Desperate housewife

Konečně mám prázdniny. Je únor, Santiago se vylidnilo a všechna místa, kde pracuju, jsou zavřená. Zavřená je i univerzita, za což bychom měli všichni panu děkanovi poděkovat, protože jinak by školní rok asi plynule přešel do toho nového, tak jako první semestr plynule přešel do druhého, aniž bychom měli chvilku volna. Původně jsme měli rok končit okolo Vánoc, ale druhý semestr byl snad ještě větší zmatek než ten první. Dlužno říct, že to bylo tentokrát ani ne tak tím, že se při plánování zapomnělo na státní svátky (a kdo by chodil do školy na prvního máje, že?), ale tím, že se do plánu nezahrnul fakt, že tento semestr přijedou přednášet na různé konference zajímaví hosté. Semestr má neuvěřitelných sedmnáct týdnů, a jak se rušilo během roku, tak se přidávalo v lednu. První týden, druhý a nakonec třetí. Další už se přidat nedal, a tak se začaly nahrazovat dva týdny v jednom. Většina z nás dokonale ztratila přehled, který profesor přednáší v rámci kterého předmětu, protože předměty jsou obvykle bloky s různými profesory. I když se všechno nahradit stejně nestihlo, čtvrtý týden se už musely odevzdat všechny práce a univerzita slávabohu zavřela.

Osmadvacátého, poslední den, jsem se doplazila na univerzitu s jazykem na vestě, s kamarádkou Karen, která mi pomáhala s opravami, a s pracemi v tašce. V patiu bylo úplně vymeteno, jelikož se zdá, že i ti potrhlí humanisté, z jejichž učebny se obvykle ozývají strašlivé skřeky, jak si tam od plic hrajou asi se svým primitivním já, mají lepší plánovací schopnosti než my, dědicové francouzského strukturalismu. Inu, ne nadarmo měl Lacan tolik přátel surrealistů. Před záchody seděl jediný živáček s nosem zabořeným v notebooku. Moje spolužačka Valentina, mistryně světa v absurdních dopravních nehodách.

Během čtrnácti dní, kdy byla oficiálně konečně certifikovaný řidič, měla pět nehod, z nichž jedna zahrnovala kamion, jedna zlotřilou bariéru pro pruh určený autobusům, jedna rampu na parkovišti a jedna bláznivou sousedku. Kamion sice vypadá možná ze všeho nejnebezpečněji, ale nehoda to byla ze všech nejnevinnější, ježto zahrnovala pouhý náraz. Zlotřilá bariéra byla o něco komplikovanější, protože se Valentině, váhající mezi pruhem pro autobusy a běžným pruhem pro auta, dostala přesně mezi kola, a Valentina tak pokračovala v jízdě s jedním párem kol předstírajícím, že je autobus, a s druhým párem v normálním pruhu. Nevědouc, jak se s takové patálie dostat, neb ji to v autoškole neučili, Valentina zastavila a mobilem zavolala svého přítele, aby ji přijel zachránit. O pár dní později volala znovu, když chtěla rychle zaparkovat v podzemním parkovišti na místě hned vedle sjezdu do další úrovně a zatímco pravá polovina auta se rozhodla parkovat, levá chtěla evidentně sjet dolů. Auto museli nakonec tahat lanem. Nehoda se sousedkou zahrnovala pouze rozbitý blinkr, ale protože to byla bláznivá sousedka, podala na Valentinu trestní oznámení volajíc po vyrovnání u soudu. "Zničilas mi život!", řekla nakonec prý Valentině, která odmítla zaplatit pronájem auta, kterým by sousedka jezdila, než jí v servisu blinkr vyměni. Po téhle příhodě Valentina řízení vzdala.

"Ahoj, jak se máš?", řekla jsem. "Dobře," řekla Valentina po chilsku, a následně dodala, že jí chybí posledních pět stránek z poslední práce a že má ještě čtyři hodiny, než sekretářka vybírající práce půjde domů. Její přítel sedí kousek od ní a opravuje a formátuje to, co už je napsané. Je sice inženýr, ale co se dá dělat. Zkonstatovaly jsme, že i špatných deset stránek je pořád deset stránek, a že až nám je vrátí jako nedostatečné, tak je stejně budeme muset předělat. Ale až v březnu, prázdniny nás neminou. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna. Tak s chutí do toho.

Pak jsem práce odevzdala a prázdniny mohly začít. Šly jsme se s Karen najíst do chrámu Hare Krishna, který je hned vedle univerzity a který je asi jediným místem v Santiagu, kde vegetariánka Karen nemusí třikrát vracet jídlo vysvětlujíc, že i šunka je maso, že dokonce i krevety jsou maso, a že ústřicová omáčka a priori také obsahuje maso. Myslím, že být v Chile vegetarián, je jasně také být buď strávníkem Hare Krishna, nebo konzumentem kuchařových slin, co vám vzteky do jídla naplival. Karen to raději ale neříkám.

A tak je ze mě zase na měsíc zoufalá manželka na plný úvazek. Hvězdopravec kutí cosi strašně důležitého a navíc má v únoru turnus na Dalekohledu, a tak se potíme v Santiagu a já vzpomínám, jaké to bylo, než jsem začala být pracovně činná.

Především se tedy snažím vyřešit věci, co jsem během roku nestihla. První v seznamu byla výměna mojí sim karty. Sice ji mám pouhé dva roky, ale v poslední době už se mi nedařilo dovolat vůbec nikomu, protože pokaždé, když jsem chtěla vytočit nejaké číslo, karta se zablokovala, vytáčejíc tak akorát mě. Bylo nutné vyndat baterii, sim kartu trochu podrbat po zádech a promnout mezi prsty, a na třetí pokus se obvykle nezablokovala. Ani vám nebudu říkat, jak kruté je v takovém případě, když vám to na druhém konci drátu nikdo nebere a je nutné volat mu na jiné číslo.

V úterý jsem tedy nakráčela do servisu mé společnosti Entel, vystála jsem frontu a nakonec stanula tváří v tvář zavalitému brejlounovi s cedulkou Jaime Jimenez. Paní, co odcházela přede mnou, ho na rozloučenou objala a skoro se slzami v očích sténala: "Moc, moc vám děkuji!" Jaime je můj člověk, rozhodla jsem se.

Jaime rovnal na stole papíry, což nebyl náznak ignorance, pouze pokračování v řešení úkolů pěkně popořadě, jak mu přišly na mysl. Že Chilané nemají tlačítko seřaď úkoly podle priorit jsem se vám nedávno snažila naznačit prostřednictvím popisu fungování číšníků v kavárně. Asi po pěti minutách se mě zeptal, co mám za problém. Nejde mi simka, hm, pokýval hlavou a začal zvolna hledat nějaký telefon, který by to vyzkoušel. Telefon našel, ale nešla mu do něj moje baterka, takže bylo též nutné najít baterku jeho telefonu. To vše se odehrávalo velmi pomalu za otázek jak se mám, jak se jmenuju, jak se mi líbí Chile, odkud jsem, zda mám děti a manžela, zkrátka, odehrávalo se to po chilsku. Pak Jaime zkonstatoval, že moje simka opravdu nefunguje a rozhodl se, že ji je tedy třeba vyměnit.

"Bude vás to stát 4000 pesos," řekl.
"Jak to? To přece není moje chyba, že jste mi dali vadnou simku!", řekla jsem já. V tónu Jaimeho hlasu jsem totiž zaslechla naději, že nic platit nebudu.
"Jak bych ti to vysvětlil, Terezko", řekl Jaime a zvrátil se do opěradla židle: "To je tím, že to není chyba Entelu, to je chyba té simky."
Nechala jsem prostor pro ticho.
"Ale když nahlásíš, že jsi kartu ztratila," řekl nakonec Jaime: "Tak máš právo na novou zdarma."
A, vida! Když zákazník kartu ztratí, chyba Entelu to evidentně je. No sláva!
"Tak nahlásíme, že jsi kartu ztratila?", zeptal se zádumčivě Jaime. Ujistila jsem se, že si budu moct nechat stejné číslo, a Jaime už vytáčel na svém služebním telefonu horkou linku Entelu, abych mohla nahlásit, že jsem ztratila telefon. "Řekni jim, že jsi ztratila jenom kartu", poradil mi: "Jinak ti budou chtít prodat telefon."
Slečna na lince to zblajzla i s navijákem a řekla, že do patnácti minut bude karta zablokovaná a může mi být vydána nová, zdarma.
"Patnáct minut? Patnáct minut? To je dlouhá doba. Móc dlouhá doba", mumlal si Jaime pod vousy hned poté, co vyřešil telefonický hovor od jakéhosi nervózního zákazníka, který se dožadoval, aby mu už konečně bylo dodáno cosi, kvůli čemu už několikrát volal. "Vždyť jsem vám říkal, že to udělám, jak nejrychleji budu moct! Já tu mám zákazníka.", řekl Jaime nakonec a zavěsil. "Hm, móc dlouhá doba."
"Tak se na to podíváme", dodal zasmušile a jal se volat na horkou linku sám. "Můžeš mi to zablokovat hned?", zeptal se operátora. Dle familiérnosti, s jakou to udělal, jsem ho začala podezírat, že horká linka sedí vedle v místnosti.
A bylo zablokováno a mohla jsem tedy dostat novou kartu zdarma. Volám třikrát sláva. Jak je pěkné, když věci fungují! Co na tom, že tak trochu po chilsku.

Z dalších dobrodružství ženy v domácnosti bych vám mohla ještě povědět, že se mi podařilo se poprvé v životě totálně ztratit v obrovském nákupním středisku, a to, jak jinak, s košíkem po okraj plným nákupu, který se sestával především ze zásob pastisu, Plzeňského a lahví vína. Ne, že bychom se neživili ničím jiným, ale zbytek koupím kousek od nás na trhu Vega a do supermarketu jedu tak jednou za měsíc. Tlačíc košík před sebou jsem tedy bloudila chodbami nákupního střediska sem a tam a hledala směrovku, co by mě dovedla k parkovišti jménem Las Condes. Všude byly směrovky na parkoviště Kennedy, na obchodní domy, na záchody, na restaurace a na zdravotní středisko, které je součástí onoho příšerného kolosu, jen na parkoviště Las Condes nikde ani ťuk. Marně jsem očima pátrala po obchodech, kolem kterých jsem jistě prošla, jako Jeníček s Mařenkou pátrali po drobkách chleba, a jako Honza s ranečkem buchet jsem zauvažovala o tom, zda podklesnout či nepodklesnout na lavičku s jednou Plzničkou připomínající mi domovinu. Ze skleněných vitrín zíraly nepřítomně skelné pohledy figurín navlečených v módních oblečcích. Jak to fičelo od klimatizací, moje dlouhá sukně se mi zamotala do koleček košíku a skoro mě strhla k zemi. Když tu, jako Krakonošovým zázrakem, uviděla jsem na obzoru obchod Mac Online. Kolem toho jsem určitě prošla na začátku! Pak už to šlo jedním vrzem. Mac Online, pekárna, obchod s květinami. Těmihle dveřmi jsem sem došla. Nad dveřmi zlověstně visela šipka: parkoviště Kennedy je odtud 500m támhletím směrem. Bludičky jedny zatracené, zdá se, že schválně strhaly všechny směrovky na parkoviště Las Condes. Za pár minut jsem byla konečně u Pathfindera. Byla jsem skoro stejně ráda, že ho vidím, jako když se vracíme z nějakého pořádného výstupu.

K mým zálibám ženy v domácnosti patří, jak jinak, také dívání se z okna. Ve vyhořelé diskotéce pod našimi okny se čile po chilsku pracuje. Dělník, co budovu, které chybí střecha a ze které zbylo jen okolní zdivo, opravuje, si v ní také zároveň zbudoval dočasné sídlo a kromě něj tam bydlí ještě jeho žena a jejich malé děcko. Na část zachovalého zdiva zavěsili plachty, aby měli stín, pod ně dali vařič, aby žena mohla vařit, a batole se celý den může do sytosti vyřádit mezi troskami či obdivně zírat z bezpostřední blízkosti, jak se tatínek umí ohánět zbíječkou. Protože je ve dve horko, dělník pracuje hlavně v noci při svitu lamp. Začínám se tešit, až diskotéka zase otevře a bude konečně klid. Tímhle tempem to bude za nějakých pět, deset let.

Jinak se v Santiagu hasiči činí pořád stejně. V pondělí hořelo zase na druhé straně řeky, tentokrát prý přímo v kantýně televize. "A, máme papeže.", řekl Hvězdopravec, když viděl z okna, jak se k nebi zvedá hustý sloup bílého dýmu.

V úterý večer jsme chtěli jet běhat. Cestou k Hvězdopravci do práce, kde jsem ho měla vyzvednout, stojíc v zácpě na Rotondě, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla vzít batoh s botami a běhacím oblečkem, co mi Hvězdopravec ráno připravil. Sklidila jsem za to velké meteleskumbleskum a nezbylo, než se vrátit domů. Na běhání ale už bylo pozdě. "Kvůli tobě jsme nemohli jít běhat," brblal Hvězdopravec. Ale co se nestalo! Jen jsem otevřela noviny a zjistila jsem, že od sedmi od večera byl stejně v sektoru, kde běháme, hlášen rozsáhlý požár. Pffff, a pak, že je to kvůli mně! Místní dobrovolní hasiči vzali rychle Hvězdopravcovým výčitkám vítr z plachet. Jen by mě zajímalo, kdy tu ti dobrovolní hasiči chodí do práce. Protože dobrovolničí pořád. S místní elektroinstalací a topením na plynové bomby se odvažuju vyslovit myšlenku, že profesionální hasičstvo by nebyl zrovna luxus.

A to je ze života zoufalé manželky všechno. Budu se poflakovat až do poloviny února, a pak konečně začneme trochu cestovat, než se zase rozběhne kolotoč povinností.