O brakové literatuře a chilském nakupování aneb mrkev nechceš, moje královno?

Víkend byl opravdu líný. Teprve nedávno jsme se vrátili z Evropy, většina známých je tam stále ještě na dovolené, Mathilde a JB byli v Cajonu de Maipo ozkoušet svůj nově zařízený obytný vůz, se kterým se příští týden hodlají vydat na tříměsíční cestu po Bolivii, Peru a Argentině, a já jsem se ještě nestihla znovu vpravit do života ve velkoměstě, takže jsem neměla naplánovánu žádnou výstavu, ani žádný film. V divadle vedle domu sice byla hra, která mě zajímala, ale byla až od deseti hodin večer a já jsem prostě občas lenoch. Takže jsem svůj víkend strávila vesměs doma čtením příšerného škváru od Marca Levyho. Mám ten špatný zvyk, že když něco rozečtu, obsesivně to musím také dočíst, ačkoli u toho mám někdy jazyk na vestě, jako třeba u Orhana Pamuka. Levyho mi dala navíc kamarádka a přišlo mi neuctivé knihu odložit. Levy je také nejprodávanější francouzský spisovatel, četla jsem ho tedy ve francouzštině, takže totální škvárovitost nemůže svést ani na překladatele. Nejsem proti braku, když se netváří jako literatura a když není úplně stupidní. Třeba občas při cestách nebo po zkouškovém zhltnu něco od Keyesové, přečetla jsem Deník Bridget Jonesové a mám ráda Lucíu Etxebarríu. Můj nejnověji přečtený brak byla Pulsatilla, italská blogerka, která na internetu tak populárně popisovala svoje trable s holením všech možných chloupků, s dietami a nositeli chromozomu Y, že jí to nakonec vyšlo jako kniha. U všech těhle knih se směju a občas tajně slzím. Zkrátka jako každá mujer alterada potřebuju občas slyšet, jak to máme všechny podobné. Levymu vám ale doporučuju se vyhnout. I po přečtení všech tří set stránek románu "Věci, které jsme si neřekli" si lámu hlavu, proč mě nenapadlo nikdy vydat romány, které moje pubertální duše inspirována Julesem Vernem a časopisem Bravo tvořila mezi desátým a patnáctým rokem svého života. Je to úplně stejná úroveň. Slovy, kterými moje babička ocenila medovník, který jí coby nový velký hit cukráren přinesla ochutnat moje maminka, musím konstatovat: "Jak na tomhle ta ženská (Jak na tomhle ten chlap) mohl/a zbohatnout...?!"

Kromě Levyho a naštěstí také nějakých dalších věcí ke čtení jsem vyšla akorát na trh, což mě přimělo k napsání článku o chilském nakupování. Už jsem o něm trochu psala zde, především o tom, jak se v Chile neplatí u pultu, kde se zboží servíruje, ale u kasy, která je sice v mrňavých obchodech často hned vedle toho pultu a často k ní přisedne tentýž prodavač, který vám právě naservíroval, co jste potřebovali, a zanechal to na prvním pultu, protože věc si můžete vzít až po řádném zaplacení. Každopádně to ve chvíli, kdy je v obchodě více než jeden zákazník, často vytvoří buď fronty (dvě, jednu na servírování, druhou na placení, obě musíte vystát), nebo strašlivý chaos, protože prodavač, pokud je sám, nejdřív třeba naváží věci třem zákazníkům a až potom přisedne ke kase.

Pokud se vám tohle nelíbí, můžete jít do supermarketu, kde je všechno krásné, čisté a světové. Také dražší. No ano, za luxus se platí. A pokud půjdete do supermarketu v Lo Barnechea, jedné z nejluxusnějších čtvrtí v Santiagu, připravte se, že je to luxus luxusů a že tak drahé máslo jinde v Santiagu nekoupíte. Co mě jinak na zdejších mallech, jak jim Chilané po americku říkají, ohromuje, je, že projíždím s košíkem dlouhé regály, kde není vůbec nic, co bych kdy vložila dobrovolně do úst. Především regál se sladkými nápoji v prášku, který má několik metrů, mě asi nikdy nepřestane udivovat. Chilané vodu nepijí, když něco pijí, je to čaj (vlastně čajíček, tesito, jak tu říkají), nebo džus (vlastně džusík, jugito). Až vám bude někdo někdy nabízet džusík, čerstvý džusík, dávejte pozor. Isis, moje kolegyně v asociaci, mi jednou před skupinou navrhla: "Uděláme džusík". Marně jsem se dívala, kde jsou ony pomeranče, z nichž ho vymačkáme. Jak v reklamě na Tang na mě Isis zamávala oranžovým sáčkem s fotografií toho nejlákavěji oroseného pomeranče na světě, krále pomerančů, a jala se ho sypat do karafy s vodou. Protože vím, že kdo chce s vlky výt, musí s nimi džusík pít, ochutnala jsem, ale musím vám říct, že upřímě řečeno nechápu, proč při zdejší ceně pomerančů lidé dělají podobné věci. Možná stejným mechanismem, jaký donutil po revoluci Čechy mazat na chleba margarín místo másla, jíst jogurty, které jsou vlastně jen mlékem ztuženým vepřovou želatinou, jíst párky, které obsahují jen zlomek masa, mazat si obličej krémem za pětikilo a koupit si mobil za deset tisíc. Zatracená reklama. Pro vaši informaci, litr čerstvě doma vymačkaného džusu přijde na stejnou cenu jako litr toho nejlevnějšího džusu v krabici. No a jasně, pomeranče musíte koupit na trhu nebo v nějakém obchodě v ne-bohaté čtvrti. A reklamu na pomeranče v televizi asi těžko uvidíte. Ale zato i zde uvidíte reklamu na Hellmans, vlastně pardon Chélmans. Španělské vyslovování angličtiny mě vždycky pobaví. Tuhle tu měli koncert Rejdiouchet.

Na trh nechodím ale jenom kvůli cenám, trhovci nejsou hloupí, neprodávají o mnoho levněji, než řetězce v příslušné čtvrti. Tak třeba rajčata na trhu ve Vitacuře, bohaté čtvrti, stojí 900 pesos (cca 1,20 eur), u nás, v Bellavistě, v středostavovské čtvrti 500 (0,7 eur) a ve Veze, která je už na pomezí chudších čtvrtí, 300 (0,4 eura). Trh mě baví. U nás je trh malý, takže mě už většina trhovců zná a ti "moji" pro mě mají vždycky něco na ochutnání. Hlavně u páru Bezzubý pán s knírkem a Indián v montérkách mě vždycky cpou a Bezzubý pán mě kromě toho zkouší: a tohle se řekne jak? A tohle? Špinavými prsty uřízne kus oné podivné věci, co vyrůstá na kaktusech. Turbo? Nebo tak nějak. Jsem špatný student.

Trhovci mají kromě toho zvyk pokřikovat na kolemjdoucí, aby přilákali jejich pozornost, a to ne ledacjakým způsobem. "Nepotřebuješ cibuli, krasavice?", volají na všechny slečny i paní, co procházejí kolem stánku. Nejsou to tradiční pirope, komplimenty, které na vás latinos pokřikují na ulici tak vytrvale, že pro to španělština má dokonce i slovo. Linda, hermosa, naše zákaznice, naše krasavice. Nejvíce mě baví ale oslovení "mi reina", moje královno. "A mrkev nepotřebuješ, moje královno?", řekla mi dnes Indiánka v plášti, u které vždycky kupuju zeleninu. Uznejte, tuhle repliku, která navíc není neobvyklá, jsem si nemohla nechat pro sebe. Někdy mi připadá, že se autoři Levyho kalibru navíc v těhle replikách trochu zhlédli.

Trh mám ráda. Kromě Bezzubého pána a Indiánky v plášti mám ještě svého prodavače květin, který je legračně nesmělý, nikdy na nikoho nepokřikuje, a vždycky mi vykládá, odkud květinky jsou a jak se jmenují. A když je některá kytice povadlá, dá mi slevu.

Protože je stejně poctivý, jako všichni ostatní. Nechápu, jak je možné, že všichni tihle lidé na svých špinavých závěsných váhách s ručičkou nikdy člověku nenaváží méně ani více. Ne, že bych to doma ověřovala, ale občas potřebuju například rozporcovat věci do mrazáku a používám k tomu elektronickou váhu. Zvláštní, jak jakmile nejste v Chile za turistu, jakmile vylezete z předražené turistické zóny, jak jsou lidé poctiví. Myslím, že jsou zvyklí být takoví, protože chilské domácnosti jsou často na peso přesně rozvržené, stejně jako mnohé české vědí o každé koruně. Jenže tady to vede k tomu, že lidé jakoby předvídají, že vy jste na tom podobně, a nesnaží se vás tedy ošidit. Mám často pocit, že si říkají, že kdybych byla bohatá, nechodila bych na trh a nevypadala bych tak, jak vypadám. Minulý týden jsem například šla dát odblokovat mobil. Prodejna ho poslala kamsi do servisu, a po čtyřech dnech mi ho vrátila s tím, že ho neodblokovali, protože by mi stejně v Jižní Americe nešel. A že tedy nemám platit nic. Kdybych byla bohatá, koupila bych si přece nový mobil, a nechtěla jen odblokovat starou, z módy vyšlou Nokii, která nemá ani foťák. Občas, když něco sháníte a v prodejně, kde se ptáte, to nemají, nebojte se zeptat, zda onu věc nemá konkurence. Prodavač vám ochotně vysvětlí cestu, jak se do konkurenčního obchodu dostanete. Mám pocit, že spousta lidí tady si říká, že život je už tak dost těžký, tak proč ho ztěžovat druhým tím, že jim nepomůžu. Neplatí o úřednících, samozřejmě. A chilská snaha pomoct může být někdy únavná, jako když se například v Sodimacu, což je ekvivalent Bauhausu, domáháte uříznutí oné proklaté desky, do níž chcete vložit vestavěný vařič, a ujme se vás neposedný týpek jménem Francisco a hodinu s vámi po Sodimacu běhá, všech se vyptává, telefonuje, manicky pokřikuje, že takhle to nejde, ale že má ještě jiný výborný nápad, aby vás nakonec celý zoufalý po hodině propustil s tím, že to asi opravdu nejde, až máte skoro chuť ho poplácat po ramenou a říct, že to nevadí. Protože vám to opravdu nevadí, ježto jediné, co chcete, je znaveně se dovléct k autu.

Tak vám přeju pěkný týden, moji krásní královští čtenáři!