Maté, kajmani a jezuité

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.