Summer Break II. aneb "když já stopnul vlak, Johny stopnul letadlo"

Ve středu jsem se rozhodla jet za kamarádkou do Montpellier, což znamenalo, že budu muset po čas jet zase vlakem. Vlakem jsem nejela už více než půl roku, protože v Chile vlastně žádné vlaky nejsou, když opomeneme trať mezi Calamou a Bolivií. Jelikož jsem typ člověka, kterému vlak čas od času ujede a jelikož jsem se v Chile rozhodně nepřiučila přesnosti, dalo se očekávat, že opět vznikne nějaká dramatická historka. Zatím ta nejostudnější byla, že mi jednou ujely tři vlaky, když jsem se pokoušela dopravit svého kamaráda Rubena z Prahy do Rokycan. Náš česko-španělský tým se zkrátka osvědčil, a když jsme o pár let později s Rubenem zkusili dojet autem do kláštera v Chartreuse, pochopila jsem, že pokud mám cestování přežít, nikdy se do něj nebudu pouštět se Španělem. Do Chartreuse jsme se vypravili z únorového Grenoblu, v němž nebyla ani vločka, malým Renaultkem s letními gumami. Poslední část týmu tehdy tvořila moje kamarádka Brenda, Irka, která měla se sněhem asi stejné zkušenosti jako my dva dohromady, takže ani ji nenapadlo, že pokud vyjedeme o 1300 výškových metrů výše, pravděpodobně narazíme na sněhovou pokrývku. Na tu jsme narazili, nicméně nás nezastavila, jen notně zpomalila. Ale poradili jsme si. Jenže, milí čtenáři, když vyjedete do kopce, musíte pak také dolů. Nahoře v Chartreuse byla pouze auta s řetězy. A my. Horalé se na nás dívali s otevřenou pusou, že se jim málem v tom údivu začal tvořit led na jazyku. Cesta dolů, která není po stejné silnici, začínala pak značkou „prudké klesání“. Ruben se rozhodl požádat jednoho řidiče, který si právě u svého ořetězovaného auta sundával sněžnice, aby jel před námi a razil nám cestu. Mladík se na nás nevěřícně podíval a řekl, že to rozhodně dělat nebude, neb mu tak akorát zezadu do auta narazíme, a poradil nám, ať se zkusíme vrátit po mírnější příjezdové cestě. S podobnou sněhovou nadílkou jezdí nahoru prý jen velmi málo aut, a možnost, že se v jednosměrce s někým srazíme, není prý moc velká. A tak jsme naštěstí dojeli.

Moje nejdramatičtější historka s vlakem se týká mého odjezdu na Vánoce v roce 2005. Jela jsem tehdy brzy ráno vlakem do Ženevy. Tam jsem, dle plánu, přesedala na letadlo do Říma, kde jsem měla následně spoj do Prahy. Přilétala jsem 23. prosince večer, cesta mi tedy měla zabrat celý den, ale v duchu známých cenových absurdit leteckého provozu to byl nejlevnější způsob, jak ji vykonat. Jenže jsem udělala tu zásadní chybu, že jsem si místo odjezdu vlaku v 5:58 zapamatovala odjezd v 6:09. Na nádraží mě vezl Létající muž a jako obvykle jsme se vypravili na poslední chvíli. Když jsme přijížděli k nádraží, navhla jsem, že se půjdu podívat, na kterém nástupišti vlak čeká, zatímco Létající muž povleče můj sedmadvaceti kilový kufr. Jenže, milí čtenáři, vlak nečeká. Bylo 5:58 a na tabuli u mého vlaku zářil stejný čas odjezdu. Křikla jsem na Létajícího muže, že uháním na nástupiště, a s hrůznou vidinou své absence u vánočního stromku jsem utíkala, co mi síly stačily. Čas mého doběhnutí překážkové trati tunelem koincidoval přesně s pronikavým hvizdem píšťalky. Průvodčí na mě zakřičel, ať rychle naskočím. Jenže copak by Santa Claus či Ježíšek mohli naskočit bez kufru plného dárků? Chytla jsem vlak, který se rozjel, za madlo u dveří a pokračovala v běhu na nástupišti. „Pustťe ten vlak!“, křičel průvodčí. „Nééééé“, křičela jsem já a držíc se vlaku jsem pelášila po nástupišti. Z útrob podchodu jsem viděla vynořujícího se zpoceného Létajícího muže, který vlekl můj obrovský těžký kufr.
Vážení čtenáři, a tak jsem se poučila, že trpělivost přináší růže a totální hysterie zastavení vlaku. Když jsem doběhla na konec nástupiště, uviděl mě výpravčí a vlak zase písknutím píšťalky zastavil. Ve vteřině jsem byla vevnitř i s kufrem a dokonce mi nikdo ani moc nenadával.

Tato historka byla moje legendární verze reklamy na Fantu „tak Johny stopl letadlo...“, ale netušila jsem, že budu mít příležitost si ji zopakovat, a tentokrát dokonce ne s nějakým obyčejným regionálním expresem, ale samotnou pýchou francouzských železnic, slavným TGV. Cesta do Montpellier vede z Grenoblu přes Valence, kde přesedáte právě na onen vlak TGV. Při vypravování ráno jsem, v předtuše, že už mi dlouho nic neujelo, buzerovala Hvězdopravce, který totéž ráno odjížděl do Ženevy, aby koukal být schopen odejít v 8:30 ráno, ani o minutu později, protože vlak nečeká. Nervózně poklepávajíc nožkou jsem postávala v předsíni se svými super chic růžovými zavazadly. Totiž, abyste rozuměli, Hvězdopravec mi koupil k minulým, třicátým prvním, narozeninám kufry a připadalo mu legrační vybrat mi kufry růžové. Po jedné ovíněné večeři v Chile mi k nim koupil ještě růžový obal na notebook. Protože odmítám vyhodit nové kufry jenom proto, že jsou růžové, hrdě s nimi cestuju. Je to, konec konců, s láskou vybrané.

Vlivem mého pruzení jsme tedy na vlak dorazili krásných deset minut předem a já jsem v pořádku dorazila do Valence. Protože jsme ale jako obvykle vstávali pozdě, dorazili jsme bez snídaně a bez jakéhokoli stupidního časopisu. Abych vám to vysvětlila, nikdy necestuju bez Glamouru nebo Elle, případně Marie Claire. Říkejte si třeba, že je to hnůj, pro mě je prohlížení obrázků v těhle časopisech synonymem odjezdu a bez nich to prostě nejde. Byla jsem tím víc vyhládlá, že chilská verze Glamouru (jediný v Chile dostupný z oněch tří titulů) je tak stupidní, že to uráží dokonce i ve španělštině. O českých mutacích nemluvě, takže jsem se při přestupu jako první vrhla na stánek s Elle a vzápětí jsem se rozhodla koupit si snídani. Do odjezdu vlaku zbývalo krásných pět minut, což mi připadalo jako dost, zvláště proto, že každý Chilan ví, že za pět minut stihne ještě přečíst noviny, zavolat mamince, poklábosit se sekuriťáky, sehnat dohromady děcka, dojít s nimi na záchod, atd., čili že pět minut může klidně trvat i půl hodiny. Když jsem tedy konečně přišla k nástupišti, vlak měl odjíždět za dvě minuty a sekuriťáci mi řekli, ať si pospíším. Brala bych schody po dvou, kdyby to s těmi příšerně nepraktickými růžovými kufry šlo. Při doběhnutí na nástupiště jsem zaslechla známý hvizd, ačkoli bylo teprve 10:13, nikoli 10:14. Podělaní neurotičtí Francouzi. Vlak byl ale ještě otevřený, takže jsem se do něj pokusila nacpat, bohužel ale dveřmi u baru, kde nebyly schůdky. Průvodčí na mě opět něco křičel, ale netušila jsem co, protože jsem měla do dělat, aby mi z růžového kufru nevypadl růžový notebook. Drazí čtenáři, pokud si chcete připadat jako totální debil, zkuste dobíhat vlak s růžovým kufrem. Nakonec jsem naskočila a před průvodčím, který na mě křičel, že mi příště dá pokutu, mi z růžové tašky vypadla Elle. Děkuju bohu, že nejsem blondýna. Každopádně mě možná láska Hvězdopravce k nakupování růžových věcí právě od té pokuty zachránila, protože průvodčí si musel myslet, že nejspíš stejně není v silách někoho s podobným vzhledem pochopit, že vlaky se nezastavují.

Na závěr jenom dodávám, že zastavování vlaků je nebezpečná činnost a don’t try it at home, OK?