerikanu, kde jsme měli příležitost srovnat chilské a ekvádorské řízení, před nímž nás průvodce Lonely Planet důrazně varoval. Rozdíl mezi Chilanem a Ekvádorcem je stejný jako rozdíl mezi špatným imitátorem Michaela Schumachera a poněkud ovíněným a ospalým fanatickým křesťanem. Zatímco se tedy Chilané za každých okolností snaží vyhrát, Ekvádorci vás klidně nechají zařadit se do jiného pruhu, vaše rychlost nebo pomalost je nechává chladnými a nikdo nikdy netroubí, jejich auta nesou nápisy typu "Bůh řídí mou cestu" a na základě této skutečnosti se domnívají, že předjíždět je možné i v mlze na horské silnici a ve slepé zatáčce. Jeden z kamionů, který nás takto předjel, s bodáky na kolech, které naznačovaly, že bůh míní, člověk mění, jsme o pár kilometrů potkali úhledně zasazený uprostřed rozbořeného stavení, což ale jen dokazuje nepevnost křesťanského přesvědčení jeho řidiče.

Navzdory tomu, že v Ekvádoru řídí silniční provoz Bůh a že většina aut tedy nemá ani poznávací značku, jsme si při jednom odbočení doleva vysloužili zastavení policií. "Proč nerespektujete silniční předpisy, pane?", řekl policista. Protože to nevypadá, že by nějaké existovaly? Protože nikde nejsou žádné značky?, napadlo nás, ale znalí z Chile jsme se začali tvářit jako strašlivě zkroušení hříšníci před pánem policistou-řídícím Bohem. Policista si vyžádal řidičský průkaz a papíry auta a odešel za svým nadřízeným. Ten, ekvádorského vzrůstu, tj. tak akorát aby viděl do okénka, začal lamentovat: "No tak, copak to tu máme, pane řidiči! S touhle kopií vůbec nesmíte jezdit! A technickou máte propadlou od roku 2010!" "To je půjčené auto", řekl Hvězdopravec jako ovečka. "A co váš řidičák, co to je, proč má platnost jen dva měsíce?" "Protože je to chilský řidičák", řekl Hvězdopravec zkroušeně. Policista se díval a díval. Kolem svištěla auta bez poznávacích značek ve "veselém bordelu". "No, tak to je normálně 160 dolarů", řekl policista: "To jim musíte v té půjčovně říct a příště si to zkontrolovat!". Ano, ano, kývali jsme. Kývání je zadarmo. Příště to všechno uděláme, jak říkáte. "No, tak jeďte", ukončil svůj monolog policista a vstoupil doprostřed Panamerikany, aby nám uvolnil cestu: "A neberte si to osobně, dělám jen svou práci!". Kdybychom byli museli platit, asi bychom si to osobně vzali, ale takhle jsme vesele zamávali na rozloučenou a pustili se dál.

Když jsme si dost užili vysočin a měst, sjeli jsme na západ do džungle. V Misuhuallí jsme si najali průvodce Fabia, Quichuu, který se narodil kousek odtud, a vydali jsme se na třídenní výlet do pralesa. Autíčko jsme nechali za námi, jeli jsme lodí. Ale hned na začátku se ukázalo, že odjezd nebude zas tak jednoduchý. Policista diskrétně vysvětloval cosi našemu průvodci a řidiči pirogy, v níž jsme se chystali sjet řeku Nappo až k Laguně Limacocha. Nakonec někam odešli. Asi po hodině oba naši průvodci přiběhli, skočili do lodi a jelo se. Řeka byla široká, teplá a často tak mělká, že piroga drhla o dno. Po třech hodinách jsme zastavili v rodné vesničce našeho průvodce, kde zatímco my jsme obědvali sandviče, řidič zmizel. Objevil se asi za čtvrt hodiny s plechovkou barvy a štětcem a začal malovat na loď jméno "Jsem tvůj majitel". "Jsem tvůj majitel" se jmenovalo v Misuhuallí lodí pár, ale zdá se, že dokument pro policii měla cestovní agentura jen jeden. Co na tom, pár tahů štětcem a bylo po problému.

Do džungle jsme dorazili pozdě, za tmy, po cestě po řece lemované hledači zlata, dětmi v kánoích z vydlabaných kmenů a matkami peroucími prádlo na břehu. Protože se do laguny nešlo dostat naší pirogou, průvodci ji kdesi ukryli a následně jsme šli stopovat na silnici. Na vyklápěčce náklaďáku jsme se dostali do rezervace, kde nás pár asi sedmiletých špuntů odvezlo na piroze na druhou stranu laguny, kde jsme byli ubytovaní. V dřevěné kóji na nás čekala dřevěná pryčna s propocenou madrací a moskytiérou. "Záchody jsou zde!", řekl majitel a odvedl nás dozadu za obydlí, kde trůnily dva splachovací záchody. "Splachuje se to takhle", řekl a ukázal a sud s vodou. "A tady je sprcha!" dodal a ukázal na další kabinku, jejíž dveří jsem se skoro bála dotknout. "Těší mě, já jsem majitel", dodal hrdě. "Také nás těší", řekla jsem.

Nafrněná Evropanka ale brzy dostala na pamětnou a měla možnost si uvědomit, jak se asi cítí indián z Amazonie v civilizaci. Jako v jiném světě. Jako já v džungli. Zatímco náš průvodce ulomil tu a tam kus nějaké rostliny, aby z ní udělal výborný čaj nebo nám ji nabídl k jídlu, zatímco sedmiletí špunti řídili pirogu v laguně plné kajmanů a piraň jako dětskou lodičku v českém rybníce, nebo zatímco majitel-šaman (šaman nebo feťák, vyberte si) viděl duchy prostřed- nictvím jedné halucinogenní rostlinky, já jsem si zamotala nohy v gumovkách do liány a vzápětí se praštila do hlavy o kmen přes cestu, zeptala jsem se, zda jsou kajmani vegetariáni a jako třešničku na dortu jsem pak při focení Hvězdopravce a nalovených piraň udělala neprozřetelný krok zpět a i s foťákem jsem spadla do vody oné laguny plné piraň a nevegetariánských kajmanů. Nic se mi nestalo, jen jsem byla celá od bláta, foťák přestal fungovat, Hvězdopravec se málem počůral smíchy a oba průvodci se evidentně zděsili, jak zajistí během příštích dvou dní moji bezpečnost.

Ale to, že jsem teď tady je důkaz, že se jim to podařilo. A to, že třetí den už jsem se sprchovala ve sprše plné havěti s nepopíratelným požitkem je důkaz toho, že člověk je tvor tvárný. Čehož důkazem byl možná i celý náš pobyt v Chile, který se dne 22.2. skončil, a my vám tu naposledy takhle máváme.



Letadlo nás odneslo na starý kontinent na jih Francie. Snad vám odtud brzy zamáváme zde.

Zase Chile

Na Vánoce jsme si odskočili na deset dní do Evropy, abychom strávili svátky s rodinou a možná tak trochu i proto, abychom věděli, do čeho jdeme. Těsně před Štědrým dnem jsme tedy po více než třiceti hodinách cesty konečně přistáli v Marseille a zamířili do jedné přilehlé vesničky za tatínkem Jeanem, milenkou Marií a do jejich domu, kde oba provádějí komunistický experiment s okolní zvířenou. Oba totiž stále konají dobro, a tak se jali sdílet svůj nadbytek se vší zvěří, co měli na dosah, tj. s kanci v lese kolem a s myšmi v garáži. S kanci to dopadlo tak, že si postupně odrzle místo nedůvěřivého (nebo možná nevěřícného) pozorování z dálky začali chodit na procházku na terasu domku hledajíce cokoli k jídlu, a když jednou jeden poměrně velký kanec, zcela politicky nekorektně, chtěl převzít nad tím vším absolutistickou moc a na milenku Marii, která si vyšla na terasu na cigaretu, výhružně vrčel, došlo oběma experimentátorům, že kanci ještě jaksi nejsou na komunismus dost zralí. Oba vzali hole a vzpupného kance zahnali do lesa. Ale protože je třeba se dobrých úmyslů nezdávat jen kvůli nějaké té facičce, a od té doby mu a jeho stádu nosí krmení d lesa daleko od domu.

S krmenými myšmi to byl krátký proces. Neudělal ho však ani tatínek Jean, ani milenka Marie, nýbrž krysy nalákané myší potravou, které, opět neznalé faktu, že v domě je místa a jídla dost pro každého potřebného, myši buď sežraly, nebo možná jen vytlačily za hranice království, kde létají kusy francouzského sýra do huby. Tatínek Jean a milenka Marie však celou tu krysomyší válku svým chovancům tolerovali a vítězné krysy krmili nezištně dál. Až do doby, kdy se ukázalo, že nevděčné krysy rozhlodaly v garáži, co mohly. "Pytlíky s korálky jsem tam měla", naříkala milenka Marie: "a všechny je rozhlodaly a korálky jsou teď všude". Zdálo se, že to, že se krysy dotkly soukromého vlastnictví, nakonec přeci jen zvítězilo, a tatínek Jean a milenka Marie se rozhodli, že taková zvůle se trestá. Ale ne trestem smrti, nýbrž vyhoštěním. Žádné zabíjecí pasti, tedy, řekl rozhodně tatínek Jean a začal vymýšlet důmyslné pasti na fotobuňku, aby do nich krysy chytil. Ale ouha, ukázalo se, že zatímco na kance stačí obyčejná hůl, krysy jsou chytré a dobře ví, jak na to. Do pasti se vždy chytila jedna jediná, pak všichni pochopili, jak věc funguje, a už se nechytil nikdo. S třemi chycenými krysami ve vězení a s pastmi, které zely prázdnotou, rozhodl se tatínek Jean odstranit z garáže všechno, co by se dalo sníst, a na možné vchody a východy do garáže nalíčil další pasti. Ne ovšem smrtonosné, nýbrž stylu: odejdi v pokoji, ale už se nevracej (neb se vrátit nelze). Jinými slovy, vytvořil nevratné východy. Krysy ve vězení ale dál krmil, protože krysí práva jsou krysí práva. Krysáci v zajetí tloustli, a otisky krysích zubů na všem, včetně kovových skříněk, přibývaly dál. Tatínek Jean usoudil, že krysy v zajetí určitě tajně dávají svou potravu volným druhům, a tak odnesl zajatce do exilu do jednoho opuštěného domu ve vesnici, kde je vypustil. Rozhlodávání majetku ale pokračovalo a k odchodu z garáže se nikdo neměl. Zvlášť ne proto, že si velmi inteligentně uměl z nalíčených pastí vzít kus sýra sám, aniž by se do nich chytil. "Krysí Einstein", řekl tatínek Jean, když jsme přijeli. Nejdřív s láskou, ale když našel rozhryzané zapomenuté boty, po Hvězdopravecku vybouchnul: "Já jsem mu dal možnost odejít. Kašlu na něj, koupím past, co ho zabije, a budu mít pokoj". Podle posledních zpráv se ale krysí Einstein těší stále dobrému zdraví a předpokládám, že o pastech už toho ví tolik, že možná jednou nějakou sestrojí a pokusí se do ní chytit majitele onoho nikdy nekončícího sýra. Jen doufejme, že je krysák znalý lidských práv a nebude to past smrtonosná.

Na druhou stranu je fakt, že tatínek Jean a milenka Marie nemají televizi, kvůli zlotřilým vydřídušským operátorům také nemají internet a telefon, a protože domek leží pod kopcem, který stíní signálu, nemají ani mobil. Podobnými historkami za dlouhých zimních večerů tedy vezmete zavděk.

Kromě Vánoc probíhajících v krysím království s celou dlouhou a širokou rodinou (u stolu nás bylo přesně 21) jsme si odskočili do Orange za Drahoumatičkou, a pak už jsme si to letěli do české kotlinky za Golemky, Brašulí, Janou a malou Maruškou. Tam se jedlo, pilo a konstatovalo, že české pivo se za poslední rok značně zlepšilo. Následovaly dva dny zpět ve Francii a už jsme byli na letišti v Marseille domáhajíce se nástupu do letadla.

Doslova. Během naší návštěvy v Evropě nám propadlo chilské povolení k pobytu, ale podle toho, co nám řekli chilští celníci a Chilané (včetně Janice Slepice a jejích kolegyň), propadnutí není problém, zažádáme prostě až po příjezdu, jako obvykle, a vstoupíme jako turisté. Vstoupit do Chile je lehké jako facka, pokud tedy nemáte zakázaný sýr, celníci vám dají štempl do pasu a je to. I dle stránky ministerstva zahraničí se vás maximálně můžou zeptat, zda máte na pobyt v Chile dost peněz, což se gringos, o nichž se předpokládá, že mají kapsy plné zlatých cihliček, samozřejmě nikdo neptá.

"Kde je vaše zpáteční letenka?", zaskřehotal na mě zaměstnanec Air France na přepážce v Marseille upravuje si svůj hitlerovský knírek. "Já žádnou nemám, já jedu zpět, bydlíme v Chile", řekla jsem. "A kde je vaše povolení k pobytu?", řekl Fašoun. "Tady, ale propadlo na konci roku 2011, před třemi dny. O prodloužení požádáme, až přijedeme", řekl Hvězdopravec. "Tak to ale jedete jako turisté", řekl Fašoun. "No," řekla jsem. "Tak to musíte mít zpáteční letenku, když tam nebydlíte", řekl Fašoun. Po chvíli vysvětlování, že po nás nikdo žádnou letenku u vstupu chtít nebude, ježto Chilané do své země pouštějí západní turisty ochotně a rádi a že nám bylo potrvzeno, ba dokonce doporučeno, udělat to s cestou do Evropy takhle, protože jinak jsme riskovali být v době odjezdu bez pasů (a strávit tedy Vánoce v Chile), Hvězdopravec našel v peněžence jakýsi doklad o tom, že žije v Chile, vydaný francouzskou ambasádou, s platností až do roku 2014. "No vidíte", řekl Fašoun: "A paní má nějakou takovou kartičku?". Nemám, naše ambasáda podobný cár plastu nevydává, ježto kdo kdy slyšel, že by ambasáda nějaké země na cizím území měla právo vydávat oprávnění k pobytu na tomto území. Odolala jsem pokušení se fašouna zeptat, co by řekl na to, že by ambasády afrických zemí ve Francii začaly vydávat podobné kartičky platící jako povolení k pobytu, a soustředila jsem se výhradně na to, abych ho požádala o zavolání nadřízeného, což Fašoun udělal s podezřelou ochotou. "Mám tu osobu českého původu v nelegální situaci", řekl důležitě do telefonu: "Chce jet do Chile, ale má propadlé vízum. To je niet, že ano..." Čekala jsem, že příští telefonát bude rovnou Gueantovi, Sarkozymu nebo dalším podobným náckům, jejichž téměř čtyřleté vládnutí dalo prostor podobným lidem, aby mě vyhostili, kam patřím. "Nechce pochopit, že nemůže odletět bez zpáteční letenky. Můžes jí to prosím přijít vysvětlit?" Nadřízený, chlápek napoleonského vzrůstu a charakteru, přišel vzápětí. Ne, řekl, bez zpáteční letenky nikam. "Ale proč? Co vám je do toho, jestli nás do Chile pustí nebo ne?", úpěli jsme. "Dostaneme kvůli vám pokutu, když vás do Chile nepustí", tvrdil Napoleon. Samozřejmě, že i v tom se Napoleon pletl, jak jsem zjistila, když jsem později psala reklamaci na Air France. Případné pokuty a sankce musí uhradit ten, kdo cestoval bez náležitých dokladů. Zkoušeli jsme Napoleonovi vysvětlit, že máme diplomatický status, ale Napoleon, znalý zřejmě všech dokumentů světa, říkal, že doklad o tom, co mu ukazujeme, o tom doklad není a, znalý všeho ostatního, že astronomové podobný status nemají a co navíc že ta osoba českého původu, je snad ona astronom? Hvězdopravec křičel, že jsem jeho žena a že proto jsem úplně ve stejných podmínkách jako on, že se o nás stará Hvězdárna, ale Napoleon řekl: "Nemá vízum, tak mi je jedno, co mi tu vykládáte. Kdybych já chtěl, tak bych vás mohl pustit, ale jde o to, že mi nedáváte žádné záruky, že to bude bez problémů". Viděla jsem, že čas nástupu do letadla se hrozivě blíží a věděla jsem, že jestli nám letadlo uletí, letenka zpět do Chile propadne. Řekla jsem Hvězdopravci, že ztrácíme čas a že prostě koupíme tu podělanou vratnou letenku a budeme si pak stěžovat. "No to si klidně stěžujte", ječel Napoleon: "Klidně bych vám mohl ukázat směrnice, ale jsou v angličtině.", chtěl mě zastrašit. "Směrnice si strčte někam", řekl nakonec Hvězdopravec. "Jak prosím?!", řval Napoleon: "Když já budu chtít, tak neodletíte ani jeden!!!!" Zdálo se, že setkání s blbcem dospělo ke svému přirozenému konci, pomyslela jsem si. Na přepážce Air France jsme koupili moji zpáteční letenku za 3000 euro (inu, kdyby se nás Chilané pak chtěli ptát, zda máme dost peněz, byla by to jistě záruka), kterou jsme naštěstí mohli i dle limitu na kartě zaplatit. "Ale v Chile ji vrátit nemůžete...", řekla paní na přepážce Air France. "Jak nemůžete?", řekla paní, co letenku nakonec vystavila, protože první paní spadnul systém: "Kdo vám takovou blbost řekl?"

První paní ale měla pravdu. V Chile letenka nejde vrátit, respektive místní Air France pravila, že trvat to bude asi měsíc a dají nám pak šek v pesos. To je ekvivalent chilského "bude to trvat věčnost a nejspíš ty peníze nikdy neuvidíte".

Hvězdopravec se mě pokouší přesvědčit, že dopis Air France na dvě stránky je moc dlouhý, jenže já nějak nevím, co z něj vyškrtnout.

Fašoun a Napoleon pravdu neměli. Na hranicích po mě přirozeně nikdo můj cár papíru za 3000 eur nechtěl, dostali jsme jako obvykle razítko, aniž by nám byla položena jediná otázka a razítko bylo dokonce i správného data.

Celý čtrnáctihodinový let jsme strávili usazeni uprostřed skupiny asi čtyřiceti čínských turistů, kteří jistě letenky Čína-Chile neměli pouze tam a jež tedy Air France nechala spokojeně nastoupit, nedbajíc, že hned za celní kontrolou vůdce skupiny sebral všem svým svěřencům pasy. Číňané hned po nástupu do letadla usnuli, ignorujíce, že Air France kvůli nim zapnula i naše obrazovky v čínštině. Později se pár Číňanů probralo a začalo sledovat americké komedie a dokumenty o letech do kosmu, většina ale klimbala dál. V polovině letu letuška však vzadu v letadle vybalila k volnému braní karton zmrzliny Haagen Dazs a nastal zmatek. Jedna Číňanka si toho všimla a začala si cpát nanuky do kapes a všude, kde mohla, prchajíc rychle mezi své soukmenovce, budíc je ze spánku a ukazujíc jim ony slastné plody blahobytu. Soukmenovci se rychle začali zvedat a utíkat pro nanuky, budíce i ty největší spáče. Jedna Číňanka probudila i podřimujícího Hvězdopravce a než stihl otevřít oči, měl v náruči tři nanuky. Po nevěřícném otevření očí zjistil, že nejen, že to studené jsou nanuky, ale že mu do tváře zírá cizí žena. Číňanka zase viděla kulaté nevěřícné oči a bleskurychle nanuky sebrala: "Hihihi." zasmála se a odběhla rozdat nanuky pouze šikmookým.

Sčítajíc jablka a hrušky jsem přemýšlela o tom všem a říkala jsem si, jak tenká je hranice mezi demokratickým státem a zvůlí a o nebezpečí extremistických hlasů, jaké zaznívají i u nás. A myslela jsem na ty, kteří se rozhodli žít jinde, než kde jejich předkové prohlásili, že tady je ta nejlepší země oplývající strdím a mlékem a že tady se bude žít a komu zde dovolíme žít s námi, to se teprve uvidí. Moje kamarádka Jeanne jednou řekla, že jsme jako psi značkující své patníky. Myslela jsem na to, jak každý očůraný patník má pak ta svá, zaručeně nejlepší a jediná možná, pravidla chcaní, kašlaje na pravidla ostatních očůraných patníků, ježto, jak známo, je to vždy Náš Patník, který stojí ve středu světa. A tak jsem dnes, jako chytrá horákyně, vdaná v Chile, registrovaná ve Francii a stále svobodná v České republice, kde momentálně nejsem občan s občanským průkazem, neb ten je třeba si opatřit výhradně Čechách, ambasády to neumí a neumí ani poslat žádost, a na Vánoce bylo pochopitelně na příslušném úřadu zavřeno (prý dostanu pokutu, že jsem si občanku nevyměnila už v říjnu, když mi propadla) a ve Francii mi zase nezbývá než doufat, že francouzskému buldočkovi budou chcanky chilského podvraťáka dost dobré na to, aby uznal, že s Hvězdopravcem žijeme víc než rok ve společné domácnosti, a vydal mi carte de sejour. V Chile se potýkám u části populace s předsudkem bohaté gringy, kterou kde který Chilánek lehce přechytračí, ve Francii jsem pro některé lidi trpěná osoba českého původu, i když s nadějí, že letošní volby ukážou, že trpěná byla především Sarkozyho partička. Myslela jsem na to všechno a byla jsem ráda za úsměvné krysí historky lidí jako je tatínek Jean. A myslela jsem na to, že přeci pocházím ze stejné země jako Kafka.

A tak vám do nového roku přeju, abyste potkávali hodně krysích lidumilů, málo Fašounů a Napoleonů a abyste sebe dokázali poznat dobrotu od patlání strdí po celé hubě až do očí. A přeju to i všem třem svým zemím, protože se zdá, že všechny tři to opravdu potřebují.

P.S. V prvním čísle letošního Respektu konečně vyšel článek Jana Jindry o studentských bouřích v Chile. Bohužel placený odkaz je zde. Do článku Jana Jindry, který vyšel na Babišově České pozici, jsem si tu dloubla zde a s autorem jsme v komentářích pak vedli plamennou debatu, z níž je jasné především to, že moje výhrady k článku byly dané tím, jaká orientace celého příspěvku se po autorovi chtěla, aby příspěvek vůbec mohl být publikován. Respekt se zdráhal, ale nakonec článek vyšel v mnohem ambivalentnější, objektivnější podobě. Debata z blogu se přenesla v prosinci rovnou na střechu našeho domu k několika lahvím piva a já připíjím na zdraví lidem, kteří mají podobnou houževnatost v boji s orientovanými médii. A Respektu dávám Despekt za foto pouličních nepokojů s komentářem "Tentokrát se ještě vrátili do lavic", které je článku přidalo. Toto je nezávislost pohledu?

O nebeských výškách v Atacamě

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

Lůzrovky

Když jsem se vrátila z první etapy výstupů na malé milé vulkány, pobyla jsem tři dny v Santiagu a zase se vrátila za Hvězdopravcem, Sylvainem a Pathfinderem, který se v té chvíli už jistojistě změnil v plechovku plnou odpadků a páchnoucích svršků. My tři lyžaři jsme pak zdolali postupně Antuco, Chillán Nuevo a Nevados de Chillán, z nichž poslední v řadě od nás vyžadoval výstup neméně než 2000 výškových metrů a následný sjezd po ledovci, Pathfinder zase zvládnul dalších 1000km, a prázdniny byly za námi.

Skoro celé dva dny mi vydrželo nadšení být zase ve městě, takže když kluci už den po návratu začali horlivě plánovat, že o víkendu pojedeme zdolávat další kopce, nemohla jsem, než si přát, aby všechen sníh co nejrychleji roztál. V pátek, třetí den po příjezdu, jsem ale dostala obvyklou alegrii na všechno santiagské, což večer završila návštěva jazzového klubu El Perseguidor, jež se vyznačuje tím, že zvuk je mizerný a konzumace povinná, a tak majitel nepovažuje za nutné, aby servis nebo nabízené jídlo a pití bylo kvalitní a lákalo ke konzumaci samo o sobě. "Chi chi chi, le le le, viva Chile!" cedila jsem skrz zuby, když jsem si to kolem jedenácté šinula domů, protože déle jsem v zakouřeném klubu s hudbou nazvučenou tak mizerně, že byly slyšet pouze bicí, prostě nevydržela.

Druhý den jsme vstali a po pouhých čtyřech, pěti hodinách obvyklého chaotického balení jsme nacpali Pathfindera lyžemi, botami, hůlkami, cepíny, mačkami, lanem a dalšími nezbytnostmi a vyrazili jsme směr Paso Los Libertadores s cílem dojet do lyžařského střediska Los Penitentes, které leží na argentinské straně And. V autě jsme seděli zase jen Hvězdopravec, Sylvain a já, protože Hvězdopravec na internetu zjistil, že vleky ve středisku jsou již zavřené, a výlet měl tedy smysl pouze pro skialpinisty.

Když jsme stoupali serpentinami do 3200m vysokého průsmyku pod Aconcaguu (na fotografii vlevo vzadu), neviděli jsme, kromě zčernalého sněhu tu a tam po stranách silnice, ani vločku, a když jsme konečně po dvou hodinách čekání na hranici dorazili do Los Penitentes, ukázalo se, že výlet pro skialpinisty rozhodně také smysl nemá a mnoho věcí bylo najednou jasných. Například ta, proč je lyžařské středisko zavřené. Kromě sandbordistů se v něm zkrátka nikdo nechytal a nápadně mi to celé začalo připomínat lyžařský kurz v sedmé třídě základní školy, kdy jediných pár metrů čtverečních sněhu bylo na jemně skloněné Jelení louce, kam jsme chodili kilometry s lyžemi a botami na zádech celý týden.

Co teď? ptali jsme se na cestě dolů na argentinskou stranu. Vzadu v kufru nadskakovaly tři páry skialp, které jsme dle vzoru běžky, sjezdovky, přejmenovali prostě na lůzrovky. Pojedeme do Mendozy, rozhodli jsme nakonec. Konec konců, před námi byla nejen volná neděle, ale i pondělí, protože na něj připadl státní svátek objevení Ameriky, který se zde nazývá el día de la rasa, den rasy. Inu, politická korektnost je tu odtud potud. Jak jinak by se také v reklamě na veřejně prospěšnou telefonickou linku, kam chilský občan může udat souseda, jež bije svou ženu, mohl objevit slogan Denuncia al maricón que maltrata a una mujer, neboli Udej toho teplouše, co zneužívá ženu!

Mendoza je centrum vinařského kraje, takže se zdálo, že sjíždět bude co, ale hned po příjezdu se ukázalo, že v tom rozhodně nebudeme sami. Všechny hotely byly plné. Asi u pátého pokusu najmout si pokoj jsme si řekli, že to je pech, u desátého, kdy jsem vlezla do hostelu plného náctiletých popíjejích víno, že to vypadá opravdu špatně, a u patnáctého jsme už opravdu hledali, co to šlo. Když tu jsem zahlédla keramický diskrétní nápis "Hotel Venezia". Na dveřích bylo napsáno "otevřeno 24hodin denně", tak jsem zazvonila a čekala. Otevřelo mi mladé děvče v typické zástěře služky, děvče tak ošklivé, že mi nahnalo hrůzu, a zeptalo se, co chci. Máte pokoje? Pro tři? Slečna se na mě divně podívala, ale řekla, že ano, a pozvala mě na prohlídku. Hotel smrděl kouřem a v pokoji bylo kromě postele i izolepou poslepované roztrhané koženkové kanape. 130 na noc, řekla slečna, což bylo poměrně zadarmo, a tak jsem se šla zeptat Sylvaina a Hvězdopravce, kteří čekali v Pathfinderovi, aby nám někdo neukradl naše lůzrovky, co si o tom všem myslí. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se. "Mmmmm....ne?!", řekla slečna. Kluci se nejistě ošívali, až slečna, která v tu chvíli již pochopila, jak se vztahy mezi námi mají, řekla: "No, my jsme spíš hotel hodinový, ale občas tu nějaký turista přespí..." a bylo vymalováno. V hodinovém hotelu jsem spala jednou, a to v Bolivii na nádraží, a jako zkušenost mi to úplně stačilo.

Bez dalších důvodů k ošívání se jsme tedy zaplatili 440 pesos za noc v poměrně luxusním hotelu, který ještě měl pokoje k dispozici, a vydali jsme se zdolat první z argentinských steaků, který nás během pobytu čekal.

Druhý den jsme se vydali na projížďku vinicemi a k našemu překvapení jsme zjistili, že žádná z vinic nemá otevřený ochutnávací sklípek, jak tomu bývá ve Francii. Lůzrovky v kufru auta spokojeně nadskakovaly a libovaly si, jak se v tom pěkně vozíme. Okolo třetí nás nakonec moje neschopnost navigovat, kterou jsem se pokusila schovat za slova "ženská intuice", zabloudila na vinici Altus, kde konečně otevřeno bylo. Dostali jsme na ochutnání oběd a dvě lahve vína a sedíce na sluníčku na terase jsme opět blahořečili všem zodpovědným za to, že Argentinci existují.

Odpočinutí, zrestaurovaní a o tucet lahví malbecu a merlotu bohatší jsme se vydali shánět ubytování na nadcházející noc. Ukázalo se ale, že jsme také o jedinou mapu Argentiny chudší, neb jsme ji neprozřetelně nechali v Altusu na stole - lůzrovky byly rády, že přízeň k nim stále trvá - a tak jsme jezdili prostě jen tak nazdařbůh. Cabañas v celém údolí pod Tupungatem byly opět všechny zoufale plné. S nocí na spadnutí jsme nakonec dojeli do vesničky Manzano, kde jsme našli pěknou cihlovou cabañu o jaké by se nám v Chile ani nesnilo, za 300 argentinských pesos. Bylo vyhráno.

Následující den okolo poledního jsme naložili opět Pathfindera a majitel cabañi nám doporučil, ať se jdeme najíst do vesnice. Zdolat ještě poslední steak před návratem do Chile se nám zdálo jako dobrý nápad, a tak jsme jeli. Již kus před restaurací bylo jasné, že sami nebudeme, neb příkop byl plný nedbale zaparkovaných aut. My jsme Pathfindera nechali pod stromy za restaurací a už jsme si to šinuli ke stolu. Z parrilly to vonělo a přímo u ohně bylo k servírování připraveno cosi, co vypadalo jako dvě krávy rozříznuté napůl. Ačkoli byla teprve jedna hodina, dostali jsme poslední nezarezervovaný stůl a číšník nám začal vysvětlovat: "menu je pro všechny stejné, stojí 90 pesos, nejdřív empanady na předkrm, pak je pizza a salátový bar, ten je vevnitř, vezmete si, co chcete, pak jsou klobásy a hovězí, po něm přijde pečené kůzle a nakonec selátko a dezert", zakončil udýchaně, jako kdyby to všechno právě spořádal. Inu, nejsme žádné padavky, řekli jsme si, požádali jsme o láhev malbecu, a vzpomínajíc na Velkou žranici jsme citovali: "Il faut manger, sinon, tu ne vas pas mourir. Jíst je třeba, jinak neumřeš."

Restaurace se plnila rodinami, parkoviště pod stromy auty zaparkovanými jedno přes druhé tak, že by to ani Chilané nezvládli, a na náš stůl přistály postupně empanady a pizza a byl čas také na bohatý salátový bar. V něm bylo kromě salátu k dispozici také několik druhů šunky, neb Argentinci považují zelené hlavně za pěknou ozdobu talíře, nikoli nezbytně za jídlo, ale od Alvarita dobře víme, že umění argentinského asada je především nenacpat se dopředu, protože to hlavní teprve přijde. Hovězí, kůzlátko, selátko. U selátka paní u stolu vedle prohlásila, že je už tak najedená, že nemůže ani dýchat, ale jinak se všichni činili tak, že by vegetarián vyhlásil světový smutek. Děti běhaly mezi stoly a olizovaly kosti, dokonce i kojenci prostě dostali místo dudlíku kus hovězího boku a všude vládla blažená spokojenost jakou může vyvolat jen tuk tekoucí po bradě a lahve malbecu vypité ve veselé a dobré společnosti.

Přišel čas na dezert, jímž mohl být kus čokoládového dortu nebo ovocný salát. Ti, kteří si dali salát, za to sice sklidili posměch, neb ovocný salát, to je tak trochu jako hodit ručník do ringu, ale my tři nezkušení Evropané jsme už opravdu neměli ani místečko. A navíc nás čekaly serpentniny do Pasa Los Libertadores, abychom se zase vrátili do Chile. Bylo nutné tedy vyjet, protože bylo jasné, že na hranicích budeme čekat. Na rozdíl od Argentinců totiž Chilané vždy bedlivě kontrolují, zda se jim do země neveze nějaká potravina, která by nebyla úplně plastová jako jejich juguito nebo nový vynález, marshmallow s výstižným jménem Substancia, a která by mohla nakazit jejich zemědělství, a tak jsou čekací fronty dlouhé.

Tentokrát jsme kromě potravin v našich žaludcích měli s sebou pouze muesli tyčinky, sušenky, čínské polévky, plastový sýr mantecoso a jedno vakuově balené chorizo, potraviny zakoupené v Chile a určené pro naše skialpinistické výstupy, potraviny, kterých se v Argentině pochopitelně nikdo ani nedotkl. Přesto jsme do prohlášení o potravinách napsali, že potraviny máme, abychom se vyhnuli případným problémům. A dobře jsme udělali. "Hm...", zamyšleně se podíval celník na chorizo. "Ale to je vakuově balené a vyrobené v Chile", řekla jsem. "Ne, chorizo je španělské", řekl celník a utnul tím diskuzi trhajíce vakuový obal a házejíce chorizo do nádoby s chlorem. "Vakuově balené to sice je", dodal: "ale když to vyjede z Chile, tak nikdo neví, co se v tom chorizu vyvine, a to může být nebezpečné."

Jistě, pane celníku. Ještě by mohl do Chile někdo provézt něco dobrého a co pak s tím.

A tak jsme zase zpět v zamořeném Santiagu mezi řidiči, kteří jsou kromě běžného latinskoamerického stylu kamikadze navíc značně nerudní a vždy připraveni zabránit tomu, aby byli předjeti soupeřem, pardon, autem vedle, a připravujeme se na přežití zbytku roku do Vánoc, neb po skončení svátků je zase nutno předstírat činnost. Nejméně do Dušiček, kdy jsou dva dny volna. Lůzrovky v listopadu ale už rozhodně nevytáhneme, a tak jsme je uložili do komory. Léto může začít.

Guanaco, lama, Llaima a konečně Mařenka

Jestli si dle titulu článku myslíte, že jsem pod vlivem mařeny, jak se alespoň za mého mládí říkalo marihuaně, moc se pletete. Jen jsem se snažila nějak do jedné věty sestavit kopec událostí posledních dní.

A když jsme u kopce, začněme tedy Llaimou. Minulý týden jsme se s Hvězdo- pravcem a Batmobilem Pathfinderem vydali po Rutě 5 na jih, abychom v Puerto Montt, tisíc kilometrů od Santiaga, vyzvedli tatínka Jeana a milenku Marii, kteří tam doletěli z jejich výletu po Patagonii. Tisíc kilometrů za den, navíc po dálnici oplývající hojně chodci, cyklisty, slepicemi, kravami, ovcemi a tentokrát dokonce i jedním autem jedoucím pomalu v protisměru v odstavném pruhu, je přeci jen fuška, a tak jsme se rozhodli zastavit se na noc u jurodivého podivína Emilia. Kromě kopce Llaima tam na nás čekal také kopec vynikajícího kuskusu, který pro nás udělala Farida. Llaima je sopka, kterou se nám několikrát nepodařilo zdolat, a to z různých důvodů. Tentokrát se stalo, že Batmobil měl ráno jedno kolo prázdné a oprava nás zdržela natolik, že jsme se pod Llaimu do lyžařského střediska Las Arauca rias dostali až kolem jedné. Rozhodli jsme se tedy využít přiblížení se vrcholku vlekem, za což by nás ortodoxní skiaplinisté jistě okamžitě zbavili tuleních pásů, ale alespoň jsme mohli vidět, že na vleku k Llaimě vedoucí na rozdíl od minulé zimy nechybí většina kotev. Loni jsme viděli jen jezdící navijáky a frontu lyžařů vyhlížející jeden z asi deseti navijáků, který stále kotvu měl. Dobří jsou, Chilané, říkali jsme si, v létě to opravili. Když tu jsme vyjeli nahoru a naše kotva se jako na potvoru nechtěla navinout zpět a už si to šinula dolů poskakujíc na sněhu. "Uřízni to, prostě!", zavolal vlekař na kolegu, který zevloval opodál, a ten hbitě vytáhl nůž a kotvu uříznul. A vysvětlení, proč kotvy na konci zimy chybí, bylo na světě.

I tak nám ale kvůli chybějícímu času nezbylo než skončit výstup na úplně stejném místě jako loni, protože slunce začalo pomalu ale jistě zapadat. Dolů jsme si to ale sjeli neuvěřitelně lehkým andským prašanem, ve kterém se lyžuje úplně samo, v zapadajícím slunci byl sníh úplně modrý a Llaima za námi rudá, a tak nám ani nevadilo, že budeme muset přijet ještě jednou.

Druhý den jsme kolem kouřícího Cordonu del Caulle, z jehož výbuchu byl neprávem obviněn vedle ležící vulkán Puyehue, dojeli do Puerto Montt, naložili tatínka Jeana a milenku Marii a mohlo na nás být zase vykonáváno nějaké to dobro. Milenka Marie to celé pozorovala skrz hledáček svého fotoaparátu, ve kterém skončily i takové lahůdky jako obrázky exkrementů nejrůznějších živočichů. Tatínek Jean zatím pokračoval ve sdělování svých návodů na to, jak správně žít a doháněl Hvězdopravce k šílenství tím, že nad každým haněným nápojem či potravinou skončil na konec tím, že začal onu věc, kterou si některý z nás hříšníků objednal, ochutnávat, či začal navrhovat, aby si s ním jídlo někdo vyměnil. Naše celkové ignoranství vůči jeho radám pak obvykle shrnul lakonickou větou "nikdo není prorokem ve své vlastní zemi" a dobro konal dál.

Projeli jsme ostrov Chiloé, a zase jsme se vrátili k Puyehue, protože tatínek Jean i milenka Marie trvali na tom, že musí kouřící sopku vidět. Milenka Marie sice trvala také na tom, že musí vidět miniaturní primáty, kteří na Chiloé žijí, ale neviděla z nich ani exkrement, a tak jsme se jeli podívat na čmoudíky Cordonu del Caulle. Kouřilo to pořád pěkně a řeky blízko vulkánu byly plné tzv. kamenů ponce, lehoučkých jako tvárnice, které plavaly na hladině. Kouř jsme s Hvězdo- pravcem mohli pozorovat také z vulkánu Casablanca, kam jsme se jednoho slunečného dne vyšplhali na lyžích. Opět to byl úžasný sjezd, kdo nezažil andský sníh nepochopí. I takový neumětel jako já vytvářel na stráních půvabné vlnovky a navíc nám zbylo ještě trochu času, abychom den skončili lyžováním v lyžařském středisku. "Máš bezva batoh", řekl na konci dne vlekař, který nás pozoroval během několika sjezdů, Hvězdopravci. Nevím, co tím jako chtěl říct.

Z Puyehue jsme jeli zase k Emiliovi, zkontrolovali jsme, že jeho jáma, kde buduje žumpu, je od léta pořád plná vody jak hrob svaté Ludmily - Emilio řekl, že si v jámě možná raději zřídí žabí farmu - a pak jsme se vydali do Termas de Chillán, abychom tatínkovi Jeanovi a milence Marii ukázali naši oblíbenou M.I.Lodge a tamní vulkány. To už jsme měli auto plné kamenů, kostí, částí rostlin, škeblí, to vše v čele s tulení lebkou a ohlodanou lamí hlavou, úlovky to milenky Marie. Jen asi metr a půl vysoký, desetikilový kaktusový kmen zůstal v předchozích týdnech na severu Chile na letišti, a to jen proto, že bylo jasné, že jí ho nevezmou do letadla. "To je jen tím, že jsme neměli dost času vyjednávat", řekl tatínek Jean.

Pondělí bylo dnem návratu do Evropy. Nebylo ani zemětřesení, ani vítr špatným směrem, ani sníh, a tak oba dva odletěli i s lamí hlavou a ostatními suvenýry. Batmobilem, jehož barva je opět pod nánosem špíny úplně nerozeznatelná, jsme dojeli domů a na mě tam čekala zpráva, že Mařenka je konečně tady. Moje první neteř. A ještě ke všemu v den mých vlastních narozenin. Nejspíš Brašuleho pokus zbavit mě tak na doživotí dárků k narozeninám ve svůj prospěch, ale stejně je to krasavice.

A tak už víte, kde se vzala lama, Llaima a konečně Mařenka, ale nevíte ještě nic o tom, co v tom všem dělá guanaco. Guanaco je typ lamy (respektive, těhle zvířat s dlouhým krkem jsou čtyři druhy: guanaco a vicuña jsou divoké, zatímco lama a alpaca domácí). Guanaco jsou známé tím, že značně prskají. A kde že jsem v Santiagu viděla guanaco? Přímo na Alamedě! Guanaco se totiž říká také obrněným vodním dělům chilské policie. A prskají pěkně a čím dál tím víc. Boj o chilské školství je opravdu bojem a nyní máme dva dny generální stávku, v ulicích rostou barikády a lidé večer tlučou zlostně do kastrolů co to dá. Protesty se rozšířily po celém Santiagu a na tomhle videu můžete vidět například policejní guanaco v chudé La Granje. Jistě chápete, proč se mi v tyhle dny nechce moc ven. Každopádně je to ale celé tak rozjeté, že myslím, že revoluci by nezabránila ani celá ZOO.

A tak vám přeju, ať si užijete ještě zbytek léta - sluníčko každým dnem nakukuje víc a víc sem k nám - zatímco my si ještě koncem září snad užijeme trochu andského sněhu. Hvězdopravec už několik dní nedělá totiž nic jiného než že vypracovává systematický plán zdolání všech vulkánů jihu během volna na dny nezávislosti. Jen si klidně čmoudi, Puyehue, však my se ti podíváme do kráteru!

P.S. Všechny fotky jsou zde.

Quintay a chilská sexuální výchova

Quintay je vesnice na pobřeží, asi 120km od Santiaga. To je pro Chilany co by kamenem dohodil, což dělá z Quintay oblíbené místo nedělních vyjížděk na oběd. O tamější restauraci Pezcadores jsme slyšeli tolik chvály, že jsme se tuhle neděli rozhodli prověřit ony lahůdky vlastními chuťovými buňkami. A nejen to, také stále hledáme nějaké místo, kde by se poblíž Santiaga dalo potápět, a je to opět Quintay, které nám bylo doporučeno. V neděli jsme se tedy s Hvězdopravcem nasoukali do Pathfindera, který má konečně zbrusu nové gumy, jako náhražku za ty, jež nám zničil autoservis Nissanu, v jedné ruce termosku a maté, v druhé sluneční brýle, a jelo se.

Sedíce na terase restaurace nad talířem machas s parmezánem jsme pozorovali, jak se na pláži vedle nás připravují frekventanti kurzu jízdy na mořském kajaku. Nejdříve se, navlečení v neoprenech, seskupili do kroužku a opírajíce se o pádla živě diskutovali nejspíše o včerejším fotbalu. Poté instruktor kurzu skoro upadl na zem, jelikož se pod jeho tíhou pádlo zlomilo, a na náš stůl přišel konečně aperitiv: pisco sour. Nemyslete si, že v Chile se pije aperitiv až po předkrmu, kdepak. To je jen bezchybná synchronizace místních číšníků, kteří ještě nedávno nejspíš pracovali jako holiči. Což mi připomíná, že Hvězdopravec byl tento týden u holiče, který zřejmě ještě nedávno pracoval jako automechanik, a to, co mu vytvořil na hlavě, nápadně připomínalo ozubené kolo. Výsledek to byl tak strašný, že dokonce i Sylvain vyprskl smíchy, když se Hvězdopravec, proměněn v pankáče nakaženého svrabem, od holiče vrátil do kanceláře. Nakonec se ale Sylvain ukázal jako kamarád a hned z práce odvlekl Hvězdopravce k sobě domů, kde ho bratrsky zarovnal strojkem, než mu dovolil vrátit se za mnou.

Ale zpět na terasu slavné restaurace Pezcadores, před níž se na pláži zatím diskutující kurz začal pomalu sunout k moři, samozřejmě bez kajaků, a jehož instruktor zahodil zlomené pádlo, nahradiv ho pádlem jednoho z frekventantů. "Všichni do vody", zavelel, a já jsem byla ráda, že sedím ve svém teplém svetru na terase na podzimním sluníčku, které stále ještě přeci jen trochu hřeje. Do dvanáctistupňového oceánu by se mi opravdu nechtělo. Na břehu zůstala jen dvě děvčata, všichni ostatní plavali k bójce kousek od pobřeží. "To jsem zvědav, kolik to nadělá mrtvých.", řekl Hvězdopravec skepticky, sleduje, kterak se plavci zmateně obrací tu na břicho, tu na záda, plavouce občas cosi, co vypadalo jako znak, ale při čemž vyndavali obě ruce z vody zároveň.

Mrtví nakonec nebyli žádní, ale že jim trvalo vylézt zase na břeh. Na náš stůl zatím přistálo sépiové rizoto a rybí steak, stydnoucí ve větru, který se začal zvedat. Chopili jsme se vidliček a nožů, účastníci kurzu pádel, a zatímco my jsme se zařízli do steaku, účastníci se zase seskupili do kroužku a opřeli se. Pádlo se tentokrát nezlomilo žádné, vedoucí kázal a kázal, my jsme jedli a pili, a vítr foukal. Po půl hodině bylo jasné, že oceán možná mrtvé nenadělal, ale vítr a promočené neopreny plavců, kteří po půl hodince plavání v dvanáctistupňové vodě v onom větru postupně modrají a do jednoho se třesou jako dávič, zajistí alespoň pořádnou chřipku. "Hlavně teď nesmí nikam do tepla.", řekla jsem Hvězdopravci: "Nezapomeň, že v Chile je příčinou nastydnutí prudká teplotní změna!"

Dopili jsme kávu, od níž by člověk za onu cenu čekal, že bude alespoň dobrá, nebo k ní bude kousek čokolády (ach, jak nám chybíš, Buenos Aires!), kajakáři se stále klepali na pláži, zaplatili jsme a vyšli ven, projít se. Chodníček vedl mezi pár staveními pod strmými stráněmi padajícími skoro přímo do moře k bráně, u níž bylo napsáno: vstup 500 pesos. "No to si snad dělají legraci, tady se platí fakt za všechno", řekla jsem, ale pak jsem si všimla, že vedle brány je vrátnice a nad ní nápis: "Vstup do historické velrybárny". Ve vrátnici seděl malinký mužík tak vysušený od větru moře, že jsem se divila, že v poryvech jeho kůže nešustí jako staré listí. "Pojďte, pojďte", zval nás, odhalujíc dásně se všeho všudy čtyřmi žlutými spodními zuby. Pokud jsem dobře rozuměla, protože jeho přízvuk byl tak silný, že jsem si nebyla jistá, zda vůbec mluví španělsky, řekl asi toto: "Támhle jsou čtyři sály, které vysvětlují, co se tu dělo. Pak jděte k majáku, tam, jak je napsáno nevstupovat, tak tamtudy, vstupte tak jako tak". Za mužíkem byla cedule: "Zde informace v angličtině". To, že v celé továrně nemluví anglicky ani veš, je mi ale úplně jasné. Anglicky v Chile nemluví totiž skoro nikdo.

Prošli jsme obrovskou halou, v níž na stěnách viselo pár fotografií z padesátých let, na kterých se muži v holínkách naparovali stojíce na mrtvých tělech velryb modrých, největších zvířat na světě, dvakrát větších než dinosaur. V dalším sále byla tma a na promítací plátno běželo video. Jednalo se o film, kupodivu v angličtině se španělskými titulky, což je v Chile nevídané. Usadili jsme se na studené dřevěné židličky v improvizovaném kině a hleděli na to, kterak velryba jí cedíc plankton přes dlouhé zuby, a poslouchali jsme, kterak velryby hlubokými tóny komunikují na kilometry. V následujícím záběru začaly velryby vyskakovat do vzduchu: "Samci předvádějí svou sílu.", řekl komentátor ve filmu. V dalším záběru velryba plave na hladině a kolem ní to vře velrybáky. "Velrybí samice plave na povrchu a chrání se, protože ještě není připravena k páření", pravil vypravěč: "Samci vystrkují své 3,6 metrů dlouhé penisy. Velrybí penis je velmi pohyblivý. Varlata váží tunu a při kopulaci uvolňují litry spermatu." Kamera zabírá zmatený pohyb těl velryb, jen občas to sem a tam smýkne penisem, který ve skutečnosti vypadá jako dlouhý list. "Zdá se, že samice změnila názor a rozhodla se potopit. Postupně se s ní páří celé hejno samců", říká komentátor anglicky a na obrazovce běží velrybí porno a k tomu anglické vysvětlení, kterak to ti samci dělají, aby to byli právě oni, co se stanou otcem. No toto, myslím si.

Další film je španělsky a je o želvách v Kostarice, následující zase španělsky a o hvězdicích, a poté konečně něco lokálního, film o velrybích jatkách, které byly původně na místě, kde právě sedíme. "No jo, to byly časy to, to jsme lovili velryby", říkají pamětníci na videu: "To si čovek tenkrát neuvědomoval, že to není to, humánní, zabíjet ty velryby", přemýšlí pán s přízvukem tak silným, že opět pochybuju, zda vůbec mluví španělsky: "Velrybí maso, to je pochoutka, je pěkně měkoučké", rozzáří se mu nakonec očka. "No to my sme někdy slyšeli, jak to mládě pláče, protože my jsme mu zabili tu, maminku," říká další muž, v němž poznáváme o dobrých deset let mladší a o několik zubů zubatější verzi vrátného: "Ale pak už žádný velký velryby nebyly, tak sme zabíjeli ty malý, páč už byly jen ty malý". Následující titulek holedbavě naznačuje, že v roce 1967 byl lov ukončen. Pravda sice je, že z komentáře, že velryby se do zátoky vrátily až třicet let po ukončení lovu, je jasné, že lov byl ukončen hlavně proto, že žádné velryby k lovení už nezbyly, ale celá expozice se evidentně snaží namluvit, jak je to celé pěkně ekologické a že dnes už se podobná zvěrstva nepáchají. Chce se mi zakřičet: Ne HidroAysenu!" Copak budou asi vykládat muzea v Patagonii za padesát let?

Sál se zatím zaplnil lidmi, a když naskočí znovu film v angličtině, na jehož konci je ono velrybí porno, Hvězdopravec mě zatahá za rukáv: "Jdeme?" Rozhlédnu se po sále a pokušení je větší než já. V sále sedí pohodlně usazených několik rodinek z Vitacury, nóbl čtvrti na východě Santiaga, s dětmi. To si nemůžu nechat ujít. Vysvětluju plán Hvězdopravci a už už sledujeme, proč má velryba tak velké zuby. A jak duní vodou samčí zpěv, aby velryba lépe slyšela. Děti i paničky z Vitacury sledují vyskakující samce, spokojeně chroupou chipsy, pijí cocacolu, jen chlapečka pod námi video nudí, protože je kupodivu v angličtině, a on ještě neumí číst. Maminka ho drží na místě, jen se pěkně koukej a uč! "...páření. Samci vystrkují...." řekne pán, titulky jdou pod obrázky a v sále to vře víc než na plátně. Paní blízko dveří bafne děti hlava nehlava a rychle je vyvádí ze sálu. Maminka pod námi najednou netrvá na tom, aby se chlapeček ukázněně díval a rychle ho pouští se sevření. Chlapeček odchází. Školák vedle nás evidentně už umí číst a strká spiklenecky loktem do tatínka vedle s přidušeným smíchem. Sál se rychle vylidňuje. "Zdá se, že se velryba rozhodla potopit", říká pan komentátor a titulky pod ním. "Postupně se s ní....", pokračuje pán anglicky, ale teprve teď si všímáme, že titulky záhadně zmizely. Tohle evidentně není ani pro dospělé uši, taková prasárna, nebo spíš velrybárna. Sál už je stejně ale skoro prázdný.

Inu, a to si vezměte, že v Chile ročně otěhotní a dítě donosí desetitisíce nezletilých matek, což je při stejně velké populaci jako mělo bývalé Československo, opravdu dost. Ve třídách základní školy je třeba hned několik těhotných žaček. Hádejte proč.

Vyšli jsme ze sálu a diskutujíce o tom, jak je to se sexuální výchovou v Chile a kolik stížností asi muzeum dostane, jsme vystoupali k majáku. Zezhora jsme v zapadajícím slunci viděli, že mořské kajaky konečně dorazily od břehu k oné bójce, k níž před více než hodinou účastníci kurzu doplavali v rámci tréninku.

A to je všechno. Jen jsem zvědavá, přes jaká slova ve vyhledávači se mi teď budou čtenáři dostávat na blog.

Trocha čerstvého vzduchu

To by mě zajímalo, co si vážený čtenář představí, když čte titulek tohoto příspěvku. Že bych zase kázala něco o smogu? Hladiny znečištění jako každou zimu sice stoupají, můj atopický exém mi o tom dává jasné zprávy a hlava mě bolí mnohem častěji než dřív, ale nad tímhle tématem jsem již zlomila hůl. Nebo milého čtenáře napadlo, že se bude jednat o další rozvinutí tématu o zákazu bomb se slzným plynem, které tu policisté vrhají na manifestanty? Také ne, ačkoli manifestace pokračují. Zákaz bomb trvá, ale vláda našla novou výmluvu, jak zakázat zároveň i manifestace, alespoň ty v centru. Při té páteční totiž došlo k incidentu, kdy hrstka manifestantů zbila jednoho policistu. Samozřejmě si myslím, že tlouct policistu skateboardem je pitomost, a třiadvacetiletého dobrovolného hasiče z chudé La Granji, který se do rvačky vrhl a zachránil tak policistovi život, považuju za hrdinu. Zároveň ale nechápu, že vláda volá k odpovědnosti za takové zvěrstvo organizátory manifestace, kteří si podle ní neuvědomují, jak riskují bezpečnost lidí, když manifestace svolávají. Připadá mi to celé jako argument sadistického násilníka, že oběť na sobě měla krátkou sukni a tím ho ke znásilnění vyprovokovala. Kdyby možná vláda sázela méně na represi, na manifestace by chodilo méně individuí, kteří si jdou hlavně bouchnout. A za zcela nepřípustné považuju použít incident jako výmluvu pro odsunutí manifestací z centra. Vzhledem k tomu, jak se místní hlavní sdělovací prostředky zdráhají cokoli o manifestacích psát, je jasné, že pokud manifestace nebudou v centru, nemají vlastně žádnou účinnost, neb se o nich nikdo nedozví.

Ale k čerstvému vzduchu. K dobrému vzduchu. V dobrým vzduchům. K Buenos Aires.

Argentinská metropole je od Santiaga vzdálená hodinu a půl letadlem a z dobrého vzduchu nemá pouze jméno. Vydat se tam má zkrátka stejný účinek jako vynoření hlavy ze zatouchajících vod Mapucha. Nedá se sice zcela říct, že se v Santiagu neděje vůbec nic, ale každý, kdo, jak říká Ofelie, chápe důležitost kavárny, se tu po určité době cítí jako lev v kleci. Santiago má sice pár divadel, pár klubových kin a zcela jistě i nějakou hudební scénu, ale dozvědět se o věcech je těžké, a ještě těžší to máte, pokud chcete mít pár oblíbených míst, kam se jen tak vydat na blind. Ačkoli bydlíme uprostřed Bellavisty, "bohémské a kulturní čtvrti", jak se o ní hrdě hlásá na cedulích, naše výlety "na blind" do hrstky klubů, která tu je, končí většinou stejnou frustrací, jako když se v supermarketových jahodách pokoušíte najít chuť jahod z babiččiny zahrádky. A i když nejdeme na blind, výsledek je jistý jen, co se týče jedné věci: přemrštěné ceny.

A už vůbec nemluvím o tom, jak jsou na tom Chilané s knihami a kavárnami. Kaváren je tu pár a většinou jako kavárny sice vypadají, ale chutnají jako nescafárny. Sednout si ke kulatému stolku na dřevěnou židličku zkrátka na udělení titulu "kavárna" v mých měřítkách nestačí. A na knihy je tu stále strašlivě vysoká daň, takže nejen, že je tu nikdo nekupuje, ale obchody s nimi prodávají především drahé knihy fotografií na křídovém papíře, které slouží jako dekorace. Jinými slovy, za Pinocheta se tu pokoušeli zabránit lidem, aby se vzdělávali, četli a samostatně mysleli, ale i nynějším politikům jde podobná věc do krámu a daň zůstává. Mimochodem, stav, který panuje v Chile, bych ráda použila jako argument proti zvyšování DPH na knihy v Čechách. Nevím, zda důvody onoho zvyšování jsou skutečně ekonomické a můj selský rozum o tom značně pochybuje, protože ceny dělaly knihy nedostupné už, nebo možná ještě, v dobách, kdy jsem žila v rodné kotlince, takže podle mě musí být jejich prodej v celonárodním měřítku tak zanedbatelný, že změna DPH příjem státu rozhodně nevytrhne. V Chile tedy v současné době většina obchodů v univerzitní čtvrti prodává náhradní díly k autům a ojedinělé obchody s knihami kousek dál na Alamedě jsou plné napůl knih a napůl sošek svatých. Když potřebujete nějakou knihu a máte-li štěstí, že knihu má knihovna, můžete být jejím čtenářem celé dva dny. Dva dny je totiž zcela absurdní výpůjční lhůta naší univerzitní knihovny. Většina lidí tedy buď kopíruje, co najde v knihovně, nebo co si vypůjčí od kolegů, a v případě nutnosti nakupuje přes internet. A odkud že je to i s poštovným levnější a hlavně, hlavně tam nějaké knihy jsou?

Z Buenos Aires.

Jednadvacátého května je tu Den námořnictva, oslavuje se čmajznutí moře Peruáncům a Bolivijcům a bitva u Iquique, při níž hrdině zahynul generál Pratt, když skočil z chilské lodi na peruánskou. Skok se španělsky řekne "salto" a můj kolega Hernán, věrný čtenář satirického týdenníku The Clinic, který nenechá prezidentu Piñerovi projít ani jedno přeřeknutí, řekl, že je zvědav, jaké řečnické salto zase Piñera, chilská verze Milouše Jakeše, předvede, a zadoufal, že stejně jako Pratt spadne přímo do nepřátelské vřavy. Já jsem byla ale hlavně ráda, že právě proto, abychom mohli poslouchat prezidentovy moudrosti, byla zrušená sobotní výuka a rozeslala jsem mail se zprávou, že dvacátého května se jede na víkend do Buenos Aires.

Připojil se k nám Sylvain a Lucka. Cílem cesty bylo užít si maximum muziky a kaváren, koupit Freudovy Sebrané spisy, projít obchody s knihami, pojíst něco kravičky, pít kvanta maté jako správný Argentinec, projít trhy na San Telmo a najít originální a pěkné kousky do šatníku, zkrátka, dělat všechno, co se nám v Santiagu dělat nedaří, tedy až na to jezení kraviček. Ale i to má v Argentině úplně jiný rozměr a když v den odjezdu naháněč před restaurací řekne: "Chcete jíst parillu?" váš napůl zděšený a napůl neprodlené zvracení naznačující výraz v obličeji ho rozesměje: "A, nechcete, až pocaď máte hovězího, co? Chachacha....ne, prosím, ne, už žádné hovězí!" Naštěstí ale nemusíte pořád jíst maso, ale užijete si i vynikající pizzu a těstoviny, to vše zalévané argentinským vínem, které tu na rozdíl od Chile nepijete mezi zavalitými mrňavými hosty lemtajícími coca colu, ale mezi snědými elegány, kteří stejně jako vy ví, že jedině víno je tím pravým lékem na srdeční choroby.

Maté jsme pili také jinak než v Chile, protože tam ho pijí hlavně na jihu a nabídka tedy zdaleka není stejně rozsáhlá. V čínském obchůdku u apartmánu, kde jsme bydleli, byl maté celý dlouhý regál. Lucka v něm neomylně našla krále všech maté, třikrát dražší než značka Rosamonte, již pijeme v Chile, maté, které Alvara dohání téměř k slzám. Krabici s maté jsme odnesli do apartmánu v nádherné staré budově, jaké v Santiagu rovnají se zemí, aby mohli stavět moderní paneláky, a pobyt mohl začít.

Nebudu vám psát podrobně, jak jsme postupně naplnili všechny cíle, které jsme si pro náš pobyt vytyčili. Byli jsme na třech koncertech, v nespočetně obchodech s knihami, v ještě nespočetnějších kavárnách a restauracích a nakonec jsem sehnala i ony Sebrané spisy. Čas plynul rychle a jen tu a tam byl přerušen otázkou: "Proč proboha není Hvězdárna v Argentině?"

Protože Argentina nemá Atacamu. A nemá hory, museli jsme nakonec Chile připsat nějaké pozitivum.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Jaké to celé bylo se můžete podívat zde. Jak vidíte, moc města na fotkách není, ale přesto stojí za vidění, protože Sylvain je pan fotograf. Mé fotky asi hned tak neuvidíte. Nejen proto, že vedle oněch Sylvainových jsou velmi ubohé, ale také proto, že můj kabel od foťáku neunesl pocit, že se bude zase muset vrátit do Chile, a před El Ateneem, divadlem předělaným na velký obchod s knihami a kavárnu, mi prostě někde vyskočil z batůžku...

Velikonoce na Velikonočním ostrově

Velikonoční ostrov zná asi každý. Méně lidí už ví, že patří Chile a že se jedná o jeden z nejizolovanějších obydlených ostrovů. No považte, nejbližší obydlená země je odtud 2000km a jedná se o další pidiostrov. To, že lidé na tomhle sotva 30km dlouhém kousku zemičky začali tesat obrovské sochy, které pak postavili na pláž čelem do vnitrozemí, by se dalo podle mě klidně vysvětlit i tím, že si zoufale přáli, aby jim bůh seslal nějaké kamarády. Archeologové jsou ale úplně jiného názoru, jímž vás nebudu obtěžovat, jelikož zvídavý čtenář jistě nepotřebuje, aby mu přežvýkával svoje neznalosti podobný nedouk jako jsem já. Každopádně mi ale není jasné, jak je možné, že hrstka obyvatel, která na ostrově žila nejméně 400let, ale spíše mnohem déle, bez kontaktu s odlišným genetickým materiálem ze samých sňatků mezi soukmenovci nevypadá jako anglická královská rodina.

Když se naše letadlo začalo snášet nad malinký trojúhelníček zelené země pod námi, uviděli jsme první vulkány a jezera v kráterech. Zatajil se mi dech. Na Velikonočním ostrově dnes žije asi 5000 obyvatel, ale všichni jsou koncentrovaní v jedné vesnici. Zbytek ostrova patří sochám a hlavně koním, kteří se tu bezstarostně prohánějí jak se jim chce a občas se dokonce zajdou vykoupat do moře a vyválet se v písku, takže na jediné skutečné pláži ostrova, Anakeně, je napsáno: "Pozor na volně pobíhající koně".

Vystoupili jsme z letadla přímo na runway, která se táhne od jednoho pobřeží napříč ostrovem až k druhému břehu, a začali se shánět po ubytování. Na prvním rohu nám zastavil usměvavý Polynézan a řekl nám, že nás vezme, kam budeme chtít. "A kolik to stojí?", zeptal se Hvězdopravec. "Pro tebe je to zadarmo, příteli.", řekl Polynézan, což nás utvrdilo v tom, že tenhle ostrov patří k Chile hlavně na papíře. Vlezli jsme k Polynézanovi do auta a jeli jsme do prvního penzionu, který jsme měli vyhlídnutý. U moře se nám málem přimotali pod kola dva opilí mladíci: "Pch, Chilané" řekl Polynézan znechuceně: "Jezdí sem pracovat, pak se opijou a turisté si myslejí, že Rapa nui chlastají." Hlavně tedy neříkejme obyvatelům Velikonočního ostrova, Rapa nui, že jsou Chilané, zapsala jsem si za uši.

Asi v šestém penzionu konečně bylo místo. Dali jsme Polynézanovi spropitné, jelikož když nás tak přátelsky vzal do auta, je slušné se také přátelsky odvděčit, a čekalo nás seznámení s dalším jurodivým podivínem, Lionelem, Francouzem, který na Velikonočním ostrově žije již sedmnáct let. Na Velikonoční ostrov se přijel podívat po odkroucení základní vojenské služby na Tahiti, které patří k Francii, a už tu zůstal. Lionel má penzion se svou rapa nui ženou Titou a je nadšený archeolog amatér. Pracuje tedy také jako průvodce a během výletů po ostrově vám vysvětlí všech 850 teorií o tom, jak se dělaly sochy, proč, jak se trasportovaly, proč se transportovat přestaly, proč zůstalo spousta soch přímo v lomu, kde se tesaly, a tak dále a tak dále. Co se týče transportu soch, Lionel je jasným zastáncem teorie, kterou vyvinul český inženýr Pavel Pavel, a když slyšel, že jsem Češka, ukázal mi moai, který Pavel Pavel rozhýbal, žádaje mě, abych mu někde sehnala video chodící sochy. Čímž prosím laskavého čtenáře, který ví, kde by se něco takového dalo sehnat, aby mi to prosím napsal do komentářů. Můžete se ptát sami sebe, proč si Lionel video prostě nestáhne. Odpověď je jednoduchá. Na internetové připojení má na ostrově monopol chilská společnost Entel. Ale nesmějme se Chilanům. Na Tahiti žijící Francouzi mají připojení tak špatné, že jim nejde dokonce ani Skype, řekli nám na Tahiti expatriovaní spolu-hosté Fabien a Jesse. Oni i Lionel se tedy můžou na rozpohybování dívat tak maximálně na nákresech. Mimochodem, a proč se vlastně Pavel Pavel jmenuje tak divně? Chilané mají všichni dvě jména a dvě příjmení, Francouzi mají obvykle alespoň dvě jména, chudáci Češi jedno a jedno...a chudák Pavel Pavel jedno a to samé. Mít dvě stejná příjmení znamená v Chile být levoboček. A navíc nemít ani jméno? Zkrátka, rodiče Pavla Pavla mu to pro cestu do místních končin pěkně zavařili.

A byly prázdniny. Potápěli jsme se jako diví, využívajíce toho, že Pacifik má na ostrově 25 stupňů a neuvěřitelnou průzračnost, na rozdíl od kontinentu, kde má nejen maximálně 14 stupňů, ale navíc je prvních 10 metrů pod hladinou plné planktonu, takže nevidíte ani na tempo. Půjčili jsme si malý skůtr, na kterém jsme brázdili ostrov, co to dalo, a obdivovali moaie, kresby, jeskyně v lávových tocích, petroglyfy i zbytky stavení rapa nui. Každý den jsme pili nejméně jeden koktejl, protože džus na ostrově není žádné chilské juguito, nýbrž opravdický džus. Lezli jsme na vulkány, které jsou malé a milé nejen oproti malým milým vulkánům na jihu Chile, ale i proti těm v Českém středohoří. Dobře jsme spali a každé ráno prosili Lionela, ať udělá k večeři kohouta na víně, tradiční coq au vin. Na ostrově je kohoutů tolik, že byste tohle jídlo mohli jíst denně, ba co víc, toužíte ho jíst denně, neb vám kohouti nedají ráno spát. Lionel po kohoutech házel vztekle kameny a my jsme se mu smáli. Drbali jsme si komáří štípance. V botách jsme měli pořád trochu písku z pláže. Nevěděli jsme, kolikátého je, ani co je zrovna za den. Zkrátka to byly opravdické prázdniny.

A jsme zpět. Hned od první minuty jsme zase v realitě. Hvězdopravec odjel na Dalekohled a já jsem zpět ve všech svých aktivitách. "Pozor na tužky, jde Tereza!", smál se Rodrigo, můj vedoucí stáže v centru pro adolescenty v Lo Barnechey. Tenhle rok budu stážovat tam, možná budu pokračovat trochu na univerzitní klinice a dále zůstanu na telefonické lince a se svojí skupinkou těhotných adolescentek z jihu Santiaga. Pokračuju také s postgraduálem a s lekcemi češtiny. Jinými slovy, s cestami máme zase na chvíli utrum a školní rok po typicky chilsky lenivém začátku skutečně začal. Kurzy na univerzitě jsou navzdory všem slibům opět i v sobotu, takže počítám, že lezavé zimě zamořeného Santiaga jen tak neunikneme, a zuřím, že všechny svátky letos připadají na víkend. Na druhou stranu budu mít díky chilské dennodennosti ale zcela určitě o čem psát!

Chilanova práce a o Golemcích v Chile II.

Ve Francii se zcela politicky nekorektně ujalo úsloví "travail d'arabe", Arabova práce, které se vám bude hodit, když si jako náš kamarád Xavier například objednáte instalatéra, který, ač čistočistý Francouz, vám při zapojení bojleru a instalaci dřezu napojí odtok vody do starého plynového potrubí, což vytopí sousedy pod vámi, a bojler připevní tak dokonale, že v noci spadne a onen dřez rozbije. Když teklo potrubí minulý týden u Myriam a Lucky, přišli na to instalatéři hned čtyři a najednou. Vykopali do zdi první díru, nic nenašli, druhou, tam to také nebylo, až konečně u třetí závadu našli. Tři díry na čtyři šmudly bylo pro ten den už až až, a tak šmudlové, kteří si tu honosně říkají maestros, odložili další akci až na následující den, což přeloženo do češtiny znamená, "až nás budete dost dlouho otravovat po telefonu". Zřejmě jen díky tomu, že Lucka je blondýnka ale pak následující den maestros přišli, vyměnili trubku, která byla prasklá a tekla už tři měsíce poté, kdy se do zbrusu nového domu nastěhovali první nájemníci, a všechny díry po sobě zadělali. Lepší než Mefistofeles.

Jak vidíte, mezi Arabovou prací a Chilanovou prací je rozdíl pouze ten, že Arab je jeden a Chilanů je několik. A, abych neopomněla, Chilané si hrdi na vlastní práci nejednou nad staveniště vyvěsí chilskou vlajku a tu a tam se zaskvěje nápis mira como progresa Chile, podívej, jak Chile kráčí kupředu. Oplocení staveb a stavbiček pak obvykle nese nápis disculpen las molestias, estamos trabajando para Usted, tj. omluvte způsobené potíže, pracujeme pro vás. Jinými slovy, omluvte potíže způsobené tím, že pracujeme. Tak jak pracujeme.

To, jak Chilané pracují stále kupředu, mi v posledních dnech způsobilo tolik potíží, že jsem se stále nedostala k tomu, abych vám řekla, jak se tu u nás měli Golemci, alias mí rodiče. "Myslím, že se jim fakt chce přijet, jinak by za ty prachy mohli klidně někam jinam, třeba do Japonska" svěřila jsem se před jejich příjezdem kamarádce. Moji rodiče ale chtěli přijet sem a na rozdíl od minulého roku tak vybrali zemi, kde následně nenastalo žádné zeměstřesení ani žádná jiná přírodní katastrofa, a jejich pobyt proběhl bez ukradeného batohu, bez rozbitého autobusu, bez zapadnutí s autem na liduprázdném altiplanu a bez závěrečného zemětřesení a rozbořeného letiště. Celý se odehrával na stráních a vrcholcích And, ve střešním bazénu, u vínečka, v termálech, u prohýbajícího se stolu, v lagunách And, nebo na naplivaných lávových polích pod malými milými vulkány, které se chovaly zcela ukázněně a vypouštěly jen malinké čoudíky, aby se měli turisté na co dívat.

Golemci dostali také příležitost poznat tři z jurodivých podivínů, tedy tu a tam po Chile rozesetých cizinců, kteří tu poskytují ubytování. Nejvíce jurodivý jim nepochybně připadala El Medina pod vulkánem Llaima, již vlastnoručně postavil polofrancouz a poloital Emilio. Emilio, který pochází původně z velmi komplikovaného pařížského předměstí a který v Evropě pracoval jako sezónní číšník či kuchař, žije pod Llaimou již devátý rok a v nevyčerpatelném pracovním zápalu na svém pozemku vytváří nejrůznější stavby, které pak jeho žena Farida, napůl Tunisanka, napůl Italka, zařizuje a dekoruje. Emilio nemá rád bílou, a tak pořídil dřevěné ostění všemu, včetně ledničky a záchodových mis. Každý večer u večeře nám pak vykládá jako vždycky o svých plánech, které mu tu a tam zhatí zemětřesení, tu a tam velmi výbušný vulkán Llaima, tu a tam nepřetržitý déšť, ale na Emilia jsou všechny přirodní živly krátké. "Víš, co je tohle?", ukazuje mi Farida míchačku, v jejímž otvoru místo malty a písku kvetou muškáty. Míchačka, nebo květník?, zaváhám v duchu. "To je Emiliova pračka", řekne Farida. "V tom si pral, když přijel do Chile." El Medinu máme s Hvězdopravcem moc rádi, protože se tam člověk cítí napůl jako doma, a napůl jako ve fantastickém filmu. "He he, tak kdypak ho zdoláte, ten vulkán." směje se nám Emilio, když už potřetí odjíždíme, aniž bychom se podívali Llaimě do kráteru. Nedá se nic dělat, budeme muset přijet zase.

Cesta na jih Chile nám také odhalila tajemství záhady, kterak je možné, že při zablokování brzdy Pathfinderova kola, o němž jsem vám psala v minulém příspěvku, a poté, co s oním zablokovaným kolem ujel obchodní zástupce Nissanu dvacet metrů, nedošlo ke zničení přední pravé preumatiky. Zničená byla totiž zadní levá. Obchodní zástupce Nissanu není sice dost chytrý na to, aby věděl, že při jízdě se zablokovaným kolem dojde ke zničení pneumatiky, ale zase je dost mazaný na to, aby svou vlastní neznalost snažil všemožně schovat, a tak nám při opravě Chilanovy práce, tj. při opravě opravy brzd, které se zablokovaly po pouhých deseti kilometrech jízdy, dali přední kolo dozadu a bylo vymalováno. Autorizovaný servis Nissanu se v té chvíli dal shrnout do slov: oprava brzd: 300 euro. Čekání na technika s nepojízdným autem: hodina času. Sebrala jsem všechnu svou znalost chilské povahy do hrsti a poslala hned po odjezdu Golemků šéfovi Nissanu stížnost vyhrožujíc jim advokáty, četníky, televizí, peklem a hromy a blesky tak pasivně agresivně dokonale, že jsem následující den konečně mohla říct: nové pneumatiky: 300 dolarů. Dostat typicky chilsky neochvějně netečného obchodního zástupce do stavu zuřivosti: k nezaplacení. Tohle že je onen Ferda Diaz, který na moje otevřené hromy a blesky, že jak si mohli dovolit vrátit nám auto v podobném stavu a že jsme mohli být mrtví, pravil, že jsme nutně museli s tím autem něco provést my? Hvězdopravec si mne ruce, i když jsme ještě žádné pneumatiky nedostali.

Kromě potíží způsobených tím, jak jde Chile kupředu, které mě připravily o většinu času po odjezdu Golemků, pomalu nabírám zase pracovní rytmus. Univerzita sice ještě nezačala, ale už zase horlivě pracuju v asociacích. A lezu do kopce. Minulou sobotu jsme tréninkově vyběhli na Provincii (2750m), což znamenalo nejen zdolat 1750 výškových metrů, ale též večer přezout zničené nohy z pohorek do lodiček a odebrat se na večírek u příležitosti ročního výročí svatby Margaret a Johna. Podobný výcvik v zatínání zubů se bude hodit, nejen na Chilanovu práci. V pátek se vydáváme v sestavě Hvězdopravec, Sylvain a já na Plomo, 5400m, rozložitý vrcholek nad Santiagem.

Maté, kajmani a jezuité

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.