Zpátky v Chile aneb jak jsme málem opravdu museli stopnout letadlo

Tak vás zdravím zase ze Santiaga (tedy, fotky jsou z Prahy :-) ). Poslední dva týdny jsme trávili v Čechách, a pak jsme rychle přejeli do Marseille za Hvězdopravcovou rodinou. V Čechách se mi oženil bratr a vdala kamarádka a jinak tam s námi také velkou část času byla maminka Marie s přítelem, takže jsme na svatbách nabytá kila pružně shodili běháním po Praze. Moje práce spočívala hlavně ve vytrhávání maminky Marie ze spárů pastí na turisty, do kterých se nenapravitelně a neustále vrhala, a dále ve vysvětlování, že všichni Češi nejsou takoví. Měli jsme totiž několik dost zahambujících zkušeností především se servisem v hospodách a s všeobecnou neurvalostí. To mě vrátilo na zem, jelikož jsem si myslela, že pouze v Chile existují rádoby dobré restaurace, kde číšník nechápe, že aperitiv se nepodává zároveň s jídlem nebo dokonce potom, že jídla je vhodná přinášet najednou a nejlépe poté, co k nim máme co pít. Protáhla jsem svoje tři francouzské hosty po českých hospodách, a ačkoli jsem se snažila nabručené číšníky moc nerozzlobit komplikovanými objednávkami, poměrně často jsem byla seřvaná. Zlatým hřebem byl tatarský steak v hospodě U Hrnčíře v Kutné Hoře, který se zcela jasně skládal z rozemletých zbytků pečeného masa, které zřejmě hosté nechali na talíři. Když jsem ho vracela, číšník na mě křičel, že to maso má tuhle barvu, protože je v něm kečup. Zlaté Chile, kde sice nedostanete úplně to, co chcete, ale aspoň na vás nikdo neřve, když řeknete, že tohle jste nechtěli.

Z Čech jsme pak odjeli do Marseille, kde jsme strávili 14.červenec. Jelikož jsme byli oba z neustálého šestitýdenního cestování úplně vyčerpaní, rozhodli jsme se, že 14.červenec (výročí francouzské revoluce) strávíme klidně u maminky Marie doma, v klidu zabalíme, popijeme šampaňského, patnáctého ráno pak vykonáme poslední nákupy a pojedeme do Lyonu, kde vrátíme auto, najíme se a prostě budeme klidní a svěží jak cestující z reklamy. Letadlo mělo letět v 17hodin a my jsme vyjeli v 11:30, což je mojí maminky hodný předstih. Ale v létě je celá Autoroute de Soleil plná aut a v našem směru proudila nespočetná anglická, holandská, německá a další auta s pány řidiči barvy čerstvě uvařených raků, kteří se vraceli z dovolené. Asi hodinu za Marseille jsme zjistili, že kdesi na sever od Valence je nehoda a že tam budeme nejméně hodinu vězet v zácpě. Řekli jsme si, že to je sice trochu na hraně, ale že by to snad mělo projít. Jenže po půl hodině z rádia oznámili, že na jih od Valence se převrátil přívěs (zatracení Holanďani...). A nastala panika. Už asi dvacet kilometrů před Valence jsme začali vězet ve strašné zácpě. Nezbylo, než risknout sjet, jenže jsme neměli žádnou mapu, jen GPS. Mimochodem, strašně nesnáším, když někdo tvrdí, že ženy neumí číst v mapách. S mapami nemám problém. Zato klidně můžu prohlásit, že hledat na GPS, jak dojet do letiště v Lyonu po státních silnicích tak, aby to bylo rychlé, tedy ne po těch, po kterých se snaží zácpu objet všichni ostatní, to fakt neumím. Hvězdopravec tedy strašně nadával, že musí řídit a já nejsem schopná mu říct, kam má jet, a že je vůbec hrozný, že nemáme mapu, rozumějte, že jsem nevzala mapu. Vězeli jsme na státní silnici v pětatřiceti stupňovém vedru, na jedné straně pole, na druhé pole, před námi kamion a 150km na letiště, za námi auta, auta, auta. Byla sice teprve jedna hodina, ale bylo nám jasné, že ty tři a půl, co nám zbývají do uzavření přepážky, stačit nebudou. Konec konců, sama chytrá GPS říkala, že po státních silnicích nám cesta za normálního provozu zabere tři hodiny. Začali jsme přemýšlet, že možná bude nejlepší jet rovnou do Paříže, odkud nám o půlnoci letěl spoj do Santiaga, protože to bychom snad mohli stihnout. Na druhou stranu nebyl důvod, proč by se hned za Valence neměla dálnice zase zacpat kvůli další nehodě. Ve dvě hodiny jsme se konečně došourali na obchvat Valence a dostali jsme výborný nápad. Jet přes Grenoble. Naše "rodné" městečko, naše alpská matička spasitelka! A jen díky tomu, že v Lyonu postavili letiště na té správné straně (na východě) jsme nakonec na letišti celí spocení a se sevřenými žaludky vystoupili krásnou hodinu před odletem. Uf!

Když jsme doletěli do Paříže, v klidu jsme se prošli po letišti a strávili hodiny čekání pařením her na Playstation. Letadlo mělo odletět půl hodiny před půlnocí a bylo ohlášené včas. Asi dvacet minut před nástupem ale oznámili, že se ukázalo, že stroj má závadu, takže je třeba vyměnit nějakou součástku a že je potřeba provést ještě nějaké testy. S hodinovým zpožděním nás tedy nasoukali do onoho závadného letadla, o němž jsme doufali, že není naší vstupenkou na onen svět. Možná jsme přeci jen měli zůstat trčet v zácpě na dálnici a letadlo nestihnout. Další hodinu jsme pak seděli v letadle, které se nehlo ještě ani o píď, a okýnkem jsme měli možnost sledovat, kterak piloti mávají všemi klapkami na křídlech, aby zjistili, zda daná závada byla skutečně odstraněna. Chtěla jsem navrhnout, že by nejdřív mohli udělat malý zkušební let bez pasažérů, ale evidentně si byli jistí, že všechny klapky fungují, takže jsme nakonec, s dvou a půl hodinovým zpožděním, odletěli.

A jsme v Santiagu, takže jak vidíte, technici na Charles de Gaule jsou zdatní. Při příletu bylo tedy už naší jedinou starostí, zda budeme moct do našeho bytečku dopravit moje dvě krabičky Henny a sýr na raclette. Abyste totiž rozuměli, Chilané jsou posedlí strachem z nákazy a je tedy zakázáno dovážet prakticky cokoli. Semínka, koření, ovoce, zeleninu, maso, sýry, potraviny, dřevo a cokoli rostlinného nebo živočišného původu. Takže vlastně skoro všechno. Tak nějak to aspoň stojí na formuláři, který v letadle vyplňujete. Víme, že na letišti jsou scannery, kterými projíždí všechna zavazadla, a máme vzpomínku na to, jak v San Pedru de Atacama orukavicovaní celníci vyndavají špinavé ponožky a zpocená trička za všech batohů všech cestujících ve všech autobusech, aby pak vítězně vytáhli dvě argentinská jablka, otrávená jablka, do nichž kdyby si chilská Sněhurka kousla, usnula by dlouhým spánkem, nebo apespoň dostala nějakou smrtelnou infekci. Po právu tedy zlý pašerák dostane 150 dolarů pokuty! Rozhodli jsme se tedy, že raději celníkům hned ukážeme náš sýr a henu a ve formuláři tedy zakroužkujeme, že ano, přivážíme zakázané produkty. Milý čtenáři, chceš-li do Chile zavléct kus lovečáku, napiš do prohlášení, že máš něco zakázaného. Totéž řekni slečně, která se tě u výdeje zavazadel zeptá, zda nemáš něco zakázaného. Slečna se optá, zda jsi to napsal do formuláře. Řekni, že ano. Slečna řekne, že je tedy vše v pořádku, ať jdeš ke scanneru. U něj je strašlivá zácpa vytvořená příletem jednoho letadla z Evropy a lidé nestíhají sbírat svá zavazadla, která se na pásu u výjezdu ze scanneru hromadí a padají na zem. Celníci urychleně sbírají formuláře na jednu hromadu a pokřikují na lidi, aby jim je hlavně nezapomněli odevzdat. Na prohlížení formuláře nezbývá čas. Osoby sedící u scanneru se snaží, aby zavazadla nepadala na ně, takže se na scanner nikdo nedívá. Jste venku a litujete, že jste nepřibalili ještě kousek camambertu a reblochonu z nepasterizovaného mléka. A i kdyby vám ho našli, je vše OK: pokutu nedostanete, protože jste prohlásili, že máte něco zakázaného. Nanejvíš vám to seberou...

Během naší absence tu pršelo a všechno se zazelenalo. Kromě zeleně nás naše město přivítalo nádherným dnem s teplotou okolo dvaceti stupňů. Za našimi okny už opadaly listy všem stromům a máme nádherný výhled na bílé vrcholky hor. Moje muškáty krásně kvetou a chili papričky mi uzrály úplně do ruda. A aby to nebylo tak ideální, všude tu řádí prasečí chřipka. Chilané už dávno přestali říkat "gripe porcina", prasečí chřipka, ale říkají jednoduše jen "la porcina" "sviňka". A z věty Mathidiny sousedky "moc se ke mně nepřibližujte, mám doma dvě malá podsvinčátka" rychle pochopíte, že celá chřipka není žádná katastrofa. Chřipka, no. Když máte podezření, že ji máte, nemáte hlavně v Chile chodit k doktoru. Protože kdybyste jí neměli, tak jí určitě v čekárně chytíte. Případy tu už dávno nikdo nepočítá. Protože stejně jako ona dvě sousedčina podsvinčátka, její dvě nemocná děcka, každý ví, že to je prostě jenom chřipka.

O víkendu jsme byli lyžovat v La Parvě a vyšlápli jsme na Manquehue, kopeček za Santiagem, který je o něco málo vyšší než naše Sněžka. Po šesti týdnech v Evropě jsme trochu funěli, ale nedá se nic dělat, zimní kopce čekají na naše skialpy...