Všude zima, doma největší

Máte v Čechách teplo? Doufám, že ano, protože my tu máme zimu jako v psírně, chilské topení tradičně kouří, znečišťuje a místo plnění místností horkým vzduchem tak maximálně vyprazdňuje vaši peněženku a ještě ke všemu tu v zimě nejsou Vánoce. Jediné, co mě tak může tedy hřát u srdce, je dobrý pocit z vlastní nezištnosti, s níž jsme vám na druhou polovinu zeměkoule půjčili sluníčko. Jestli si ho tam tedy syslíte jen tak, z rozmaru, aniž byste si ho též řádně užívali, právem se na vás zlobím.

Ve skutečnosti se zlobím samozřejmě proto, že co se týče sluníčka, nejsem vůbec nezištná, a spokojeně si mnu ruce nad faktem, že nám už se dny zase prodlužují, zatímco vám se zkracují.

Červen a červenec jsou měsíce, které by v chilštině Jungmann nepochybně nazval zmořen a zmořenec. Smog leží na městě jako deka, Chilané kabáty neodkládají snad ani při uléhání do postele a dokonce i "bohémská čtvrť" Bellavista je jako po vymření. Není se tedy čemu divit, že jakmile se v kalendáři objevil svátek svatého Petra a Pavla, a s ním den volna, naskládali jsme do Pathfindera saky a paky a ujížděli jsme na jih, co nám síly stačily.

Ujíždění na jih je tu samozřejmě pitomost, neb čím víc na jih, tím je větší zima, a tak jsme se rozhodli popojet jen kousek do údolí Maule, na východ od města Talca, hlavního města sedmého regionu. Když říkám kousek, myslím asi 350km, tj. za běžných okolností čtyři hodiny cesty. S chilským dopravním značením hodin nejméně pět, včetně hodinového hledání cesty v Talce, městečku, které se za hodinu dá projet dokonce několikrát. Ozkoušeno ve čtvrtek v noci Hvězdopravcem a mnou a v sobotu ráno pak Sylvainem, Luckou a dvěma studentkami Noelle a Maríou. Ani jeden z nás neviděl nikde žádnou ceduli označující směr, respektive jedinou ceduli, která ale prý v Talce podle majitele refugia, kde jsme spali, zaručeně existuje. Možná by na ni měli upozornit nějakou speciální další cedulí, či vyznačit na mapě, kde ona cedule je. Kdo nezná Chile, nepochopí, neb si bude myslet, že přeháním, ale opravdu, v místních končinách je dopravní značení věc existující pouze v Santiagu a některých dalších vybraných oblastech. Značení je ale někdy možná horší než lepší, protože je často tak matoucí, že byste potřebovali zastavit a chvíli přemýšlet, co tím autor mínil, když to takhle napsal, a na mapy, na ty zapomeňte úplně. Jsou, ale realitě odpovídají jen ve velké stručnosti a s velmi malou přesností. Ale co si stěžuju, všem se nám nakonec podařilo najít silnici do San Clemente a o hodinu později už jsme klepali na dveře Refugia de Tricahue, tak o co jde.

Refugio spravuje Belgičan Dimitri, který je dalším jurodivým podivínem na mapě Chile. Cena ubytování je na Chile velmi lákavá, pozice těsně pod Andami vyhovující a především, přijetí od roztomile stydlivého Dimitriho, mlčenlivého jako vrcholky Prekordiliéry nad refugiem, více než příjemné. V refugiu se topí dřevem v kamnech, Dimitri peče domácí chleba a když jsme po návratu z procházky v bukovém lese otevírali s Hvězdopravcem ze Santiaga dovezenou Plzeň, připadala jsem si skoro jako doma. "Kde kupujete tuhle značku?!", zeptal se překvapeně John, další dočasný obyvatel refugia: "To je nejlepší pivo na světě!"

Sylvain a spol měli dorazit v sobotu a Hvězdopravec se tedy rozhodl jim v pátek zavolat, aby jim řekl, že jsme trochu podcenili divokost místní krajiny, především, co se zásob jídla týče. Celý rok skoro denně vařím, a tak pro mě prázdniny znamenají nevařit, jenže se ukázalo, že sehnat něco teplého do žaludku bude v celém údolí tak trochu oříšek. Na stránkách refugia inzerovaná restaurace Fosforito se totiž ukázala být paní, která při Hvězdopravcově otázce, zda bychom mohli přijít večer na večeři, zahájila rozhovor nezaměnitelnýma chilskýma kulatýma očima. Ale o tom později. Dimitri řekl Hvězdopravci, že jestli chce volat, stačí jen popojít pět kilometrů, přímo pod dráty vysokého napětí, tam prý signál vždycky je. Později se ukázalo, že signál tam má pouze společnost Movistar, za Entelem jsme museli ujet kilometrů asi dvacet. Sylvain si zapsal za uši, že nemá jezdit bez jídla, a my jsme se v pátek večer tedy rozhodli chtě nechtě prozkoumat restauraci Fosforito.

V prosklené haluzně přilepené zepředu k obrovské kuchyni se kouřilo od pusy, ale hned, jak jsme si sedli, přitočil se k nám vitálně vypadající stařík a strčil nám pod stůl plechovou nádobu plnou řeřavých uhlíků. Později jsme z rozhovoru s ním pochopili, že on sám je slavný Fosforito, a zachvíli už jsme poslouchali, co všechno nám může o údolí, v němž žije už od roku 1943, říct. O údolí a o historii řeky Maule, která byla tak prudká, že trvalo španělským dobytelům 300 let, než ji byli schopni přejít, jednak kvůli její síle, a jednak proto, že z druhé strany se zuřivě bránili indiáni Arauco neboli Mapuchové. Jediná cesta na jih vedla tehdy přes moře, řekl Fosforito, i za mého mládí byl ten, kdo řeku přeplaval, hrdina. Trochu nevěřícně jsem si vzpomněla na skoro vyschlý čůrek tekoucí údolím, který jsme viděli ve dne. Že by sucho?

Kdepak sucho. Odvěká chilská schopnost prodat cokoli, za co je kdo ochoten zaplatit, a stejně tak stará hltavost nadnárodních společností, které v zemích s tak špatnými zákony jako jsou země Latinské Ameriky, dělají, co je napadne. Od padesátých let tak na řece společnost španělská Endesa - mimochodem tatáž, která je majitelem jedné z řek v Patagonii, na které chce vytvořit monstuózní Hidroaysén - staví vodní elektrárny. První, druhou, a nakonec desátou. Vody potřebují na turbíny čím dál tím víc, odvádějí ji tunely a kanály, až v řece skoro žádná voda není. Tak vida, nakonec tu Španělé přeci jen vyhráli.

Co si myslíte o Hidroaysénu?, nedalo mi to. Jsem pro, řekl Fosforito. Potřebujeme víc energie. Já když se podívám tady zezhora na Talcu, no to je neuvěřitelný, jak se tam všude svítí, to vidíte zdaleka. A ty obchoďáky, ty svítí celou noc! Víte, co to spotřebuje? Potřebujeme Hidroaysén, to se nedá nic dělat, dneska je potřeba víc a víc elektřiny. A dráty vedení, co s tím? No, ošklivý to je, to jo, ale co se dá dělat.

Podepsána Endesa, pomyslela jsem si. Lidé v údolí Maule nemají internet, nemají většinou ani televizi, telefonní signál mají pouze pod dráty vysokého napětí, a k tomu se k nim dostanou maximálně tak klasické celonárodní noviny, které jsou zcela v rukou těch, jejichž zájmem je Hidroaysén postavit. Samozřejmě, že energie není pro Talcu, ani pro obchodní domy, dokonce ani pro osvětlení ulic. Je pro doly, kde další nadnárodní společnosti dolují, co to dá, a surovinu vyvážejí mimo Chile. Jenže takhle to tak pěkně nezní, nejen vám, ale hlavně Chilanům, kteří nemají gringy na svém území zrovna v lásce. A co Endesa údolí za posledních padesát let přinesla? Celé uzavřené oblasti, práci pro pár hlídačů objektů, možná ještě tak silnici do průsmyku s Argentinou. Výměnou za to jsou dráty kam se podíváš a vyschlá řeka.

Fosforito nám pak dál vyprávěl o svém životě a o tom, jak rád čte, jak mu vnuk nainstaloval knihy do počítače, aby si mohl zvětšit písmo, protože už na čtení nevidí, o tom, jak mu jednou poslal do údolí knihy host, který restaurací náhodou prošel "Tři mušketýry, a taky Isabel Allende, žádný brak!", usměje se.

"A proč se to tu jmenuje Fosforito?", zeptám se nakonec. Fosforito znamena "sirčička" a sirek různých velikostí je v haluzně požehnaně. "Ale," směje se stařík: "Když mi bylo čtrnáct, učili mě na číšníka tady pro ty z Endesy. A jak jsem měl béžovou uniformu a na hlavě baskitskou červenou čepici, jeden z šéfů řekl: zavolej toho, no, toho, co vypadá jako sirka. A už mi to zůstalo..."

V údolí jsme strávili tři dny. Bylo krásně a jak se údolí zvedalo do průsmyku s Argentinou, byl konec silnice celý pod sněhem. Hvězdopravec a Sylvain, který si nedávno koupil ojetý Ford Explorer z roku 1996, se z toho radovali doslova jako dva hošíci, jimž Ježíšek nadělil pravé angličáky, my děvčata jsme sledovala, jak se hoši s auty pokoušejí dostat ze závějí, kam schválně zapadli, a při cestě domů jsme pak všichni počítali sněhuláky, které u silnice i přímo na silnici udělaly chilské rodinky, jež se do údolí vydaly v autech nejméně po deseti na tradiční grilování u svodidel. Udělali jsme pár drobných vycházek a byl čas jet domů.

Cestou domů jsme se rozhodli jet po pobřeží, shodou okolností tedy i po místech, které před rokem a půl spláchla tsunami. S překvapením musím říct, že dnes se až na pár rozbořených stavení zdá, že nikdy žádná tsunami nebyla. Ve vesnici Iloca, která byla symbolem zmaru po zemětřesení, jsme si tedy mohli dát oběd v restauraci s výhledem přímo na oceán, který se vzdouval ladně a nevinně přímo pod námi. Jediným negativním bodem celého odpoledne byl tedy jen fakt, že moje ryba v oné restauraci následně vyprodukovala tsunami v mém žaludku, neb nepochybně už nějaké to zemětřesení sama pamatovala.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Nebe je šedé, lidé chodí s nosem zahaleným v šálách a šátcích tak, že nejeden z nich vypadá jako maskovaný lupič a já si nemůžu vynachválit mapučskou přikrývku, již jsme si v létě koupili u jurodivého podivína Emilia. A tak vám přeju, ať si užijete sluníčka, co to dá, než se ta šeď zase odstěhuje k vám!

Pel (a mel) posledních týdnů

V poslední době jsem neměla jednak čas psát, ale také se v podstatě nic moc nedělo. Hvězdopravec byl na Dalekhledu, já jsem studovala, pracovala, chodila do divadel, četla, občas si dala s někým pivo v baru, jednou jsem pivo nahradila mojitem, o němž si dodnes myslím, že bylo ve skutečnosti voda z dřezu, a každou neděli jsem vyšlápla na nějaký kopec. Občas - především v tzv. "hodině sardinek", jak se tu vtipně říká špičce v metru - jsem si říkala, jak v tomhle blázinci lze vůbec existovat, ale nakonec jsem se tomu vždycky smála, protože Chilané mají naštěstí tu schopnost, že vás vždycky něčím překvapí. A tak, když jsem v pátek večer vylezla celá zpocená - a nejen svým potem - a zmuchlaná z krabičky sardinek jménem Transantiago, a v duchu jsem dštila ty nejhorší nadávky ve všech jazycích, kterými nadávat umím, stanula jsem před staveništěm vedle univerzity a zaslechla jsem zcela hlasité nadávky dělníků, byla moje zlost rázem ta tam. Vedle univerzity se staví nový bytový dům, to, čemu tady říkají edificio, tuctová budova, jichž je dnes Santiago plné a které z něj za deset let, až všechny fasády zčernají smogem, udělají bezkonkurenčně nejhnusnější město planety. Bytové domy mají podzemní parkoviště, a tak, než se se stavbou domu začne, hrabe se nejdříve i několik pater parkovišť, a to je přesně ta fáze, kde je právě teď stavba vedle univerzity. To, nad čím dělníci tak strašně nadávali, byl fakt, že se z oné jámy snažil na ulici vyjet obrovský kamion naložený hlínou, ale jak se to pokoušel u výjezdu vytočit na rampě padající prudce dolů, zůstal mu jeden pár kol ve vzduchu a přední kola nebyla schopná sama zadek kamionu do kopce vytáhnout. Kamion tedy vězel kus na silnici a většina z něj stále v díře, kde budou jednou parkovat auta. Zezadu do kamionu žďuchal lžící bagr, který se ho tak pokoušel vytlačit, ale nebylo to vůbec nic platné, spíš ona lžíce plácající kamionův těžký zadek vypadala naprosto komicky. No, to jsem zvědavá, co bude, řekla jsem si, když takhle uvízneme s Pathfinderem, máme pořád ještě šanci, že nás někdo větší vytáhne, ale kdo tedy vytáhne tenhle kamion uprostřed páteční špičky, to by mě tedy zajímalo.

Kdo nakonec kamion vytáhl, to netuším, ale pravda je, že když jsem šla domů, už tam nebyl. Od této chvíle tedy nemám o Pathfindera už žádné obavy.

Další zajímavou novou kulturní zkušenost jsem získala, když jsme se v neděli večer vrátili z výletu. Na výletě jsme byli Stefan, Myriam, Lucka a já a po něm jsme šli k Myriam a Lucce domů, abychom si udělali svařák a kopu palačinek. Stefan, který měl po celém dni se třemi blondýnami (ač já jsem maskovaná) akorát tak dost, si v obýváku otevřel pivo, pustil televizi a začal hledat finále místní fotbalové play off, ve které se utkala Universidad Católica a Universidad de Chile. Podle řevu, který se ozýval od sousedů, jsme pochopili, že akorát padl gól, a i v televizi v našem obýváku se s několika vteřinovým zpožděním ozvalo minutové řvaní na jeden dech: góóóóól!!!! Jen mi nebylo jasné, proč u toho řvaní zabírají trenéra a proč vlastně vůbec žádný gól neukazují. Fotbal přeci nemá videorozhočí....ale třeba se jen čekalo na verdikt čárového, kdo ví. Ale opakování gólu se nekonalo a v následujících pěti minutách kamera zabírala pouze diváky, ačkoli se prokazatelně hrálo. No toto, začali jsme si lámat hlavu. Co se to děje? Po dalších deseti minutách nám bylo jasno. Televizní kanál evidentně nemá právo přenášet zápas, ale pokud neukáže ani kousek zeleného trávníku, může klidně říkat, co se děje a ukazovat přitom diváky nebo trenéry. "Hele, něco se děje, něco se děje!", volal Stefan každou chvíli, co četl na tvářích publika. "Červená karta!" křičel za námi do kuchyně: "Akorát nevím, kterého týmu!" Kanál totiž zjevně soudil, že každý zná složení mužstev a nepovažoval za pertinentní ke jménu hráče též dodat, za jaký tým hraje. "A že by byl i roh? Něco bude, koukej!" nechával ho na pochybách fakt, že publikum i po udělení červené karty vyděšeně zírá na trávník.

O týden později jsem o podobném způsobu přenášení fotbalu referovala Alvaritovi, našemu argentinskému kamarádovi, který k nám v neděli dorazil ve svém parádním zimním rudém ponču, aby si s námi pochutnal na svíčkové s knedlíky, jimž přezdívá "želatinový chleba", a to hned poté, co se vrátil z konference z Ria a poté, co doma shlédl zápas, v němž hanebně prohrál jeho milovaný Racing, naštěstí ne s těmi bídáky z Bocy Juniors. "To jsme taky měli", řekl Alvarito: "to je proto, že práva má nějaký drahý kódovaný kanál a nikdo jiný to nemůže vysílat. V Argentině ale vláda rozhodla, že fotbal je všech a práva koupila sama, aby se mohli dívat všichni." Tomu se říká politické myšlení, řekla jsem si. Že to ještě Piñeru, který se v žebříčcích popularity propadá na samé dno a který je všem pro smích, ještě nenapadlo.

O další střípek, o nějž se s vámi chci podělit, se postarala také chilská televize a úzce souvisí s tím, o čem jsem psala minule: se sexuální výchovou. Státní televize začala vysílat pořad o adolescentních maminkách, navlas podobným těm, se kterými pracuju v La Floridě. Pořad je populární, "přímý a moderní", a tak se v něm v minulém týdnu ke zděšení publika objevil i pokrokový gynekolog, který publiku v sále i u obrazovek začal vysvětlovat, jak se používá kondom. Ať už je to tím, že v Chile nemají rohlíky, nýbrž maraquety, které vypadají spíš jako čtyři slepené buchty, nebo spíš tím, že sexualita je tu naprosté tabu, v Chile je opravdu podobná výchova potřeba, ale pohled je to legrační. Moderátorka i gynekolog, oba zjevně v rozpacích, tedy na konferenční stoleček postavili ke stropu vztyčený dřevěný model, na který gynekolog předpisově navlékl kondom, načež pravil, že se sundaváním bude težké to na dřevěném modelu ukázat, na což blonďatá moderátorka odpověděla: mám ten model obrátit hlavou dolů nebo jak? A gynekolog se na ni podíval tak, že moderátorka raději zmlkla, a také předpisově navlékla na model kondom a gynekolog zase řekl: "Skvělá technika", čímž moderátorku před celým Chile označil za kurvu. Publikum v sále se přitom tvářilo, jako kdyby právě praktikovali na pódiu sodomii a všechna dítka ve Vitacuře byla nepochybně v tomto momentě svědkem záhadné náhlé poruchy ve vysílaní, poruchy televizoru, či výpadku elektřiny. Každopádně to byl ale zábavný pohled.

A já, moderní Evropanka, jsem byla v posledních dnech tak vzorná ženuška, že jsem se uvolila jít s Hvězdopravcem na nákup. "Le Svetr" sice pořád trůní ve skříni, podařilo se mi ale postupně věnovat všechny ostatní hrůzy z Hvězdopravcova šatníku, a dokonce se zdá, že ačkoli se nevzdá žádného ze svých pěti párů lyží, jedny z bot na skialpy dostane Sylvain. Čímž by Hvězdopravec skoro vystoupil z role kumulanta, nicméně nad prázdným šatníkem nastává nový problém: kde vzít nové oblečky. Nad rekapitulací všech mých dosavadních známostí si někdy kladu otázku, zda vůbec existuje heterosexuální muž, který by si kupoval své oblečení sám, a začínám chápat kumulační syndrom, jímž tolik mužů trpí. Je to v podstatě křečkování zásob, kdyby nějakou dobu nebyla žádná žena, co by onu prázdnotu po zcela rozpadlém oblečení zaplnila vzorně srovnanými komínky oblečení nového. Ačkoli jsem si při rozchodu s Chemikem přísahala, že jednu věc, co už nikdy dělat nebudu, je chození s drahým na nákup oblečení, a bylo mi jedno, že Létající muž tedy nosí už od dob skauta svetr "s mimozemšťanem" stylově doplněný několika reálnými (černými) dírami, mimochodem ne nepodobný "le svetru", neb mi bylo jasné, že dříve či později mu maminka něco koupí, opět na mě došlo. A za svoji zpupnost jsem navíc byla potrestána tím, že na mě došlo v Chile, které by vyléčilo i obsedantního závisláka na shoppingu. A když na mě, zkoušející velikost pánského oblečení, v obchodě prodavači koukají kulatýma očima a říkají: "Slečno, ale to je pánské!", u kasy nahlas na otázku: "Zabalit jako dárek?" nahlas řeknu: "Ne" a přemýšlím, zda alespoň prodavači v obchodech s pánským oblečením své oděvy nakupují sami.

Všechno ale přeci jen na sobě odměřit nemůžu, a když dojde na nákup bot a kalhot, blíží se krize. Dlouho se snažím tedy na prohlášení o zničení bot dosavadních nereagovat, ale jednou na mě prostě dojde, a tak jsme se včera vydali do Parque Arauco. Řekla jsem, že když je to tedy tak, že já musím také, že si tedy také něco koupím, Hvězdopravec souhlasil a jelo se.

V nablýskaném nákupním centru, které je tak glamour a chic, že se v něm platí i parkování, si to Hvězdopravec namířil do obuvi v obchodním domě Paris a začalo první kvílení. "No přece si nekoupím stejné boty jako ty, co mám", zoufal Hvězdpravec nad zjištěním, že i po roce a půl, kdy měl čas své boty zničit, mají pořád úplně ten samý sortiment. Nakonec si ale řekl, že mu asi nic jiného nezbyde a zeptal se, zda mají jeho číslo.

Alespoň číslo 43 se jim ale za onen rok a půl evidentně podařilo vyprodat.

Poslala jsem Hvězdopravce, ať se jde tedy podívat do obchodního domu Falabella, že já se zatím dojdu podívat na boty či kabát pro mě. Hvězdopravec nelibě bručel, že co on tam sám, ale šel. Já jsem po půl hodině našla konečně něco, co by se dalo nosit a dokonce měli i moje číslo, ale cena cca 10 000 korun mě rychle přesvědčila o tom, že můj kabátek ještě z Francie, s dvěma knoflíky z pěti, je vlastně ještě docela dobrý. "Tak proč si je nepřišiješ?", řekl Hvězdopravec již půl hodiny zabraný do prohlížení asi třicítky vystavených párů bot. Následně ho jsem mu to ale oplatila větou: "tak proč si je nevyzkoušíš?", když mi ukazoval boty, které byly podle něj poměrně ucházející. Nastal tedy hon na prodavače, jež je tu v nákupních centrech tím opravdickým sportem. Když chcete nosit kabát za 10 000, musíte si ho přece umět vybojovat, to je známá marketingová strategie! Boty Hvězdopravci byly, na jeho otázky týkající se estetiky jsem tedy jen mechanicky opakovala: moc pěkný, moc ti sluší, a říkala jsem si, jak to zařídit, abychom ve zbývající půl hodině stihli koupit ještě něco. Jako vichr jsem se tedy vřítila do regálů s mužským oblečením, Hvězdopravec s krabicí s botami za mnou: "Hele, tohle je dobrý. Tohle taky. A tohle", říkala jsem a házela oblečky, které mi přišly pod ruku, Hvězdopravci do náruče po zběžném poměření s vlastní postavou. Většina kousků mu byla, nebyla ani moc ohavná, ani moc drahá, a tak jsme za dvacet minut byli u pokladny. Než pokladní konečně dorazil, pochopil, jak se platí kartou, zkontroloval sms v mobilu, zažertoval s odcházející kolegyní, všiml si Hvězdopravec figuríny kousek od nás: "Hele, tohle taky není špatný", řekl. V mžiku jsem byla u figuríny, poměřila jsem obleček podle sebe, Hvězdopravec se během placení vysvlékl, zkusil a přihodil. Ve chvíli, kdy jsme platili, udeřila devátá a byl konec.

"Děkuji", s vlahým zrakem na mě hleděl můj drahý, když jsme to všechno nesli domů: "Tohle jsem si přesně přál, abys udělala". Doma pak odmítl oblečení znovu vyzkoušet s argumentem, že by to pak musel skládat, a spokojeně si ho nacpal do šatníku. Ráno pak odešel do práce sice v novém svetru, ale v oněch starých roztrhaných botách. Zdá se totiž, že i ve Francii hošíci tvrdošíjně odmítají po Vánocích jít do školy celí noví a vymydlení. Kolegy je tedy třeba s novou garderobou seznamovat postupně.

Jak vidíte, je nejvyšší čas zase někam vyrazit do divočiny. A nebude to za dlouho. Podle zpráv je v pondělí 27.června volno, neb má svátek Petr a Pavel. Většina Chilanů na mě sice hledí kulatýma očima a ptají se, a proč že je volno, ale volno skutečně je. Člověk se jejich překvapení skoro diví, copak se svátky rok co rok mění? Nemění. Chilané mají zkrátka pojem o čase jiný, než my v Evropě, a v minulých dvou letech byl onen svátek jednou v sobotu a jednou v neděli, takže se na něj zřejmě pomalu zapomnělo. Počítám, že díky stejnému mechanismu se příští rok udiveně budou ptát, proč že je volno prvního května.

Možná díky pozapomnění na onen svátek se nám podařilo zarezervovat místa v malé horské chatě asi 400km na jihu od Santiaga, blízko města Talca. Už se nemůžu dočkat!