pondělí 19. prosince 2011

Prosinec

Dlouho jsem vám nepsala. Trochu proto, že se ukázalo, že "užít si Chile" pro nás po několik dní znamenalo především "užít si toho, že máme ještě kde bydlet", a tak jsme se celý víkend po oné ráně zrána váleli doma. Pak se ale věci zase daly do pochodu.

Především jsme tedy začali hledat stěhovací firmu. To byl pořádný ořech i ve Francii, kde nás jednak bombardoval telefonáty pan Stěhovací a jednak nám o chilských intelektuálech, jichž jsou plné kavárny, kázala paní s perfektními obaly, jejíž rozpočet nám však nikdy nedošel. Pana Stěhovacího nakonec odrovnalo to, že rozpočet má být v angličtině, poprosil mě, zda bych to nemohla přeložit já sama (ne, řekla jsem), a stěhovala nás tedy firma z Marseille, která se u nás ani nebyla podívat. Byla ale rychlá a profesionální. Rychlá tak, že s námi do Chile málem odjela i sousedova kola a štafle, z nichž Hvězdopravec malující v době stěhování kuchyň slezl, aby si došel na záchod. Právě proto, že hlavně nechci, aby naše stěhování z Chile bylo stejně dobře naplánované jako stěhování do Chile, během něhož jsme dodělávali přestavbu koupelny, malovali kuchyň, vystěhovávali z bytu půlku nábytku patřící Drahématičce a nakupovali nábytek nový, protože byt byl pronajat jako "zařízený" (více zde), vzala jsem to do paže hned před Vánoci a začala shánět tři rozpočty od stěhovacích firem, aby z nich Hvězdárna jednu vybrala.

A do cesty se mi tím postavila Janice. Janice Slepice je zaměstnankyně na Hvězdárně, která všechno řídí a organizuje, což v praxi znamená, že se věci protáhnou o několik týdnů déle, než by trvaly, kdybyste se je pokusili zařídit sami. Asi po půl roce v Chile Hvězdopravec zjistil, že Pathfinder nejspíš není pojištěn, protože nemáme od pojišťovny žádný doklad. Pojišťovala Janice Slepice, a tak se jí došel zeptat, kde že je papír od pojišťovny. "Neboj, nic se neděje", zahalekala Janice, což je obvykle důvod pro to, aby se člověk začal bát: "Všechno je v pořádku." a Hvězdopravce vystrnadila z kanceláře. Po roce bez papíru nakonec Hvězdopravec využil toho, že je Janice nemocná, došel za její zástupkyní Megane, která zjistila, že v pořádku není vůbec nic, všechno napravila, a bylo vymalováno. Tedy, vlastně ještě nebylo. Na vánočním večírku Hvězdárny o pár měsíců později se k našemu stolu přitočila koketní čtyřicátnice a než nás stihl Hvězdopravec představit, čtyřicátnice zašvitořila: "No to jsem já, ta, co vyřešila vaše problémy s autem." Moje zatracená snaha vyjádřit uznání nad pomocí kombinovaná s tím, že považuju za slušnost zapamatovat si jména lidí, mě přiměla roztáhnout ústa do širokého úsměvu a říct: "Ah, Megane". Čepíření a cvrlikání ustalo jak po vylití kbelíku studené vody: "Janice", řekla Janice zmoklá slepice a odkráčela. Tak teprve teď bylo vymalováno.

Ačkoli moje historka téměř robinhoodovsky potěšila všechny astronomické přátele, kteří s Janicí mají co do činění, je jasné, že jsme jí zrovna do oka nepadli. Co se týče stěhování jsem ale doufala, že si poradíme nějak sami, jenže hned jak Hvězdopravec oznámil, že odjíždíme, Janice se pustila do zařizování. To znamená, že řekla, že se o všechno musí postarat ona, že firmy musí kontaktovat ona, že schůzky musí domlouvat ona, zkrátka, že ženou, která nás dostane z Chile, bude jen a jen ona, a následně o ní nebylo několik dní ani vidu, ani slechu. Hvězdopravec tedy denně docházel do její kanceláře catetear, jak se v Chile výstižně říká, povzbuzovat. Po týdnu povzbuzování Janice odjela na dovolenou na tři týdny. Naštěstí nám ale nechala seznam čtyř společností, z nichž nám řekla, že jedné volat nemáme a ze zbylých si můžeme náhodně vybrat tři, kam zavoláme a které nám rozpočet udělají.

A tak vstoupila do mého života paní s křestním jménem Consuelo. Mimochodem, Consuelo znamená Útěcha. V křesťanských ženských křestních jménech si Chilané libují a kromě Vendulek Utěšitelek se tu tedy vyskytují Trinidad (Trojice) nebo Soledad (Samota). Absolutně nejstrašnější mi ale přijde jméno Purificación (Očištění), které se podle mě hodí výborně jako přezdívka pro kolegyni s bulimií, ale dítěti bych ho v dobré víře nedávala. Vraťme se ale k paní Útěše, neútěšně neschopné naplánovat si rozvrh na příští týden. "To jsem já, Consuelo.", ozvalo se na konci drátu několikrát denně, když se mi na displeji mého zánovního mobilu objevilo neznámé číslo: "Jak jsem říkala, že můžu přijít v jednu....nešlo by to spíš v jedenáct?". A tak to šlo celý týden. Ve čtvrtek se nakonec ale konečně dostavila útěcha. Do dveří loftu vstoupila zavalitá paní a hned jak uviděla schody, začala bědovat, že se po nich bojí. Popřemýšlela jsem, zda jí mám nabídnout sedák a lano, ale nakonec jsem usoudila, že snad vystačí s přichycením se zábradlí. Paní Consuelo nakonec statečně shody vyšla, optala se na každý detail a zase odkvačila. První položka na seznamu byla odškrtnutá.

Další na seznamu byla firma, která stokrát nepřehazovala schůzku, a tak jsem si slibovala Očištění. "Dobrý den", přivítala jsem jejich zaměstnankyni: "Tak povezeme tohle...tohle ne....tohle jo a to se dá rozmontovat...". Zaměstnankyně na mě hleděla tak tázavě a upřeně, že jsem se zamyslela nad tím, zda omylem nemluvím česky nebo hotentotsky. Ale ne, z mých úst se linula španělština. Že bych měla něco na obličeji? "Tohle taky pojede s námi", říkala jsem, zaměstnankyně čučela, postupovala dále bytem a nepsala si ani slovo. Odvážně sešla schody do ložnice, a když jsem otevírala šatník, abych jí ukázala, kolik máme oblečení, konečně jí svitlo: "Už vím!", zvolala vítězoslavně. "Už vím, komu jsi podobná! Ty vypadáš jako ta Spice Girl!" A taky tak zpívám, pomyslela jsem si. Spíš by mě ale zajímalo, co slečna napíše do rozpočtu.

Rozpočet přišel záhy. Jmenoval se "Madrid" a náklad byl odhadnutý na 30m3. Pak přišel rozpočet ještě jeden, od téže zaměstnankyně, jmenoval se Francie, náklad byl odhadnutý na 7m3 a destinace byl....Madrid. Pevně doufám, že slečna zaměstnankyně není kamarádka Janice Slepice.

Poslední firma vypadala ale docela normálně, zaměstnankyně přišla tak ráno včas a bez předchozího volání a vyptávání se na cestu, že nás vytáhla přímo z postele, protože jsem nevěřila, že je možné, že někdo opravdu dorazí přesně na devátou ranní, a tak si držíme palce, ať nás pošlou s nimi.

Kromě nahánění firmy na stěhování jsme naháněli nové nájemníky a hledali jsme Pathfinderovi novou hodnou rodinu. Zdá se, že obojí se podařilo, a tak jsme dva víkendy po sobě v klidu odjeli do rezervace Las Campanas, abychom si trochu poviseli na laně v rámci návratu k lezení po skalách. První víkend s námi jel Damien a jeho italský kolega, který měl ale takovou závrať, že jsme nakonec šli na kopec pěkně po stezce, ale druhý víkend jsme to celé statečně vylezli i s Claire a Ignaciem. Claire je naše francouzská kamarádka a Ignacio je její chilský přítel. Oba bydlí kousek od nás a často se vídáme.

Den před odjezdem dával Ignacio lekci capoeiry Hvězdopravci a při té příležitosti mu málem zlomil kotník, ale nezadařilo se, a tak se jelo lézt. V neděli ráno jsme se rozhodli vyrazit v devět, což samozřejmě dopadlo tak, že od devíti Claire, která je už úplně pochilštěná, volala, že máme přijet o čtvrt hodinky později, pak o deset minut, pak ještě zachvíli, a nakonec jsme tedy vyjeli v deset.

Cesta vedla kousek po dálnici, až k městu Tiltil. Kousek za Santiagem se před nás najednou v zatáčce prudce nacpal kamion, Hvězdopravec zaklel, já také a už jsme si to všichni hudrovali na chilské řízení, když tu jsme si povšimli, že to od nás pan řidič kamionu schytal tak trochu neprávem. V pravém jízdním pruhu totiž jela pohodlně roztažená skupinka cyklistů v barevných dresech. Ještě, než jsme mohli začít klít nad nápadem vyjet si na výlet na dálnici, přihnalo se v pravém pruhu osobní auto, které se zřejmě domnívalo, že když vjede do hejna cyklistů dostatečně rychle, rozutečou se jako zmatené slepice. Nakonec si ale řidič onoho osobního auta na naší pravici uvědomil, že občas nějaká ta slepice uskočit nestihne, a rozhodl se, že se hejnu, pardon, pelotonu, raději vyhne prudkým manévrem doleva, nedbaje toho, že tam jede Pathfinder jako kráva. Hvězdopravec naštěstí auto viděl a přidal plyn, takže nikdo nepřišel k úhoně a už jsme mohli jen počítat, kolik cyklistů jede v pelotonu. Jelo jich nejméně padesát. Po dálnici, v nedělním ránu, bez jakéhokoli doprovodného vozidla. Ti poslední tedy skutečně riskovali za lajdavost při přípravě zaplatit životem. Ale ten první, co jel v čele též. Protože se pelotonu utrhl, byla za ním mezera dost velká na to, aby se netrpělivý pán za námi rozhodl, že se nás opět pokusí předjet z prava. První ze závodu v tu chvíli ale naštěstí jel po dálnici s hlavou otočenou dozadu, neb nemohl zřejmě věřit tomu, že všem tak ujel, a tak auto za sebou uviděl rychle.

Ignacio na to na všechno nevěřícně zíral a řekl:"Člověk by řekl, že jsou lidé, kteří se rodí bez selského rozumu." Řekla bych, že v Chile se jich rodí zvlášť hodně.

A to je o uplynulých dnech všechno. Stihla jsem i pečení vánočního cukroví v 32stupňovém horku, stihla jsem nákup dárků pro celou dlouhou a širokou rodinu, zkrátka už se nemůžu dočkat, až začnou prázdniny. A ty začnou ve čtvrtek, kdy jedeme na deset dní na starý kontinent. Na deset dní....tak to zas tak moc prázdniny nebudou!

středa 30. listopadu 2011

Rána zrána

V Santiagu je vedro, kupodivu i v noci. Do toho jsem jako obvykle se začátkem veder nastydla - jak, to je velká záhada, asi můj šprtozvyk onemocnět vždy až na začátku velkých letních prázdnin oznamujících se velkými vedry. Podmíněný reflex, který mě dosud neopustil, a se začátkem veder přichází zásadně i zánět nosohltanu. V Chile ale vedro začne už uprostřed školního roku. Alespoň něco, říkám si, jeden den zůstanu doma, ale pak mě povinnosti zase vyženou. Dospělý si člověk už ani nemůže pořádně zastonat v posteli s knížkou, brblám nespokojeně.

Když tedy v úterý ráno zazvoní budík, brblám a chrchlám hned po probuzení. Sedíc na posteli vyprávím spícímu Hvězdopravci o léčebných metodách mojí maminky za mého raného i pozdního dětství, které mě naučily každý symptom podrobit důraznému křížovému výslechu na téma: jsi, nebo se mi jen zdáš? Jako dítě jsem nikdy nesimulovala. Nikdy, protože se u nás léčilo pocením ("Ještě nejsi dost vypocený", řekla maminka, když sáhla na moje nebo Brašuleho zpocené tělíčko pod tři peřiny, jimiž nás před půl hodinou zakryla,: "Jen to ještě chvíli vydrž"), horkým mlékem s Vincentkou, dietou, Soluxem a zastrkováním plenky s horkým olejem do mrňavého nátělníčku na hrudník. V tomto kontextu se i písemka z matematiky jevila jako zábavná jízda na kolotoči a pokud jsem si nebyla opravdu, ale opravdu jistá, že jsem nemocná, raději jsem si pálení v krku nechala pro sebe. Zkuste děti, které vás v neděli večer začnou spiklenecky informovat o začínající chřipce, co pět minut vystavit domácí prohlídce krčních mandlí pomocí kovové lžičky a postavte před ně ono horké mléko s Vincentkou a pošupajdí do školy s ochotou, o níž se vám ani nesnilo.

Vlastně mi nic není, rozhodnu se nakonec a jdu do koupelny. Nechce se mi, strašně se mi nechce vstávat. Nechce se mi nikam. Je vedro. Přemýšlím o narvaném autobusu Transantiaga, kde budu muset stát, nechat se mlít mezi Chilany, kteří se prodírají vždycky autobusem sem a tam v domnění, že někde bude nával menší, ze všech se polije pot, řidič pojede zase brzda plyn, že se jednou rukou neudržíte a musíte se držet oběma, auta kolem budou troubit a navzájem se blokovat...a mám v tu chvíli života v Santiagu tak akorát dost. Při čištění zubů na sebe zírám do zrcadla, měla bych jít k holiči, už jsem ta nebyla skoro rok, posledních 10cm mých vlasů je úplně mrtvých a štětinatých, jenže k holiči, to znamená jet půl hodiny autobusem po práci do Vitacury, vysedět tam důlek čekajíc, a pak jet v dopravní špičce narvaným autobusem domů. Nebo to znamená jít k holiči neznámému, který je možná holičem už i několik dní a vyseká mi na hlavě něco jako tuhle Hvězdopravci, který skončil jako svrabem napadený pankáč a Sylvain ho pak - ačkoli kluci nejsou žádní modýlci - nepustil domů dokud ho mu hlavu neobrousil strojkem.

Nasadím si čočky, o nichž vím, že mi odpoledne polezou z důlků, protože i v létě je takový smog, že by to u nás v Čechách bylo už znečištění, a to nás čočkaře a alergiky značně irituje. Skandálním hodnotám naměřených v Čechách tuhle zimu se tu v Chile říká regular, normální hodnota, a neimplikují žádná omezení. Až u hodnot prachových částic dvakrát vyšších než u těch nejvyšších naměřených v Čechách se tu zakáže jezdit autům vždy s určitým číslem na konci poznávací značky. Což se respektuje tak nějak....po chilsku.

Chrchlám a brblám a snažím se se obléct, nehledíc na to, že většina mých svršků je značně obnošená a o spodcích už nemluvím vůbec. Na nákupy v Chile už nechodím skoro rok, nemám na to nervy - cokoli z alespoň trochu přírodního materiálu, halabala sešité, tu přijde nejméně na 25 eur, a platit 60 eur za jednoduché šaty s křivě ušitým švem mě ani nenapadne, navíc je všechno přikované a zamčené na věšácích a je třeba sehnat prodavačku, která by vám laskavě věc zapůjčila k vyzkoušení. Pokud tedy náhodou mají vaši velikost. Bude se v Evropě na Vánoce dát koupit třeba někde nějaké letní oblečení? Zlevněné by mohlo být, přemýšlím. Snad jo, doufám.

Najednou se rozrazí dveře koupelny a do onoho černého uchrchlaného a ukňouraného rána vchází nečekaně Hvězdopravec. Než mu stačím vynadat za rušení mých brblacích kruhů, řekne:

"Vzali mě na Levandulovou observatoř. Začínám v únoru nebo v březnu."

A já na něj chvíli koukám, a pak řeknu: "Tak to je konec Chile?"

A, vážení čtenáři, je to tak. Takhle jednoduše. Dny Chequity en Chile jsou spočítané. Dali jsme výpověď z bytu, začínáme se porozhlížet po stěhovací společnosti a dokonce přemýšlet, jakou hodnou rodinku bychom měli najít Pathfinderovi. A je nám líto, že zde necháme několik výborných přátel, především Sylvaina, utěšujeme se, že mnoho z oněch přátel stejně brzy také odjede do Evropy, a já si začínám uvědomovat, jak mi přirostli k srdci moji kolegové a moje práce. Přemýšlím, jaký bude život bez každodenní přítomnosti zemětřesení, výpadků elektřiny, explodujících sopek a dalších místních vymožeností. Bojím se, kolik pokut v Evropě dostanu za svoje řízení made in South America. A zavazujeme se, že, jak řekl Hvězdopravec, si přijedeme doplnit výstupy na vulkány, které nám unikly, a zopakovat ty, které se nám nejvíc líbily.

A těšíme se. Těšíme se na víno a na sýr a na křupavé bagety, na bydlení ve městě, které se dá bez zábran nazvat Zvonokosy, na ježdění na kole a vlakem do práce, těšíme se na moře, v němž nebudou tučňáci, těšíme se na normál Evropy bez extrémů, na kulturní život, těšíme se na kamarády blízko u nás a dokonce se těšíme i na rodinu.

Spoustu věcí z těch, po kterých se nám bude stýskat, i těch, na které se naopak těšíme, jsem určitě zapomněla, jasné je ale jedno. V Chile nám zbývají dva a kus měsíce a ty bude třeba si užít, a také si je užijeme! A vy se můžete těšit na zcela jistě šťavnaté vyprávění z toho, jak celý náš přesun do Evropy dopadne.

pondělí 21. listopadu 2011

Nesourodě

A jsme zase v plné pracovní. Dny se kulí jeden za druhým, je už teplo, ale ne zas tolik, aby jižan vlezl do bazénu (středo- a severoevropanů by už ale byl plný) a já už mám roku tak akorát dost. Síly už mi nezbývají ani na souvislý článek. Takže nesourodě.

To, že přichází léto, jsme poznali podle toho, že zase v jednom kuse někde hoří. V pondělí v noci hořelo opět u nás v ulici. Tentokrát neshořela diskotéka, ale hospoda na rohu vedle. Hasiči, kteří jsou v Chile dobrovolní i v tak monstuózních městech jako je Santiago, přijížděli k požáru postupně celou noc až do sedmé ranní za zvuku sirén. Sirény tu mají rádi. V sedm ráno už hasila požárníků celá stovka, alespoň tak to napsala La Tercera. Protože ale hospoda začala hořet ve tři ráno, bylo to tak trochu s křížkem po funuse.

I tak otrlý řidič jako jsem já málem najel do svodidel na dálnici Costanera Norte, když předjížděl auto, jehož řidič měl z okna vystrčenou nejen ruku, ale i celou levou nohu. Retha mi pak řekla, že to je přece docela normální bezpečnostní opatření proti tomu, aby člověk v autě s automatickou převodovkou nešlapal na plyn pravou a na brzdu levou. Retha se učila jezdit v Jihoafrické republice.

Když od nás v neděli o půlnoci odcházela návštěva, Alvarito mě upozornil, že na rohožce u sousedů leží asi desetiletý chlapec a spí, s čímž bychom prý asi měli něco dělat. Vzbudili jsme sousedova chlapce - známe ho s Hvězdopravcem dobře, protože občas hraje v chodbě se svým bratrem fotbal - , který pravil, že se nic neděje, že jen čeká, až se tatínek vrátí domů. "Tak kdyby nešel, tak zaťukej, jo?", řekla jsem. Ráno už chlapec na rohožce nebyl, tak tatínek asi nakonec přišel.

Část neuvěřitelně levného a špinavého centrálního trhu se zeleninou La Vega dostala novou budovu. Obchůdky jsou zděné, nikoli z vlnitého plechu, a nad každým září nový vývěsní štít navržený evidentně samotnými trhovci. Když jsem kupovala v sobotu zeleninu u klasicky vegově ušmudlaného zemědělce zabaleného ve vrstvě špinavých svetrů, jehož vlastní podobizna se hrdě skvěla na vývěsním štítu, Hvězdopravec mě upozornil, že slogan tohoto obchodu zní: "Pelenque - un macho de verdad". Pelenque, opravdický chlap. Přeložitelné též jako "samec".

Přiučila jsem se nové slovíčko. "Miguelito" je hřebík či drát ohnutý tak, aby zůstal bodákem nahoru a slouží k pohození na silnice či cesty za účelem propíchnutí preumatik projíždějících vozidel. Nevím, zda nějaký jiný jazyk potřebuje pro podobnou skutečnost slovo, ale pokud navštívíte Chile a na dálnici spatříte nápis "Pozor, miguelitos", raději zpomalte.

Slovo "miguelitos" se přiučil také Hvězdopravec a Sylvain, když se jim poblíž bolivijské hranice uprostřed pouště podařilo píchnout hned tři pneumatiky najednou. Naštěstí měli ale dost duchapřítomnosti na to, aby rychle vyměnili pneumatiku, která ušla úplně, a se zbylými dvěma rychle dojeli na frekventovanější místo pouště, kde projela dvě auta za tři hodiny a druhé z nich Hvězdopravce odvezlo zpět do civilizace i se dvěma píchlými koly na opravení. Za tuto pomoc byl Hvězdopravec požádán o skandální částku, již odmítnul zaplatit. Přivolaní carabineros pravili, že za všechno můžou Bolivijci, dojeli se podívat 40km pouští na to, zda Sylvain s autem bez kol ještě žije a následně ho tam nechali jeho osudu naznačujíc, že kdyby měl problém, "dva tři kilometry támhletím směrem" je policejní posádka. Hvězdopravec nakonec splašil taxikáře ochotného ho odvézt zpět za Sylvainem do pouště za částku menší než vyloženě vydřidušskou, a tak se oba hoši vrátili v pořádku domů. Kromě napichování se na miguelitos se jim podařilo vylézt oněch 6046m, které má Pili, a zmeškat zpáteční letadlo kvůli hledání kráteru po meteoritu.

Mezi nespočetnými nabízeči čehokoli, kteří k nám domů volají, volal i místní hřbitov, aby mě zpravil o tom, že dle jejich registrů nemáme žádnou hrobku a že by měli několik zajímavých nabídek, kdybychom jako potřebovali. Beze slova jsem zavěsila, ale zdá se, že na místní hřbitov přišly opravdu těžké časy, protože v metru tu září obrovské reklamy, na níž rodinka vesele hoduje na proslulém chilském asadu a nad tím září nápis "Prosté okamžiky jsou to nejcennější, co máte - Hřbitov Parque de Recuerdos".

Ve Vitacuře prořezávali stromy. Dave, náš kamarád z Hvězdárny, šel kolem, když si všimnul, že chlapík prořezává stromy tak, že motorovou pilu připevnil na kus douhé tyče, díky (díky?) čemuž mohl pohodlně řezat větve stoje na chodníku. Dave raději celý ten chilský vynález obešel velkým obloukem, a po pár krocích uslyšel zvuk padající větve následovaný něčím jako vvvrrrvvvvrrrrvvvvrrrr, což nebylo nic jiného než dokola se točící motorová pila poskakující po chodníku i s připevněnou tyčí.

V tomto kontextu člověk nechápe, jak je možné, že Parque de Recuerdos nemá do čeho píchnout.

Po více než roce jsem vlezla do chilského knihkupectví, protože jsme chtěly s Luckou koupit nějakou knížku jako dárek pro Alvarita k narozeninám. V neskutečně drahých knihkupectvích je tu takový zmatek, že když jsme půl hodiny přemítaly nad tím, zda je Saramago coby nedávno zesnulý Brazilec "latinskoamerický autor" "internacionální autor" nebo "současný autor" a proč je Pamuk zařazen v polici vedle Jelínek a proč na ostrůvek autorů od "I" navazuje plynule ostrůvek "M", zeptala jsem se prodavače, zda "mají posledního Saramaga". "Hm, ten nám ještě nedošel", řekl zamyšleně prodavač: "Ale máme tohodle" a přinesl mi úplně náhodný titul. Tím jsem vypátrala, kde Saramago je, a poslední knihy Kain jsem tam našla deset výtisků. V Chile je zkrátka nechat se chytit při nevědomosti taková ostuda jako být chycen při šťourání se v nose.

Totální nedostupnost knih v Chile řeším třemi způsoby. Ten první, objednávání z Argentiny, popř. cesta tamtéž, je přeci jen zdlouhavý. Pro všechny rozesetce v koutech planety bez knih mám ale dva dobré tipy. První je webová stránka www.bookdepository.com, která je úžasná v tom, že nejen, že do Chile (a do podobně zapomenutých konců světa) knihy posílá, ale hlavně si neúčtuje poštovné. Další tip je pak můj kamarád Kindlík, kterého mi daroval Hvězdopravec k narozeninám a na něhož v současné době opravdu žárlí. Kromě oficiálních knížek si můžete předplatit noviny a časopisy, čímž se ke mně každý týden dostává pěkně čerstvý Respekt, ale také si - nejspíš už méně legálně - a můžete konečně kdy se vám zachce pomyslet na český překlad či originál některé z vašich oblíbených klasik, kterou byste si rádi znova přečetli, ale která je, žel bohu, 10 000km od vás. Minulý týden se mi takhle zachtělo Vejce a já a o půl hodiny později už jsem se u toho smála, až jsem se za břicho popadala.

Můj závěr z knihy i z uplynulých dvou týdnů je, že rozdíl mezi životem na slepičí farmě a životem v Chile je jen v tom, že zde je nemožné pít kdekoli "báječnou horkou kávu".

středa 9. listopadu 2011

O nebeských výškách v Atacamě

Atacama je nejsušší poušť na světě, která se táhne od pátého až po první chilský region a dále pak vysoko dál do Peru. Náš všeználek prezident o ní prohlásil, že "je skutečně beznadějně suchá", a to i přes to, že i v Atacamě existuje nespočet oáz. Jednou z nich je i hornické město Calama ležící nedaleko největšího dolu na měď na světě, Chuquicamata, kde si, alespoň soudě dle Motocyklových deníků, mladý Che Guevara začal uvědomovat nesmírnou nespravedlnost jihoamerické společnosti. Pokud by do Calamy dorazil dnes, nejspíš by usoudil, že se od padesátých let zase tolik nezměnilo. Doly dále patří často gringům a protože chudí Chilané nemají peníze na drahá studia, berou za vděk nebezpečnou, úmornou a nekvalifikovanou důlní prací, která je pro ně "dobře" placená. Horník si přece vydělá až 10 000 korun měsíčně, zatímco prodavač v supermarketu sotva polovinu! A nemusíte na to mít školy, tj. nemáte dluh za školné! Chilský, téměř zcela privatizovaný, systém školství tvrdě hájený místní vládou tak dolům se zahraničními majiteli dodává levnou pracovní sílu, kterou pak třímá pod krkem tím, že kdo jiný asi nekvalifikovaného horníka, který stěží dokončil povinnou školní docházku (ta je v Chile až do 18ti let), zaměstná? Zájem na tom vzdělávat masy tu bohatí rozhodně nemají, neb tím přijdou o levné zaměstnance, s nimiž si můžou dělat, co chtějí. Co na tom, že to chilskou ekonomiku stále drží v dimenzích ekonomiky třetího světa, hlavně, že je zajištěn ekonomický růst a bohatnutí již bohatých a mocných, kteří se se svým bohatstvím ukrývají za stále vyššími zdmi obehnanými elektrickými dráty. Mimochodem, víte, jak dnes žije prosluslých "33", skupina horníků, která strávila dlouhé desítky dnů uvězněná pod povrchem? Někteří jezdí s taxíkem, jiní prodávají na trhu, a pár se jich vrátilo fárat.

Sociální smýšlení je na severu těžké opustit, a když jsem přistála na letišti v Calamě ve čtvrtek večer, opět jsem byla šokována ošklivostí onoho města, pouští plnou odpadků a řadových domků jeden jako druhý. A pestrobarevnými animitas v každé zatáčce jinak beznadějně rovné silnice. Animitas jsou malé domečky lemující chilské cesty, které připomínají, že na tomto místě zemřel člověk. Chilané a Latinoameričané vůbec totiž věří, že když člověk zemře násilnou smrtí, jeho duše zůstane na onom místě, a proto jí postaví malý domeček. Kromě skutečných pomníčků, jejichž fotografováním se zabývá moje kamarádka Karen (k nahlédnutí zde), v poušti často uvidíte domečky úplně obložené plastovými lahvemi s vodou. Tyto pomníčky jsou ve skutečnosti oltáři patronky cest Difunty Correy. Difunta Correa je podle pověsti žena, která šla pěšky přes argentinskou pampu hledat do války svého muže, od nějž dlouho neměla zprávy. Nesla s sebou jejich nedávno narozené děcko. Cesta byla ale dlouhá, pustá a Difunta Correa trpěla žízní. Protože v pampě nebo v poušti nikde nebyl ani doušek vody, nakonec žízní zemřela. Když ale nalezli její bezvládné tělo, u jejího prsu vrněl kojenec přeživší díky mateřskému mléku. To je dnes považováno za zázrak a Difunta Correa chrání od té doby všechny pocestné. Pokud se zastavíte u jejího oltáře, místo květin jí přineste lahev s vodou.

V Calamě na letišti na mě čekal Hvězdopravec a Sylvain, kteří se právě vrátili z turnusu na Dalekohledu, a po oné rovné silnici jsme si to namířili do San Pedra de Atacama. San Pedro, kde je "vedro jak v San Pedro", je další pouštní oázou kousek od hranice s Bolivií. Je také městečkem, které turisté zbožňují a hojně navštěvují, až člověk, který zná neuvěřitelnou chudobu chilského severu, nevěřícně protře oči. Na hlavní ulici Caracoles je jedna restaurace vedle druhé, naháněči cestovních kanceláří vám nabízejí zájezd na gejzíry El Tatio, na solná jezera nebo na laguny plné růžových plameňáků, a v hostelu zaplatíte za postel skoro stejně jako kdybyste byli uprostřed Paříže. Hvězdopravec, Sylvain a já jsme dorazili ale do San Pedra až okolo půlnoci, kdy jediné, co ještě bylo otevřené, byla místní nalévárna, která z jakýchsi záhadných důvodů v ulici Caracoles stále přežívá. Dali jsme si pivo a oříšky, opravdu nouzovou večeři, a doufali, že seženeme alespoň dobrou postel, protože plán byl během příštích dní zdolat moji a Sylvainovu první 6000. Postel jsme nakonec sehnali v nedalekém hostelu, za 30 eur na osobu. Zato tam ale netekla voda, což je v přelidněném San Pedru častý problém, a byl tam takový hluk, že se spát dalo jen mezi druhou v noci a sedmou ranní. Skřípějíce zuby jsme ráno odjeli směrem k bolivijským hranicím projít se trochu ve vysoké nadmořské výšce s cílem spát pak někde v oáze Toconao. Cestou zpět jsme se zastavili v Socaire na večeři, pojedli lamí maso usazeni u dlouhého stolu s indiány Aymara sledujících hrůzy televizních zpráv komerčního kanálu Mega s tvářemi tak nehybnými, že se člověk ptal sám sebe, zda vůbec televizi vnímají. Spali jsme v pokojích pronajímaným pracovníkům na solném jezeře, které byly stejně luxusní jako pokoje hostelu v San Pedru, s tím rozdílem, že ve sprše tekla voda. Pravda, ráno nás vzbudilo v pět tlučení na dveře, když se pracovníci navzájem tahali z postelí, a následně opatrné troubení aut dávajících poslední varování těm nejopozdilejším.

Plán na následující den byl vylézt na vulkán Lascar, 5590m nad mořem, abychom se aklimatizovali. Lascar je vulkán aktivní a ke kráteru stačí ujít pouhých 500 výškových metrů, na vrcholek pak musíte ještě 200 přihodit. Aklimatizace to byla trochu brutální, jak později Hvězdopravec připustil, a já jsem strávila zbytek dne spící na zadním sedadle s hlavou bolestně nadskakující nad každým výmolem. V poušti nejsou silnice, ale jsou tam hojné cesty, či vyjeté koleje, po nichž se hravě dopravíte, kam potřebujete.

Další den jsme se vyškrábali na 5604 metrů na Cerro Toco, což byl ale výstup opravdu lehký, až jsme nechápali, jakým právem si v San Pedru cestovní kanceláře účtují za podobnou "exkurzi" klidně i 60 eur za osobu plus dopravu. Možná i proto v horách okolo San Pedra nikdy nikdo není a my jsme si tak pohodlně z Cerro Toco vychutnávali skutečně pouštně pustý výlet. Špatně nám tentokrát nebylo, a tak bylo ujednáno, že večer budeme spát na 4600, kousek za solným jezerem Tara, v základním kempu pro výstup na vulkán Pili (kužel na předchozí fotce), indiánským jménem Acamarachi, tj. "kamenný šnek". Nevím, kde to Aymarové vzali, že vulkán vypadá jako šnek, nejspíš to bylo z přemíry koky, ale typický kužel tyčící se do výše 6046m je rozhodně impozantní. A stejně tak i solné jezero a laguna pod ním, součást rezervace Los Flamencos, která je ale příliš vzdálená od San Pedra na to, aby se některá z cestovek obtěžovala tam jezdit. Místo je to tak opuštěné, že když jsme stavěli stan vedle auta, byla ve mně trochu malá dušička, co budeme dělat, jestli třeba auto nebude chtít druhý den startovat. Podle údajů z internetu je ve vrcholové knize Pili, kterou tam umístilo jako na všechny šestitisícovky Chile v rámci reklamy Banco de Chile, v posledních letech zapsáno jen čtrnáct výprav, což činí průměr cca čtyři výpravy za rok. Ale kdo se bojí, nesmí do pouště.

V noci mrzlo až praštělo a když v pět ráno zazvonil budík jako obvykle se mi ze spacáku nechtělo. Dobrá zpráva ale byla, že prvních 300m se dalo zdolat autem, čímž se celkový výstup zkrátil na necelých 1200m. Jenže v té výšce! A v tom terénu, museli jsme uznat, když od první chvíle začalo přelézání kamenných bloků. Zatracený vulkán, vždyť ona je to jen taková kopa kamení! Lezli jsme a lezli, nejdřív čtyři hodiny na rameno vulkánu, a pak další tři strmým žlabem ke kráteru. Okolo 5600m začalo být Sylvainovi špatně, a když jsme byli skoro u výlezu ze žlabu a nahoře u kráteru, na 5860m, měl toho právě tak dost. Inu, puna je puna, a přesto, že to byl Sylvain, který se na Plomu tak obětavě staral o zpunovaného Hvězdopravce a mě, tentokrát si ona potvora vysokohorská zasedla právě na něj. Hvězdopravec váhal a já, s typickou začínající migrénou, také. Jenže v horách platí, že v nich nejste sám a že to nejcennější, co máte, je váš společník. Nechat Sylvaina sestoupat samotného příkrým žlabem nebylo myslitelné a vrcholek byl odpískán. Přesto, že nám na něj zbývalo jen 180m, tj. asi hodina a půl cesty. Cestou dolů přelézajíc posledních 400 výškových metrů kamení s hlavou jako střep jsem si za ono rozhodnutí mohla pouze blahořečit. Kdo by to byl řekl, takový vulkán, to je kocovina jak z praku a úplně zadarmo. Kluci zatím už spekulovali, že se na Pili vrátí hned o pár dní později. Já sama jsem si v tu chvíli přísahala, že nadmořská výška prostě není pro mé migrenózní já. Stejně jako jsem si to přísahala po Lascaru a po Cerro Toco.

Každopádně mi nad obrovským steakem v San Pedro zalévaným červeným vínem Montes Alfa ani nevadilo, že druhý den letím zase zpět pracovat do Santiaga. Až následující den, když mě kluci, kteří měli stále ještě před sebou pár dní volna jako "odpočinek" po turnusu na Dalekohledu, vezli na letiště do Calamy plánujíce návrat na Pili, to ve mně trochu zahlodalo. Ale co, 6000m je přeci jen číslo, a kdybychom nepoužívali metry, vůbec by nebylo tak kulaté. Klukům ale přeju, ať vulkán zdolají a po něm ještě nějaký další. A doufám, že nad nimi bude Difunta Correa bdít, i když podobné výstupy spíše než cestou vedou necestou.

středa 2. listopadu 2011

Na hvězdném vandru

Na Dušičky se chilská vláda rozšoupla a dala lidem nejen volné úterý, ale přihodila i volné pondělí 31. října. Původně mě to trochu rozhodilo plány, neb jsem zamýšlela v pondělí pracovat, abych mohla večer ve středu druhého odletět za Hvězdopravcem a Sylvainem na sever, statečně v Antofagastě půjčit auto a po Panamerikaně to za nimi samostatně odřídit až na Dalekohled, ale nakonec se objevil plán B. Na sever poletím sice až ve čtvrtek večer, auto půjčí samostatně Sylvain a Hvězdopravec a vyzvednou mě v Calamě na letišti, ale zato si užiju na Dušičky čtyřdenní čundr skoro se samýma babama.

Plán B navrhla Retha, Hvězdopravcova jihoafrická kolegyně, o níž jsem vám psala zde a která čundr organizuje každý rok, když ji přepadne pocit, že je "starý tlustý kuřák". Vandru se pak rozhodla zúčastnit také Češka Lucka a Kanaďanka Caroline, a jako jediný chlapík se k nám přidal Němec Stephan, který se v poslední době na Hvězdárně proslavil především tím, že z lásky ke své turecké přítelkyni žijící v Turecku držel pečlivě v Chile ramadán. Zdálo se tedy, že skupinka bude pěkný kulturní mix, který se pak v melting potu rozpustil tak, že my Češky jsme prosazovaly jistou formu komunismu týkající se především vaření jídla, a Retha zase vyřešila problém, jak se podělíme o stany, když nás je pět, tím, že prohásila, že ona si vezme svůj aparteid stan, do něhož jí tedy nikdo, ale opravdu nikdo, nepoleze. Většinová společnost, tedy Chilané, pak naši naloženou skupinku čtyř modrookých děvčat a jednoho vytáhlého hubeného mladíka putující opuštěnými andskými údolími pozorovala značně nevěřícně a jedna dvojice mužů se nás, respektive Stephana, dokonce zeptala, zda jsme nějaké naboženské sdružení.

Ona opuštěná andská údolí byl předlouhý nástup na vulkán Descabezado grande (Velkého bezhlavce). Při plánování cesty jsem navrhla tuto trasu bez ambice zdolat vrchol, pouze se záměrem dojít k termálním pramenům na úpatí vulkánu, ležících ve výšce 2000metrů nad mořem, za údolím, horami a řekou, dva dny od civilizace. Retha sice chvíli zdůrazňovala, že je starý tlustý líný kuřák, nakonec jsem ji ale silou argumentů typu, že budeme pořád docela v nízké nadmořské výšce, a tak nehrozí, že se budeme muset brodit sněhem, udolala a bylo rozhodnuto. Bez ohledu na to, že, jak se zdá, Andy mají na pokrytí sněhem jakousi vlastní logiku, takže zatímco na začátku října, když jsme jeli s Hvězdopravcem a Sylvainem skialpovat nad 3000 do Los Penitentes, nebyla nikde ani vločka, u Descabezada bylo sněhu dost. Ale postupně.

Stephan, Lucka a já jsme se rozhodli vydat se na cestu už ve čtvrtek večer, abychom si ušetřili páteční vstávání v pět ráno. Stephan dorazil na místo odjezdu o hodinu později, obut v černých koženkových botách, v tričku a v šortkách a s batůžkem na zádech a Lucka a já jsme si ho začaly nevěřícně prohlížet, protože nám nebylo jasné, jak se mu do onoho batůžku mohly vejít věci na čtyřdenní vandr v Andách. "Spacák máš?", zeptala se Lucka. "Jistě", řekl Stephan tónem jakým odpovídá adolescent na maminčin dotaz "Ale budeš na sebe dávat pozor, viď?". Jo, vodu má a navíc má i pláštěnku, protože ta nedýchá a udržuje tak teplo. Koženkové boty používá denně v Santiagu a ví, že jsou velmi pohodlné. Představovala jsem si, že v tuto chvíli by už Hvězdopravec dávno Stephanovi vyházel obsah batohu a beze slova by mu do něj naskládal, co by uznal za vhodné. Ale já, tváří v tvář sebejistému muži uchýlila jsem se alespoň k drobné ženské lsti a řekla jsem: "Ale budeš muset vzít Carolině půlku stanu, a ta se ti do toho batůžku nejspíš nevejde. Co vzít raději, kdyby jako náhodou, Hvězdopravcův kletr? Jako kdyby se ti tam ty Carolininy věci nevešly...." Stephan souhlasil a já jsem usoudila, že se nám možná podaří ochránit mu alespoň záda.

Noc jsme strávili kousek od rezervace Altos del Lircay v hostelu Casa Chueca, ráno za námi dojela Retha a Caroline a výprava byla připravena ke startu. Společně s ostatníma otravnýma babama se mi podařilo přesvědčit Stephana, aby místo batůžku bez pevných zad zvolil raději kletr, za což jsme ale dostaly hned o deset kilometrů později varování. Obědvajíce na sluníčku nad srázem vedoucím do údolí, kde teklo Rio Claro, jsme my děvčata sáhla po tričkách s dlouhými rukávy, abychom se tak chránila proti vanoucímu větříku. Stephan zalovil v kletru, zalovil ještě, a pak ještě jednou, a tričko s dlouhým rukávem nikde. Je v autě! řekl Stephan se sebejistotou sobě vlastní. Jak jsem musel přendat ty věci z batohu do batohu, tak jsem ho tam, kvůli vám?, zapomněl. Retha potlačila chuť poslat Stephana zpět, ať na nás u auta tedy také počká, protože co bude dělat v horách bez teplého oblečení, ujistili jsme se, že se o oblečky nějak podělíme, a už jsme si to utíkali z kopce dolů do hlubokého údolí Río Claro.

Dole na nás čekala další výzva. Río Claro, které se ukázalo plnější vody, než jsme čekali. Proud byl dost silný, a tak jsme se rozhodli přejít řeku ve skupinkách. Retha, která se v té chvíli stala nejmenovaným vůdcem, rozhodla, že ona půjde s Carolinou a Luckou, a za nimi pak Stephan a já, protože Carolina a já jsme ty, co se nejvíc bojí vody. Při pohledu na první brodící se skupinku ve mně byla stále menší dušička, a když podezřele bílý Stephan utrousil "kdyby to bylo na mně, tak bych to otočil", rozhodla jsem se, že přes řeku bez někoho k brození způsobilého prostě nepůjdu. Retha mě sice proklela asi sto padesátkrát, když musela ledovou řeku brodit zpět, aby nás dovedla na druhý břeh, když jsme ale pak mezi námi dvěma podpíraly vystrašeného Stephana kymácejícího se v proudu, musela mi dát za pravdu, že jsem ji řekou sem a tam nehonila pro nic za nic.

Noc jsme strávili v polovině cesty údolím Río Claro, upíjejíce maté, dělíce se o plechovku piva a hledajíce na obloze Jižní kříž - podotýkám, že kromě mě byla celá sestava banda astronomů - a ráno jsme se vydali zbytkem údolí ke stoku s Río Blanquillo, kde začal výstup k termálům. Cesta vedla lávovým polem, které se okolo nadmořské výšky 1500metrů začalo podezřele plnit sněhem. Poslední hodinu před průsmykem s lagunou Blanquillo už jsme šli ve sněhu bez přestání a když se nám konečně otevřel pohled na lagunu, začalo být jasné, že bude třeba změnit plán. Údolí bylo úplně plné sněhu a nebylo v něm ani místečko na postavení stanu, natož místečko pro čtyři děvčata s jedním mladíkem, který si proti zimě vzal na vandr pláštěnku. Retha, která viděla poprvé v životě sníh někdy okolo svých osmnáctin, podotkla, že pokud chceme dojít do termálů, budeme v tom sněhu muset brodit třikrát polozamrzlé Río Blanquillo. Všechna čtyři děvčata jsme měla mokro v botách. Stephan v koženkových polobotkách zarytě mlčel. "Nejsme armáda", zopakovaly jsme slogan, který nás provázel od začátku, a bylo rozhodnuto ustoupit do zámezí, tj. zpět do údolí Río Claro.

Po noci strávené pouhých pár kilometrů od místa, kde jsme spali noc předchozí, nás čekala cesta zpět pod sráz, kterým vedla cesta do rezervace Altos del Lircay. Stephan, jehož zaryté mlčení stále trvalo, cestou našel roztrhlou někým zahozenou botu, kterou přidal do batohu k pláštěnce a dvěma tričkům s odůvodněním, že botu použije na brodění řeky. Na druhou nohu si navlékl dvě Lucčiny ponožky a takto vyzbrojen proti pichlavým kamenům na dně řeku překonal bez ztráty kytičky. Dostal tím jasnou odpověď na svou, v té době ještě spíše řečnickou, otázku "ty máš s sebou dvoje boty?", kterou první den čundru pohrdlivě poctil můj zvyk s sebou kromě pohorek brát také lehké Crocs.

Po překonání řeky na nás čekalo 800 výškových metrů do sedla a do údolí rezervace, kde, bylo nám jasné, během prodlouženého víkendu určitě kempuje polovina Chile. Lucka a já jsme vylezly nahoru do průsmyku první přesně v momentě, kdy z druhé strany dorazila tříkilometrovou trasu od kempu pod Enladrilladem početná chilská rodinka. Nakloněni přes zábradlí a funíce ještě námahou zírali do údolí Río Claro. Lochna, co? Lochna. A co takhle hodit tam šutr, napadlo první děcko. Dobrý nápad! Během deseti minut už to do údolí létalo šutry, co dětem síly stačily. Poté si dětské zábavy všimli dospělí. Super nápad!, pomyslel si evidentně jeden z tatínků a už k zábradlí vlekl ten největší kámen, který našel. Kdybych nežila v Chile už tři roky, možná bych se snažila rodince jejich zábavu vymluvit. Se zkušenostmi, které máme, jsme se jen s Luckou ujišťovaly, že kameny létají jen do míst, kde neleží cesta nahoru. Chi chi chi, le le le, viva Chile, pomysleli jsme si, když jsme procházeli o den později okolo místa, kde kempovala ona rodinka. Nad stany přilepenými jeden na druhém na kulatinové podlaze pod dřevěnou stříškou přístřešku proti dešti se vznášel dým z ohně, jehož rozdělávání je v suché rezervaci přísně zakázané, a nad tím vším vlála, jak jinak, nezbytná chilská vlajka.

Protože v údolí rezervace se onen dlouhý víkend s podobnými kempaři roztrhl pytel, rozhodli jsme se postavit stany kdekoli, kde jen bude voda a pusto a prázdno. Nakonec se nám podařilo najít místo v lese kus od cesty. Najedli jsme se a právě v momentě, kdy jsme konečně zalehli do stanu, ozval se příšerný jekot a následně splašený dusot. Vystrčila jsem hlavu ze stanu a viděla jsem, že po cestě běží splašení koně. A, kempaři, řekla jsem si a doufala, že koně odběhnou někam hodně daleko. Pak se ale objevila světla lamp. Někdo svítil na naše stany a evidentně v lese koně hledal. Ozývalo se praskání větví a posléze lámání dřeva. "No oni snad dělají oheň, nebo co", řekla Caroline ze sousedního stanu. Vylezla jsem ven a opravdu. Kousek od nás, v suchém lese plném spadaného loňského listí, plála hranice jako hrom. "No to si snad dělají srandu", řekla jsem. "Stephane, pojď se mnou, ženskou poslouchat nebudou" "A co jim mám jako říct?", řekl Stephan z vedlejšího stanu tak vyděšeně, že jsem věděla, že nezbyde než obléknout si kalhoty a jít na to sama. "Co to děláte?", zahudrala jsem směrem k dvěma čelovkám svítícím ve tmě. "No utekli nám koně", řekl hlas. "No tady nemůžete dělat oheň, to je hrozně nebezpečný", řekla jsem. "Ale ne, my ho hlídáme", řekl hlas. Ani mě nenapadlo ptát se, jak se koně hledají pomocí zapálení lesa a rovnou jsem se vydala do stanu pro svůj camelbag. Když jsem se vrátila zpět k ohni, nebyla u něj ani noha. Hledači koní se zřejmě rozhodli, že koně prostě najdou ráno a že nepotřebují, aby na ně v tom pechu ještě někdo hudral. Uhasila jsem hranici a v duchu myslela na onoho chudáka Čecha, který se cítil tak vinen, když kdysi vypálil kus parku Torres del Paine kvůli neopatrné manipulaci s vařičem. Chilany tehdy hlavně udivilo, že přišel požár ohlásit a navíc se přiznal, že ho založil sám. Tomu se říká střet kultur. A myslela jsem na svou kamarádku Helene, která chodila sama na vandry v Alpách a vždycky říkala, že v horách není čeho se bát, kromě lidí.

I bez ohně ale koně našli cestu zpět a kolem třetí ráno nám začali zmateně chodit sem a tam okolo stanů, protože jejich pánové měli také tu inteligenci zahradit cestu lanem. Koně evidentně cestu znali, ale protože nemohli projít, chodili lesem celý zbytek noci nahoru a dolů podél lana, prodírajíce se mezi stromy a strašíce nás všechny.

Ráno jsme se tedy vysoukali ze stanu rozlámaní, ale poměrně brzy. Protože jsme v té chvíli byli pouhé dvě hodiny cesty od auta, navrhla jsem, abychom vystoupali na Enladrillado, skupinu obrovských granitových bloků, které jsou jakoby zatlučeny (odtud také název Enladrillado, Zatlučený) v zemi a tvoří tak na náhorní plošině platformu, o níž se říká, že je přistávací plochou pro UFO. Stephan po dlouhé době opět promluvil a pravil, že on nikam nejde, protože má úplně zničené nohy. Retha se rozhodla udělat totéž, ale Carolinu a Lucku plán zlákal.

Po dvou hodinách výstupu se před námi konečně otevřela ona plošina, ale ouha. Opět celá pod sněhem. Přesto jsme našly místečko bez sněhu s výhledem na Descabezado i na Río Claro, udělaly jsme si maté a vychutnávaly jsme odpočinek. A dobře jsme udělaly. Podle mapy nám sice z Enladrillada zbývaly pouhé tři hodinky cesty k autu, ale nebylo by to Chile, aby se něco nepřihodilo. To, co se přihodilo bylo, že mapa, kterou nám v parku dali, udávala, že budeme moct po dvou kilometrech po hřebeni sejít přímo do údolí, ale ve skutečnosti tudy žádná cesta nevedla a musely jsme celou náhorní plošinu obejít, vyšplhat na další hřebínek, shlédnout dolů na zamrzlou Lagunu del Alto, Náhorní lagunu, která se tak nejmenuje pro nic za nic, a teprve pak jsme mohly začít sestupovat. Bylo mi jasné, že to budeme mít jen tak tak do zavíračky. Pamatujete si, že v Chile mají rezervace zavíračku? A Alto del Lircay zavírá svoji bytelnou bránu v 17:30. Proč, to se mě neptejte, když je vidět až do půl deváté. Hnala jsem tedy Carolinu a Lucku tak, že by na mě byl i Hvězdopravec pyšný, a nakonec z nás tedy přeci jen byla tak trošku armáda. Ale zato jsme projeli bránou z rezervace krásných deset minut před zavřením. Když jsem pak o našem dobrodružství vykládala Hvězdopravci, pravil, že i kdyby ne, na co asi máme v autě tažné lano a háky, že on by na našem místě prostě vrata zahákl za Pathfindera a bylo by vymalováno, co je to za nápad, stavět vrata do přírody. Obsesivní Evropan jistě namítne, že když by nebyla v rezervaci vrata, lidé by v ní dělali, co se jim zlíbí. Tuto námitku jsem ale zcela jasně shodila ze srázu, pardon, ze stolu a vypálila ji až do mrtě. A pokud se vám sbíhají sliny na "ale lidé by tam chodili bez placení", tak vězte, že při cestě do rezervace jsme neplatili, protože slečna u vstupu pravila, že nemá oprávnění peníze přijímat, a na cestě z rezervace se nás chlapík zeptal "platili jste?", a když jsme poctivě řekly, že ne a že chceme zaplatit teď, otráveně se zahleděl na strašlivou změť registračních formulářů. Protože se mu v nich nechtělo hledat, zapsal si naše jména na kousek papíru a z hlavy spočítal, že když jsme tři a byly jsme v rezervaci čtyři dny, bude to celkem 20 000 (což dělá cenu denního pobytu na osobu nekonečných 1666,666666666666 atd. pesos). Kverulant v tom možná bude chtít najít logiku, že si to chlápek dal do kapsy a že nás natáhl, ale vážení, tak to nebylo. Na peníze jsme dostaly účtenku a u vjezdu do rezervace bylo napsáno, vstup na den, 3000 pesos. Před chlapíkovým přístřeškem pak stálo: vstup na den 2000 pesos. Logiku to má totiž všechno jen jednu. Chilskou.

A byl čas na návrat do Santiaga. Po rychlé sprše jsme kolem půlnoci zašly na pivo a na steak jako správní vyhladovělí horalé a blahořečily jsme všem halloweenským strašidlům, že díky nim mají ještě restaurace otevřeno.

A to je všechno. V Santiagu mě čeká středa a čtvrtek v práci, a ve čtvrtek letím posledním letem do Calamy, abychom zdolali nějaké seriózní velké pouštní vulkány s Hvězdopravcem a Sylvainem. Pevně doufám, že alespoň tentokrát bude náš odhad, že v Atacamě není žádný sníh, správný.

úterý 18. října 2011

O kapitalismu v Chile

V sobotu zažil celý svět, včetně Santiaga de Chile, vlnu demonstrací proti kapitalismu. O kapitalismu tu mluvím jako o ekonomickém systému, jehož rozvod s demokracií bychom měli konečně přijmout, jak výstižně říká filosof Slavoj Zizek v projevu předneseném před Wall Street.



Kdo ví, zda se jedná o rozvod po nepodařeném manželství, nebo po manželství doslova z donucení, zdá se ale, že silák kapitalismus v mnoha zemích tu chudinku neurotickou, demokracii, vlastně vůbec nepotřebuje a je mu dobře i bez ní (v této souvislosti Zizek cituje například Čínu), nebo spíš hlavně bez ní. Demokracii je třeba manžela nového. Nejsme snílci, říká Zizek. Snílci jsou ti, kteří si představují, že to takhle může jít do nekonečna dál. Držitel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz v rozhovoru, který vyšel tento týden v týdeníku Respekt, pak udává, že ekonomické myšlení, které nazývá thatcherismem, nám podsouvá teorie o samoregulativním a efektivním trhu, který je své otřesy schopen vyrovnat sám, jako objektivní pravdu, ačkoli se jedná pouze o jednu z možných teorií. A navíc, makroekonomická data čtená podle této teorie ukazují, že nyní všechno v pořádku, říká Stiglitz, ačkoli mluvíme o krizi. V rozhovoru zajímavě ukazuje, kterak zastánci těchto teorií říkají, že "jejich teorie fungují vždy - kromě chvilek, kdy nefungují". Zkrátka, zdá se, že teorie, kterými nás ukolébávali za revoluce, je třeba přehodnotit. Ať už je třeba jen ušít starému manželovi nový kabát a nahnat ho do fitcentra, ať se trochu činí, nebo ať už je třeba přemýšlet o manželovi novém, něco třeba udělat je.

Nedávno se na internetu objevil česky článek zabývající se nepokoji ohledně vzdělávání v Chile napsaný někým, kdo se dívá na Chile z post komunistické střední Evropy, a to je na článku značně vidět. Myslím, že by sice mohlo být tak trochu jedno, co si Jan Jindra myslí o Chile, ale přemýšlíme-li hlouběji a vezmeme-li obtíž vidět události v jiném než v post-komunistickém kontextu jako rozšířený post-železnooponovitý problém netýkající se zdaleka pouze pohledu na Chile nebo Jižní Ameriku, zas tak docela jedno to není. Myslím, že stejný problém se týká i pohledu českých médií na události na Wall Street, a proto jsem se rozhodla sesmolit tenhle článek. O tom, jak to vypadá v totálním kapitalismu.

V Chile, které se na první pohled nezdá turistovi vůbec rozdílné od "vyspělého světa" což přimělo jistě nejednoho zklamaného cestovatele k prohlášení "ale tady to vůbec nevypadá jako v Jižní Americe", máme kapitalismus jako řemen a demokracie se tu, stejně jako v Čechách, pomalu vzpamatovává z dlouhé těžké nemoci. Jak říká Jindra ve svém článku, na konci diktatury tu ekonomické směřování vytyčili tzv. Chicago Boys a vytvořili v Chile liberalismus amerického typu - tedy typu, kde vládne volný trh. To znamená, že role státu má být maximálně omezena, a každému pak podle jeho zásluh a umu. Po něčem podobném se volá v Čechách: nižší daně, nižší dávky, ať si pěkně každý poradí sám. Odtud pochází také koncept "amerického snu", kterému tak hází klacky pod nohy, dle názoru mnoha Čechů, vysoké zdanění. V Chile skutečně mnoho dávek neexistuje, mnoho lidí nemá důchod, nemá zdravotní pojištění, dávky v nezaměstnanosti jsou tu cizí slovo, daně nejsou nijak neúměrné. Pracovní smlouvy jsou velmi flexibilní a umožňují zaměstnance vyhodit, kdy si zamanete, což většinu zaměstnanců odrazuje od podobných bojůvek jako je stávkování nebo jiné vyskakování si, které nemají kapitalisté rádi. Nárok na dovolenou je 10 až 15 dní za rok, a tak si vaši zaměstnanci za vaše peníze šunky u moře moc nepoválejí. Pracuj a dostaneš, co ti patří. Liberalismus, jak říkám.

Kapitalismus tu vládne i ve školství a zdravotnictví. Ve zdravotnictví existuje tolik typů státního a soukromého pojištění, že se v tom často nevyznají ani sami Chilané. Pokud máte státní pojištění (což nejsou zdaleka všichni), které platíte, před tím, než jdete k lékaři, zajdete do pojišťovny, vystojíte frontu, koupíte si bon za cenu, která koresponduje vašemu typu pojištění na onen výkon, a v některém se smluvních zařízení si zákrok necháte vykonat. Mezi zařízeními variuje cena výkonu až o 1000%, jak uveřejnila včera La Tercera, a samozřejmě s bonem nemůžete kamkoli, nýbrž jdete tam, kde vám onen typ bonu vezmou. Zkrátka, v jestliže vás ve státní nemocnici přijde výkon na 840 pesos (cca 30kč), na jedné z nejmodernějších klinik vás bude stát pesos 15 000 (450 kč) a pokud máte nejlevnější pojištění, dostanete tedy bon do levné státní nemocnice. Opět ráj, řekne si český podnikatel s kapsami naditými penězi, alespoň nebudu muset čekat s lůzou, zaplatím sice víc, ale budu moct jít na moderní voňavou kliniku. Ano, čekat muset nebudete. A možná vám může být i ukradené, že na rozdíl od vás vaši zaměstnanci musí mít v rodině někoho, kdo nepracuje a bude stát dlouhé hodiny frontu, aby pro vašeho zaměstnance získal schůzku s doktorem, a následně váš zaměstnanec bude čekat stejně dlouho ve špinavé čekárně státních zařízení, než ho doktor vezme, tedy pokud vůbec do státního zdravotního střediska onen doktor dorazí.

Jenže pokud vládne liberální ruka trhu i ve zdraví, je třeba z vašich naditých kapes peníze vytáhnout stůj co stůj. S lůzou tedy nečekáte, ale podivně často vám doktor řekne: "Tahle bolest hlavy se mi nezdá, raději vás pošlu na scanner, jestli to není tumor..." (moje kamarádka Carmen), "Tadyhle máte v prsu něco, co by mohlo být rakovina...raději uděláme pár vyšetření..." (moje kolegyně Lucha. Podnikateli se toto jistě nestane, ale třeba má podnikatel s naditými kapsami ženu, kdo ví), "váš kardiogram má tadyhle nějaký problém, to by mohlo být nebezpečné..." (Hvězdopravec sám). Vystrašený pacient samozřejmě vysolí za komplementární vyšetření, které se pak k úlevě všech ukáže negativní, a kdyby to bylo jinde než v Chile, už byste skoro otevírali šampaňské, že rakovina se nekoná. Váš doktor ale možná ví, že pravděpodobnost, že by se konala, byla přeci jen minimální, nebo dokonce vůbec žádná. Jenže business je business a v něm jde o to nabídnout vám službu. Kupovat vás nikdo nenutil.

No co, alespoň o vás ale pečují, řekne liberální podnikatel. Až do chvíle, kdy ho na ulici srazí auto, zrovna, když jako na potvoru šel běhat po své luxusní rezidenční čtvrti v sice značkovém, ale poněkud omšelém tričku. Přestaňme na chvíli fantazírovat a vraťme se do reality. V pátek šel Holger, Hvězdopravcův německý kolega, do práce v luxusní a bohaté Vitacuře, a viděl nehodu. Auto srazilo cyklistu, který ležel na zemi v bezvědomí a měl tržnou ránu na hlavě. Řidič auta byl přítomen i se svou ženou a přijela také hlídková soukromá policie čtvrti. Holger má kurz první pomoci, a tak se zastavil, aby zraněnému pomohl a zkontroloval, zda nemá zapadlý jazyk. Když se ujistil, že raněný žije, otázal se, zda někdo zavolal sanitku. Hlídka placená radnicí pro zaručení bezpečnosti obyvatel říkala, že sanitku volali, ale že problém je, že nikdo neví, jaké má raněný pojištění a co si může dovolit, a státní sanitce by to trvalo na místo nehody hodinu, takže.... Jinými slovy, jasné chilské "nebude to také l'ahke draha" přeložitelné též jako "my jsme volali, ale nikdo nám neřekl, že přijedou". Při pádu cyklistovi vypadl z kapsy mobil, který ale nyní nikdo nemohl najít, protože ho někdo z čumilů - v jedné z nejbohatších čtvrtí Santiaga -, kteří se seběhli okolo nehody, ukradl. Holger, řidič, jeho žena a hlídka čekali na sanitku další půl hodiny, ale stále nikde nikdo. Po té době žena řidiče, který se zdráhal sanitku volat, neb v případě, že nehoda nebyla jeho chyba, platil by odvoz zcela zbytečně a kdo ví, zda by peníze pak někdy viděl, z kapitalistického hlediska zcela vyměkla a zavolala potenciálně na svůj účet rychlou z nedaleké luxusní Clinica Alemana. Luxusní rychlá přijela za patnáct minut. Raněný v bezvědomí, o němž nikdo nevěděl, zda má pojištění a peníze, neb se to nedalo vyčíst z jeho oděvu, strávil leže na silnici přesně hodinu. Připadá vám to jako skazky, jimiž nás strašili za komunismu? Jak z Marie Majerové, což? Inu, jak asi také vypadala ona tolik adorovaná první republika? A v Chile je to pravda dnes. I nadité kapsy mají svoje limity, když nemůžete podepsat šek. Mimochodem, pokud pan podnikatel odveze svoji ženu k porodu na kliniku, kde byla jeho žena registrována a celou dobu se na ní kontrolovala, než jí jakkoli budou věnovat pozornost, požádají o nevyplněný podepsaný šek požádají. Pro strýčka příhodu, kdyby něco a zlotřilí rodiče či pozůstalí by to pak nechtěli zaplatit. Ale hned, jak podepíšete, nečekáte, to je pravda.

Nadité kapsy se vám budou hodit, pokud všechno u porodu dobře dopadne a za pár let budete mít doma předškoláka a následně školáka. I vzdělání je business, a tak v něm koupíte školy, kde vaše ratolest bude sedět se stejně bohatými dítky. Ne tedy nutně s těmi, kdo jsou chytří a motivovaní, ale co, i to může být podnikateli s naditými kapsami jedno, alespoň dítko nebude mít tak velkou konkurenci při získávání univerzitního titulu. Za univerzitu to už pravda i páně podnikatelovy kapsy pokrvácí značně a s největší pravděpodobností se bude muset zadlužit nejméně na pár let, ale budoucnost dětí není zkrátka zadarmo. Říká se tomu investice, řekne pyšně podnikatel a spokojeně solí 6000kč měsíčně.

Trochu víc vám, pane podnikateli, ale možná absence vzdělání bude vadit u vašich zaměstnanců, kteří - děti rodičů chudých, nebo možná jen o budoucnost dětí nezajímajících se - prošli státním systémem s velmi špatně placenými a neustále se měnícími učiteli čtoucími během hodiny klidně noviny nebo telefonujícími, dávajíce najevo, že dobrá známka je za ticho a že samostudium je ověřená metoda. Státním systémem, který jasně ukazuje, že odtud cesta daleko nevede, a tomu, kdo to nepochopil, to jasně ukázal na výsledku státní maturity, obsahující látku, kterou student státní školy nikdy neviděl. Najít v Chile kvalifikovanou - myslím opravdu kvalifikovanou - motivovanou a spolehlivou pracovní sílu je problém. Naši sousedé, majitelé vietnamské restaurace Vietnam Discovery, by vám o tom mohli vyprávět hodiny, a také vyprávějí. Totéž jejich kolega, majitel restaurace Le Bistrot. A to, že to nejsou jen plané nářky, to si ověří čtenář i pan podnikatel s naditými kapsami hned, jak si bude chtít trochu vyhodit z kopýtka. Služby v Chile, oné ultrakapitalistické ekonomice, si v ničím nezadají s tím, co si pamatuju ze svých mladých let z Čech. Pokud si pan podnikatel chce zarelaxovat v restauraci u aperitivu pisco sour, bude tedy třeba, aby chytil číšníka, zeptal se, zda je pisco domácí, dostal pozitivní odpověď, vysvětlil číšníkovi, že aperitiv se nepodává po jídle, ale před ním, následně i v luxusní restauraci zkonstatoval, že pisco je ve skutečnosti předmíchaný Capel z láhve, kterou by si za účtovaný obnos mohl koupit celou, atd. atd., to všechno až do totálního vyčerpání a bezpečně vždy a všude, jen v různých provedeních.

"Jestliže je v Americe něco jednoduchýho", řekl v sobotu Sylvain, který žil několik let v Californii: "je to utrácení peněz." V Chile ale vaše peníze utratit za konzumní štěstí není jen tak, protože i na utrácení je třeba mít trpělivost. Vaše peníze na první pohled vlastně nikdo nechce - soudě například dle otrávených prodavačů, kteří neví ani zbla o tom, co prodávají a dokonce ani o tom, co vůbec mají - ale po nějaké době pochopíte, jak to všechno funguje a nakonec koupí každý. Protože věci prostě potřebujete nebo prostě jen hodně chcete, a servis je všude stejný, takže přeběhnutí ke konkurenci nefunguje a nikdo se ho tu nebojí. Koupíte tak nakonec věc, která by vás v Americe stála polovinu, a málem poděkujete, že vám ji laskavě chtěli prodat, i když víte, že výrobek je druhé kategorie a že to, co se prodává v Chile, je často šunt. Nadnárodní firmy evidentně nemají s prodejem šuntů za dvojnásobnou cenu v zemích třetího světa žádný problém, protože proč je nenabídnout, když je po nich poptávka?

A když pan podnikatel potřebuje opravit auto, nastane teprve ten správný problém. I když platí servis dráž než v západní Evropě, bude muset počítat s tím, že i v nejdražším servisu bude - nebude-li pan podnikatel pozorný - spáchána fušařina hodná Automototechny za hlubokého komunismu. I když chodíte stále na totéž místo, do téže restaurace, musíte dávat pozor, jinak budete ošuleni způsobem, nad kterým vám zůstane rozum stát. "Copak neví, že jsem stálý klient? Že jim tu třikrát ročně nechám 30 000 za servis na autě?", nechápavě zírá podnikatel na své splasklé kapsy a na opravu provedenou stylem "co oči nevidí, srdce nebolí". Ví, ale je jim to jedno. V Chile platí, že dnes je dnes a zítra, to se teprve uvidí. Myslet v perspektivě delší než týden je tu opravdu rarita, a tak mnoho obchodníků myslí, že co z vás můžou vytáhnout za minimálního usilí dnes, nebudou nechávat na zítřek.

Peníze tedy nakonec utratíte tak jako tak, nač se tedy zlobit se zlepšováním, a ekonomika jede pěkně dál. Panu podnikateli s naditými kapsami peníze létají sem a tam, ale dostane za ně kvalitu velmi podprůměrnou. Proč? Protože prodavači, číšníci, kuchaři, automechanici a podobné profese jsou tak špatně placené, časově náročné a nestabilní, že lidé, kteří je vykonávají, mají plnou hlavu jiných starostí. A pak, paqué?, jak říkají Chilané, na co? Smlouvy se tu stejně moc neprodlužují, po pár měsících adieu, plat bude pořád mizerný, číšník si nikdy v životě nebude moct zajít na večeři do podniku, kde roznáší. Americký sen je v zemi, kde se platí za všechno, opravdu jenom snem. A kdo ví, nač číšník, který už potřetí spletl vaši objednávku, myslí. "To je neuvěřitelný, Chilani, to je samý drama", řekl mi onehdy jeden z jurodivých podivínů zaměstnávající desítku Chilanů. Přikývla jsem, že mám stejný dojem, ale na druhou stranu se, jako psycholog, setkávám s určitou částí populace, u níž se drama dá očekávat. "No fakt, to máš, tenhle shání peníze, protože jeho teta má rakovinu (chemoterapie zde není hrazena pojišťovnou), tamtomu zase porazilo auto bráchu a mají v nemocnici dluh za krev (krevní konzervy se tu platí, buď v penězích, nebo v naturáliích, tj. musíte dodat tolik krve, kolik pacient spotřeboval), támhletý syn je alkoholik a bere drogy a kuchařce vyhodili vnuka ze základky a nemůžou pro něj najít novou, protože nemají peníze a státní to byla jediná...."

Chile má kapitalismus toho nejliberálnějšího kalibru, a přesto to tu často vypadá jako u nás za socialismu. Podobná šeď, život předem nalajnovaný, i když ne ideologií, ale podle toho, v jaké sociální skupině jste se narodili a co můžete svým dětem "koupit". Nedávno jsem slyšela či četla v debatě o chilském školství, že "rovnost" je cosi jako vypustit běžce a chtít se ujistit, že doběhnou všichni ve stejný čas. Co to udělá se sprinterem první kategorie?, ptal se pan řečník a sám si odpověděl: jasně, že ho to otráví. Jen nevím, jak si pan řečník dovolil předpokládat, že v Chile existuje nějaká rovná startovací čára a zeptala bych se ho, co udělá se sprinterem první kategorie to, když na rozdíl od ostatních musí uběhnout ne 300m, ale 1300m, protože má na rozdíl od ostatních mezi výstřelem a cílovou páskou jedno "trestné" kolečko okolo celého stadionu.

Jinými slovy, Chile je důkazem toho, že absolutní liberalismus sám o sobě fungovat nemůže a že trh to zkrátka všechno nezachrání, protože to, co zde vzniklo, má otravné rysy toho, co známe z dob totality, plus nevýhody kapitalismu, jako je špatná ochrana zaměstnanců, nerovný přístup ke zdravotní péči nebo ke vzdělání.

A když jsme u té totality, vraťme se k původní ideji o manželství s kapitalismu a demokracie, o níž jsem napsala, že je zde "po dlouhé těžké nemoci". Chile je demokratická země, tvrdí se. Bez nezávislých médií. V duchu kapitalismu tu totiž všechno někomu patří a není tedy divu, že zvoleni jsou vždy mocní a movití. A že se o mnoha věcech v médiích mlčí. Napojení hlavních sdělovacích prostředků na politické elity je tu tak normální, že se nad ním nikdo nepozastavuje. Když přece máme omezit roli státu! A demonstrace tu mohou být zakázané, pokud se vládě zlíbí, a také se tak děje, protože je třeba chránit soukromé vlastnictví (rozuměj obchody na Alamedě, které přicházejí o klienty) a bezpečnost obyvatel. V případě, že je demonstrace zakázána, je prostě rozprášena vodními děly a plynovými bombami a je vymalováno. Pravda, tady, konečně, z veřejných peněz, policie tu nikomu nepatří. O jaké demokracii tedy mluvíme, jestliže media jsou manipulativní a demonstrace můžou být zakázané? Přesto to, co v Chile existuje, není diktatura. Co to tedy je? Liberální společnost. Trh reguluje, kdo má peníze, a kdo má peníze, má moc. S ostatními svobodami, jež liberalismus hlásá, si pak samoregulující se svobodný trh dělá, co chce.

Když jsem poprvé slyšela slovo liberální, spojilo se mi se slovem "svobodný, volný". Svobodní jsme chtěli být za komunismu a liberální znělo pěkně. Když o tom tak přemýšlím, napadá mě, že "svobodný" má též synonymum "utržený ze řetězu" a že i ty mříže, o něž bijou oni (Nerudovi! Janovi i Pablovi) lvové, nejsou možná problémem samy o sobě. Jinými slovy, mříž či řetěz není věc plošně hodná zatracení, neb se někdy setsakramentsky hodí, zvlášť, pokud máte před sebou dravou šelmu. Svoboda je iluze a ještě větší iluze je, že ji přinese zmenšení role státu. Naopak, a tak doufám, že si v Čechách pod záminkou "totalita skončila, liberalismus přichází" nenecháme vzít to, o co většina zbytku světa bojuje, nebo o čem se jí dokonce ani nesní. Tu, i když křivolakou, poměrně rovnou startovací čáru.

A nápoje při běhu pro všechny! Zdá se, že i když se vžijeme do podnikatelovy kůže, nakonec na tom vyděláme všichni.

P.S. Článek Jana Jindry, který se mu konečně podařilo procpat do Respektu (první číslo z roku 2012) a který dobře ukazuje rozpor mezi optimistickými ekonomickými čísly a neutěšeností situace, najdete zde. Diskuze pod mým článkem O kapitalismu jasně ukazuje, že dostat článek o nepokojích, kde jednoznačně liberalismus zapáchá, je těžké i u tak vyváženého média jako je Respekt. Mimochodem, fotka pouliční bitky u onoho článku s komentářem "Tentokrát se ještě vrátlili do lavic" jasně ukazuje, že rozejít se s klišé "kdo stávkuje je komunista a lenoch" je pro naše média zatím v nedohlednu.

středa 12. října 2011

Lůzrovky

Když jsem se vrátila z první etapy výstupů na malé milé vulkány, pobyla jsem tři dny v Santiagu a zase se vrátila za Hvězdopravcem, Sylvainem a Pathfinderem, který se v té chvíli už jistojistě změnil v plechovku plnou odpadků a páchnoucích svršků. My tři lyžaři jsme pak zdolali postupně Antuco, Chillán Nuevo a Nevados de Chillán, z nichž poslední v řadě od nás vyžadoval výstup neméně než 2000 výškových metrů a následný sjezd po ledovci, Pathfinder zase zvládnul dalších 1000km, a prázdniny byly za námi.

Skoro celé dva dny mi vydrželo nadšení být zase ve městě, takže když kluci už den po návratu začali horlivě plánovat, že o víkendu pojedeme zdolávat další kopce, nemohla jsem, než si přát, aby všechen sníh co nejrychleji roztál. V pátek, třetí den po příjezdu, jsem ale dostala obvyklou alegrii na všechno santiagské, což večer završila návštěva jazzového klubu El Perseguidor, jež se vyznačuje tím, že zvuk je mizerný a konzumace povinná, a tak majitel nepovažuje za nutné, aby servis nebo nabízené jídlo a pití bylo kvalitní a lákalo ke konzumaci samo o sobě. "Chi chi chi, le le le, viva Chile!" cedila jsem skrz zuby, když jsem si to kolem jedenácté šinula domů, protože déle jsem v zakouřeném klubu s hudbou nazvučenou tak mizerně, že byly slyšet pouze bicí, prostě nevydržela.

Druhý den jsme vstali a po pouhých čtyřech, pěti hodinách obvyklého chaotického balení jsme nacpali Pathfindera lyžemi, botami, hůlkami, cepíny, mačkami, lanem a dalšími nezbytnostmi a vyrazili jsme směr Paso Los Libertadores s cílem dojet do lyžařského střediska Los Penitentes, které leží na argentinské straně And. V autě jsme seděli zase jen Hvězdopravec, Sylvain a já, protože Hvězdopravec na internetu zjistil, že vleky ve středisku jsou již zavřené, a výlet měl tedy smysl pouze pro skialpinisty.

Když jsme stoupali serpentinami do 3200m vysokého průsmyku pod Aconcaguu (na fotografii vlevo vzadu), neviděli jsme, kromě zčernalého sněhu tu a tam po stranách silnice, ani vločku, a když jsme konečně po dvou hodinách čekání na hranici dorazili do Los Penitentes, ukázalo se, že výlet pro skialpinisty rozhodně také smysl nemá a mnoho věcí bylo najednou jasných. Například ta, proč je lyžařské středisko zavřené. Kromě sandbordistů se v něm zkrátka nikdo nechytal a nápadně mi to celé začalo připomínat lyžařský kurz v sedmé třídě základní školy, kdy jediných pár metrů čtverečních sněhu bylo na jemně skloněné Jelení louce, kam jsme chodili kilometry s lyžemi a botami na zádech celý týden.

Co teď? ptali jsme se na cestě dolů na argentinskou stranu. Vzadu v kufru nadskakovaly tři páry skialp, které jsme dle vzoru běžky, sjezdovky, přejmenovali prostě na lůzrovky. Pojedeme do Mendozy, rozhodli jsme nakonec. Konec konců, před námi byla nejen volná neděle, ale i pondělí, protože na něj připadl státní svátek objevení Ameriky, který se zde nazývá el día de la rasa, den rasy. Inu, politická korektnost je tu odtud potud. Jak jinak by se také v reklamě na veřejně prospěšnou telefonickou linku, kam chilský občan může udat souseda, jež bije svou ženu, mohl objevit slogan Denuncia al maricón que maltrata a una mujer, neboli Udej toho teplouše, co zneužívá ženu!

Mendoza je centrum vinařského kraje, takže se zdálo, že sjíždět bude co, ale hned po příjezdu se ukázalo, že v tom rozhodně nebudeme sami. Všechny hotely byly plné. Asi u pátého pokusu najmout si pokoj jsme si řekli, že to je pech, u desátého, kdy jsem vlezla do hostelu plného náctiletých popíjejích víno, že to vypadá opravdu špatně, a u patnáctého jsme už opravdu hledali, co to šlo. Když tu jsem zahlédla keramický diskrétní nápis "Hotel Venezia". Na dveřích bylo napsáno "otevřeno 24hodin denně", tak jsem zazvonila a čekala. Otevřelo mi mladé děvče v typické zástěře služky, děvče tak ošklivé, že mi nahnalo hrůzu, a zeptalo se, co chci. Máte pokoje? Pro tři? Slečna se na mě divně podívala, ale řekla, že ano, a pozvala mě na prohlídku. Hotel smrděl kouřem a v pokoji bylo kromě postele i izolepou poslepované roztrhané koženkové kanape. 130 na noc, řekla slečna, což bylo poměrně zadarmo, a tak jsem se šla zeptat Sylvaina a Hvězdopravce, kteří čekali v Pathfinderovi, aby nám někdo neukradl naše lůzrovky, co si o tom všem myslí. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se. "Mmmmm....ne?!", řekla slečna. Kluci se nejistě ošívali, až slečna, která v tu chvíli již pochopila, jak se vztahy mezi námi mají, řekla: "No, my jsme spíš hotel hodinový, ale občas tu nějaký turista přespí..." a bylo vymalováno. V hodinovém hotelu jsem spala jednou, a to v Bolivii na nádraží, a jako zkušenost mi to úplně stačilo.

Bez dalších důvodů k ošívání se jsme tedy zaplatili 440 pesos za noc v poměrně luxusním hotelu, který ještě měl pokoje k dispozici, a vydali jsme se zdolat první z argentinských steaků, který nás během pobytu čekal.

Druhý den jsme se vydali na projížďku vinicemi a k našemu překvapení jsme zjistili, že žádná z vinic nemá otevřený ochutnávací sklípek, jak tomu bývá ve Francii. Lůzrovky v kufru auta spokojeně nadskakovaly a libovaly si, jak se v tom pěkně vozíme. Okolo třetí nás nakonec moje neschopnost navigovat, kterou jsem se pokusila schovat za slova "ženská intuice", zabloudila na vinici Altus, kde konečně otevřeno bylo. Dostali jsme na ochutnání oběd a dvě lahve vína a sedíce na sluníčku na terase jsme opět blahořečili všem zodpovědným za to, že Argentinci existují.

Odpočinutí, zrestaurovaní a o tucet lahví malbecu a merlotu bohatší jsme se vydali shánět ubytování na nadcházející noc. Ukázalo se ale, že jsme také o jedinou mapu Argentiny chudší, neb jsme ji neprozřetelně nechali v Altusu na stole - lůzrovky byly rády, že přízeň k nim stále trvá - a tak jsme jezdili prostě jen tak nazdařbůh. Cabañas v celém údolí pod Tupungatem byly opět všechny zoufale plné. S nocí na spadnutí jsme nakonec dojeli do vesničky Manzano, kde jsme našli pěknou cihlovou cabañu o jaké by se nám v Chile ani nesnilo, za 300 argentinských pesos. Bylo vyhráno.

Následující den okolo poledního jsme naložili opět Pathfindera a majitel cabañi nám doporučil, ať se jdeme najíst do vesnice. Zdolat ještě poslední steak před návratem do Chile se nám zdálo jako dobrý nápad, a tak jsme jeli. Již kus před restaurací bylo jasné, že sami nebudeme, neb příkop byl plný nedbale zaparkovaných aut. My jsme Pathfindera nechali pod stromy za restaurací a už jsme si to šinuli ke stolu. Z parrilly to vonělo a přímo u ohně bylo k servírování připraveno cosi, co vypadalo jako dvě krávy rozříznuté napůl. Ačkoli byla teprve jedna hodina, dostali jsme poslední nezarezervovaný stůl a číšník nám začal vysvětlovat: "menu je pro všechny stejné, stojí 90 pesos, nejdřív empanady na předkrm, pak je pizza a salátový bar, ten je vevnitř, vezmete si, co chcete, pak jsou klobásy a hovězí, po něm přijde pečené kůzle a nakonec selátko a dezert", zakončil udýchaně, jako kdyby to všechno právě spořádal. Inu, nejsme žádné padavky, řekli jsme si, požádali jsme o láhev malbecu, a vzpomínajíc na Velkou žranici jsme citovali: "Il faut manger, sinon, tu ne vas pas mourir. Jíst je třeba, jinak neumřeš."

Restaurace se plnila rodinami, parkoviště pod stromy auty zaparkovanými jedno přes druhé tak, že by to ani Chilané nezvládli, a na náš stůl přistály postupně empanady a pizza a byl čas také na bohatý salátový bar. V něm bylo kromě salátu k dispozici také několik druhů šunky, neb Argentinci považují zelené hlavně za pěknou ozdobu talíře, nikoli nezbytně za jídlo, ale od Alvarita dobře víme, že umění argentinského asada je především nenacpat se dopředu, protože to hlavní teprve přijde. Hovězí, kůzlátko, selátko. U selátka paní u stolu vedle prohlásila, že je už tak najedená, že nemůže ani dýchat, ale jinak se všichni činili tak, že by vegetarián vyhlásil světový smutek. Děti běhaly mezi stoly a olizovaly kosti, dokonce i kojenci prostě dostali místo dudlíku kus hovězího boku a všude vládla blažená spokojenost jakou může vyvolat jen tuk tekoucí po bradě a lahve malbecu vypité ve veselé a dobré společnosti.

Přišel čas na dezert, jímž mohl být kus čokoládového dortu nebo ovocný salát. Ti, kteří si dali salát, za to sice sklidili posměch, neb ovocný salát, to je tak trochu jako hodit ručník do ringu, ale my tři nezkušení Evropané jsme už opravdu neměli ani místečko. A navíc nás čekaly serpentniny do Pasa Los Libertadores, abychom se zase vrátili do Chile. Bylo nutné tedy vyjet, protože bylo jasné, že na hranicích budeme čekat. Na rozdíl od Argentinců totiž Chilané vždy bedlivě kontrolují, zda se jim do země neveze nějaká potravina, která by nebyla úplně plastová jako jejich juguito nebo nový vynález, marshmallow s výstižným jménem Substancia, a která by mohla nakazit jejich zemědělství, a tak jsou čekací fronty dlouhé.

Tentokrát jsme kromě potravin v našich žaludcích měli s sebou pouze muesli tyčinky, sušenky, čínské polévky, plastový sýr mantecoso a jedno vakuově balené chorizo, potraviny zakoupené v Chile a určené pro naše skialpinistické výstupy, potraviny, kterých se v Argentině pochopitelně nikdo ani nedotkl. Přesto jsme do prohlášení o potravinách napsali, že potraviny máme, abychom se vyhnuli případným problémům. A dobře jsme udělali. "Hm...", zamyšleně se podíval celník na chorizo. "Ale to je vakuově balené a vyrobené v Chile", řekla jsem. "Ne, chorizo je španělské", řekl celník a utnul tím diskuzi trhajíce vakuový obal a házejíce chorizo do nádoby s chlorem. "Vakuově balené to sice je", dodal: "ale když to vyjede z Chile, tak nikdo neví, co se v tom chorizu vyvine, a to může být nebezpečné."

Jistě, pane celníku. Ještě by mohl do Chile někdo provézt něco dobrého a co pak s tím.

A tak jsme zase zpět v zamořeném Santiagu mezi řidiči, kteří jsou kromě běžného latinskoamerického stylu kamikadze navíc značně nerudní a vždy připraveni zabránit tomu, aby byli předjeti soupeřem, pardon, autem vedle, a připravujeme se na přežití zbytku roku do Vánoc, neb po skončení svátků je zase nutno předstírat činnost. Nejméně do Dušiček, kdy jsou dva dny volna. Lůzrovky v listopadu ale už rozhodně nevytáhneme, a tak jsme je uložili do komory. Léto může začít.

středa 28. září 2011

Malé milé vulkány 2011 I.

To, že každý rok v tuhle dobu opustíme Santiago a jedeme se podívat malým milým vulkánům na jihu Chile trochu do kráterů, by se už dalo nazvat tradicí. V roce 2009 jsme si jeli oddychnout na jih od nedýchatelných nadmořských výšek And okolo Santiaga, což mimochodem dvou až tří tisícovým vulkánům vyneslo jméno "malé milé". V roce 2010 jsme cestu zopakovali za velmi špatného počasí, které nám nedovolilo prozkoumat kráter ani jediný, a tak letos Hvězdopravec prohlásil, že si bereme tři týdny a jdeme na to systematicky. To znamená, že plán cesty má jediný klíč: předpověď počasí. Pojedeme prostě tam, kde bude zrovna hezky, a polezeme, co se dá.

Zatímco Hvězdopravec a Sylvain neměli mnoho problémů dostat ony tři týdny volna, já jsem postupně pochopila, že můžu žádat týdny tak maximálně dva a v polovině srpna mi došlo, že projde nakonec jenom jeden. Inu, co chcete od Chilanů, kteří mají dva až tři týdny dovolené ročně, v práci tráví většinu života a do hor chodí obvykle s plechovým barbecue grilovat vedle prašných cest. Díky Bernardu O'Higginsovi, který měl ten dobrý nápad vyhlásit nezávislost Chile v polovině září (v roce 1810), jsem ale tušila, že nějaké to volno se bude dát tajně ukrojit i na státní svátky, neb si mé nepřítomnosti nikdo nevšimne, a nakonec jsem stanovila odjezd na středu 14. září. Moje dovolená sice začínala až 20., ale po 14. jsem prostě už nechyběla. Z týdne po dovolené se mi podobným způsobem podařilo ukrojit pondělí a úterý, a dva týdny volna byly na světě. Uf, ještě, že nebydlíme v Argentině, kde měli tu hloupost vyhlásit nezávislost v květnu, což je měsíc, který odpovídá českému listopadu, tedy měsíci, kdy lyže ještě není do čeho otřít, ale notně vám již teče do bot a fučí do uší.

Ve středu 14. jsem se tedy ještě dopoledne došla ukázat do Lo Barnechey, a pak jsme až po strop naložili Pathfindera, hned poté, co jsme objeli blok, se zase vrátili pro Hvězdopravcovu peněženku, a už jsme si to frčeli na Antuco.

Antuco je malý milý vulkán, který v roce 2005 natropil největší ztrátu chilské armády od Pacifické války, když na něm chilská armáda prováděla cvičení ve sněhu. Údolí pod Antucem bylo zcela jistě populární coby rekreační oblast někdy v třicátých letech, ale pak na něj evidentně rekreanti zanevřeli a začali se poohlížet po jižnějších oblastech s jezery. Nebo tak si alespoň vysvětluju přítomnost opuštěných zchátralých rekreačních objektů kontrastující s naprostou absencí jakéhokoli nového typu ubytování. Po internetu jsem zarezervovala jediné fungující cabañas a několikrát jsem majiteli volala, že už jsme na cestě. Naposledy v půl jedenácté večer, kdy jsme konečně sjížděli z Panamerikany. Pan majitel řekl, že ať se nebojíme, že Gonzalo na nás počká, a tak jsme se nebáli a několikrát si ještě v údolí bez signálu spletli cestu, tradičně po chilsku "značenou". Před cabañas jsme tedy stanuli přesně o půlnoci a jasně jsme viděli, že jestliže Gonzalo není německý ovčák, tak na nás rozhodně nečeká. Německý ovčák na nás hleděl soucitnýma očima "já dobře vím, jaké to je spát venku a hladový" a postupně s námi prochodil celý areál s cílem najít někoho, kdo by nám laskavě pronajal zarezervovanou chatku. Po půl hodině klepání jsme to vzdali a rozhodli se sjet zpět níže do údolí, kde jsem zahlédla chatu s neónovým nápisem "hotel".

Přivítal nás opět štěkot psů, ale ten naštěstí také přiměl tlustou indiánku se stejně tlustou dcerou vyhlédnout z okna, co se to děje. Spatřivši Pathfiderova světla vyšly obě ženy ven a uvolily se ukázat nám "hotel", typickou starou horskou chatu andského klubu. Vevnitř to sice smrdělo značně zatuchlinou, peřiny na postelích ale byly čisté a vzhledem k pokročilé hodině a opuštěnosti údolí nebylo nad čím váhat. "Je to i se snídaní?", zeptala jsem se - hloupě, samozřejmě, a to i přes to, že vývěsní štít volal také "bar, restaurace". Indiánka matka, jejíž odér jasně prozrazoval, že piscem se u nich nešetří, zatímco vodou ano, se na mě podívala tak pobaveně, že jsem ji hned ujistila, že máme vařič, a že hotelová recepce se tedy v mžiku může změnit v kuchyň. Indiánka přikývla a zeptala se, zda se také budeme mýt, že v tom případě by nám zapálila karmu, ale ať se myjeme hned, že ji pak zase chce vypnout.

Ráno jsme si na plynovém kempovém vařiči uvařili snídani v hotelovém baru vedle prastaré mašiny na espreso a pokusili jsme se zaplatit nocleh v domku vedle "hotelu". Ačkoli jsme si rozhodně nepřivstali, vedle se evidentně vyspávala přemíra pisca a až po několikátém zaklepání vylezl na práh zavalitý mužík oblečený pouze v obrovských pruhovaných trenclích, vzal si peníze, na nic se neptal, a zase zalezl do postele. My jsme odjeli zdolávat Antuco, ale cca 300m pod vrcholem nás už málem odnesl vítr do Argentiny, a tak jsme se rozhodli, že kráter Antucu zatím necháme nenahlédnutý.

Vrátili jsme se na další noc do "hotelu", kde to zatím postavil do latě synek celé rodiny, jehož účes nenechal nikoho na pochybách: carabinero, který dostal opušťák na svátky. Zapálil nám karmu, a když jsme se nesměle zeptali, zda by nebylo v "restauraci baru" něco k snědku, profesionálně odpověděl, že "dnes ne".

Na carabinerovo doporučení jsme se tedy vydali do vsi Antuco, kde jsme zastavili u "restaurace", která byla, jak je v podobných oblastech zvykem, jídelna přilepená k obytnému domku. Hvězdopravec, který by už v té chvíli chroustal nejspíš i hřebíky, několikrát zavolal do kuchyně výhružné "ahoj!!!" a když už to vypadalo, že si pro ony nebožáky, kteří si dovolili napsat na dům "restaurace", dojde a vynese je v zubech, vylezl ze dveří sotva dvacetiletý mladík a zeptal se, co chceme. "Co máte k jídlu?", řekla jsem. "Hm.....máme chorrillanu (hranolky s mletým masem, vejcem a sýrem).....hamburger ...... nebo hranolky?" přemýšlivě probíral zásoby ve spíži mladík. Rozhodli jsme se pro hamburgery a usadili se ke stolu. "Mám vám pustit televizi nebo muziku?", zeptal se mladík a šel se činit do kuchyně.

Když jsme se vrátili do "hotelu" bylo docela brzy a nám se zachtělo ještě trochu posedět. V "hotelu" ale nebylo žádné topení, jen obrovský krb. Carabinero nám dovolil si v něm zatopit a Hvězdopravec měl tak příležitost rozdělat první z ohňů, které rozdělal během celé cesty. Oheň hřál, ale také notně čmoudil a to všude, kromě do míst k čmoudu určeným. Komín krbu evidentně nikdo již dlouhá léta nevymetl, naopak, možná ho dokonce někdo zazdil, aby jím nepršelo dovnitř. Otevřeli jsme všechna okna a usoudili jsme, že na zimu bude nejlepší ozbrojit se peřinami.

Ráno jsme vyrazili na jih, do údolí pod Lonquimay, kde na nás čekalo zdolání tohoto vulkánu, a následující den výstup na Sierra Nevadu. Sierra Nevada je bílý hřebínek vedle Lonquimaye, kam je třeba dojít dlouhatánskou cestou lesem. Cesta samozřejmě není nijak značená, takže bloudění začalo poměrně záhy. Nakonec se nám ale podařilo projít z lesa coigue a coligue do lesa araukárií a daleko - ale na dohled - před námi se konečně tyčil vysněný vrcholek. Šli jsme a šli, ale v půl páté pořád ještě zbývalo 400m a zdálo se tedy, že se na vrcholek nedostaneme. Kluky ale štvalo mimo jiné i to, že sjezd dolů po dlouhatánském výstupu nebude nic moc, protože kopec naším směrem klesá jen velmi, velmi pozvolna. Proto oba začali hloubat, zda by se do údolí k autu dalo sjet jinudy a samozřejmě neodolali volání plání nalevo od hřebenu, po němž jsme stoupali. "Jaká je šance, že to dopadne spaním v lese?", zeptala jsem se. "Půl procenta", řekl Sylvain. A jelo se.

Prvních dvacet minut sjezdu stálo za to. Pak jsme dojeli k opravdu příkrému srázu, ale dalo se to sešoupnout, když člověk dával skutečně pozor. A pak začaly trable. Stromy, a hlavně sráz. Hvězdopravec v něm udělal pár kotrmelců a hůlky mu spadly kamsi do neznáma. Ale nebyl by to Hvězdopravec, aby nebyl vždy připraven. V batohu měl naštěstí třicetimetrové lano, a tak zimprovizoval slaňování do neznáma za hůlkami. Sedáky jsme neměli, tak jsme taky zimprovizovali sedáky. Slanili jsme za hůlkami pod vodopád. Těsně nad hlavami nám kroužili kondoři, kteří v oné pustině nikdy neviděli jistě ani živáčka, pouze samé mrtváčky, takže se přilétli podívat na večeři zblízka a evidentně je udivovalo, že se večeře stále ještě hýbe. "Doufám, že už nás žádná podobná překvapení nečekají", řekl Hvězdopravec a jeli jsme dál. Překvapení ještě pár bylo, ale naštěstí jsme je stihli za světla a noc padla až když už jsme byli na dně údolí. Ovšem uprostřed lesa a naše GPS hlásila, že Pathfinder je od nás šest kilometrů. Vytáhli jsme z batohu čelovky - další věc, kterou máme vždy s sebou - a šli jsme dál. Prodírali jsme se lesem, kde bylo naštěstí dost sněhu na to, aby bambusy coligue zůstaly jakž takž zpacifikované pod sněhem a přes většinu z nespočetných potoků stékajících ze strání vedly sněhové můstky. Sněhový můstek přeci jen ale není tím nejsolidnějším na světě, takže jedním z nich projela Sylvainovi hůlka, čímž se mu vyhodilo jeho vyhazovací rameno. Naštěstí se ale zase nahodilo zpátky. Hvězdopravec si zase všimnul, že někde v onom dobrodružném sjezdu úplně rozštípnul jednu lyži, která ale naštěstí stále držela alespoň trochu pohromadě. Já jsem se dívala občas na nebe, které bylo nádherně jasné, a snažila si představovat, že putovat takhle neznámem pod Jižním křížem je to, o čem jsem vždycky snila jako malá nad knížkami o námořnících a dalších dobrodruzích. Místo hvězd nás ale navigovala GPS, kterou Hvězdopravec koupil po minulém zážitku v mlze, a která je podle mě jednou z nejlepších investic, kterou jsme kdy udělali. "Na druhém břehu řeky je cesta", říkal Hvězdopravec už nějakou tu dobu, během které jsme bojovali s potoky a coligue. Řeka uprostřed údolí byla ale pěkně široká, a tak jsme dlouho váhali. Asi po stém potoku a hodině cesty, kdy jsme ušli kvůli všem překážkám tak maximálně dva kilometry, jsme nakonec prostě sundali lyže, skočili do té řeky a přebrodili ji hlava nehlava ověřujíce empiricky, že boty na skialpy rozhodně nejsou vodotěsné. V botách to žbluňkalo, ale na druhé straně jsme nakonec přeci jen narazili na cestu a bylo vyhráno. V 22:30 jsme konečně mohli poplácat Pathfindera po kufru. Bylo osmnáctého večer, všichni Chilané popíjeli někde s rodinou a přáteli a Hildegarde, paní, u které jsme spali, byla ráda, že nás vidí živé a zdravé. Ne, že by nás jindy v roce někdy nějaký policista hledal, ale osmnáctého by snad ani nevyplnil papíry, že jsme se ztratili. Všichni jsme se shodli na tom, že neznámé cesty už zkoušet nebudeme.

Následující den jsme odpočívali u jurodivého podivína Emilia a chystali se na výstup na Llaimu. Hvězdopravec odepsal rozštípnuté lyže jako na vyhození, ale naštěstí s sebou měl ještě jeden pár skialpů. Blahořečila jsem si, že jsem ho nedonutila onen pár prodat. Vidíte, kumulant má přeci jen někdy pravdu.

Napočtvrté jsme se Llaimě konečně podívali do kráteru a už jsme si to šinuli dolů. Na úpatí hory jsme potkali dva francouzské horské vůdce, kteří nám hned začali klást spoustu otázek o tom, jaký jsme měli sníh, kolik metrů jsme museli jít s mačkami, kde jinde jsme všude byli atd. Protože vysokohorský vůdce je ve Francii profese a získání oprávnění je neskutečně náročné, většina vůdců se zná mezi sebou alespoň jménem a většina jich také vyrůstala někde v Alpách, kde jsme kdysi bydleli. Slovo tedy dá slovo a rychle najdete společné známé. Kluci se vyptávali, kde byli vůdci předtím a ten starší z nich, ctihodný šedesátník, řekl, že byli na Lonquimayi, a včera na Sieřře Nevadě, kterou pěkně došli až na vrchol, jedna báseň. "Ale dolů", řekl vůdce: "Dolů to byl děs. Nalevo v údolí jsme viděli, že to tudy někdo jel dolů, tak jsme si mysleli, že to byl někdo, kdo to zná...." Hvězdopravec a Sylvain trochu zrudli: "No děsný, kus jsme museli slaňovat, neměli jsme sedáky, taková pitomost vydat se takhle na blind, jak malí a přitom bychom měli být profesionálové! Nestačilo nám lano, tak jsme ho tam museli nechat! A bez sedáků jsme se spálili mezi půlkama!" "Ty stopy, to jsme byli my", prásknul nás nakonec Sylvain. "No tedy," řekl vůdce, když si vyslechl naši anabázi: "že jste udělali takovou pitomost, za to vás nechválím, ale že jste ji aspoň dělali na pitomosti vybavení, to chválit lze".

Od setkání na Llaimě jsme se s vůdci pak potkali znovu na Villarrice, kde jsme se společně dívali, jak tam v kráteru stříká láva, a následně jsme počítali, že se potkáme na Quetrupillánu. Quetrupillán je velmi málo navštěvovaný vršek, o kterém se jeden z horských vůdců, kterého jsme potkali před pár lety, vyjádřil slovy: "Lejno je to! Ten blbec Lena to popisuje v tom svém průvodci, pitomec, co ho to napadlo lézt do džungle na lyžích!" Protože nám ale bylo jinde řečeno, že vrcholek je pěkný, za zvědavých pohledů kupy dětí a jednoho prasete jsme navoskovali u Margot v Ruka Rayen lyže, a ráno už jsme si to drandili na výstup. A již na začátku jsme se nemohli ubránit srovnání se Sierra Nevadou. Les, coligue, cesta žádná, potoky v hlubokých stržích. Quetrupillán jsme postupně překřtili na Quel-trou-de-cul [ketrudku], slušně řečeno, "jaká to díra v pozadí", ale šli jsme a šli a okolo páté večerní jsme byli konečně nahoře a úplně sami. Výhled byl opravdu nádherný, i když celý den Lenovi za jeho nápad lézt na podobný kopec padala na hlavu jedna nadávka za druhou. Se setměním jsme byli vzorně u auta.

Cesta nás pak dál vedla na jih na vulkán Osorno. Jméno Osorno se postupně změnilo na Oserno, když se ukázalo, že celá sopka je pokrytá mokrým sněhem tak zmrzlým, že budeme muset skoro celý výstup realizovat s mačkami a že cesta dolů bude nápadně připomínat lyžování, jak si ho pamatuju ze svého dětství, a následně na Naserno. Naserno, protože pouhých 200m pod vrcholem přišel obrovský mrak, usadil se na nás a na vrcholku a nechtěl se hnout. Po chvíli čekání jsme se rozhodli pro sestup za pomoci GPS, a když jsme byli dole, Naserno si pěkně mrak z vrcholku sundalo a vyplázlo na nás jazyk: "Já vám dám drbat mě takhle mačkama po hřbetě!". Myslím, že tohle byla moje největší frustrace dosud.

Od Naserna jsme se rozhodli popojet na sever pod Puyehue a vylézt na Casablancu, na niž jsme už vylezli letos v srpnu. Sníh od té doby notně roztál a byl tak špinavý, že si s ničím nezadal se sněhem, jak si ho pamatuju ze zimní Prahy. Nebylo to ovšem smogem, nýbrž stále ještě soptícím Cordonem de Caulle. Cestou na Casablancu nám došlo, že popel z vulkánu jde přímo na nás a že vytváří zajímavé světelné efekty. Cestou dolů se ukázalo, že také poměrně účině zabraňuje tomu, aby sníh klouzal, a tak jakmile přestal být kopec prudký, museli jsme na lyžích šlapat dolů. Lyžování na vulkánech je někdy opravdu překvapující.

Následující den bylo ošklivě, a tak jsme ho proleželi v termálech. Večer mě kluci odvezli na letiště do Temuca, kde jsme si dali to nejhnusnější pisco sour na světě v letištní hale nápadně připomínající nádraží v jakémkoli českém maloměstě. Když kluci odjeli, seděla jsem ještě chvíli v čekárně na sledovala, jak lidé běhají s letenkami na kontrolu zavazadel ještě deset minut před odletem, jen houknou na letušku na přepážce"už je tu?", pak protetí rychle scannerem a šinou si to po letištní ploše k letadlu. Opravdu nádraží, řekla jsem si. Halu vytápěla kamna na dřevo, jejichž komínek vykukoval hned vedle letištní věže. Totální nádraží, pomyslela jsem si, a vykročila jsem směle do deště k letadlu, nedbajíc, že mi tečou louže do bot. Třeba to pomůže proti neznámým parazitům - tentokrát to tipuju na šatní vši -, kteří do nás opět někde nalezli, pomyslela jsem si, drbajíc se s elegancí horského vlka.

V Santiagu na mě čekalo léto a tři dny práce. Tím posledním je pátek, kdy zase naskočím do letadla a hurá zpět za Hvězdopravcem a Sylvainem na jih. Malé milé vulkány totiž ještě nekončí. V plánu je repete Antuca a "hotelu", a pak zasloužená MI Lodge a snad i Nevados de Chillán. Tak držte palce!

P.S. Fotky jsou zde.