pondělí 4. července 2011

Co se děje na náměstí?

Plaza Italia je středem Santiaga asi tak trochu jako Václavák středem Prahy. Když se něco semele, semele se to tam, lidé z bohatých čtvrtí tvrdí, že to místo je nebezpečné, a vám se nezdá, že by to mohla být pravda. Tedy až do doby, kdy vám kolega Francisco, který bydlí kousek odtud, vypráví neuvěřitelnou historku o tom, jak ho přímo na Plaza Italia v noci přepadli a chtěli mu vzít peněženku, načež se objevil obrovský travesti, který vytáhl mačetu a útočníkům pohrozil, že je rozseká na kousky, jestli Francisca nenechají být. No uznejte, v jakém jiném koutu Prahy by se vám mohlo stát něco podobného než na Václaváku a v přilehlých uličkách? A stejně jako si to pamatuju ještě z pražských dob je zároveň Plaza Italia pořád plná policistů, kteří hlídají, zda se něco nesemlelo.

V posledních týdnech se to v Chile mele hodně. Lidé mají už pokrk faktu, že tu univerzity stojí dva milióny pesos ročně (což je cca 3000 eur), a to jak soukromé tak státní, a že státní střední a základní školy mají tak špatnou úroveň, že kdo může, dává svoje děti do škol soukromých. Když říkám, kdo může, myslím opravdu kde koho, kdo se kvůli tomu zadlužuje až po uši, protože letos poprvé je více dětí na soukromých a polosoukromých školách než na školách státních. Spousta lidí toho má tedy akorát tak dost a Plaza Italia se plní každou chvíli demonstranty, přes 200 škol je zablokovaných, stejně jako mnohé univerzity. Ministr školství Lavín to "vyřešil" sice tak, že posunul zimní prázdniny o dva týdny dopředu, tj. vyhlásil je od minulé středy, aby tím stávkujícím studentům vypálil rybník, ale zdá se, že tím lidi jen ještě víc naštval, a tak se ve čtvrtek na Plaza Italia sešlo přes 150 tisíc demonstrantů, a to i přes to, že byla ohavná lezavá zima a poprchávalo. Studenti vtipně v jedné ze škol také vybudovali umělou pláž, na kterou se pod pestrými deštníky - slunečníky posadili na ručníky, jako že jsou na prázdninách, Lavín ale prohlásil, že oněch 150 tisíc lidí nereprezentuje všechny studenty a samozřejmě to celé zase skončilo slzným plynem. Slzný plyn, o němž jsem vám psala, že ho ministr vnitra zakázal pro jeho abortivní účinky, byl totiž znovu povolen ve stejný týden, v němž byl zakázán.

Bydlet kousek od Plaza Italia je tedy na jednu stranu dobré, protože člověk ví, že se něco děje, i když o tom noviny nic nepíšou, zároveň ale občas musí domů jet velkou oklikou, protože náměstí je plné lidí. Nejinak tomu bude i dnes večer, kdy opět hraje chilská reprezentace. O tom tedy noviny rozhodně píší a včera se celý tým novinářů věnoval faktu, že chilská reprezentace musí v Mendoze, v místě utkání, bydlet spolu se svými protivníky, mexickou reprezentací, protože v Mendoze je jediný slušný hotel "s pokoji až od 100 dolarů za noc". Chilané hrají s Mexičany proto, že v pátek v Argentině začala Copa America, což je jihoamerický ekvivalent Mistrovství Evropy.

V pátek jsme se byli podívat na zahajující zápas Argentina - Bolivie u Alvarita, který se v momentě, kdy začala Argentina hanebně prohrávat gólem do vlastní sítě, převlékl z argentinského dresu do dresu Racingu, který je navlas podobný tomu argentinskému, a nakonec z dresu Racingu do dresu Barcelony, i když cedil skrz zuby, že Messi hraje strašně.

V pátek v poledne jsem také měla zajímavé setkání. Díky blogu, na který narazila zcela náhodou, se mi ozvala jedna spolužačka, s níž jsme čtyři roky bydlely v suterénu zaplivané koleje Větrník a která, jak je svět malý, bydlí náhodou teď také v Chile. Sešly jsme se v Providencii na oběd a já si začala uvědomovat, jak si tu v klidu žiju ve své mezinárodní bublince a, ačkoli si troufám tvrdit, že o životě Chilanů vím dost, rozhodně ho s nimi nežiju. Nežiju s nimi jejich k udušení těsné rodinné vztahy, jejich komplikovaná tabu, jako například tabu vystoupit z řady, "být povšimnut", jejich obrovskou nedůvěru k druhým, která jim často neumožňuje navázat jakékoli přátelství mimo rodinu, a proto mi také možná všechna tahle témata dosud na blogu tolik utíkala, což mi došlo právě v rozhovoru s onou spolužačkou.

V sobotu večer mě Claire, moje francouzská kamarádka a novinářka, pozvala na oslavu svých narozenin a ve mně tam někde uzrálo přesvědčení, že bych měla tuhle neslavnou tematickou mezeru zaplnit. Hvězdopravec je na Dalekohledu, a tak jsem věděla, že na oslavu půjdu sama. Moji kamarádi z Hvězdárny, zdecimovaní po argentinské neslavné remíze a následující výhře 10-2 na lahve vína z Alvaritovy vinotéky, se rozhodli zůstat doma, ale já jsem si řekla, že na party zaskočím, alespoň jednou půjdu sama na opravdický chilský večírek se samými Chilany, tedy samozřejmě kromě Claire. Navíc Claiřin přítel je architekt, a tak alespoň určitě poznám nějaké zajímavé lidi.

Na oslavu jsem přišla v deset, tj. příliš brzy, ale venku bylo zima a mě bylo jasné, že pokud nevyjdu před desátou, nevyjdu vůbec. Cestou jsem Claire koupila malý dárek a obrovskou kytku z papíru, abych jí udělala radost, a do tašky jsem přidala lahev vína, abych nešla s prázdnou. Jak se dalo čekat, byla jsem na oslavě první, ale alespoň jsem Claire pomáhala s přípravou. "Aranžování je ženská práce," nechal se slyšet pan architekt, u nějž doma ona party byla, a to nikoli jako vtip. Claire nakoupila maso a další nutné ingredience na lomitos, sendviče s vepřovým, avokádem, rajčaty, zelím, majonézou, kečupem a hořčicí alespoň pro třicet lidí a jak jsme tak všechno aranžovaly, řekla, zda chci skleničku onoho vína, které jsem přinesla. Zeptala jsem se, zda by neměla pivo, ale Claire řekla, že na party "zatím" žádné pití není, což v zápětí vyvrátil pan architekt, když si donesl plechovku Escuda, které sušil někde ve vlastní zásobárně. Bylo mi to docela jedno, protože Escudo nemám ráda a i mnohem mladší ročníky než jsem já o něm vědí, že je to bolehlav, nicméně mi to připadalo pohostinné jako u rodiny Holanďanů. Žertovala jsem o svém příliš časném příchodu a zeptala se, co asi tak všichni dělají, že tu ještě nejsou. "Chlastají doma", řekla Claire. Bylo mi trochu divné, že lidé pijí doma před party, která je u někoho doma, není tedy nutné platit draze v baru, ale záhy jsem pochopila proč.

Kolem jedenácté se lidé začali postupně trousit, k mému údivu ale většinou s prázdnýma rukama, nejen bez pití, ale též bez dárků, omlouvajíce to různými historkami. Z rozjezdu doma zřejmě nezbylo téměř nic. Ignacio, Claiřin přítel, tedy odjel na nákup a pár hostů se vytratilo s tím, že tedy také něco koupí. Ostatní postávali v kabátech v obýváku, kde na plné pecky hrála jakási disco hudba z devadesátých let, a mně začaly mrznout nohy. V domě se totiž samozřejmě netopilo, ačkoli byly venku asi čtyři stupně. Claire všechny vyzvala, ať si vezmou sendvič, a tak se strhla strkanice u stolu, kde sendviče byly. Při pohledu na obývák plný přežvykujících Chilanů v kabátech jsem věděla, že mám akorát tak dost, zavolala jsem Lucce, zda jde se mnou na pivo, a ta, protože je kamarádka, se mnou i o půlnoci šla. A ačkoli se v baru, kde jsme pivo popíjely, prakticky netopilo, dostaly jsme k němu namražené sklenice, asi aby se pivo neohřálo na pokojovou, tj. desetistupňovou, teplotu, a v následujícím baru - podobná zkušenost se musí řádně zapít - jsme si zase k pivu musely povinně koupit dohromady jeden miniaturní kousek pizzy za 500 pesos, tj. 15 korun, protože bar neměl licenci na prodej alkoholu bez jídla. Na každém stolku se tak povaloval kousíček pizzy, jíž se raději nikdo nedotýkal, jelikož netušil, kolikrát už onen kousek na stole trůnil.

Samozřejmě nejde generalizovat, ale v neděli mi konečně došlo, jak je život Chilanů vlastně smutný a depresivní. I lidé, kteří tu žijí nad hranicí chudoby, dokonce i ti, kteří mají průměrný plat, se na ní ve velké většině drží jen tak tak, platí obrovské dluhy za školy, které vystudovali, často až do doby, kdy se vdají či ožení bydlé s původní rodinou, a práce je pro ně vším. Většina lidí tu tráví v práci deset a více hodin denně, další dobu pak stráví cestou domů v metru nacpaném jako krabička sardinek. V Santiagu není zadarmo žádná kultura, a té, co je placená, je opravdu poskrovnu, stejně jakéhokoli dalšího povyražení. Lístky na velké koncerty tu stojí dvakrát tolik co v sousední Argentině. Národním sportem je pomlouvání ostatních, a to až do té míry, že například chilská španělština kromě pelar, pomlouvat, má i z mapučtiny převzaté cahuinear, a to spolu se strachem působit směšně a vystoupit z řady způsobuje, že tu raději nikdo nikomu moc nevěří a většina lidí je v kontaktu plná obran a zábran. Jakékoli pohostinství je evidentně místním zcela cizí, jak mi potvrdila též ona spolužačka z Větrníku. Mimochodem, depresivita Chilanů je jasná i z čísel, která udávají několikanásobně vyšší výskyt deprese než v ostatních Latinskoamerických zemích. A na první pohled vám zde dojde, že na předsudku, že všichni Latinoameričané jsou otevření, veselí a hudbu a tanec milující je asi tolik pravdy, jako že Evropané jsou bohatí a celá Evropa je čistá jako zrcadlo, což si pro změnu zase Chilané myslí o nás. Umění žít tu zkátka zůstalo za Andami, v Argentině, která je přitom mnohem chudší než Chile. Jenže v Argentině mají i ti nejchudší zvyk sejít se na maté a mluvili by i se zdí. Knihy tu stojí polovinu toho, co v Chile, neb v Chile je na ně speciální vysoká daň, jelikož se Pinochetovi hodilo oblbování lidí úplně stejně jako se to hodilo dalším vládám, a univerzity jsou zadarmo. Samozřejmě toho o Argentině vím mnohem méně než o Chile, ale stejně tak jako mi přijde, že zde platí, že "nejlepší věci v životě jsou zadarmo", v Chile by se hodilo zapět "štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš".

Jedinou radostí "zadarmo" jsou tedy děti a fotbal. Oklikou se tedy dostávám k tématu těhotných adolescentek, o nichž jsem tu psala, že "bych o nich mohla napsat celý článek" a v zápětí jsem se od toho distancovala s tím, že to není téma příliš veselé. Když už jsme ale u neveselých věcí, sem s tím. Ve čtvrtek jsem vezla ze setkání naší skupinky teď už adolescentních maminek, z nichž je dvěma čtrnáct, Flor, sociální asistentku programu. Flor je asi padesátiletá zavalitá žena překypující energií, která pravidelně navštěvuje rodiny, neúnavně je přesvědčuje, aby své zbouchnuté dcerušky daly do programu, a která pro vtip nejde daleko. V autě jsme poslouchaly zprávy o manifestaci na Plaza Italia, a diskutovaly jsme o vládní vzdělávací politice. "Můžeme těm holkám o antikoncepci vykládat, co chceme", povzdechla si nakonec Flor: "stejně to nebude nic platné, dokud nebudou mít jinou perspektivu, než být matky." A já souhlasím, protože stejně jako Flor vím, že většina z našich maminek neotěhotněla náhodou a protože o antikoncepci nic nevěděla, ale prostě proto, že jim to vlastně bylo jedno. Mluvit o antikoncepci je samozřejmě důležité, ale problém v Chile je ten, že například vysokoškolská studia jsou drahá a ze státní školy je prakticky nemožné udělat maturitu tak, aby její výsledek stačil k přijetí na vysněný obor. Jakou mají náctiletí z chudých čtvrtí tedy perspektivu? Školu, a pak práci - špatně placenou a dlouhou. V celkově smutném chilském klimatu, kde jedna z dalších maminek neděli nazývá slovy "fomingo", tj. spojejím slova "fome" (nuda) a "domingo" (neděle), tj, něčím jako "neděje", protože den mimo práci je vlastně nuda, kde tolik lidí trpí samotou, aniž by bylo schopných z ní vystoupit, je tedy řešení nabíledni. Dítě je společnost, a také radost. A pořizovací náklady jsou nulové.

Pamatujete si, jak se radikálně po revoluci zvýšil věk, kdy si lidé pořídili první dítě? Jak najednou nebyly děti, rušily se porodnice a školky, a pak nastal babyboom, protože lidé mojí generace rodinu odkládali mnohem déle než generace před námi? Neříkejte mi tedy, že na argumentu, že věk, kdy mají lidé děti, s perspektivou, kterou mají, tak trochu nesouvisí.

Kromě dětí je další radostí tedy fotbal, a jsme tak po dlouhé oklice zpět u Plaza Italia. Dneska, přesně za hodinu, začíná první chilský zápas na mistrovství Jižní Ameriky a televize už od pátku nemluví o ničem jiném. Kdosi - vláda, nebo možná Transantiago? - nechal (nejspíše za peníze, které před tím vybral z kapes cestujících, kteří platí 20 korun za jednu jízdu, přičemž tzv. "lítačky" neexistují) nainstalovat obrazovky na zastávky hromadné dopravy, aby se lidé mohli dívat. Na trhu Vega, kde jsem byla dnes nakoupit, od rána zněly vuvuzely, mezi stánky se trousili prodavači čepic v národních barvách, věčně opilý chlápek s asi čtyřmi zuby, co mi onehdy říkal "všechny cizinky jsou vdané, hrůza, já bych chtěl svobodnou, aby mě vzala s sebou pryč", měl na hlavě plyšový klobouk v národních barvách a hleděl skelným pohledem před sebe a telefonická společnost Claro, za peníze utržené z předražených hovorů, na Vegu vypravila dokonce autobus roztleskávačů. A ačkoli je prodavači vztekle vyháněli od stánků, protože se jim zdálo, že jim plaší klienty, je jasné, že období šampionátu je pro Chile okamžikem, kdy se konečně něco děje, kdy je celé té šedi nachvíli konec. Mnohahodinová čekání ve frontě u doktora, jaké žádný Čech nikdy nepoznal, dluhy i za ty nejnutnější věci, pracovní nejistota a další a další věci, které Chilany tíží, jsou alespoň na chvíli ty tam a člověk si dokonce může dovolit i být trochu směšný a narazit si na hlavu čepici ve tvaru fotbalového míče. Přeju Chilanům, aby jejich tým došel do nejdál. A ještě víc jim přeju, aby se náměstí Plaza Italia plnilo také kvůli těm ostatním věcem.

9 komentářů:

  1. Přečetla jsem teprve dva odstavce ...
    150 tisíc lidí je hodně!
    Ale pro Chile pořád ještě málo??!!

    Co a ten slzný plyn zase? Že neobstál jeho zákaz ani tam, kde se potraty nekonají? No toto! Tfuj, hanba.

    Jdu číst dál :)

    OdpovědětVymazat
  2. Áá, ještě nejsem zdaleka na konci, ale těch zajímavých témat už je tolik!
    Rodinná tabu Chilanů? Tak oni jsou takhle rodinní? Já si představovala, že spolu klábosí na ulici a v barech nebo před bary ... ale pravda, tys naznačovala, jak prazvláštně komunikují, odpovíddají na otázky. To moc družné není.

    Oslava děsná, zima všude. Představovala jsem si, že v zimě budou večírky dřív! Začínat v létě v deset dobrá, když je teplo a dá se pak v noci ještě někam táhnout. Ale v zimě začínat až v deset, to mě překvapilo.

    Kousek pizzy válející se na stolku si představuju krásně oschlý a ohnutý :-)) To mě rozesmálo.

    OdpovědětVymazat
  3. ... poslední čtyři odstavce o smutném životě Chilanů ... je to opravdu smutný.

    A snažej se emigrovat? Protože když nic jiného proti tomu nedělají (nebo dělat nejde), tak bych čekala emigraci. Nebo bych čekala, že všichni kluci se hrozně snaží hrát fotbal a dostat se ven jako hráči v klubu v jiné zemi.

    To je zoufalý :(
    A jako "původní demograf" samozřejmě potvrzuju, že pozdější věk matky při narození (prvního) dítěte souvisí s tím, co říkáš. - Může to být i naopak, že se odkládá mít dítě na později, protože nejsou peníze nebo byty, ale to není tenhle případ. Paradoxně ačkoli peníze ani byty nejsou :( Z toho je jen vidět, jak hodně blbá ta situace je. Samozřejmě vzdělání žen hraje velkou roli v počtu dětí a i věku matky.

    Takže to v Chile vypadá spíš na "začarovaný kruh" - jakkoli tohle klišé jindy nepoužívám. Jedině prolomit silou... napadá mě. A 150tisíc lidí na náměstí, když je pořád málo, co už to bude muset bejt za sílu??? Bych se trochu bála.

    A víš, že se ani nedivím, že ty lidi vůbec nezajímá, že někdo rozprodal řeku a pozemky a zničí krajinu a udělá nějaké přehrady nebo kdovíco? To v té situaci nikoho nezaujme jako téma - jak si tak letmo vybavuju podobná ne-témata za komoušů, navíc podaná jako "pokrok." Grrr.

    Aspoň něco pěkného - že jste se sešly dvě Větrnice :)

    A že je v Chile internet! Zdroj vzdělání a porovnání s ostatními státy! Jak je dostupný? Teda ve městě myslím. Na venkově někde v horách nepředpokládám.

    OdpovědětVymazat
  4. 150 tisíc je hodně i na Chile, Santiago má sice 6 milionů obyvatel, ale byla zima, prselo a bylo to ve ctvrtek dopoledne, takze v dobe, kdy je hodne lidi v praci. A jeste ke vsemu tu radi jako obvykle nejaky virus, takze je to opravdu hodne a hodne.

    Rodinni jsou Chilani hrozne moc. Jsem rada, ze me ona spoluzacka upozornila na to, co na blogu chybi, ze to cele vlastne vyzniva uplne jinak, nez jak to je. Ta rodinnost je tu tak vsudypritomna, ze jsem se o ni uplne zapomnela zminit.

    Jinak diky za precteni toho vseho a za demograficke potvrzeni, ze se muj dojem nemyli. Co se tyce onech prehrad, lidi to evidentne nastesti zajima, stejne jako je to treba zajimalo na Punta de Choros, kde se diky opozici obyvatel zabranilo vystavbe tepelne elektrarny par kilometru od narodniho parku. Ale k tomu nastvani se pridalo tohle velke tema vzdelani, a navic bylo narizene prezkoumani rozhodnuti o onech prehradach Hidroaysenu, takze vec zase na chvili utichla.

    A internet tu je mozna dostupny ve smyslu, ze tu lit vzduchem, ale plati se za nej okolo 30 tisic pesos (asi 1000kc mesicne), coz pri platech nizsich nez v CR znamena, ze net je vlastne nedostupny. A na nejake pripojeni zadarmo v parku nebo tak, na to zapomenme uplne

    OdpovědětVymazat
  5. Jinak Chilane moc neemigrujou, jsou radi, ze tu po padu diktatury maji jakous takous svobodu a muzou tu zit, ale diky bohu jim ted dochazi konecne trpelivost s vladou volneho trhu v absolutne vsechn oblastech zivota vcetne zdravi a vzdelani.

    OdpovědětVymazat
  6. Tak to je skvělé, že Chilany zajímají ty hydroelektrárny a podobné projekty! To mi připadá jako dobré znamení.

    Internet jsem myslela, jestli je úplně běžně v práci a ve školách (když už je to školné tak drahé), jestli se dá jít na internet třeba do knihovny nebo jiného veřejného místa, infocentra...

    OdpovědětVymazat
  7. Internet v praci docela bezne je, tedy samozrejme pokud pracujes nekde u pocitace :-). Ve skolach nevim, ale i moje adolescentni maminky maji konta na facebooku, takze se na net nejspis obcas dostanou :-). Infocentra, to tu vubec neznam a treba knihovny tu slouzi pouze k pujcovani smesne zasobicky knih. Celkove bych rekla, ze je to mnohem horsi nez v Evrope, ale preci jen se tu na net dostat da. Mimochodem, prave pres socialni site se svolava vetsina manifestaci.

    OdpovědětVymazat
  8. Zní to dost zimně depresivně (nemám nic proti depresím;-)), ale chlapík s mačetou mě skutečně rozesmál:-D
    Zajímalo by mě, jestli je vůbec možné žít v cizí zemi jinak než v "expatriotské" bublině...

    OdpovědětVymazat
  9. To jsem rada, ze te chlapik rozesmal, me taky, kdyz mi to Francisco vykladal.

    Co se tyce bubliny, myslim, ze vzhledem k tomu, ze se clovek ma tendenci druzit s temi, kteri jsou mu podobni, ne s temi, kteri maji urcitou narodnost, nutne se druzi take s cizinci. Ja jsem alespon ve Francii sice zila hodne mezi Francouzi, ale porad jsem mela take ceskou bandu a jedna z mych nejlepsich kamaradek byla Polka. Ale konec koncu i jeste v Praze jsem mela jednu kamaradku Slovenku, jednu napul Rusku a jednu Francouzku, tak ono vlastne neni vubec o cem diskutovat. Prijde mi dulezite se v zemi, kde clovek zije, nechovat jako ze tato zeme neexistuje (kultura, historie, jazyk...), ale zaroven mi prijde trochu smesna posledlost byt pouze s lidmi z te zeme, kde clovek je. Kdyz se nas lide ptaji "A uz mate nejake kamarady Chilany?", prijde mi to trochu jako chlubit se, ze clovek neni rasista, protoze ma kamarada cernocha. Pritom to je samozrejme blbost....

    OdpovědětVymazat