Když kocour není doma

Když jsme přijeli do Chile, věděla jsem, že Hvězdopravec bude muset občas jet na Dalekohled. Osmdesát nocí se mi z Evropy zdálo jako troška. Šest za měsíc, mávla jsem rukou. Když jsme ještě žili ve Francii, jezdil Hvězdopravec jeden týden v měsíci pracovat do Ženevy a já jsem to vždycky využila k sezvání všech českých kamarádů k sobě domů.

Při příjezdu na tenhle odlehlý kontinent jsem poznala Mathilde, která mě rychle vzala pod svoje ochranná křídla. Říkala přitom, že turnusy na Dalekohledu jsou hrozné a že ona ten první celý probrečela. Pcha, řekla jsem si Já, co se sama odstěhovala do Francie, pravda, s pracovní smlouvou, ale jen s batohem na zádech, bez bydlení a s pouhými 900 eury v kapse. Do města, kde jsem neznala ani živáčka, pcha!

Bůůůůů, dělala jsem poměrně soustavně osmý den Hvězdopravcova prvního turnusu. Byla jsem na druhé straně zeměkoule a Hvězdopravec odjel pouhých jedenáct dní po příletu. Neměla jsem práci, kamarády a dokonce ani svoje věci, které putovaly v kontejneru z Evropy a byly v té době ještě na severní polokouli, ne-li dokonce v marseillském přístavu. A dokonce ani byt. Bydleli jsme v hotelu a do pokoje mi čtyřikrát denně, v různém pořadí, v naprosto nepředvídatelné hodiny chodily uklízečky. Jednou, aby ustlaly, jindy, aby vyměnily ručníky, pak zase, aby uklidily a naposled, aby vše zkontrolovaly. Někdy se jim pořadí popletlo, takže chodily kontrolovat, když ještě nic neudělaly, pak zase odběhly s tím, že to tedy později přijdou udělat, pak něco přinesly atd. Pokaždé viděly, jak pořád nemám žádné kamarády, žádnou práci, pořád jenom sedím, čtu, či, ještě horší, jím a nic v životě nedělám. V pátek se vždy ptaly, v kolik mají v sobotu přijít, aby nerušily, a vždycky přišly úplně v jinou hodinu, než jsem jim řekla. Nakonec jsem říkala: přijďte, kdy chcete. Hlavní je nechtít po lidech nemožné.

Toto úterý odjel Hvězdopravec na svůj první letošní turnus a já pozoruju, jak už je ze mě zase odolná námořníkova žena. Stýská se mi, ale zopakovat si občas život, jaký byl za svobodna, také není k zahození.

Ve čtvrtek jsem šla do divadla . Nevím, čím to je, že ve dvou nás vždycky přemůže lenost, ale když je člověk doma sám, kulturní choutky ho vyženou. V rámci Santiago a Mil, festivalu, kde je vstupné tisíc pesos, tedy asi 30kč, je toho k vidění spoustu. Představení bylo v Bellavistě na střešní terase a v teplé letní noci mě opravdu bavilo. Byla jsem na něm s Amélií a Alvarem, kterému všichni říkají Alvarito od té doby, co se náš milý třicetiletý Argentinec v nákupním centru Mall Sport spontánně a nadšeně zastavil u dráhy pro dětská auta a nadšeně zvolal: "Autitos!". Autíčka!

Po divadle jsme šli na večeři, ačkoli bylo už kolem jedenácté večerní. Co můžete čekat také od Argentince, Španělky a dvou Chilanek. Ony dvě Chilanky byly zaměstnankyně v divadle, a tak jsme celý večer strávily mluvením o Piñerovi a o tom, co bude s kulturou v Chile. Jak se dá očekávat, obě divadelnice, stejně jako všichni moji známí Chilané, byly z volby doprava nešťastné. Není se čemu divit. Majitel televizní stanice Chilevision, jejíž nejnovější seriál Mujeres de lujo, Ženy luxusu, je ve studiu natočená pitomost ze života luxusních prostitutek, asi malá divadla v Bellavistě za svou prioritu pokládat nebude.

V pátek jsme šli do našeho oblíbeného vinného baru Open. Má ho Francouz a bar funguje zároveň i jako obchod s vínem, takže lahve jsou za stejnou cenu jako v supermarketu. Pokud si dáte víno na místě, platíte přirážku pouhých 2000 pesos, tj, asi šedesát korun. V baru mají také skvělý výběr tapas. A je hned vedle Hvězdárny, což činí z astronomů jeho velmi, velmi pravidelné klienty.

Dorazila jsem o tři hodiny pozdě, protože Alvarito byl při psaní mailu, přemýšleje o tom, jakou lahvinku večer otevřeme, zrovna dobře naladěný, a tak v mailu udělal malý astronomický vtip, tj., že čas setkání uvedl v univerzálním světovém čase, nikoli v obyčejném čase, který zrovna máme v Chile. H2SO5, chtělo se mi zasyčet trochu chemického vtipu, když jsem zjistila, že sraz byl ve skutečnosti v šest odpoledne, ne v devět večer. Naštěstí je na Alvarita a Rethu spoleh, že pokud půjdou po práci v šest na skleničku, v devět je zastihnu, jak právě vybírají další láhev. A to se přesně stalo.

Nechte mě udělat malou odbočku a představit vám Rethu. Už dlouho se těším, až vám o ní budu povídat. Retha je z Jihoafrické republiky a dlouho žila v Anglii. Jmenuje se celým jménem Magaretha. Její tatínek ji byl na matrice zapsat po řádném zapití nového potomka, a místo zamýšlené a neoriginální Margarethy do papíru opile naškrábal Magaretha. A jak to bylo, tak to zůstalo. Tedy přesně naopak, než to udělali ukrajinští úředníci u mojí kamarádky Katky, kterou její český tatínek chtěl pojmenovat Kateřina, ale Ukrajinec ji prostě zapsal jako Jekatěrinu, protože se mu zřejmě neruské jméno zdálo podrývat socialistické zřízení. A co je psáno, to je dáno. Z Margarethy je Magaretha a z Kateřiny Jekatěrina. Našim těhotným adolescentkám připomínáme, ať si u svého novorozence také dobře zkontrolují pohlaví. Nemyslím v realitě, to obvykle maminky dělávají, ale na papíře. Problém totiž je, že španělsky se řekne žena mujer, jenže m v rodném listě znamená sexo masculino, tedy mužské pohlaví. Nejedna popletená porodní asistentka už do rodného listu napsala holčičce m, a protože si to maminka nezkontrolovala, musela později rozjet komplikovaný soudní proces, aby prokázala, že se její dcera skutečně nenarodila jako muž.

Ale vraťme se zpět k Rethe. Konec konců, když mluvím o téhle postavičce, bude řeč o administrativě ještě mnohokrát. Retha je Jihoafričanka a tím potencionální terorista pro všechny úředníky dobré vůle. Potřebuje víza všude, dokonce i do naší malé rodné zemičky. Když o ně v Anglii žádala, aby mohla zajet do Prahy popít něco českého piva, volali jí z české ambasády, že problém je, že má sice jako anglický doktorand evropské zdravotní pojištění, ale toto pojištění nehradí převoz zpět do Anglie v případě úmrtí na českém území. A že tedy nejde vízum vydat, protože co kdyby Retha v Čechách zemřela, kdo by ji asi do Anglie dopravil, že? Mají to snad platit daňoví poplatníci??? Retha úředníkovi s rázností jí vlastní vysvětlila, že již ze samotné definice smrti vyplývá, že jí bude už naprosto jedno, co s jejím tělem bude, a zda by žádosti o vízum pomohlo, kdyby prohlásila, že v případě úmrtí dává své tělo k dispozici české vědě. Úředník zalapal po dechu a přepojil Rethu na svou nadřízenou. Ta suše a úsečně Rethe vysvětlila, že česká věda v žádném případě zájem o její ostatky nemá a že žádost o vízum je oficiálně zamítnuta. A bylo po pivu a po Praze.

Všechny tyhle a další trable udělaly z Rethy člověka, který se pramálo stará, co si o něm lidé myslí. K dobrým vtípkům všech hvězdářů patří poznámky jako "kde je Retha, asi si vybírá, co si vezme na sebe, hahaha". Retha je zkrátka blonďatou ženskou verzí Dominika, který vlastnil několik párů stejných černých kalhot a několik párů stejných černých triček, což mu zajišťovalo, že má co na sebe a nemusí se trápit s tím, zda by módní policie nekritizovala nezvyklou kombinaci barev. U Rethy doma jsem ještě nebyla, takže nevím, zda také jako Dominik vlastní pouze madraci a kávovar a zda jí druhá madrace slouží jako závěs, pro ucpání okna, aby jím nevnikalo do ložnice světlo.

Astronomové jsou ve většině muži, ale i tak je na Hvězdárně nemálo astronomek. Většina z nich zadaných, což velmi trápí svobodného astronoma, Němce Dietra. Dieter o sobě na svých webových stránkách tvrdí, že jeho hobby je turistika a zlobení malých koťátek, a na Hvězdárně je o něm především známo, že si holí celé tělo a vlastní pár lederhosen. To, že pověst o holení je pravda, mohl pak spatřit každý návštěvník oficiálních stránek Hvězdárny. Ve třetím díle propagačního filmu Hvězdárny nazvaném "Den v životě astronoma", který je ve skutečnosti "Den v životě Dietera", Dieter po noci naplněné prací vysvětluje v miniaturních plavečkách, že si před spaním jde vždy trochu zaplavat.

Když Retha na Hvězdárnu přišla tuto zimu, Dieter zavětřil a jal se ji zvát na kafe s takovou horlivostí a vytrvalostí, že si za to vysloužil přezdívku Determinátor. Až když mu Retha nakonec s jemností, jež je jí vlastní, pěkně od plic řekla, že s ním nepůjde ani na kafe, ani na večeři, ani nikam jinam, usoudil, že je načase se urazit a s Rethou už nikdy nepromluvit.

Retha byla jednou z účastnic výletu do rezervace Los Cipreses tuhle neděli. Kromě blondýnky Rethy jela blondýnka Lucie a blondýnka Martina. A vezl nás, jak jinak, náš šíleně špinavý Pathfinder, kterého nedávno Diana poctila slovy: "Kdo to je tu tím špinavým gázikem?"

Celá cesta byla tak trochu cestou do hlubin Chilanovy duše. Nejdříve Panamerikana na jih a její podivní obyvatelé a šílení řidiči. Pak Rancagua bez jediné cedule, která by nám řekla, kudy máme do rezervace jet. A potom silnice za Rancaguou a posléze cesty, stále bez cedulí. Na jedné křižovatce jsme se rozhodly, že se zeptáme protijedoucího auta, zda jedeme správně. Zastavit auto jedoucí v protisměru se ukázalo být velmi lehké. Ještě, než jsem stihla stáhnout okénko, řidič protijednoucího auta po mně střelil otázku: "Prosím vás, jak se jede do Coyi?", což byla vesnice, odkud jsme zrovna přijely, nebo to tak alespoň tvrdila mapa. Ochotně jsme mu tedy poradily a rovnou se zeptaly, zda on jede z rezervace Los Cipreses. Jel. A tak jsme nakonec dojely.

Zastavila jsem před domkem, kde se má platit vstupné, a protože jsem tak trochu stála nepříliš zaparkovaně, poprosila jsem Martinu a Lucku, ať jdou zaplatit. Nakonec jsem ale viděla, jak parkují ostatní, a rozhodla se jít v klidu za mými souputnicemi. Vešla jsem a viděla jsem Martinin zděšený výraz. Nechtějí nás pustit dovnitř. Co?, podívala jsem se na hlídače: "No, nemáme volný stůl.", vysvětlil mi. Podivný důvod, proč člověk nemůže do rezervace velké mnoho a mnoho hektarů, táhnoucích se až k hranici s Argentinou. "A projít bychom se mohly?", zeptala jsem se. "Jo projít!", zvolal hlídač: "No to jo!". Sláva! Tak jsme oněch 130km ze Santiaga nejely zbytečně! Ještě, že jsme nechtěly jen piknikovat, to bychom to zase musely otočit, když nemají stůl! Hlídač požádal o trochu strpení, než nám vydá lístky, a začal telefonovat kolegovi hlídači, aby zkontroloval, kolik lidí sedí u jednoho stolu na piknik a aby případně lidi sesadil, ježto stále přijíždějí další. Domnívám se, že nejspíš ještě nedávno pracoval v lokální restauraci.

Zaplatily jsme každá skandálních 2000 pesos (60kč) vstup a dostaly tu nejhorší mapu, kterou jsem kdy v živote viděla. Jeden centimetr odpovídal asi třem kilometrům, mapa byla rozmazaná a nečitelná. Hlídač nám vysvětlil, že máme jet o šest kilometrů dále, kde začínají chodecké stezky parkem. Nejdelší prý má šest kilometrů, ale žádný strach, jsou tam prý i kratší. Zřejmě ho vůbec nenapadlo, že by to čtyři modrooké drobné slečny s tím chozením myslely nějak vážně. I když vylezly z toho špinavého Pathfindera.

Dojely jsme k východišti stezek, kde sice nebylo nic označené, zato tam, nepochybně za vstupné do rezervace, ochránci přírody postavili nesčetně míst na piknik a míst na grilování. Houfy Chilanů tam pekly, jak jinak, asado. Den před odjezdem jsem se snažila najít mapu na internetu, což se mi nepodařilo, ale věděla jsem, že by se autem mělo dát dojet ještě mnohem dál. Jenže to nešlo. Po chilsku byla hned za tábořištěm se stolečky cesta a přes ní zamčená opevněná brána.

Přelezly jsme bránu a rozhodly se, že nepůjdeme žádný ze směšných okruhů okolo tábořiště, ale prostě budeme pokračovat údolím směrem k ledovci na konci. K ledovci by to i z konce silnice sice trvalo tři dny, ale rozhodly jsme se jít alespoň kousek. Po sedmi kilometrech po prašné cestě, kde jsme naštěstí alespoň pozorovaly kroužíčí kondory a hejna uvřískaných papoušků, jsme došly ke skutečnému vstupu do rezervace. Cestu jsme našly více méně hlavně díky tomu, že Retha je Jihoafričanka a její schopnost orientovat se v terénu bez mapy byla od malička notně rozvíjena. Jak řekla, když se ztratíte v buši, je to průšvih. Přestože již předtím jsme měly samozřejmě hezký výhled na vrcholky hor, tady začínala opravdu pěkná procházka. Jenže po sedmi kilometrech, když víte, že stejných sedm budete muset šlapat zpátky, je na nějaký velký okruh pozdě.

Šly jsme přesto dál doufajíce, že někde najdeme pěkné místo na piknik. Ve stínu, protože slunce pražilo a bylo přes třicet stupňů. A v cipřišové rezervě ani jeden cipřiš, pod kterým bychom si odpočinuly. Nakonec jsme se svalily asi o půl kilometru dále a rozhodly se jíst. Jenže ouha. Sotva jsme vybalily jídlo, byla u nás vosa. A druhá. Třetí. Při čtvrté jsem pochopila, že pikniku je konec. Popošly jsme ještě kousek a tentokrát se svalily do stínu přímo na prašné cestě. Bez výhledu, ale s nadějí, že se nám podaří sníst alespoň kousek svačiny.

Chyba lávky. Rezignovaně jsem snědla asi dvě sušenky, na které vosy tolik nešly, a začaly jsme se vracet. Rychle, protože rezervaci je samozřejmě nutno chránit, takže vstupní brána zavírala v 17:30. Žádné ponocování v přírodě, vážené dámy! Jen jsem si lámala hlavu, co je to za zemi, že supermarkety zavírají v 22h i v neděli, zato přírodní rezervace musejí být v 17:30 prázdné.

Mluvíce o pivu, vinném střiku, sýrech a všech věcech, co v Chile chybí, jsme došly k oné zavřené bráně, zase přelezly plot, dovlekly se k Pathfinderovi a dojely k závoře, která byla naštěstí ještě otevřená. Zastavily jsme, protože u vstupu byl obchod a Martina doufala, že v něm mají třeba něco studeného k pití. A ještě jednou chyba lávky! Obchod prodával kabelky. Ani v Andách přece nemůžete být za cuchtu!

Já jsem se zatím šla zeptat hlídače, zda půjčují klíč od oné zavřené brány za tábořištěm, abychom mohly příště dojet údolím dál. Dal mi typickou odpověď uniformovaného Chilana: "No, no se puede!". Ne, to není možné! "Aha", řekla jsem: "a kdybychom chtěly jít až k ledovci, tak taky nemůžeme?" "No, to ano, to bychom vám ho půjčili, abyste se mohli přiblížit autem", řekl hlídač. Aha!!! A komu mám zavolat, čí razítka potřebuju? "Nic nepotřebujete.", řekl hlídač: "Prostě přijedete a my zhodnotíme, zda můžete vstoupit nebo ne."

Jestli mají volný stůl. A jestli nejsme samé ženské.

Nasedly jsme do auta a jely domů. Diskuzi jsme pokračovaly kritizováním chilských řidičů, chilského jídla, chilských zvyků a především zvyku se nerozčilovat a toho, že rozčilovat se a kritizovat je v Chile neslušné.

"Kdybych já jen uměla španělsky!", řekla Retha: "Já bych jim to všechno řekla!"

A já jsem si tím naprosto jistá. Pěkně od plic.

Když se na celý svůj poslední bezhvězdopravčí týden koukám, vidím, že jsem za ten rok udělala pěkně skok dopředu v adaptaci na místní dění a že bych se odvážila dokonce předstoupit i před hotelové uklízečky, aby nahlédly do mého života.

V úterý se chystám na Metalicu, ve středu zase do divadla a v pátek se mi vrací Hvězdopravec. V sobotu v sedm ráno odlétáme do Balmacedy, do Patagonie. Vracíme se jeden únorový čtvrtek v noci a v pátek ráno přijíždějí na návštěvu moji rodiče. Tak se možná nějakou chvíli na blogu neuvidíme. Ale jak se znám, bez psaní to nevydržím.