Chilský autostop a nevolnictví

Začátkem září do života v automatické pračce vstoupily rušivé elementy Nico a Michel. To jsou dva nejlepší Hvězdopravcovi kamarádi. Znají se z vysoké školy, která je cosi jako český matfyz, takže si vážený čtenář jistě umí představit, že se moje klinické já zrovna moc nenudí, když jsou ti dva na návštěvě. Michel je neuvěřitelný bordelář formátu, kterého běžný smrtelník může dosáhnout jedině, pokud u něj nastane zemětřesení o síle alespoň sedm stupňů Richterovy škály (a vězte, že to neříkám jen tak do větru, mám se zemětřesením přeci jen už nějakou zkušenost), vykradou ho, nebo u souseda exploduje plyn (to naopak, doufám, říkám zcela do větru). Jinak Michel funguje jako mucholapka na nejrůznější neuvěřitelné historky se ztracenými klíči, doklady, s dokonale popletenými a spletenými liniemi, které velmi tvořivě zašmodrchá ještě víc. Do Santiaga k nám přiletěl přes Frankfurt, Madrid, Limu a následně doletěl konečně sem, narval se i s batohem do autobusu 405 v dopravní špičce, kdy několik Chilanů viselo ze dveří autobusu ven, a dostal se až k nám do bytu, aniž by platil jízdné.

Nico je naopak obsesivní specialista na jaderné ponorky s oblečením vzorně srovnaným do pravidelných komínků. Letěl k nám přes Paříž a dovedu si představit, jak si na sedadle pečlivě srovnal přikrývku a polštářek, knihu vložil do kapsy vlevo, cestovní deník vpravo, pas do příruční pánské kabelky a podle přesně rozvrženého plánu se rozhodl usnout ve 4:00 evropského času, což odpovídá 22h času chilského, aby tak snížil účinky jet lagu. K mé radosti také Nico ví, jak je důležité dát při snídani na stůl nejdřív ubrus, pak prostírání a nakonec pěkně urovnat příbory a talířky. Hvězdopravec ubrus vždycky položí pouze na tu část stolu, která není pokryta (jeho) věcmi, a příbory na něj nahází vedle talířů. Michel nemá ve svém bytě ani ubrus, ani prostírání, a protože je jasné, že i kdyby vylovil příbory z hloubi věcí na kuchyňské lince, na stole by stejně nenašel ani kousek místa a už vůbec ne něco k jídlu v ledničce, snídá ve stoje nad kopou papírů na stole v laboratoři. Michel je totiž neurofyzik. Když se všichni tři sejdou, nejdřív Hvězdopravec a Michel rozhází Nicovi jeho vzorné komínky a následně se všichni tři začnou prát. Mají se zkrátka tak po chlapsku rádi.

Nico přiletěl o týden dříve, a tak jsme se vydali směrem na jih. Plán zněl jet skialpovat, ale měli jsme takové štěstí na počasí, že jsme se jen asi dvě hodiny pokoušeli vylézt na kráter Navidad u Longuimaye (na cestu výše nebylo ani pomyšlení), přičemž bylo střídavě slunce a sněhová bouře. Během toho výletu tedy Nico, který je mnohem rychlejší než já, co se týče chůze, zaostával vzadu, jelikož neustále měnil rukavice, čepici, svetr atd. podle změn počasí a vzorně skádal odložené šatstvo do batohu. Zbytek cesty jsme tedy spíše jen projížděli neuvěřitelnou krajinou okolo vulkánu Llaima, Lanin a Villarrica a váleli se v termálech. Nemyslete si, že na jihu je nějak moc silnic, prašné cesty tu bohatě stačí, tažné voly, hlavní dopravní prostředek zemědělců na jihu, od nich nebolí kopýtka a když tu a tam na cestu spadne strom, jede se prostě jinudy. Cesta je tak vždycky dobrodružstvím.

Když jsme jeli k Longuimayi, potkali jsme na cestě hned tři páry tažných volů. První vůz obsluhoval pasáček ve věku asi pět let, takže nám trochu zatrnulo, zda se volové nepustí do souboje s Pathfinderem, ale pasáček to měl v hrsti. Bambusovou tyčí donutil obrovské voly sklonit hlavy a už táhli dál. My jsme tedy projeli okolo všech tří vozů a o pár set metrů dál jsme zjistili, že na cestě leží obrovský kmen stromu. Motorovou pilu jsme neměli, a tak nezbylo než se otočit a jet zpět, což znamenalo opětovné setkání s třemi volskými povozy. "Dobrý den!", pozdravili jsme dva zemědělce jdoucí za vozem: "Kudy vede cesta k Longuimayi?" "Ale, tudy ne", řekli zemědělci: "tady na té cestě leží strom". A, zdá se, že strom leží už nějakou dobu! "Musíte přes Unii vesničanů." V Chile prakticky neexistují mapy hodné toho jména, takže indikace Unie vesničanů vyžadovala ještě optání se na to, što takaja Unie a jak se tam jede.

O kousek dál ve vesnici jsme chtěli odbočit doprava, jak nám to zemědělci poradili. Nebyli jsme si ale jistí, zda jsme na správné cestě, a tak jsme se zeptali pána, který u cesty stál: zdalipak je to cesta k Longuimayi? K Longuimayi? podivil se pán a vyvalil na nás kulaté chilské oči. Kdo to kdy slyšel, že by tahle cesta vedla k Longuimayi? Každý přece ví, že k Longuimayi se jede okolo Unie vesničanů!

O půl hodiny později, kdy nás ještě pár vesničanů poslalo do Unie, jsme konečně našli pár stodol, které byly ona unie, a byli jsme na správné cestě bez spadlého stromu. Sláva!

Cesty ale skýtají i jiné nástrahy. Jednou vracejíce se večer jsme ve stoupání spatřili skupinku Chilanů snažící se vytlačit nahoru bílý pick-up. Copak se vám stalo?, optali jsme se. Ale, jel moc pomalu do kopce, práskla svého muže jedna z žen. Nabídli jsme, že jim pomůžeme, pokud mají lano, a pick-up, okolo kterého byla asi čtrnáctičlenná skupinka dětí, starců, žen a mužů, vytáhneme Pathfinderem na kopeček. Chilané vytáhli lano, které evidentně už několikrát posloužilo, zahákli ho za Pathfindera a už jsme jeli nahoru. Skupinka lidí, která pomáhala s tlačením auta, pokračovala za námi. Nahoře nám poděkovali, a pak se začala celá skupinka před našima nevěřícíma očima soukat do pickupu. V kabině se usadilo asi pět dětí, řidič a jeho žena a pár staříků, zbytek si v chladné noci vyskočil na korbu a jelo se. Hvězdopravec jel pomalu, protože nevěřil, že pickup může celý ten náklad uvézt, a dobře udělal. Pick up uvázl po asi 300m znovu. Takže lano a Pathfinder měl zase vlečňáček s hordou Chilanů. Pan řidič nás poprosil, ať je táhneme až na konec stoupání, a tak jsme také udělali. Nahoře jsme zase Chilany odvázali a byli jsme požádáni, ať prosím tou liduprázdnou krajinou nejedeme moc rychle, kdyby pick-up zase uváznul. O 500m později jsme měli zase vlečňáček. O kilometr později jsme stavěli, protože pick-upu došel benzín, takže bylo třeba ho do nádrže dolít z kanystru, který trůnil na korbě spolu s mladými, na které nezbylo v kabině pick-upu místo. Pak pick-up pokračoval asi 500m samostatně, až do chvíle, kdy se mu rozbila úplně všechna elektřina. Byla tma jako v pytli, takže se nám zdálo kruté tam rodinku nechat a už jsme zase měli za Pathfinderem přivázaný vrak s čtrnácti Chilany na palubě. Ale jen chvilku, protože pak se přetrhlo lano. Pak začalo pršet jako z konve. V prudkém dešti jsme za sebou vláčeli nepojízdný náklaďáček s čtrnácti lidmi a říkali jsme si, co budeme dělat. Rodinka jela do Temuca, což znamenalo, že jsme měli společných jen asi 15km cesty a dalších 60km by měl pick up bez elektřiny a se třemi litry benzínu v nádrži zdolat sám. Nakonec jsme rodinku ale přeci jen nechali na rozcestí, protože všichni tvrdili, že odtud je už odvezou jejich kamarádi. Kdo ví. Možná je to nějaká indiánská verze ježdění autostopem.

Když jsme se vrátili do Santiaga, čekalo nás stěhování. Protože jsme se rozhodli stěhovat v půlce září, na které připadá oslava 200 let chilské nezávislosti, nenašli jsme žádnou firmu, která by nás stěhovala. No co, řekli jsme si, pozveme kamarády, aby nám pomohli. Navíc je u nás Nico a Michel!

Den před stěhováním se samozřejmě nemohlo stát nic jiného, než že mexické manželce jednoho z astronomů zemřela v Mexiku teta, což každému správnému Mexičanovi velí odjet do Mexika, neboť všichni už jsou v Mexiku, buenos dias já taky jdu...a astronom byl nucen požádat o urychlený návrat z Dalekohledu domů, aby se postaral o děti. A astronoma bylo třeba nahradit: kým jiným, než Hvězdopravcem. Dalekohled je asi 1000km od Santiaga, takže to znamenalo odlet následující den ráno.

Hvězdopravec ale naštěstí přeci jen utrousil, že se stěhujeme, a celá věc se nakonec nějak upravila, a tak v pátek dopoledne přišli kamarádi a pustili jsme se do stěhování. Asi po hodině nám ale bylo opět připomenuto, že jsme v Chile. Máme povolení se stěhovat?, zeptal se nás vrátný. Povolení se stěhovat? No ano, potvrzení od notáře, že jsme zaplatili nájem a energie a které následně předložíme na policii, která nám tak vydá povolení se přestěhovat! Copak jsme spadli z višně a myslíme si, že se jako přestěhujeme, kdy chceme? Kdopak může vědět, zda jsme zaplatili nájem, aha?

Povolení jsme neměli a uprostřed státních svátků, které jsou tu přibližným ekvivalentem oslav Vánoc u nás, bylo nemožné ho sehnat před Hvězdopravcovým odjezdem. Vrátný se postavil před naše dveře a pravil, že už nás nenechá vynést ani ťuk, dokud nedosvěčíme, že jsme zaplatili, alespoň tak, že mu ukážeme zaplacené faktury. Jinak zavolám policii, nafoukl se sto padesáti centimetrový vrátný jako žába. A i tak, musíte nechat byt obyvatelný. Musíte nechat stůl a postel a ledničku! Musí to zůstat jako kdybyste tu bydleli!

Já nevím, jak vy, ale já nejen, že faktury platím, ale také při stěhování vůbec netuším, kde faktury jsou.

Další dvě hodiny jsme strávili hledáním faktur. Nakonec jsem zjistila, že jsou ve schránce u vrátného, protože my nikdy schránku nevybíráme. V Chile faktury chodí týden po propadnutí, takže máme zařízenou automatickou platbu přes internet, což bylo na fakturách napsané. Jejda, no tak to je ještě horší, podrbal se vrátný na hlavě. No já nevím. Musíte mi přinést to potvrzení. Já vám věřím, nic proti vám, ale bez povolení...

Po chvíli vyjednávání, při kterém nám sekundoval Argentinec Alvarito, vrátný řekl: no tak pokračujte, ale přineste mi ten papír. Což Alvarito interpretoval jako chilské ne. Celá zbylá stěhovací banda složená z Jihoafričanky Rethy, Čechů Petra a Lucky, Slovenky Martiny, Francouzů Pierra a Estelle, Španělů Rubena a Eli, Švýcara Rafaela a Američana Johna řekla, že je to jasné ano, ať se jdou Chilané také jednou vycpat. Na státní svátek stejně žádná policie nepřijede, protože má co dělat s chilskými řidiči, kteří své tradiční řidičské umění na státní svátky obohatí o mnoho kalíšků vína chicha.

A tak bydlíme v našem novém Fiesta en Bellavista bytě. Bydlíme uprostřed všech barů a diskoték ve skutečně futuristickém bytě o třech podlažích. Na střeše máme bazén a místo na barbecue. A protože bydlíme teď ve čtvrti Recoleta, není to bydlení nijak extra drahé. Je tu s námi i stůl a postel, kterou jsme měli nechat ve starém bytě a já doufám, že papír od notáře v úterý, kdy svátky končí, bude nakonec stačit, abychom se dostali z nevolnictví starého bytu.