Bouřka

Těžké, šedé, vodou nasáklé mraky zakrývají slunce a vzduch by se dal krájet - zato dýchat se skoro nedá. Je vedro a každý metr vás stojí velké úsilí, jako by vám ten mrak seděl přímo na hrbu na zádech. Po čele vám stéká čůrek potu. Pak se zvedne vítr a ulicí žene prach, odpadky a dokonce i vývěsní tabuli, kterou restauratér na rohu zapomněl uklidit. Šlápnete pořádně do pedálů vašeho starého rozvrzaného kola, abyste to stihli, než to vypukne. Jenže vítr vám teple fučí přímo do tváře a máte pocit, že šlapete na místě. Zdálky uslyšíte hřmění. Jedna, dvě, tři... počítáte pomalu od chvíle, kdy na obzoru uvidíte blesk. Jak daleko je to? A pak se v jediném okamžiku konečně spustí liják a vy jste do vteřiny mokří až na kost. Ještě, že už to máte domů jen kousíček. Když konečně poutáte kolo venku ke kandelábru, místo potu vám po nose stéká Niagára. V předsíni po vás zbyde na podlaze louže, jen doběhnete do koupelny pro ručník, osušíte si vlasy a už sedíte u okna a díváte se na to divadlo.

Takhle si pamatuju bouřky na začátku léta v Grenoblu, tedy až na to, že můj první byt neměl předsíň. Pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se, jak liják čistí Augiášův chlév Rue de Toillettes. Pamatuju se na svého kamaráda Brazilce Andrého, který v těhle deštích připomínajících mu rodnou hroudu, vybíhal ven, odhazoval tričko a s rukama rozpaženýma směrem k nebesům tančil jako blázen. Pamatuju se, jak nás kolikrát bouřka zastihla v horách a já se bála. A pamatuju si na Meike, když jsme s ní, Xavierem a Hvězdopravcem lezli na Dent de Crolles a kolem nás to blýskalo, jak utíkala a při každém blesku si lehala na zem. Xavier se jí smál, že určitě, když bude utíkat rychle, bleskům uteče. Schovali jsme se pak v jakési chajdě nacpané k prasknutí a někdo z jejích dočasných obyvatel nám tam věnoval pivo.

V Santiagu ale můžu akorát tak vzpomínat. Od listopadu do dubna tu ani nekápne a pokud sem skočíte jen na dovolenou, máte podle statistik rozhodně větší šanci zažít tu zemětřesení než bouřku. Musím říct, že mnohem, mnohem větší šanci, protože zatímco zemětřesení jsem tu už zažila tolik, že je nedokážu spočítat, bouřka byla dnes poprvé za dva roky, co tu žijeme.

Kolem sedmé slunce pokryly černé mraky, které dosud visely pouze nad vysokánskými vrcholky And. Usoudila jsem, že je na čase přerušit své prázdniny u bazénu a o chvíli později jsem to celé už pozorovala z našeho okna. Na obzoru se začalo skutečně blýskat, lidé v ulicích začali běhat, z dáli se ozvaly první sirény a nezbytné troubení automobilistů vzrostlo s každým bleskem nejméně dvakrát.

Pravda, část sirén se rozezněla také proto, že kousek od nás jako obvykle kamion strhl telefonní a elektrické vedení, takže vypadla elektřina a nefungovaly telefony. "Můj kamion je vysoký předpisových 4.1 metru", hájil se jeho řidič později v novinách: "a cedule říká, že na most se může s autem až 4,2." "Lidé ze sousedství na tuto závadu již dlouho poukazují.", uzavřel pan novinář svou reportáž - musím říct, že dost přesně, protože, co si pamatuju, vedení je stržené pravidelně od té doby, co v Bellavistě bydlíme - a mohlo se dál blýskat na časy.

Napadlo mě, že sice vím, že náš vysoký dům je antiseismický a že při velkém zemětřesení loni v únoru nepraskla ani zídka, ale že vlastně vůbec nevím, jestli má hromosvod. Když tu tedy spíš jsou ta zemětřesení než bouřky. Na chodbě se začali rojit sousedé. Nevím, zda si to zamířili do bezpečí do přízemí, nebo to naopak šli celé sledovat na střechu. Jak je tak znám a jak jsem je viděla reagovat při požáru, který se odehrával přímo vedle nás, dám krk za to druhé.

Noviny na internetu okamžitě uveřejnily článek proč je bouřka, o kolik klesla teplota, ale hlavně, jak se chovat. Nezdržujte se k blízkosti věží a stromů, hlásí místní úřad pro přírodní katastrofy, a hlavně, hlavně netelefonujte, když se blíží blesk. Pevně doufám, že sousedi, co zatím vyšplhali na střechu, vědí, že nemají telefonovat ani se zdržovat okolo okrasných keříků v koutě střešní terasy.

Kolem deváté konečně padla noc a začal ten opravdický ohňostroj. Ulice Bellavisty zůstaly ten večer prázdné, jen na jedné terase v ulici levného piva Pio Nono seděla skupinka odvážlivců a u každého blesku provolávala slávu a aplaudovala. Jak říkám, ohňostroj.

Jen ani nekáplo, když nepočítám pár směšných kapiček, které jsou dobré tak maximálně k ušpinění oken.

Trochu zklamaně jsem musela o hodinu později konstatovat, že na nebi jsou už zase vidět hvězdy. Bylo po bouřce. Zdá se, že máme zase na dva roky vystaráno...