Lvouni, potápníci, tučňáci a prezidenti

Čím dál tím častěji o svém blogu slýchám, že moje příspěvky jsou dlouhé. Nu což, pravda je, že s naplněním požadovaného počtu stránek slohových prací jsem nikdy neměla problém. Dokonce ani, když se téma opakuje. O lvounech už jsem vám psala, o potápnících, kteří jsou vlastně potápěči, také, dokonce i na volbu prezidenta došlo, jen tučňáci mi jaksi chybí. Ale po pořádku.

Po návratu z Martiniku jsme byli neuvěřitelně sociální a celých prvních deset dní jsme strávili s přáteli tu někde v Bellavistě, tu u někoho doma a vůbec všude okolo. Moje pracovní aktivity se zase všechny pomalinku vrátily do normálu. Po deseti dnech v Santiagu se nám tedy zase začalo chtít se jet někam podívat, takže jsme na tenhle víkend naplánovali potápění v Los Molles. Los Molles je vesnička na sever od Valparaísa, asi 160km od Santiaga, což je vlastně, co by kamenem dohodil. Jede se tam navíc po Pan- amerikaně, což je v tomhle úseku dálnice. Takže jsme opět měli možnost obohatit naši sbírku "co všechno se v Chile může pohybovat po dálnici". Kromě obvyklých cyklistů a maminek s kočárky jsme na téhle cestě viděli především člověka, který přecházel dálnici na koni, věře tak bezmezně v koňovu chladnou hlavu vstříc řítícím se kamionům a Pathfinderovi. No, kůň se mu naštěstí nesplašil, ladně přeskočil bariéru uprostřed a zastavil se před projíždějícími vozidly v druhém směru. Při cestě zpátky jsme zase zahlédli kamion s přívěsem vrchovatě naloženým pytli s čímsi, a na pytlích nahoře trůnil osobní automobil. Nedovedu si vůbec představit, jak ho tam zvedli, jen jsem si představila, jak ho na ty pytle asi mohli přidělat, a nakázala jsem Hvězdopravci, ať kamion okamžitě předjede nebo se od něj jinak rychle vzdálí.

Ale v pořádku jsme dojeli do Los Molles a ubytovali se v chatkách, tzv. cabañas. Chilané bydlení v cabañas zbožňují a vyhledávají. Chatky jsou totiž vybavené také kuchyní, takže se dovolená tolik neprodraží, a především často také místem pro grilování, kterému se tady v Chile říká asado. Los Molles je vesnička, kde tráví dovolenou především střední vrstva Chilanů, takže cabañas jsou vlastně skoro jedinou možností ubytování, pokud si nechcete přímo pronajmout dům. Musím říct, že mě také cabañas okouzlily. Nebo možná fakt, že jsme u moře v čemsi jako domeček a sami.

Nejdříve jsme rozhodli jít se najíst a Hvězdopravec, který kdysi v Los Molles byl, vybral restauraci El Pirata Suizo, Švýcarský pirát. Jak název napovídá, majitel je Švýcar a dobře se hodí do skupiny různých jurodivých dobrodruhů z Evropy, kteří si v některém zapomenutém koutu Chile otevřeli horské chaty nebo restaurace. Pravidelný čtenář si možná vzpomene na AndenRose pod Llaimou nebo na M.I.Lodge v Termas de Chillán. Švýcarský pirát nemá jídelní lístek a hned na úvod vám oznámí, že neprodává ani coca colu, ani pastel de choclo, ani některé další "lahůdky", které Chilané obvykle polykají. A dále následuje kurz o ekologii a jak se máme starat o vodu, přičemž se vám chce trochu se zeptat, kam asi tečou splašky z restaurace. Jste v Chile, takže dobře víte, že když je pár metrů odsud oceán, proč by se tedy někdo štval s čističkou odpadních vod.

Nakonec jsme se najedli a po jídle šli na pláž podívat se, jak vypadají místní dva potápěčské kluby, a dohodnout si ponor na druhý den ráno. Hvězdopravec už se v Los Molles potápěl, a to v prvním klubu s jakýmsi rybářem, který neměl ani měřič hloubky. Proto jsem navrhla, že půjdeme raději do druhého klubu, Atmósfera4. Tam nám řekli, že v neděli nikdo nepracuje, protože jsou volby. Zeptala jsem se tedy, zda se můžeme potápět hned, a majitel klubu řekl, že samozřejmě. Tradiční poptávání se po lékařském potvrzení a potvrzení úrovně jaksi vynechal. Jen se zeptal, kdy jsme obědvali, a když jsme mu řekli, že jsme zrovna po obědě, potutelně se usmál. Vzala jsem si tedy dva Kokulínky, homeopatika Cocculine, bez nichž nesedám do auta, ani nevyplouvám na moře, a jeli jsme: instruktor, Hvězdopravec a já. Loďka byla takový rybářský člun a naše notně opoužívané neopreny velmi, velmi tlusté. Na hlavě jsme měli kapucu a na nohou boty. Vypadali jsme prostě jako opravdičtí potápěči, ne tak výletově, jako na Martiniku v kombinézách s krátkými rukávy a nohavicemi. Hvězdopravec řekl, že teď teprve uvidím, co to opravdu je potápění.

Dojeli jsme na místo a měli skočit do vody. Museli jsme to udělat po zádech (jako opravdičtí potápěči), protože loďka neměla schůdky jako normálně potápěčské čluny mají. Voda měla dvanáct stupňů, což byla oproti dvaceti osmi v Karibiku opravdu změna. Všichni jsme měli kolem pasu čtyři olova, což v mém případě znamenalo, že jsem moc neplavala na hladině ani s nafouklou vestou. Vlny s námi smýkaly sem a tam a bylo těžké zůstat pohromadě. Instruktor mě chytil za vestu, abych mu neuplavala, a zahájili jsme ponor. Pod vodou nebylo vidět ani ň a vlny s námi stále házely tak, že jsem nevěděla, zda klesáme či stoupáme či co se děje. Cítila jsem, že Hvězdopravec se mě také chytil. Později mi řekl, že také totálně zpanikařil a zkonzumoval čtvrtinu lahve jenom během toho ponoru. Pak jsem viděla pod našima nohama šíleně rychle ubíhající řasy. Proud nás táhnul bůh ví kam. Položili jsme se na břicho, kluci mě vzali mezi sebe a pokračovali jsme v ponoru. A najednou jsme byli u dna a viděli jsme řasy, ryby a spoustu hvězdic. Vůbec jsem nechápala, jak jsme k tomu všemu skrz tu bláznivou bariéru proplavali. Plavali jsme do jeskyně, když tu se před námi objevil oválný stín. Lvoun! V Pacifiku je jich plno. Byli jsme na něj zvědaví a on evidentně na nás. Připlaval k nám, aby si nás dobře prohlédl, zastavil se vedle a dvakrát se otočil, aby dobře viděl ze všech stran. A najednou byl pryč.

Kousek za jeskyní jsem zjistila, že mám už jen 50barů v lahvi. Všechno jsem vydýchala za 18 minut místo běžných 50-ti minut na Martiniku. Nastal čas začít se vynořovat. Takže znova ona bláznivá bariéra, ve které jsme se pokusili zůstat tři minuty kvůli dekompresi. Pak jsme se vynořili na hladinu a instruktor začal přivolávat loď. Dělala jsem, co jsem mohla, abych s těmi proklatými olovy zůstala na hladině. Loďka doplula po něčem, co se mi zdálo jako věčnost, a kluci mi pomohli do ní vylézt. Vlny houpaly jako v Opilém korábu. Instruktor sice tvrdil, že oceán je velmi klidný, ale mně se tedy vůbec klidný nezdál a snad jen díky Kokulínku jsem dovezla pirátův oběd až na břeh.

Když jsme odcházeli z klubu směrem do naší chatičky, začala jsem vstřebávat pomalu pocit, že už se v životě v Chile potápět nebudu, a začala jsem si říkat, že plavat s lvounem, co je vlastně tuleň, bylo úžasné. Hvězdopravec byl podivně zaražený. Řekl mi, že to byl zdaleka, zdaleka ten nejvíc stresující ponor, který kdy zažil. A dokonce řekl, že obdivuje moji odvahu, protože on má za sebou ponorů dvě stě, zatímco já teprv šest. No vida, zřejmě si vzal k srdci, že by mě také mohl občas pochválit.

Večer jsme se chtěli jít projít na Puquen, místo vedle Los Molles, které je známé svojí obrovskou biodiverzitou. Ale jsme v Chile, takže jako obvykle lidé považují za nutné celé místo oplotit a obehnat zdí délky, jež si nezadá s tou čínskou. A vstup byl pochopitelně zavřený.

A byl zavřený i druhý den ráno, ale po večeru stráveným s Pirátem v jeho hospůdce jsme věděli, že prostě Puquen musíme vidět, a tak jsme dvoumetrovou zeď se střepy zalitými v betonu, pastí to na případné delikventy, kteří by chtěli ten kousek přírody spatřit, přelezli. Šli jsme, když tu, asi po kilometru, vidíme policejní auto. Trochu jsme váhali, zda máme jít dál, a nakonec jsme rozhodli, že jdeme. Policisty jsme potkali o kousek dál, při cestě na špičku, která umožňuje pohled na Islu de los Lobos, ostrůvek lvounů, co jsou vlastně tuleni. Nebo tak mi to o lvounech alespoň řekl Brašule a později jsem to ověřila ve Wikipedii.

Policisty jsme slušně pozdravili, oni pozdravili nás, a Hvězdopravec se zeptal, zda viděli tuleně. Policisté řekli, že ano. "Muy lindo!", moc krásné, řekl Hvězdopravec. Ano ano, pokývali hlavou policisté. A po této přátelské konverzaci jsme se rozešli. Ani slovo o tom, jak jsme se do zdí obehnané rezervace dostali. Jak typické!

Pozorovali jsme tuleně a pelikány, když se vedle nás posadil tatínek s malým hošíkem. Asi otevřeli bránu, řekli jsme si. Ale při cestě zpět jsme zjistili, že brána je stále stejně zavřená. Jakpak asi hošík přelézal dvoumetrovou zeď? Mně to rozhodně z druhé strany šlo hůř, ale nakonec se mi za Hvězdopravcovy pomoci podařilo se na zeď vydrápat. Když jsem seděla nahoře, dávajíc pozor na střepy, přijelo k bráně pod mýma nohama auto. Zůstala jsem nehybně sedět. Z auta vylezla dlouhovlasá slečna asi v mém věku a řekla: "Ono je zavřeno?"
"Je", řekla jsme já ze zdi.
"Hm...je to vysoko?", zeptala se.
"No, docela jo, já jsem tu s mužem, on mě vysadil.", řekla jsem já: "Ty jsi tu sama?"
"Ne, s dcerou", na to slečna.
"No, tam se dostanete lehko, támhle vylezete, ale zpátky to jde špatně.", odpověděla jsem z výše svého posezu na zdi.
"Ale když my jedeme tak zdaleka.", řekla slečna a začala se drápat na zeď, aby ověřila, zda ji s dcerou přeleze či ne.
Typické Chile.

Hvězdopravec přelezl za mnou, popřáli jsme slečně hodně štěstí a šli jsme na pláž na empanadas s plody moře. A pak jsme řekli sbohem Los Molles a vydali se po pobřeží na jih, protože pořád doufáme, že najdeme sympatickou vesničku, kde se bude dát jak potápět, tak surfovat.

Jenže čím víc na jih jsme jeli, tím méně sympatické to bylo. Projeli jsme Papudo a dostali se k Zapallar, kde má obrovitánskou letní rezidenci každá rodinka, která má obrovitánskou rezidenci v Santiagu v Lo Barnechey. Ze silnice nebylo možné nic vidět, protože byla lemována letními paláci za vysokánskými zdmi. Naštěstí byl mezi domy hřbitov, na který směl i obyčejný smrtelník našeho formátu. Takže jsme se podívali na moře, ale mě především zaujaly místní hroby, které si v ničím nezadaly s velikostí rezidencí. Může mi někdo vysvětlit, proč jeden jediný nebožtík potřebuje hrob o rozloze šestkrát pět metrů?

Až u hřbitovní zdi bylo pár menších starších hrobů nepochybně z doby, kdy pobřeží okolo Zapallar nebylo ještě tak luxusní destinací. Kromě květin na hrobech byla spousta veselých větrníků a na stromech nad hroby spousta cinkátek, která muzicírovala ve větru. Na jednom hrobě byl dokoce ozdobený vánoční stromeček.

Po Zapallar jsme se rozhodli prozkoumat Cachaguu. A to z toho důvodu, že jsme pořád ještě v Chile neviděli tučňáky, a v průvodci jsem náhodou narazila na informaci, že v Cachague by měli být k vidění. Že bychom konečně objevili ono místo kousek od Santiaga, kde můžete vidět tučňáky? No ano!

Kousek od pláže v téhle vesnici je ostrůvek Isla de los Pingüinos. Sídlí tam kolonie kormoránů, pelikánů a také tučňáků. Stačí obyčejný dalekohled či dobré oči a můžete se kochat. Pozorovali jsme techniku, jak tučňáci skáčou z přikrých skalnatých stěn ostrova do vody. Co se týče elegance a bezpečnosti, v mnohém si nezadají s tuleni na příkrých stěnách Isla de los Lobos. Prostě tam žuchnou jako pytel brambor, skály neskály.

Jeli jsme ještě dál po pobřeží, ale pomalu začal být čas vrátit se do Santiaga. Na dálnici jsme si pustili rádio, abychom věděli, jak dopadly volby, a rychle jsme pochopili, že se Chile právě po dvaceti letech zase stočilo doprava. Tak máme prezidenta Piñeru. Upřímně řečeno jsem to čekala, protože Piñera udělal velké téma z bezpečnosti a ekonomiky. Jako Sarko ve Francii, kde mu to také vyšlo, protože lidé masírovaní zprávami o ekonomické krizi a vraždách prostě na tohle slyší. Je mi to líto, protože podle mě tohle není vůbec směr, kterým by se Chile mělo ubírat. Milionář Piñera je hlavně podnikatel bez velkých morálních principů a myslím, že mnoho lidí ho volilo hlavně proto, že si myslí, že Chile bude pod jeho vedením stejně bohaté jako Piñera sám. Dost o tom pochybuju a myslím, že naopak bude zastaven směr, kterým se Chile ubíralo v sociální oblasti. Ty, kteří by mě chtěli obvinit z komunistického smýšlení, bych chtěla upozornit, že například chilské zdravotnictví je pořád ve stavu, o němž se Čechům ani nezdá. Chudý člověk musí dlouhé hodiny čekat ve veřejné nemocnici, a pokud má tu smůlu, že má drahou diagnózu, neplatí mu léčbu pojišťovna. Jednou z drahých neproplácených léčeb je rakovina a chudí si léčbu dovolit nemůžou, nebo se na ni musí složit celá široká rodina.

Takže se s vámi loučím dneska trochu nevesele. Tak ještě jednu veselou historku o nejznámějším výroku paní Piñerové. Když mluvila o ekonomické krizi, pravila, že krize dolehla i na její rodinu. Že prý teď šetří. Takže například už nepijí Coca Colu.

Znajíc situaci mnoha Chilanů, kteří žijí pouze o chlebu, pebre a čaji, si nemohu nevzpomenout na jistou královnu rakouského původu. Doufám, že nám to tu také neskončí revolucí.