Summer Break II. aneb "když já stopnul vlak, Johny stopnul letadlo"

Ve středu jsem se rozhodla jet za kamarádkou do Montpellier, což znamenalo, že budu muset po čas jet zase vlakem. Vlakem jsem nejela už více než půl roku, protože v Chile vlastně žádné vlaky nejsou, když opomeneme trať mezi Calamou a Bolivií. Jelikož jsem typ člověka, kterému vlak čas od času ujede a jelikož jsem se v Chile rozhodně nepřiučila přesnosti, dalo se očekávat, že opět vznikne nějaká dramatická historka. Zatím ta nejostudnější byla, že mi jednou ujely tři vlaky, když jsem se pokoušela dopravit svého kamaráda Rubena z Prahy do Rokycan. Náš česko-španělský tým se zkrátka osvědčil, a když jsme o pár let později s Rubenem zkusili dojet autem do kláštera v Chartreuse, pochopila jsem, že pokud mám cestování přežít, nikdy se do něj nebudu pouštět se Španělem. Do Chartreuse jsme se vypravili z únorového Grenoblu, v němž nebyla ani vločka, malým Renaultkem s letními gumami. Poslední část týmu tehdy tvořila moje kamarádka Brenda, Irka, která měla se sněhem asi stejné zkušenosti jako my dva dohromady, takže ani ji nenapadlo, že pokud vyjedeme o 1300 výškových metrů výše, pravděpodobně narazíme na sněhovou pokrývku. Na tu jsme narazili, nicméně nás nezastavila, jen notně zpomalila. Ale poradili jsme si. Jenže, milí čtenáři, když vyjedete do kopce, musíte pak také dolů. Nahoře v Chartreuse byla pouze auta s řetězy. A my. Horalé se na nás dívali s otevřenou pusou, že se jim málem v tom údivu začal tvořit led na jazyku. Cesta dolů, která není po stejné silnici, začínala pak značkou „prudké klesání“. Ruben se rozhodl požádat jednoho řidiče, který si právě u svého ořetězovaného auta sundával sněžnice, aby jel před námi a razil nám cestu. Mladík se na nás nevěřícně podíval a řekl, že to rozhodně dělat nebude, neb mu tak akorát zezadu do auta narazíme, a poradil nám, ať se zkusíme vrátit po mírnější příjezdové cestě. S podobnou sněhovou nadílkou jezdí nahoru prý jen velmi málo aut, a možnost, že se v jednosměrce s někým srazíme, není prý moc velká. A tak jsme naštěstí dojeli.

Moje nejdramatičtější historka s vlakem se týká mého odjezdu na Vánoce v roce 2005. Jela jsem tehdy brzy ráno vlakem do Ženevy. Tam jsem, dle plánu, přesedala na letadlo do Říma, kde jsem měla následně spoj do Prahy. Přilétala jsem 23. prosince večer, cesta mi tedy měla zabrat celý den, ale v duchu známých cenových absurdit leteckého provozu to byl nejlevnější způsob, jak ji vykonat. Jenže jsem udělala tu zásadní chybu, že jsem si místo odjezdu vlaku v 5:58 zapamatovala odjezd v 6:09. Na nádraží mě vezl Létající muž a jako obvykle jsme se vypravili na poslední chvíli. Když jsme přijížděli k nádraží, navhla jsem, že se půjdu podívat, na kterém nástupišti vlak čeká, zatímco Létající muž povleče můj sedmadvaceti kilový kufr. Jenže, milí čtenáři, vlak nečeká. Bylo 5:58 a na tabuli u mého vlaku zářil stejný čas odjezdu. Křikla jsem na Létajícího muže, že uháním na nástupiště, a s hrůznou vidinou své absence u vánočního stromku jsem utíkala, co mi síly stačily. Čas mého doběhnutí překážkové trati tunelem koincidoval přesně s pronikavým hvizdem píšťalky. Průvodčí na mě zakřičel, ať rychle naskočím. Jenže copak by Santa Claus či Ježíšek mohli naskočit bez kufru plného dárků? Chytla jsem vlak, který se rozjel, za madlo u dveří a pokračovala v běhu na nástupišti. „Pustťe ten vlak!“, křičel průvodčí. „Nééééé“, křičela jsem já a držíc se vlaku jsem pelášila po nástupišti. Z útrob podchodu jsem viděla vynořujícího se zpoceného Létajícího muže, který vlekl můj obrovský těžký kufr.
Vážení čtenáři, a tak jsem se poučila, že trpělivost přináší růže a totální hysterie zastavení vlaku. Když jsem doběhla na konec nástupiště, uviděl mě výpravčí a vlak zase písknutím píšťalky zastavil. Ve vteřině jsem byla vevnitř i s kufrem a dokonce mi nikdo ani moc nenadával.

Tato historka byla moje legendární verze reklamy na Fantu „tak Johny stopl letadlo...“, ale netušila jsem, že budu mít příležitost si ji zopakovat, a tentokrát dokonce ne s nějakým obyčejným regionálním expresem, ale samotnou pýchou francouzských železnic, slavným TGV. Cesta do Montpellier vede z Grenoblu přes Valence, kde přesedáte právě na onen vlak TGV. Při vypravování ráno jsem, v předtuše, že už mi dlouho nic neujelo, buzerovala Hvězdopravce, který totéž ráno odjížděl do Ženevy, aby koukal být schopen odejít v 8:30 ráno, ani o minutu později, protože vlak nečeká. Nervózně poklepávajíc nožkou jsem postávala v předsíni se svými super chic růžovými zavazadly. Totiž, abyste rozuměli, Hvězdopravec mi koupil k minulým, třicátým prvním, narozeninám kufry a připadalo mu legrační vybrat mi kufry růžové. Po jedné ovíněné večeři v Chile mi k nim koupil ještě růžový obal na notebook. Protože odmítám vyhodit nové kufry jenom proto, že jsou růžové, hrdě s nimi cestuju. Je to, konec konců, s láskou vybrané.

Vlivem mého pruzení jsme tedy na vlak dorazili krásných deset minut předem a já jsem v pořádku dorazila do Valence. Protože jsme ale jako obvykle vstávali pozdě, dorazili jsme bez snídaně a bez jakéhokoli stupidního časopisu. Abych vám to vysvětlila, nikdy necestuju bez Glamouru nebo Elle, případně Marie Claire. Říkejte si třeba, že je to hnůj, pro mě je prohlížení obrázků v těhle časopisech synonymem odjezdu a bez nich to prostě nejde. Byla jsem tím víc vyhládlá, že chilská verze Glamouru (jediný v Chile dostupný z oněch tří titulů) je tak stupidní, že to uráží dokonce i ve španělštině. O českých mutacích nemluvě, takže jsem se při přestupu jako první vrhla na stánek s Elle a vzápětí jsem se rozhodla koupit si snídani. Do odjezdu vlaku zbývalo krásných pět minut, což mi připadalo jako dost, zvláště proto, že každý Chilan ví, že za pět minut stihne ještě přečíst noviny, zavolat mamince, poklábosit se sekuriťáky, sehnat dohromady děcka, dojít s nimi na záchod, atd., čili že pět minut může klidně trvat i půl hodiny. Když jsem tedy konečně přišla k nástupišti, vlak měl odjíždět za dvě minuty a sekuriťáci mi řekli, ať si pospíším. Brala bych schody po dvou, kdyby to s těmi příšerně nepraktickými růžovými kufry šlo. Při doběhnutí na nástupiště jsem zaslechla známý hvizd, ačkoli bylo teprve 10:13, nikoli 10:14. Podělaní neurotičtí Francouzi. Vlak byl ale ještě otevřený, takže jsem se do něj pokusila nacpat, bohužel ale dveřmi u baru, kde nebyly schůdky. Průvodčí na mě opět něco křičel, ale netušila jsem co, protože jsem měla do dělat, aby mi z růžového kufru nevypadl růžový notebook. Drazí čtenáři, pokud si chcete připadat jako totální debil, zkuste dobíhat vlak s růžovým kufrem. Nakonec jsem naskočila a před průvodčím, který na mě křičel, že mi příště dá pokutu, mi z růžové tašky vypadla Elle. Děkuju bohu, že nejsem blondýna. Každopádně mě možná láska Hvězdopravce k nakupování růžových věcí právě od té pokuty zachránila, protože průvodčí si musel myslet, že nejspíš stejně není v silách někoho s podobným vzhledem pochopit, že vlaky se nezastavují.

Na závěr jenom dodávám, že zastavování vlaků je nebezpečná činnost a don’t try it at home, OK?

Summer Break I.

Tak vás zdravím ze starého kontinentu. Přistáli jsme téměř před třemi týdny v Lyonu poté, co jsme strávili nekonečných čtrnáct hodin v letadle. Já jsem se na let těšila, protože v letadlech Air France máte samostatnou obrazovku a můžete si na ní pustit jakýkoli z nabídky filmů. Let se tedy dá dobře strávit tím, že se podíváte na všechny filmy, na něž jste chtěli jít do kina, ale nešli jste, a hned potom na filmy, za které jste nechtěli utrácet. Kromě toho jídlo bývá dobré a dostanete k němu dobré vínečko. Jenže naše obrazovky v letadle, které vypadalo, že už toho má dost za sebou, nefungovaly a jídlo bylo jistojistě chilské provenience. Salát se tedy skládal především z měkkého salámu a kukuřice a ke kuřeti, které bylo jasně chilské Super Kuře (Super Pollo, po kterém zrychleně roste i jeho konzument), byl servírován kydanec instantní bramborové kaše. Obrazovka bohužel fungovala tatínkovi za námi, jehož potomek jeho totální nepozornosti, způsobené trochu detektivkou a trochu pivem Heineken, využíval k lezení až na vrcholky našich sedadel a hlav. Celý předek letadla byl pak vyhrazen skupině několika desítek chilských paniček, které již od nástupu do letadla postávaly v uličce a brebentily nejspíše o plánované dovolené v Paříži a o neschopnosti služebnictva. Usadil je pouze vzlet, přistání a servírování jídla. Pouhé napomínání personálu prostě nebylo dost pádné. Celou noc jsem tedy nespala, ježto jsem si stále připadala jako uprostřed večírku, třikrát za sebou jsem si na rozbité obrazovce pustila film "Dívka z RER", takže jsem nakonec cosi pochopila z jeho děje a nakonec byla neskutečně šťastná, že už jsme v Paříži. A to přesto, že bylo dvanáct stupňů a pršelo.

První, co nás po příjezdu do Grenoblu ohromilo, byla zelená. Příroda, stromy, tráva, až perverzní, úchylná plodnost zdejších hor. Protřela jsem si oči při pohledu na bujně zelený plevel plazící se, k zoufalství nejednoho spořádaného občana-zahrádkáře, okolo obrubníků, domů a dokonce i mezi dlažebními kostkami. Nezdá se mi to? Kde je prašnost cest Santiaga, slunce, které spálí všechno, co člověk nezaleje? Naše oči zvyklé na to, že zeleň, to je několik žlutě kvetoucích trnitých keřů, nevěřícně zíraly na zelený, nejzelenější možný, neudržovaný trávník v zahradě u Xaviera. I po týdnu jsme při našem výletě do Marseille a Provence konstatovali, že nám zdejší krajina připadá úplně šťavnatá. Inu, porovnejte sami. Grenoble se tvarem města hodně podobá Santiagu. Kopeček Bastille je tak trochu na stejném místě jako nepřetržitě zalévaný Cerro San Cristobal.

Další ohromení jsme zažili, když jsme se v té vší bláznivé zeleni pokusili najít známou kotvu obyvatele Grenoblu, která slouží k určení jeho polohy ve městě: vrcholky hor a tři vysokánské věžáky. Vrcholky hor tu byly, ještě pokryté sněhem, jako Andy, ale věže chyběly. Na jejich místě stály jen tři směšné paneláčky s bídou převyšující okolní zástavbu. Porovnejte opět sami. Co na tom, že stavba nejvyššího mrakodrapu Jižní Ameriky byla kvůli krizi zastavena, obytné domy mají v Santiagu běžně třicet pater.

Ze zastávky tramvaje ve čtvrti příznačně nazvané L'Île Verte, Zelený ostrov, jsme zavolali Xavierovi, objednali jsme u sýraře sýrový talíř se sýry zásadně z nepasterizovaného mléka, a náš francouzský pobyt konečně začal. Radost mi kalil pouze fakt, že nepražilo slunce a naše zimní oblečení z Chile stačilo tak pouze ochudit o jeden svetr a bylo nám oběma dobře. Naštěstí se ale přeci jen přišouralo léto a po prvním barbecue s celou armádou astronomů, kdy jsme několikrát vynášeli stoly ven a při další přeháňce je zase opakovaně cpali dovnitř, jsem mohla konečně z kufru vytáhnout letní sukýnky.

Během posledních dvou týdnů jsme oba notně přibrali, neboť Francie si žádá své. Místo chilských blátivých oliv se cpeme pevnými provensálskými a užíváme sýrů a sušených salámů saucissonů. Užili jsme si kaváren, kde si i já zcela sama můžu spočinout na terase a dát si kafíčko, u nějž se nemusím obávat ani toho, že to bude příšerná instatní břečka, ani toho, že to okolo procházející muži budou brát jako výzvu k seznámení.

Kromě neustálého jezení jsme se viděli s většinou našich přátel a seznámili jsme se velkou část během posledního půl roku se narodivší nové generace Grenoblanů. S naší českou partou jsme pojedli bramboráků a při různách příležitostech popili vína a popiknikovali v Parku Mistral. Vratislav obhájil doktorát a rozhodl se, že jeho vztah s Biancou je natolik pevný, že risknou společné bydlení. Zeloch zhubnul přes třicet kilo. Zikmundi mají plánů až nad hlavu. Aničky se vrací do Čech. Aurel a Nono mají rodinu, stejně jako Laurent či David a jako ji bude mít Xavier. Iga se stěhuje do Ženevy a Emilie je v Chambery a Sylvestre v Paříži. A tak dál. Jak se tak na všechny dívám, vidím, jak se tu hodně věcí změnilo, vyvinulo někam dál a necítím vlastně žádnou nostalgii. Je dobré plynout s časem a nezůstávat na místě. Vlastně u každého je nějaká velká změna stejně významná jako naše odstěhování se na druhý konec světa. Starý Grenoble už není, sláva novému. Mimochodem, včera jsme byli na večeři s Fabienem a Annou: párem, který jsme dosud neznali, ale který se bude stěhovat do Chile. Myslím, že půjdou pěkně do naší skupinky ex-Grenoblanů s Mathilde a JB. Jenom si lámu hlavu, jak budou Chilané reagovat, až se Fabien pokusí jít v Chile do práce se svým psem, jak to dělá ve Francii. Se psem nalezencem, který bude k nerozeznání od psů ve ulicích Santiaga. Myslím, že Anna a Fabien budou pro pomocníky s hledáním bytu ještě větším oříškem než jsme byli Hvězdopravec a já.

Přeci jen, ani JB a Mathilde, ani my dva, ani Anna a Fabien, ani většina z našich kamarádů, není úplně standartním profilem expatriovaného člověka. V poslední době mi chodí hodně mailů od "Hvězdárna Spouses", tj. skupiny partnerů a partnerek zaměstanců Hvězdárny, a nestíhám se divit. Zmíněnou skupinku jsem se rozhodla kontaktovat při příjezdu do Chile, přestože mi už z dálky moc nevoněli. Ale co, řekla jsem si, předsudky, a ty si jako nový obyvatel nové země nemůžete moc dovolit, pokud nechcete zůstat osamocení ve svém koutečku. Jenže, milí čtenáři, jak by vám řekli kognitivní psychologové, předsudky jsou vlastně prekoncepty, které nám umožňují rychle se orientovat, aniž bychom museli o všem pořád přemýšlet. Než jsem stihla Hvězdárna Spouses poznat osobně, přišla mi Pozvánka na "Pletací skupinu partnerů Hvězdářů". Sice jsem byla ujištěna, že i začátečníci jsou vítaní a možná by mi někdo i půjčil jehlice, ale fakt, že skupina je ve Starbucks v nákupním centru v Lo Barnechea, nejluxusnější čtvrti Santiaga, a to ještě ke všemu v deset ráno, mi jasně napověděl, že předsudky jsou tu někdy oprávněně. Chtěla jsem se nechat z mailistu vyškrtnout, ale naštěstí jsem to neudělala. Tím pádem mi začaly přicházet také maily, kde se Partneři a Partnerky snaží sestavit seznam věcí, které jim v životě v Chile velmi chybí a který by měl být zaslán všem budoucím expatriovaným zaměstnancům Hvězdárny, aby tito netrpěli při příjezdu nedostatkem. První pisatelka si stěžuje, že v Chile nemají motorizovanou obracečku na kompost. Druhá přidává, že mají pouze dvoumetrové teleskopické tyče na mytí okem, zatímco v Holandsku mají až šestimetrové, a že je tedy radno onu tyč přibalit již při příjezdu. Třetí Partnerka pak dodává, že rovněž postrádá lopatku na smetí s rukojetí dlouhou jeden metr, což umožňuje neshýbat se, a malou, ze stoje ovladatelnou, pokličkou, která naopak zabraňuje smetí, aby z lopatky vypadávalo. Odolala jsem své touze přihodit do konverzace, že my zase umíráme steskem po Pastisu Ricard a 51. S Annou jsme se rozhodly, že musíme po jejím příjezdu založit nějakou alternativní skupinu.

Ale zpět k naší cestě do Evropy. O víkendu jsme pak zajeli do Marseille popít pastisu u zdroje, ale hlavně podívat se na Hvězdopravcovu rodinku. Maminka Marie je pořád na svém Ostrově v Karibiku, takže ji uvidíme až v červenci v Praze, ale rodina tatínka Jeana je stále pevně ukotvena v jižní Francii. Sešli jsme se na rodinný oběd, kde nás ke stolu zasedlo sedmnáct a oběd trval až do šesti večer. Natáhlo se to trochu koupáním v bazénu, to ano. Jinak jsme si během víkendu užili také koupání v moři, několik dalších méně hromadných rodinných obědů a večeří a viděli jsme se s Guillaumem, Florence a spol. Marseille je přeci jen úžasné město, a když jsme v pondělí večer seděli s Hvězdopravcem a Nicem v kavárně Hotelu Bellevue, popíjeli bílé víno a jedli cibulový koláč, ančoajádu se zeleninou a kousky chleba s tapenádou a nakonec carpaccio z hovězího, říkala jsem si, že je přeci jen super, že Hvězdopravec je zrovna z tohoto kousku planety. Po večeři jsme se šli podívat, jak zapadá slunce nad Vieux Port, starým přístavem. Bylo to jako opravdické prázdniny.

Pak jsme zase po dálnici odfrčeli do Grenoblu. Cestou jsme neviděli ani jednoho Pathfindera ani nic podobného, jenom samé "kelímky od jogurtu", jak Hvězdopravec nazývá všechna vozítka typu Clio nebo 106. Zlatá naše malinká dobrá Evropa.

První (a poslední) zimní víkend

Minulý víkend nás sníh zastihl koupající v Baños de Colina a příští plán tedy zněl vyvenčit naše skialpy. Mezi tím jsme museli počkat týden, kdy v Santiagu začala ona obávaná a nechutná zima s mraky visícími tak nízko, že se z toho člověku chce pořád jen ležet. Doma v teple, chtělo by se říct, ale osobně se spíš obávám, jak náš byt vyhřejeme, až teplota venku klesne pod 10 stupňů, což se zatím ještě nestalo.

Celý týden jsme trávili volné chvíle hraním Colones de Catane, strategickou hrou. Až v pátek jsme se rozhodli být trochu sociální a vyrazili jsme na pivo s Thomasem, Alexem, Vincentem a jedním z Pedrů (s Novým Pedrem). Bez skrupulí jsem vytáhla svůj vlněný kabát, pod který jsem si vzala vlněný svetr, což je oděv, který normálně nosím v těch nejhorších mrazech. A dobře jsem udělala, protože byl pátek večer a všechny bary byly k uzoufání plné dokonce i na terasách. Tedy, Chilané by jistě řekli, krásně plné, jelikož patří k těm národům, co považují za ideální bar, kde musíte chvíli postávat venku, abyste se vůbec měli kam posadit. Usadili jsme se tedy fanfarónsky na terasu baru Backstage v Patiu Bellavista, které já osobně opravdu nemusím a opravdu vám ho při návštěvě Santiaga neradím. Objednala jsem si Guiness a modlila se, aby ho servírovali jako Irové, tj. nevychlazený. V Irsku dobře vědí, že studené pivo a studené počasí nejde dohromady. Jenže jsem si říkala, kde by to pivo asi tak ohřáli na pokojovou teplotu? V létě většina restaurací servíruje červené o teplotě nejméně 25 stupňů, v zimě zase naopak okolo 14ti stupňů. Moje starosti o teplotu piva ale byly vyřešeny elegantněji. Na pivo jsme čekali půl hodiny. Tedy na ostatní piva, servírka moje pivo nedonesla a řekla, že vlastně Guiness nemají. Objednala jsem si tedy něco jiného a čekala další půl hodinu. Inu, po hnusném zataženém týdnu mi tohle skutečně začalo podkopávat morál, jenom jsem myslela na to, co by na to řekla Kowakova. Když jsme nakonec dostali účet i s mým Guinessem (na papíře, samozřejmě), definitivně jsem škrtla Backstage z mapy a vám doporučuju totéž. Stejně, jako nikdy nezapomenout v Chile zkontrolovat účet. Naštěstí jsme pak zašli do jiné hospody v Bellavistě, která vypadala jako něco mezi nádražkou a sokolovnou, a nakonec jsme skončili na koncertě reggae, takže jsme kolonku "pobavit se s přáteli" mohli odškrnout jako splněnou.

V sobotu jsme pořád ještě neměli žádný morál vystrčit nos, mraky ležely někde těsně nad okny a jediné místo, odkud se to dalo vydržet, byl gauč vedle topení. Ale bylo nám jasné, že hrozí shnití zaživa a že v neděli tedy vyrazíme na ty skialpy stůj co stůj.

A stal se zázrak. V neděli ráno nás probudilo sluníčko. Vytáhla jsem Hvězdopravce z postele svým zpěvem, zabalili jsme lyže a lyžařské boty, které byly zahrabané hluboko v šatnících, nacpali jsme to do Pathfindera a jeli jsme. Vrcholky vypadaly zdálky bíle, ale čím víc jsme se blížili, bylo nám jasné, že lyže asi ještě zůstanou v teple. V La Parvě byl třícentimetrový poprašek a celé středisko bylo liduprázdné. Rozhodli jsme se tedy trochu se projít po sjezdovkách k vrcholkům a zjistit, kde se snad brzy budeme prohánět.

Když jsme sešli dolů, Hvězdopravec si opět nedal říct a jeli jsme vyzkoušet, jak Pathfinder drží na sněhu. Vybral si k tomu cestu, která vedla nahoru k vlekům. Když jsme ujeli asi dvě stě metrů, naši pozornost přivábilo auto, kolem nějž pózovala chilská rodinka. Když jsme se od auta vzdalovali, navrhla jsem, abychom se jich zeptali, zda něco nepotřebují, protože se zdálo, že auto tak trochu trčí v závěji. Ale v jaké závěji, když byly všeho všudy tři centimetry sněhu? Sotva jsme stáhli okýnko, ozvalo se: "Nemáte náhodou lano?" Vystoupili jsme a viděli jsme, že v La Parvě, v jedné jediné závěji v okruhu sto kilometrů, tato rodinka, která na první pohled vypadala jako že to tak přesně chtěli, vězí až po hodní okraj pneumatik předních kol. Zřejmě se hodně rozjeli, aby měli elán a dojeli daleko. Po cestě, která nevedla nikam a kde byl navátý snad všechen sníh z dolního úseku La Parvy. Nicméně jsem si řekla, že ptát se: "Proč jste tam proboha jezdili?" by asi byla základní chyba. Vybalili jsme lopaty, co máme k vyhrabávání se z laviny. Jedné z lopat se zmocnil synek rodinky, který s ní začal vyhrabávat díru asi deset metrů od auta a byl celý spokojený, jak dobře se s lopatou hrabe. Druhé lopaty se chopil řidič a laxními pohyby začal odhazovat sníh. Přiloudali se nám na pomoc také tři mladíci, kteří celou scénu dosud sledovali z povzdálí od několika lahví piva. Ať jsme ale dělali, co jsme dělali, auto vězelo v závěji dál. Chlapi tlačili usilovně a řidič potvrzoval, že navíc jeho auto má náhon na všechny čtyři, takže to nakonec určitě dobře dopadne. Jakýsi nenechavec se zeptal, proč se tedy autu s náhonem na čtyři točí jen zadní kola. Řidič řekl, že to bude asi rozbité. Naštěstí pak někdo objevil kousek od závěje lano položené na sněhovém dělu a do záchranné akce se mohl vložit Pathfinder. Každopádně jsme si řekli, že si nedovedeme představit, jak bude cesta do La Parvy vypadat, až nastane skutečná zima.

Cesta nahoru je totiž velmi úzká a plná zatáček. Jakmile napadne sníh, policisté automaticky kontrolují, zda mají řidiči v autě řetězy. Což se nám zdá čím dál tím pochopitelnější, protože se zdá, že by bez tohoto, poněkud paternalistického, přístupu asi cesta byla zablokovaná od první vločky až po poslední jarní kapku. I tak na cestě nápisy "při nasazování řetězů prosím zastavte u kraje, abyste neblokovali provoz" napovídají, že cesta bude dlouhá. Další nápisy "jste v horách, auta, která jedou nahoru mají tedy přednost", "neopouštějte zde svého psa" (Chilané řeší problémy s nepohodlnými domácími mazlíčky způsobem takto svérázným. Vjezd do Cajonu Maipo je chodcům kvůli smečkám opuštěných psů například dost nebezpečný) či "nevyhazujte zde odpadky" totiž v praxi vypadají tak, že velké auto, jedoucí dolů, se vám nacpe do zatáčky, že musíte chtě nechtě zastavit, a přitom téměř přejedete opuštěného psa, který si v oné zatáčce pochutnává na vyhozených odpadcích. Takže nám je jasné, že v lyžařské sezóně se pro vjezd do střediska budeme muset obrnět skutečnou trpělivostí.

Ale nebude to zítra. Ve středu nás čeká čtrnáctihodinový let do Paříže a odtud do Lyonu. Hvězdopravec jede na soustředění Hvězdopravců do Mnichova a také bude trochu popracovávat v Grenoblu. Podíváme se také trochu do Marseille na to, co zase vyvádí francouzská rodinka, a samozřejmě do Čech, kde vyvádí rodinka česká. Vdává se mi moje velmi dobrá kamarádka a můj bratr organizuje "Svatbafest", což napovídá, že se kromě obvyklého hraní až do němoty s kamarády možná taky ožení. Vrátíme se za šest týdnů, pevně doufám dostatečně naslunění, abychom přežili zbytek zdejší hnusné zimy.