Maté, kajmani a jezuité

Když jsem v posledním článku jsem skuhrala nad nedostatkem letních dešťů v Chile, netušila jsem, že mě naše příští cesta zaveze do míst, kde se budu moct letním deštěm nechat promočit na kost dokonce několikrát denně. Ať je to tím, že nevědomí existuje a to mě dotáhlo do podobných končin, nebo tím, že jsem si zcela nevědoma toho, jak to kde v Jižní Americe vypadá, jsme někdy po Vánocích koupili levné letenky na konec února do Buenos Aires s tím, že prostě uvidíme, kam pojedeme. Nerada plánuju cesty, protože mám pocit, že když si to člověk načte moc v průvodcích, připraví se o překvapení. Tak jsem moc nečetla, podívala se na mapu a sestavila přibližný plán cesty. Hvězdopravci jsem na jeho otázku, zda vím, kam jedeme, řekla, že jo jo, že vím, a na další dotaz, jaké tam bude klima a co si má vzít za oblečení, jsem zaimprovizovala dle vlastních představ o klimatu hranice Argentiny, Paraguaye a Brazílie. Pravda, kdybych průvodce četla, asi bych mu řekla, ať si vezme dvoje boty a to nejlépe jedny z nich holinky, spoustu repelentu a pláštěnku, ať si zajde pro antimalarika a očkování proti žluté zimnici, ale průvodce jsem nečetla, a tak jsme odjeli s pár tričky, šortkami, svetrem a goretexovou bundou a jedním párem pevných bot doplněných jedním párem sandálů. Repelent jsme koupili na severu Argentiny nakonec společně s kalíškem na maté, který se projevil jako stejná nezbytnost. Ale postupně.

Klidný odjezd na dovolenou nám opět zajistil autorizovaný servis Nissanu, který nám slíbil dodat auto i s vyměněnými tlumiči a brzdovými destičkami den před odjezdem na dovolenou. Nejsem dnešní, a tak jsem samozřejmě tloukla opravářům do hlav, že odjíždíme ve čtvrtek, i když jsme odjížděli v sobotu a ještě ke všemu letadlem. Ale já už je znám, a tak vím, jak je třeba s nimi nakládat. Ve čtvrtek večer nám Pathfindera vrátili celého vybotoxovaného, vyliftovaného a dokonce i s opravenou klimatizací. Původně jsem váhala, zda proslulé techniky Nissanu nechám na klimatizaci sahat, protože klimatizace sice nefunguje, topení ale funguje výborně. A zlaté ručičky techniků Nissanu jsou ne vždy zcela účinné tam, kde je třeba, ale naopak se činí tam, kde třeba není. Když mi Hvězdopravec řekl, že klimatizace i topení fungují, byla jsem překvapená.

Ale ne na dlouho. Technici se přece vrtali také v brzdách! V pátek ráno si přijela Pathfindera půjčit naše kamarádka Claire, která potřebovala přestěhovat stůl, a Den díkůvzdání technikům Nissanu mohl začít.

"Prosím Tě", volala mi Claire o půl hodiny později a já slyšela za ní nahněvané tůůůůt tůůůůůt tůůůůt, která Pathfinder vyluzuje, když se automaticky zablokuje v domnění, že ho chce někdo ukrást. "Musíš ho zavřít elektronicky, ne klíčkem, a pak zas otevřít, jinak nepřestane", řekla jsem a ptala se sama sebe, jak Pathfinder zázračně po návštěvě servisu znovu našel tenhle svůj zlozvyk, jehož se před rokem zbavil.

"Už je to dobré, ještě jednou se otočím a vrátím vám ho", volala mi Claire o půl hodiny později s úlevou.

"Ty, myslím, že budeš muset auto dát do servisu, aby se mu podívali na brzdy.", telefonovala Claire o deset minut později: "Chvíli to nebrzdí vůbec, a pak to zase brzdí samo od sebe". Dohodli jsme se, že Claire odjede s autem do servisu rovnou a já jsem se chystala na to, jak to udělat, abych dala po chilsku (tj. aniž bych se explicitně rozčílila) najevo technikům, co si o nich myslím.

"Hele, tak ono už se to nehýbe vůbec, zablokovala se mi kola." volala mi Claire o pět minut později: "Jsem uprostřed silnice před televizníma kanálama a auto se ani nehne." Po chilsku ne po chilsku jsem se rozhodla volat okamžitě servis, ať nás přijedou odtáhnout. Samozřejmě jsem se tedy neudržela a dštila jsem oheň a plameny, což je v Chile dobrá cesta tak akorát do pekel, protože vás pak nechají čekat schválně ještě dvakrát déle, a to i pokud je vaše auto nepohyblivé uprostřed silnice.

O hodinu později se tedy na místo, vzdálené asi 10 minut chůze, autem dostavil technik, který vyhodnotil situaci a prohlásil, že to bude chtít nářadí. Které si samozřejmě nedovezl a musel se pro něj vrátit. O pár minut později vyšťoural cosi jako zapadnutou brzdovou destičku a Pathfinder byl zase pohyblivý. Brzdy ale pořád vydávaly podivný zvuk.

"Copak jste s tím dělali?" řekl technik. "Jak, copak jste s tím dělali? Co vy jste s tím dělali?!" zcela nechilsky se zeptal Hvězdopravec a donutil technika najít, odkud zvuk pochází. Pocházel od zkrouceného krytu, který drhnul o brzdové disky.

Po cestě domů si Hvězdopravec uvědomil, že odjíždíme pryč a že by bylo dobré vykonat kontrolní jízdu po dálnici.

Při stovce se Pathfinder klepal hrůzou jakou vždycky. Hrůzou nad utrpeným násilím vyvažovače kol v servisu Nissan. Takže Hvězdopravec opět dojel do servisu a donutil je, aby kola vyvážili znovu. Po dni stráveném běháním okolo Pathfindera tedy zbyl večer na zabalení a v sobotu ráno jsme si to uháněli taxíkem na letiště a odpoledne jsme přistáli v Buenos Aires s cílem odjet co nejrychleji do mestečka Mercedes v regionu Corrientes. "What the hell", řekl náš kamarád Argentinec Alvarito, když se nás před odjezdem ptal, kam pojedeme a já jsem mu naznačila v hrubých obrysech své představy o cestě: "To je nejmíň tisíc kilometrů!"

Městečko Mercedes je známé hlavně tím, že se v něm narodil Gauchito Gil, argentinská verze Robina Hooda, a jinak leží uprostřed nekonečných a ještě nekonečnějších pastvin a rovin tak rovných, že si to ani Kolíňan přestavit neumí. Gauchito Gil je v Mercedes, jinak ukrutném zapadákově, úplně na všem a hlídá dokonce i to, zda na nádraží platí zákazníci za použití WC, jak můžete vidět na fotce. Gauchito je zdrobnělina z gaucho, argentinské a obecně mnohem pohlednější verze chilského huasa, honáka krav. Mercedes je plný obchodů potřeby pro gauche a na nádraží sice není bankomat, ale zato je tam automat na horkou vodu do termosky, kterou každý Argentinec vláčí s sebou, aby mohl kdykoli pít maté. Maté je, jak jistě mnozí z vás ví, odvar z listů jednoho stromu, jehož jméno už jsem zapomněla. Listy se nandají do speciální nádoby s trubičkou, tzv. bombilla, zalijí se vodou a trubičkou se pije odvar. Pak se listy zase zalijí, a maté se pošle dalšímu spolupijícímu a tak pořád dokola za klábosení o všem možném. S Hvězdopravcem jsme zalitovali, že jsme náš hrneček na maté nechali doma, a sbíhaní slin nakonec vyřešili tím, že jsme v gaučovských potřebách koupili tykev, trubičku a termosku, a v obchodě s potravinami půlkilové (to nejmenší) balení maté.

Pak jsme podnikli mnohem komplikovanější výpravu za bankomatem. Žádný z bankomatů ve městě totiž neměl peníze a před všemi stály dlouhé fronty lidí, čekajících, až bude bankomat takzvaně zavezen. O tři hodiny později se skutečně objevilo opancéřované auto, které bankomat naplnilo, všichni vybrali, co mohli, aby měli doma zásoby peněz, my jsme udělali totéž, až byl bankomat zase prázdný.

Další nelehký úkol spočíval v ulovení něčeho k snídani, protože město pro kovboje samozřejmě nedisponuje kavárnami s čerstvými croisanty. Nakonec jsme ulovili pár empanad, na nádraží jsme si udělali maté a odhánějíce toulavé psy jsme se dohadovali, jaký autobus pro nás přijede, aby nás odvezl do Colonia Pellegrini, vesnice uprostřed rezervace Esteros de Iberá.

A měli jsme se na co těšit. Autobus, který musel pamatovat ještě slavnou Evitu, se značně lišil od toho, co měla jediná společnost jezdící do Colonie na fotce u kas. Když jsme vyjeli, konečně se ukázalo proč. Podobný stav cesty by udělal Pathfiderovi velkou radost, pomýšleli jsme si, držíce se zuby nehty čeho se dalo a doufajíce, že řidič ví, co dělá, když mu zadek autobusu neustále v hlubokém blátě klouže sem a tam. Sto dvaceti kilometrová cesta nám zabrala čtyři hodiny, ale nakonec jsme dojeli do cíle.

A pršelo. Pršelo už v Buenos Aires, kde byly dokonce drobné a zřejmě velmi normální záplavy. Pršelo v Mercedes a teď v Colonii Pellegrini. Ale bylo teplo a zmáchat se v tom dešti byla skoro slast. Děti capkaly po blátivých cestách pěkně bosky stejně jako mnozí dospělí, nebo si to tím blátem cválaly na koni bez sedla. V pohorkách jsme byli naopak okamžitě celí zablácení a nanosili jsme to bláto všude, protože jsme ho na prahu nemohli utřít do mokré a bujně rostoucí trávy. Gratulovali jsme si, že jsme nakoupili dvě pixly repelentu, protože když jsme viděli velikost místních ropuch číhajících na hmyz, bylo nám jasné, že hladem rozhodně netrpí. Pro vaši představu, ropuchy v severní Argentině mají velikost dobře vykrmeného morčete. A není se čemu divit, neb v severní Argentině žije největší hlodavec zeměkoule, a ten má zase velikost prasete. Abych neparodovala slova sovětských soudruhů o tom, co se jim kde podařilo vypěstovat, vězte, že okolo Colonie žije také spousta kajmanů, kteří jsou naopak mnohem menší než krokodýli. Takový kajman má maximálně jen ubohých dva a půl metru. A tahat za ocas ho je zakázáno.

V Colonii jsme se také rozhodli vyjet si na koni. Turismus tam není moc rozvinutý, a tak vás na projížďku bere opravdický gaucho. Ten náš se jmenoval Bruno a myslím, že kdyby měl milý Bruno nějaký gaucho blog, určitě by na něj o mně mohl napsat dlouhý legrační příspěvek. Na koni jsem totiž nikdy neseděla a musím říct, že to není až tak úplně lehké. Nakonec jsem ale alespoň donutila svého koně, aby se loudal za Brunem a Hvězdopravcem, když už nechtěl jít vedle nich, a mohla jsme zaslechnout útržky konverzace. "Hm, Francouz, hm....a kolik tam u vás stojí kůň?" "Nevím, ale je opravdu drahý.", řekl Hvězdopravec. "Tady je kůň levný", řekl gaucho: "Kůň tu stojí 2000 pesos" (což je, pro vaši informaci, asi 10 000 korun). "A čím u vás ty koně krmíte?", zeptal se zase gaucho po chvíli přemýšlení. Říkala jsem si, že možná lépe, že můj kůň se courá, kde ho napadne, a já tak nemusím odpovídat na podobně záludné otázky.

Z Colonie jsme odjeli na sever do města Posadas, kolemž něj jsou jezuitské rezervace. Začátkem sedmnáctého století sem přišli jezuité, aby pokřesťanštili indiány guaraní. Pokud jako já nějakou dobu žijete v Jižní Americe, je pro vás podobný nápad tím nějvětším šílenstvím, jehož se někdo mohl dopustit: odjet z Evropy a uprostřed pralesa stavět kostely, osady a vyučovat guaraní katechismu. Projekt ale evidentně uspěl, soudíc dle velikosti oněch kostelů i toho, že jezuité neskončili v hrnci, jak by člověk od příležitostně kanibalského kmene mohl očekávat, ale v pohodlně vypadajících klášterech. Dostal je odtud až sám jejich král a papež, kteří se zalekli moci, kterou jezuité v koloniích postupně získávali. Nebo tak nám to alespoň vysvětlovali zanícení průvodci po třech osadách, které jsme navštívili. Každopádně bych podobnou věc použila jako jasnou ilustraci přísloví "když se chce, všechno jde."

Z Posadas jsme odjeli na úplný konec Argentiny: vodopády Iguazú na argentinsko-paraguaysko-brazilské hranici. Z toho, jak se každý už od začátku ptal: a na Iguazú, jedete? mi bylo jasné, že tam budou davy, a také byly. Vodopády jsou obrovské a jistě vás ohromí, ale více než o přírodu se jedná o zábavní park. Byla jsem ráda, že jsme mohli vidět džungli před tím v Esteros a okolo jezuitských osad, protože okolo Iguazú zůstali jen žebraví coatis a mazané opice. Ale je fakt, že vodopády jsou stejně malebné, jako na vietnamských obrazek visících v nejedné čínské restauraci.

A byl čas na návrat do Buenos Aires. Hvězdopravec nechtěl ani slyšet o dalších čtrnácti hodinách v autobuse, a tak jsme se plácli přes kapsu, a cestou zpět do Buenos Aires jsme letěli. Plni zážitků, s prázdnými bombami od repelentu, s většinou věcí buď navlhlých nebo zcela promočených od deště i vodopádu. Cestou do Santiaga se pak z rozhlasu v letadle ozvalo: "Vážení cestující, nyní na vás podle chilských zákonů nastříkáme neškodný insekticid" a následně se z klimatice začala linout podivuhodně nasládlá vůně. Jak je vidět, Chilané si o žluté zimnici, dengueho horečce a malárii myslí své. "Zajímalo by mě jaká je průměrná délka života letušek, když na ně třikrát denně nastříkáš neškodný insekticid", zavrčel Hvězdopravec a zacpal si nos.

Argentina nás jako obvykle uchvátila a stále litujeme, že Dalekohled nestojí spíše tam, i když by hrozilo, že brzy obroste mechem. Argentince většina Jihoameričanů nesnáší a říká o nich, že jsou nafoukaní. Můj dojem je ale opět a zase že Argentina je země s obyvateli velmi sympatickými, kde se cestuje skoro samo, protože, jak říká Hvězdopravec, Argentinec by mluvil i se zdí, takže se s vámi někdo neustále dává do řeči, příležitostně s vámi pije maté a jen velmi, velmi zřídka se vás pokusí oškubat. Pořád ještě si nemůžu pomoct a nemyslet si, že nenávist k Argentincům je tak trochu obyčejná závist.

Naše předsevzetí je tedy jednoznačně se do Argentiny zase vrátit. Před tím ale rozhodně pojedeme na jih Chile, protože koncem tohoto týdne za námi dorazí golemci, alias moji rodiče. Doufám, že tu tentokrát nevyvolají žádné velké zeměstřesení jako minule.

Bouřka

Těžké, šedé, vodou nasáklé mraky zakrývají slunce a vzduch by se dal krájet - zato dýchat se skoro nedá. Je vedro a každý metr vás stojí velké úsilí, jako by vám ten mrak seděl přímo na hrbu na zádech. Po čele vám stéká čůrek potu. Pak se zvedne vítr a ulicí žene prach, odpadky a dokonce i vývěsní tabuli, kterou restauratér na rohu zapomněl uklidit. Šlápnete pořádně do pedálů vašeho starého rozvrzaného kola, abyste to stihli, než to vypukne. Jenže vítr vám teple fučí přímo do tváře a máte pocit, že šlapete na místě. Zdálky uslyšíte hřmění. Jedna, dvě, tři... počítáte pomalu od chvíle, kdy na obzoru uvidíte blesk. Jak daleko je to? A pak se v jediném okamžiku konečně spustí liják a vy jste do vteřiny mokří až na kost. Ještě, že už to máte domů jen kousíček. Když konečně poutáte kolo venku ke kandelábru, místo potu vám po nose stéká Niagára. V předsíni po vás zbyde na podlaze louže, jen doběhnete do koupelny pro ručník, osušíte si vlasy a už sedíte u okna a díváte se na to divadlo.

Takhle si pamatuju bouřky na začátku léta v Grenoblu, tedy až na to, že můj první byt neměl předsíň. Pamatuju si, jak jsem stávala u okna a dívala se, jak liják čistí Augiášův chlév Rue de Toillettes. Pamatuju se na svého kamaráda Brazilce Andrého, který v těhle deštích připomínajících mu rodnou hroudu, vybíhal ven, odhazoval tričko a s rukama rozpaženýma směrem k nebesům tančil jako blázen. Pamatuju se, jak nás kolikrát bouřka zastihla v horách a já se bála. A pamatuju si na Meike, když jsme s ní, Xavierem a Hvězdopravcem lezli na Dent de Crolles a kolem nás to blýskalo, jak utíkala a při každém blesku si lehala na zem. Xavier se jí smál, že určitě, když bude utíkat rychle, bleskům uteče. Schovali jsme se pak v jakési chajdě nacpané k prasknutí a někdo z jejích dočasných obyvatel nám tam věnoval pivo.

V Santiagu ale můžu akorát tak vzpomínat. Od listopadu do dubna tu ani nekápne a pokud sem skočíte jen na dovolenou, máte podle statistik rozhodně větší šanci zažít tu zemětřesení než bouřku. Musím říct, že mnohem, mnohem větší šanci, protože zatímco zemětřesení jsem tu už zažila tolik, že je nedokážu spočítat, bouřka byla dnes poprvé za dva roky, co tu žijeme.

Kolem sedmé slunce pokryly černé mraky, které dosud visely pouze nad vysokánskými vrcholky And. Usoudila jsem, že je na čase přerušit své prázdniny u bazénu a o chvíli později jsem to celé už pozorovala z našeho okna. Na obzoru se začalo skutečně blýskat, lidé v ulicích začali běhat, z dáli se ozvaly první sirény a nezbytné troubení automobilistů vzrostlo s každým bleskem nejméně dvakrát.

Pravda, část sirén se rozezněla také proto, že kousek od nás jako obvykle kamion strhl telefonní a elektrické vedení, takže vypadla elektřina a nefungovaly telefony. "Můj kamion je vysoký předpisových 4.1 metru", hájil se jeho řidič později v novinách: "a cedule říká, že na most se může s autem až 4,2." "Lidé ze sousedství na tuto závadu již dlouho poukazují.", uzavřel pan novinář svou reportáž - musím říct, že dost přesně, protože, co si pamatuju, vedení je stržené pravidelně od té doby, co v Bellavistě bydlíme - a mohlo se dál blýskat na časy.

Napadlo mě, že sice vím, že náš vysoký dům je antiseismický a že při velkém zemětřesení loni v únoru nepraskla ani zídka, ale že vlastně vůbec nevím, jestli má hromosvod. Když tu tedy spíš jsou ta zemětřesení než bouřky. Na chodbě se začali rojit sousedé. Nevím, zda si to zamířili do bezpečí do přízemí, nebo to naopak šli celé sledovat na střechu. Jak je tak znám a jak jsem je viděla reagovat při požáru, který se odehrával přímo vedle nás, dám krk za to druhé.

Noviny na internetu okamžitě uveřejnily článek proč je bouřka, o kolik klesla teplota, ale hlavně, jak se chovat. Nezdržujte se k blízkosti věží a stromů, hlásí místní úřad pro přírodní katastrofy, a hlavně, hlavně netelefonujte, když se blíží blesk. Pevně doufám, že sousedi, co zatím vyšplhali na střechu, vědí, že nemají telefonovat ani se zdržovat okolo okrasných keříků v koutě střešní terasy.

Kolem deváté konečně padla noc a začal ten opravdický ohňostroj. Ulice Bellavisty zůstaly ten večer prázdné, jen na jedné terase v ulici levného piva Pio Nono seděla skupinka odvážlivců a u každého blesku provolávala slávu a aplaudovala. Jak říkám, ohňostroj.

Jen ani nekáplo, když nepočítám pár směšných kapiček, které jsou dobré tak maximálně k ušpinění oken.

Trochu zklamaně jsem musela o hodinu později konstatovat, že na nebi jsou už zase vidět hvězdy. Bylo po bouřce. Zdá se, že máme zase na dva roky vystaráno...

Desperate housewife

Konečně mám prázdniny. Je únor, Santiago se vylidnilo a všechna místa, kde pracuju, jsou zavřená. Zavřená je i univerzita, za což bychom měli všichni panu děkanovi poděkovat, protože jinak by školní rok asi plynule přešel do toho nového, tak jako první semestr plynule přešel do druhého, aniž bychom měli chvilku volna. Původně jsme měli rok končit okolo Vánoc, ale druhý semestr byl snad ještě větší zmatek než ten první. Dlužno říct, že to bylo tentokrát ani ne tak tím, že se při plánování zapomnělo na státní svátky (a kdo by chodil do školy na prvního máje, že?), ale tím, že se do plánu nezahrnul fakt, že tento semestr přijedou přednášet na různé konference zajímaví hosté. Semestr má neuvěřitelných sedmnáct týdnů, a jak se rušilo během roku, tak se přidávalo v lednu. První týden, druhý a nakonec třetí. Další už se přidat nedal, a tak se začaly nahrazovat dva týdny v jednom. Většina z nás dokonale ztratila přehled, který profesor přednáší v rámci kterého předmětu, protože předměty jsou obvykle bloky s různými profesory. I když se všechno nahradit stejně nestihlo, čtvrtý týden se už musely odevzdat všechny práce a univerzita slávabohu zavřela.

Osmadvacátého, poslední den, jsem se doplazila na univerzitu s jazykem na vestě, s kamarádkou Karen, která mi pomáhala s opravami, a s pracemi v tašce. V patiu bylo úplně vymeteno, jelikož se zdá, že i ti potrhlí humanisté, z jejichž učebny se obvykle ozývají strašlivé skřeky, jak si tam od plic hrajou asi se svým primitivním já, mají lepší plánovací schopnosti než my, dědicové francouzského strukturalismu. Inu, ne nadarmo měl Lacan tolik přátel surrealistů. Před záchody seděl jediný živáček s nosem zabořeným v notebooku. Moje spolužačka Valentina, mistryně světa v absurdních dopravních nehodách.

Během čtrnácti dní, kdy byla oficiálně konečně certifikovaný řidič, měla pět nehod, z nichž jedna zahrnovala kamion, jedna zlotřilou bariéru pro pruh určený autobusům, jedna rampu na parkovišti a jedna bláznivou sousedku. Kamion sice vypadá možná ze všeho nejnebezpečněji, ale nehoda to byla ze všech nejnevinnější, ježto zahrnovala pouhý náraz. Zlotřilá bariéra byla o něco komplikovanější, protože se Valentině, váhající mezi pruhem pro autobusy a běžným pruhem pro auta, dostala přesně mezi kola, a Valentina tak pokračovala v jízdě s jedním párem kol předstírajícím, že je autobus, a s druhým párem v normálním pruhu. Nevědouc, jak se s takové patálie dostat, neb ji to v autoškole neučili, Valentina zastavila a mobilem zavolala svého přítele, aby ji přijel zachránit. O pár dní později volala znovu, když chtěla rychle zaparkovat v podzemním parkovišti na místě hned vedle sjezdu do další úrovně a zatímco pravá polovina auta se rozhodla parkovat, levá chtěla evidentně sjet dolů. Auto museli nakonec tahat lanem. Nehoda se sousedkou zahrnovala pouze rozbitý blinkr, ale protože to byla bláznivá sousedka, podala na Valentinu trestní oznámení volajíc po vyrovnání u soudu. "Zničilas mi život!", řekla nakonec prý Valentině, která odmítla zaplatit pronájem auta, kterým by sousedka jezdila, než jí v servisu blinkr vyměni. Po téhle příhodě Valentina řízení vzdala.

"Ahoj, jak se máš?", řekla jsem. "Dobře," řekla Valentina po chilsku, a následně dodala, že jí chybí posledních pět stránek z poslední práce a že má ještě čtyři hodiny, než sekretářka vybírající práce půjde domů. Její přítel sedí kousek od ní a opravuje a formátuje to, co už je napsané. Je sice inženýr, ale co se dá dělat. Zkonstatovaly jsme, že i špatných deset stránek je pořád deset stránek, a že až nám je vrátí jako nedostatečné, tak je stejně budeme muset předělat. Ale až v březnu, prázdniny nás neminou. Co můžeš udělat dnes, odlož na pozítří a máš dva dny volna. Tak s chutí do toho.

Pak jsem práce odevzdala a prázdniny mohly začít. Šly jsme se s Karen najíst do chrámu Hare Krishna, který je hned vedle univerzity a který je asi jediným místem v Santiagu, kde vegetariánka Karen nemusí třikrát vracet jídlo vysvětlujíc, že i šunka je maso, že dokonce i krevety jsou maso, a že ústřicová omáčka a priori také obsahuje maso. Myslím, že být v Chile vegetarián, je jasně také být buď strávníkem Hare Krishna, nebo konzumentem kuchařových slin, co vám vzteky do jídla naplival. Karen to raději ale neříkám.

A tak je ze mě zase na měsíc zoufalá manželka na plný úvazek. Hvězdopravec kutí cosi strašně důležitého a navíc má v únoru turnus na Dalekohledu, a tak se potíme v Santiagu a já vzpomínám, jaké to bylo, než jsem začala být pracovně činná.

Především se tedy snažím vyřešit věci, co jsem během roku nestihla. První v seznamu byla výměna mojí sim karty. Sice ji mám pouhé dva roky, ale v poslední době už se mi nedařilo dovolat vůbec nikomu, protože pokaždé, když jsem chtěla vytočit nejaké číslo, karta se zablokovala, vytáčejíc tak akorát mě. Bylo nutné vyndat baterii, sim kartu trochu podrbat po zádech a promnout mezi prsty, a na třetí pokus se obvykle nezablokovala. Ani vám nebudu říkat, jak kruté je v takovém případě, když vám to na druhém konci drátu nikdo nebere a je nutné volat mu na jiné číslo.

V úterý jsem tedy nakráčela do servisu mé společnosti Entel, vystála jsem frontu a nakonec stanula tváří v tvář zavalitému brejlounovi s cedulkou Jaime Jimenez. Paní, co odcházela přede mnou, ho na rozloučenou objala a skoro se slzami v očích sténala: "Moc, moc vám děkuji!" Jaime je můj člověk, rozhodla jsem se.

Jaime rovnal na stole papíry, což nebyl náznak ignorance, pouze pokračování v řešení úkolů pěkně popořadě, jak mu přišly na mysl. Že Chilané nemají tlačítko seřaď úkoly podle priorit jsem se vám nedávno snažila naznačit prostřednictvím popisu fungování číšníků v kavárně. Asi po pěti minutách se mě zeptal, co mám za problém. Nejde mi simka, hm, pokýval hlavou a začal zvolna hledat nějaký telefon, který by to vyzkoušel. Telefon našel, ale nešla mu do něj moje baterka, takže bylo též nutné najít baterku jeho telefonu. To vše se odehrávalo velmi pomalu za otázek jak se mám, jak se jmenuju, jak se mi líbí Chile, odkud jsem, zda mám děti a manžela, zkrátka, odehrávalo se to po chilsku. Pak Jaime zkonstatoval, že moje simka opravdu nefunguje a rozhodl se, že ji je tedy třeba vyměnit.

"Bude vás to stát 4000 pesos," řekl.
"Jak to? To přece není moje chyba, že jste mi dali vadnou simku!", řekla jsem já. V tónu Jaimeho hlasu jsem totiž zaslechla naději, že nic platit nebudu.
"Jak bych ti to vysvětlil, Terezko", řekl Jaime a zvrátil se do opěradla židle: "To je tím, že to není chyba Entelu, to je chyba té simky."
Nechala jsem prostor pro ticho.
"Ale když nahlásíš, že jsi kartu ztratila," řekl nakonec Jaime: "Tak máš právo na novou zdarma."
A, vida! Když zákazník kartu ztratí, chyba Entelu to evidentně je. No sláva!
"Tak nahlásíme, že jsi kartu ztratila?", zeptal se zádumčivě Jaime. Ujistila jsem se, že si budu moct nechat stejné číslo, a Jaime už vytáčel na svém služebním telefonu horkou linku Entelu, abych mohla nahlásit, že jsem ztratila telefon. "Řekni jim, že jsi ztratila jenom kartu", poradil mi: "Jinak ti budou chtít prodat telefon."
Slečna na lince to zblajzla i s navijákem a řekla, že do patnácti minut bude karta zablokovaná a může mi být vydána nová, zdarma.
"Patnáct minut? Patnáct minut? To je dlouhá doba. Móc dlouhá doba", mumlal si Jaime pod vousy hned poté, co vyřešil telefonický hovor od jakéhosi nervózního zákazníka, který se dožadoval, aby mu už konečně bylo dodáno cosi, kvůli čemu už několikrát volal. "Vždyť jsem vám říkal, že to udělám, jak nejrychleji budu moct! Já tu mám zákazníka.", řekl Jaime nakonec a zavěsil. "Hm, móc dlouhá doba."
"Tak se na to podíváme", dodal zasmušile a jal se volat na horkou linku sám. "Můžeš mi to zablokovat hned?", zeptal se operátora. Dle familiérnosti, s jakou to udělal, jsem ho začala podezírat, že horká linka sedí vedle v místnosti.
A bylo zablokováno a mohla jsem tedy dostat novou kartu zdarma. Volám třikrát sláva. Jak je pěkné, když věci fungují! Co na tom, že tak trochu po chilsku.

Z dalších dobrodružství ženy v domácnosti bych vám mohla ještě povědět, že se mi podařilo se poprvé v životě totálně ztratit v obrovském nákupním středisku, a to, jak jinak, s košíkem po okraj plným nákupu, který se sestával především ze zásob pastisu, Plzeňského a lahví vína. Ne, že bychom se neživili ničím jiným, ale zbytek koupím kousek od nás na trhu Vega a do supermarketu jedu tak jednou za měsíc. Tlačíc košík před sebou jsem tedy bloudila chodbami nákupního střediska sem a tam a hledala směrovku, co by mě dovedla k parkovišti jménem Las Condes. Všude byly směrovky na parkoviště Kennedy, na obchodní domy, na záchody, na restaurace a na zdravotní středisko, které je součástí onoho příšerného kolosu, jen na parkoviště Las Condes nikde ani ťuk. Marně jsem očima pátrala po obchodech, kolem kterých jsem jistě prošla, jako Jeníček s Mařenkou pátrali po drobkách chleba, a jako Honza s ranečkem buchet jsem zauvažovala o tom, zda podklesnout či nepodklesnout na lavičku s jednou Plzničkou připomínající mi domovinu. Ze skleněných vitrín zíraly nepřítomně skelné pohledy figurín navlečených v módních oblečcích. Jak to fičelo od klimatizací, moje dlouhá sukně se mi zamotala do koleček košíku a skoro mě strhla k zemi. Když tu, jako Krakonošovým zázrakem, uviděla jsem na obzoru obchod Mac Online. Kolem toho jsem určitě prošla na začátku! Pak už to šlo jedním vrzem. Mac Online, pekárna, obchod s květinami. Těmihle dveřmi jsem sem došla. Nad dveřmi zlověstně visela šipka: parkoviště Kennedy je odtud 500m támhletím směrem. Bludičky jedny zatracené, zdá se, že schválně strhaly všechny směrovky na parkoviště Las Condes. Za pár minut jsem byla konečně u Pathfindera. Byla jsem skoro stejně ráda, že ho vidím, jako když se vracíme z nějakého pořádného výstupu.

K mým zálibám ženy v domácnosti patří, jak jinak, také dívání se z okna. Ve vyhořelé diskotéce pod našimi okny se čile po chilsku pracuje. Dělník, co budovu, které chybí střecha a ze které zbylo jen okolní zdivo, opravuje, si v ní také zároveň zbudoval dočasné sídlo a kromě něj tam bydlí ještě jeho žena a jejich malé děcko. Na část zachovalého zdiva zavěsili plachty, aby měli stín, pod ně dali vařič, aby žena mohla vařit, a batole se celý den může do sytosti vyřádit mezi troskami či obdivně zírat z bezpostřední blízkosti, jak se tatínek umí ohánět zbíječkou. Protože je ve dve horko, dělník pracuje hlavně v noci při svitu lamp. Začínám se tešit, až diskotéka zase otevře a bude konečně klid. Tímhle tempem to bude za nějakých pět, deset let.

Jinak se v Santiagu hasiči činí pořád stejně. V pondělí hořelo zase na druhé straně řeky, tentokrát prý přímo v kantýně televize. "A, máme papeže.", řekl Hvězdopravec, když viděl z okna, jak se k nebi zvedá hustý sloup bílého dýmu.

V úterý večer jsme chtěli jet běhat. Cestou k Hvězdopravci do práce, kde jsem ho měla vyzvednout, stojíc v zácpě na Rotondě, jsem si uvědomila, že jsem zapomněla vzít batoh s botami a běhacím oblečkem, co mi Hvězdopravec ráno připravil. Sklidila jsem za to velké meteleskumbleskum a nezbylo, než se vrátit domů. Na běhání ale už bylo pozdě. "Kvůli tobě jsme nemohli jít běhat," brblal Hvězdopravec. Ale co se nestalo! Jen jsem otevřela noviny a zjistila jsem, že od sedmi od večera byl stejně v sektoru, kde běháme, hlášen rozsáhlý požár. Pffff, a pak, že je to kvůli mně! Místní dobrovolní hasiči vzali rychle Hvězdopravcovým výčitkám vítr z plachet. Jen by mě zajímalo, kdy tu ti dobrovolní hasiči chodí do práce. Protože dobrovolničí pořád. S místní elektroinstalací a topením na plynové bomby se odvažuju vyslovit myšlenku, že profesionální hasičstvo by nebyl zrovna luxus.

A to je ze života zoufalé manželky všechno. Budu se poflakovat až do poloviny února, a pak konečně začneme trochu cestovat, než se zase rozběhne kolotoč povinností.