Všude zima, doma největší

Máte v Čechách teplo? Doufám, že ano, protože my tu máme zimu jako v psírně, chilské topení tradičně kouří, znečišťuje a místo plnění místností horkým vzduchem tak maximálně vyprazdňuje vaši peněženku a ještě ke všemu tu v zimě nejsou Vánoce. Jediné, co mě tak může tedy hřát u srdce, je dobrý pocit z vlastní nezištnosti, s níž jsme vám na druhou polovinu zeměkoule půjčili sluníčko. Jestli si ho tam tedy syslíte jen tak, z rozmaru, aniž byste si ho též řádně užívali, právem se na vás zlobím.

Ve skutečnosti se zlobím samozřejmě proto, že co se týče sluníčka, nejsem vůbec nezištná, a spokojeně si mnu ruce nad faktem, že nám už se dny zase prodlužují, zatímco vám se zkracují.

Červen a červenec jsou měsíce, které by v chilštině Jungmann nepochybně nazval zmořen a zmořenec. Smog leží na městě jako deka, Chilané kabáty neodkládají snad ani při uléhání do postele a dokonce i "bohémská čtvrť" Bellavista je jako po vymření. Není se tedy čemu divit, že jakmile se v kalendáři objevil svátek svatého Petra a Pavla, a s ním den volna, naskládali jsme do Pathfindera saky a paky a ujížděli jsme na jih, co nám síly stačily.

Ujíždění na jih je tu samozřejmě pitomost, neb čím víc na jih, tím je větší zima, a tak jsme se rozhodli popojet jen kousek do údolí Maule, na východ od města Talca, hlavního města sedmého regionu. Když říkám kousek, myslím asi 350km, tj. za běžných okolností čtyři hodiny cesty. S chilským dopravním značením hodin nejméně pět, včetně hodinového hledání cesty v Talce, městečku, které se za hodinu dá projet dokonce několikrát. Ozkoušeno ve čtvrtek v noci Hvězdopravcem a mnou a v sobotu ráno pak Sylvainem, Luckou a dvěma studentkami Noelle a Maríou. Ani jeden z nás neviděl nikde žádnou ceduli označující směr, respektive jedinou ceduli, která ale prý v Talce podle majitele refugia, kde jsme spali, zaručeně existuje. Možná by na ni měli upozornit nějakou speciální další cedulí, či vyznačit na mapě, kde ona cedule je. Kdo nezná Chile, nepochopí, neb si bude myslet, že přeháním, ale opravdu, v místních končinách je dopravní značení věc existující pouze v Santiagu a některých dalších vybraných oblastech. Značení je ale někdy možná horší než lepší, protože je často tak matoucí, že byste potřebovali zastavit a chvíli přemýšlet, co tím autor mínil, když to takhle napsal, a na mapy, na ty zapomeňte úplně. Jsou, ale realitě odpovídají jen ve velké stručnosti a s velmi malou přesností. Ale co si stěžuju, všem se nám nakonec podařilo najít silnici do San Clemente a o hodinu později už jsme klepali na dveře Refugia de Tricahue, tak o co jde.

Refugio spravuje Belgičan Dimitri, který je dalším jurodivým podivínem na mapě Chile. Cena ubytování je na Chile velmi lákavá, pozice těsně pod Andami vyhovující a především, přijetí od roztomile stydlivého Dimitriho, mlčenlivého jako vrcholky Prekordiliéry nad refugiem, více než příjemné. V refugiu se topí dřevem v kamnech, Dimitri peče domácí chleba a když jsme po návratu z procházky v bukovém lese otevírali s Hvězdopravcem ze Santiaga dovezenou Plzeň, připadala jsem si skoro jako doma. "Kde kupujete tuhle značku?!", zeptal se překvapeně John, další dočasný obyvatel refugia: "To je nejlepší pivo na světě!"

Sylvain a spol měli dorazit v sobotu a Hvězdopravec se tedy rozhodl jim v pátek zavolat, aby jim řekl, že jsme trochu podcenili divokost místní krajiny, především, co se zásob jídla týče. Celý rok skoro denně vařím, a tak pro mě prázdniny znamenají nevařit, jenže se ukázalo, že sehnat něco teplého do žaludku bude v celém údolí tak trochu oříšek. Na stránkách refugia inzerovaná restaurace Fosforito se totiž ukázala být paní, která při Hvězdopravcově otázce, zda bychom mohli přijít večer na večeři, zahájila rozhovor nezaměnitelnýma chilskýma kulatýma očima. Ale o tom později. Dimitri řekl Hvězdopravci, že jestli chce volat, stačí jen popojít pět kilometrů, přímo pod dráty vysokého napětí, tam prý signál vždycky je. Později se ukázalo, že signál tam má pouze společnost Movistar, za Entelem jsme museli ujet kilometrů asi dvacet. Sylvain si zapsal za uši, že nemá jezdit bez jídla, a my jsme se v pátek večer tedy rozhodli chtě nechtě prozkoumat restauraci Fosforito.

V prosklené haluzně přilepené zepředu k obrovské kuchyni se kouřilo od pusy, ale hned, jak jsme si sedli, přitočil se k nám vitálně vypadající stařík a strčil nám pod stůl plechovou nádobu plnou řeřavých uhlíků. Později jsme z rozhovoru s ním pochopili, že on sám je slavný Fosforito, a zachvíli už jsme poslouchali, co všechno nám může o údolí, v němž žije už od roku 1943, říct. O údolí a o historii řeky Maule, která byla tak prudká, že trvalo španělským dobytelům 300 let, než ji byli schopni přejít, jednak kvůli její síle, a jednak proto, že z druhé strany se zuřivě bránili indiáni Arauco neboli Mapuchové. Jediná cesta na jih vedla tehdy přes moře, řekl Fosforito, i za mého mládí byl ten, kdo řeku přeplaval, hrdina. Trochu nevěřícně jsem si vzpomněla na skoro vyschlý čůrek tekoucí údolím, který jsme viděli ve dne. Že by sucho?

Kdepak sucho. Odvěká chilská schopnost prodat cokoli, za co je kdo ochoten zaplatit, a stejně tak stará hltavost nadnárodních společností, které v zemích s tak špatnými zákony jako jsou země Latinské Ameriky, dělají, co je napadne. Od padesátých let tak na řece společnost španělská Endesa - mimochodem tatáž, která je majitelem jedné z řek v Patagonii, na které chce vytvořit monstuózní Hidroaysén - staví vodní elektrárny. První, druhou, a nakonec desátou. Vody potřebují na turbíny čím dál tím víc, odvádějí ji tunely a kanály, až v řece skoro žádná voda není. Tak vida, nakonec tu Španělé přeci jen vyhráli.

Co si myslíte o Hidroaysénu?, nedalo mi to. Jsem pro, řekl Fosforito. Potřebujeme víc energie. Já když se podívám tady zezhora na Talcu, no to je neuvěřitelný, jak se tam všude svítí, to vidíte zdaleka. A ty obchoďáky, ty svítí celou noc! Víte, co to spotřebuje? Potřebujeme Hidroaysén, to se nedá nic dělat, dneska je potřeba víc a víc elektřiny. A dráty vedení, co s tím? No, ošklivý to je, to jo, ale co se dá dělat.

Podepsána Endesa, pomyslela jsem si. Lidé v údolí Maule nemají internet, nemají většinou ani televizi, telefonní signál mají pouze pod dráty vysokého napětí, a k tomu se k nim dostanou maximálně tak klasické celonárodní noviny, které jsou zcela v rukou těch, jejichž zájmem je Hidroaysén postavit. Samozřejmě, že energie není pro Talcu, ani pro obchodní domy, dokonce ani pro osvětlení ulic. Je pro doly, kde další nadnárodní společnosti dolují, co to dá, a surovinu vyvážejí mimo Chile. Jenže takhle to tak pěkně nezní, nejen vám, ale hlavně Chilanům, kteří nemají gringy na svém území zrovna v lásce. A co Endesa údolí za posledních padesát let přinesla? Celé uzavřené oblasti, práci pro pár hlídačů objektů, možná ještě tak silnici do průsmyku s Argentinou. Výměnou za to jsou dráty kam se podíváš a vyschlá řeka.

Fosforito nám pak dál vyprávěl o svém životě a o tom, jak rád čte, jak mu vnuk nainstaloval knihy do počítače, aby si mohl zvětšit písmo, protože už na čtení nevidí, o tom, jak mu jednou poslal do údolí knihy host, který restaurací náhodou prošel "Tři mušketýry, a taky Isabel Allende, žádný brak!", usměje se.

"A proč se to tu jmenuje Fosforito?", zeptám se nakonec. Fosforito znamena "sirčička" a sirek různých velikostí je v haluzně požehnaně. "Ale," směje se stařík: "Když mi bylo čtrnáct, učili mě na číšníka tady pro ty z Endesy. A jak jsem měl béžovou uniformu a na hlavě baskitskou červenou čepici, jeden z šéfů řekl: zavolej toho, no, toho, co vypadá jako sirka. A už mi to zůstalo..."

V údolí jsme strávili tři dny. Bylo krásně a jak se údolí zvedalo do průsmyku s Argentinou, byl konec silnice celý pod sněhem. Hvězdopravec a Sylvain, který si nedávno koupil ojetý Ford Explorer z roku 1996, se z toho radovali doslova jako dva hošíci, jimž Ježíšek nadělil pravé angličáky, my děvčata jsme sledovala, jak se hoši s auty pokoušejí dostat ze závějí, kam schválně zapadli, a při cestě domů jsme pak všichni počítali sněhuláky, které u silnice i přímo na silnici udělaly chilské rodinky, jež se do údolí vydaly v autech nejméně po deseti na tradiční grilování u svodidel. Udělali jsme pár drobných vycházek a byl čas jet domů.

Cestou domů jsme se rozhodli jet po pobřeží, shodou okolností tedy i po místech, které před rokem a půl spláchla tsunami. S překvapením musím říct, že dnes se až na pár rozbořených stavení zdá, že nikdy žádná tsunami nebyla. Ve vesnici Iloca, která byla symbolem zmaru po zemětřesení, jsme si tedy mohli dát oběd v restauraci s výhledem přímo na oceán, který se vzdouval ladně a nevinně přímo pod námi. Jediným negativním bodem celého odpoledne byl tedy jen fakt, že moje ryba v oné restauraci následně vyprodukovala tsunami v mém žaludku, neb nepochybně už nějaké to zemětřesení sama pamatovala.

A tak jsme zase zpět v Santiagu. Nebe je šedé, lidé chodí s nosem zahaleným v šálách a šátcích tak, že nejeden z nich vypadá jako maskovaný lupič a já si nemůžu vynachválit mapučskou přikrývku, již jsme si v létě koupili u jurodivého podivína Emilia. A tak vám přeju, ať si užijete sluníčka, co to dá, než se ta šeď zase odstěhuje k vám!