Malé milé vulkány II.

V pátek ráno jsme opustili Termas de Chillán a vydali se přes Chillán směrem na jih. Za volant jsem sedla já, jelikož vzdálenosti jsou v Chile obrovské a prostě se nedá nic dělat. Asi po padesáti kilometrech, v osadě Pinto, přímo pod obrovským plakátem lákajícím návštěvníky na interregionální výstavu ovcí, jsem vjela v protisměru do jednosměrky, protože v Chile neexistují značky "zákaz vjezdu, jednosměrná ulice". Prostě máte vědět, že ulice je jednosměrná. Naštěstí byly na silnici šipky, takže jsem svůj omyl zjistila rychle, pod znechucenými pohledy několika Pintanů na zastávce autobusu jsem se otočila a jelo se do Chillánu. Kde teprve začalo to správné silniční dobrodružství. Protože nejen, že v Chile neexistuje cedule "hlavní ulice" a "zákaz vjezdu, jednosměrná ulice", ale také neexistují prakticky žádné směrovky. V Chillánu, snažíc se vyhýbat dětem, vozíkům, lidem, koním, taxíkům, autobusům a vůbec všemu, co se na silnici pohybovalo, pátrajíc po tom, zda jsem na hlavní, vedlejší a ve správném směru, jsem se snažila navíc následovat Hvězdopravcovy instrukce, kam mám jet. Řidičský křest ohněm. Na jedné křižovatce mi řekl, že mám jet vlevo a já tvrdila, že vlevo nemůžu, protože jsem jasně viděla ceduli zákaz odbočení vlevo. Hvězdopravec se naštval, že ho vůbec neposlouchám a řekl, že s navigováním končí a ať si z Chillánu vyjedu sama. Protože v celém Chillánu není jediná směrovka označující dálnici nebo výjezd na Temuco, Santiago, cokoli, skončili jsme na nějakém podivném předměstí, kde se cesta měnila na bahnitou. Tím bylo pro Hvězdopravce učiněno spravedlnosti za dost, začal zase navigovat a dojeli jsme zpět na tu křižovatku, kde se ukázalo, že je sice zákaz odbočení vlevo, ale ten platí pouze pro dvojpruh vedoucí do centra (velmi logické, v zemi, kde jinak žádné značky nejsou), ale nevztahuje se na dvojpruh z centra. Jinými slovy, značka tam byla, aby blázniví chilští řidiči nevjeli na čtyřproudovku do špatného pruhu.

Vyjeli jsme tedy na dálnici, slavnou Panamerikanu, a vydali se na jih. Už jsem vám říkala, jak nesnáším dálnice, ale hrdě jsem odřídila ještě 100km do Los Angeles v prudkém dešti. A že řídit po dálnici není žádná legrace, zvláště čím víc se vzdálíte od Santiaga. Dálnice tu totiž patří všem, a tak jsou tu, kromě aut, šílených autobusů řítících se 110km/h a podobně šílených náklaďáků, také zastávky autobusu, stánky s mote con huesillos a jinými lahůdkami přímo u krajnice, chodci, cyklisti a koňmi tažené povozy. Potkali jsme rovnež tři hochy na skateboardu. A maminku s kočárkem. A vy kolem toho svištíte 120 a snažíte se nikoho nepřejet.

U Los Angeles vzal volant do rukou Hvězdopravec, zajeli jsme se trochu pomotat do Města Andělů, protože jsme měli hlad a zastavit u krajnice na mote se nám zdálo jak nebezpečné, tak nechutné. Město Andělů nemá s tím americkým rozhodně nic společného: zaplivané městečko se navíc v dešti tvářilo skutečně nevlídně. Opět jsme měli šanci ověřit, že bez chilského průvodce Touristel, který sice popisuje často naprosto nezajímavá místa, ale má plány všech měst, je neradno po Chile řídit, protože jinak, jak vás město schvátí, už vás nenavrátí. A též jsme znovu bloudili ulicemi ptajíce se sami sebe, zda jsme v jednosměrce v protisměru či nejsme. Nakonec jsme si koupili pár empanad a zase jsme pokračovali na jih. Před městěm Victoria jsme sjeli a vydali se po polní cestě směrem k rezervaci Tolhuaca. Polní cesta je tu docela důležitá komunikace a byla poměrně bez děr. Jen někde na čtyřicátém kilometru jsme ocenili, že máme Pathfindera, když jsme museli příkopem objet převrácený přívěs náklaďáku plného dřeva. Protože ještě, než dojedete k horám, jedete přes pole a lesy eukalyptů, které slouží k pěstování dřeva. Z dálky vypadají jako lesy smrkové a celá drobně zvlněná zelená krajina na vlas připomíná střední Evropu.Však proto se tu během 20.století také usadilo tolik Němců a Švýcarů. Skoro se vám u toho chce zapět Čechy krásné, Čechy mé. Jen, když je hezky, vidíte, jak z té české krajinky tu a tam tyčí obrovský bílý kužel nějakého vulkánu.

A konečně jsme dojeli na místo určení (bez GPS). Suizandina je další adresa, na kterou nás odkázali v Refugio Valdés a opět to je adresa s dobrým jídlem, dobrým vínem a dobrou atmosférou. I když pravda, po volné francouzské M.I.Lodge jsme byli trochu zaskočeni švýcarskou formálností. Místo uvítacího drinku jsme dostali formulář k vyplnění. Ledy ale postupně roztály.

Nikoli však počasí. Již v den našeho přesunu hojně pršelo a já si říkala, že jistě bude pršet ještě následující den, tj. v sobotu. S nadějí, protože celé to naše skialpování mě totálně vyčerpalo. Zase mi vyrazil herpes, o nos a jeho setrvání v mém obličeji jsem se bála jak Michael Jackson, džíny na mě notně povisly a budila jsem se hlady. A v sobotu ráno jsme se probudili, a za oknem bylo bílo a sníh se sypal a sypal. Rozhodli jsme se tedy pouze dojet prozkoumat kraj s Pathfinderem. Protože mapy kraje jsou notně nespolehlivé a velmi málo podrobné, den zkoumání toho, jak se kam jede a která cesta je správná, není den ztracený. Navíc, jestliže u Termas de Chillan údolí připomínalo lyžařské středisko, údolí pod vulkánem Longuimay je zemědělská oblast, kde běžně potkáte povoz tažený kravami či dokonce člověka, který táhne povoz sám. Suizandina leží mezi zemědělskými usedlostmi. Pathfinder při naší objevné cestě údolím tedy musel svést boj s různým dobytkem. Jeden býk si na něj málem troufnul, stoje uprostřed cesty výhružně kýval hlavou, ale Pathfinderův klaxon ho rychle přesvědčil o tom, kdo je silnější soupeř, takže se korida nakonec nekonala. Naopak v boji o průjezd přišla o život jedna slepice, která si při přeběhnutí silnice na poslední chvíli řekla, že přecházení je moc nebezpečné, tak se chtěla rychle vrátit a tímto vrácením naběhla přesně pod Pathfinderovo přední kolo. Jinak jsme troubením zahnali spoustu psů, koček, krav, telat, ovcí, jehňat i koní.

Viditelnost byla tak akorát dobrá, abychom mohli obdivovat vysoké araukarie (jak vidíte na fotce, Hvězdopravec je proti nim drobeček) a coigue, ale celkově se ale dá říct, že náš první explorační den byl neúspěch. Pokud tento blog čte někdo, koho též zajímá, co jsou to Termas Rio Blanco, nechť se dozví, že Termas jsou pečlivě uzavřené, ježto od doby, kdy vyhořel hotel poblíž, se majitel pozemku snaží tento pozemek prodat a termílní prameny tedy pečlivě zahradil, aby k nim nikdo nemohl. A Laguna Blanca je jistě moc pěkná, je ale též na soukromém pozemku, takže je třeba žádat povolení u dvou sympatických Němců, následně najít cestu a nakonec zjistit, že na cestě je moc sněhu. A opravdu ho bylo moc a Pathfinder nám poprvé zapadl do sněhu tak, že jsme ho museli vyhrabat. Nicméně nejsme ti největší cvoci, ježto jsme cestou od nenajité Laguny potkali tři úplně zablácené Chilany na kolech, kteří, ač už se snášela noc, chtěli v tom všem sněhu najít Lagunu stůj co stůj. Pod kopcem jsme pak narazili na stany, kde spali...

Hodně informací o kraji nám poskytl hyperaktivní majitel hostelu a bavorské hospody Andenrose, která je v údolí o něco níže než Suizandina. V jeho hospodě jsme byli na gulášku a špeclích poté, co jsme se nevykoupali v Termas del Rio Blanco. Celkově je legrační, jak se celé údolí německé. Pokud se bojíte jet do Chile, že se nedomluvíte, na jihu Chile vám němčina přijde více vhod, než španělština.

Následující den bylo opět ošklivě, tak jsme zase jeli trochu zkoumat, tentokrát do národního parku Conguillío, uprostřed něhož se do výšky 3125 metrů tyčí nejčinnější chilský vulkán Llaima. A že když je to nejčinnější chilský vulkán, tak si na tom ani světově určitě nestojí špatně. Se svými 40-ti explozemi během posledních 400let terorizuje zdatně kraj, kde jsou označeny (což je na Chile nezvyklé, něco značit) únikové cesty a u vjezdu do rezervace je "barometr" nebezpečí výbuchu. Poslední exploze proběhla loni. Přesto je na úpatí onoho vulkánu lyžařské středisko Las araucarias, které se ukázalo fungovat i v hustém sněžení. Když jsme k němu dorazili, a Hvězdopravci se rozsvítily oči. Druhý den nebyla totiž předpověď úplně hrozná, a protože to byl Día de la Rasa, státní svátek, bylo jasné, že středisko bude fungovat. Jednoduché přiblížení se k patě vulkánu. Mimochodem, stavět středisko na činném vulkánu, to se může zdát trochu jako vyhazování peněz, ale stavitelé prý postavili schválně středisko tam, kde jsou až 800 let staré araukárie. Tudy tedy láva jistě nikdy neteče. Ale loni jim prý trochu natekla...

Při návratu domů jsme se stavili na koupel v Termas de Malalcahuello, které vám spíš nedoporučuju. Kryté, drahé, a i v liduprázdném údolí v nedělním odpoledni plné lidí, protože tohle je speciálně typ věcí, které Chilané milují.

A ráno jsme se vydali na Llaimu. Byla jsem motivovaná, ale v noci se mi to zase celé rozleželo, tři dny sněžení ve mně vyvolaly strach z lavin a vůbec. Takže mi to zase nějak nešlo nahoru. Hvězdopravec strašně nadával. Vzali jsme to, z pohledu od střediska, po pravém svahu, což nebyl sice itinerář, který radil Frederic Lena, ale vulkán od doby, kdy on psal svoji knihu, zase vybouchnul, takže změnil tvar. Cesta, kterou šel Frederic, se nám zdála hodně prudká. Francouzský průvodce, kterého jsme potkali den poté, nám říkal, že on chodí po levé straně. Každopádně zleva foukal strašný vítr, vulkán se co chvíli halil do mraků a my jsme šli po ledovci po pravé straně, kudy naposledy tekla láva. Ještě se z ní kouřilo a ujišťuji vás, že to nebylo jen nějaké podzemní ucházení síry, že se opravdu kouřilo z té ještě teplé lávy.

Nahoru se mi nechtělo a měla jsem z toho všeho nějaký divný pocit. Nakonec jsme došli k pruhu lávy, která natekla na ledovec, takže ho kus odvezla dolů a kus ho popraskalo. Bylo třeba ten pruh přejít. Celou cestu jsem nějak nedokázala udržet svůj strach a u tohoto pruhu lávy toho měl Hvězdopravec tak akorát dost, řekl, že jedeme dolů a byl hrozně vzteklý. Tak jsme jeli dolů a Hvězdopravec prohlásil, že prodá moje lyže a že už mě nikdy nikam nevezme. Já jsem zase řekla, že je pitomost jít druhý den lézt na Longuimay, vulkán vysoký 2865 metrů a po zdolání převýšení 1400 metrů pak řídit 700km do Santiaga. Hvězdopravec řekl, že by tam taky rozhodně nelezl se mnou. Atd.

Takže jsme se nakonec rozhodli, že na ten Longuimay vylezeme. V úterý ráno jsme tedy vstali a šli jsme na to. Kvůli chilské lásce k zahražování a zakazování jsme nemohli dojet až na úpatí a museli jsme tedy jít dlouhou rovinou přes pláň, než jsme zahájili výstup. Bez svačení a bez zastavení jsme byli na vrcholku celkem za pouhých 5 hodin. Trvalo to také proto, že celý vulkán byl pokryt ledem nebo tvrdým sněhem a stoupání bylo čím dál tím prudší. Konec byl tak prudký, že jsme museli sundat lyže, zapíchnout je do sněhu a pokračovat pěšky a hned po pár krocích jsme lyže ztratili z očí: byly prostě pod obzorem. Žádný milý vulkánek, řekla bych. Ale vylezli jsme, nahoře jsme udělali pár fotek, než nás ostrý vítr zchladil natolik, že jsme zase utíkali dolů. Obuli jsme se do lyží a připravili se na sjezd, který byl po tvrdém nafoukaném sněhu trochu nic moc, hlavně po předchozích čtyřech sjezdech u Chillánu a na Llaimě. Sníh na jihu Chile je bez diskuze něco úžasného: je lehčí, než sníh v Alpách a také je mnohem stabilnější. Ale na Longuimayi prostě ležel tvrdý větrem udusaný sníh s nepříjemným reliéfem a cesta dolů tedy nebyla moc požitek. Okolo kráteru Vánoce (Crater Navidad) - Longuimay tu totiž trošku zasoptil na štědrý den, tak podle toho dostal kráter jméno - jsme dojeli nakonec v klidu k autu.

Ve Suizandině jsme vyzvedli bagáž a vydali se na cestu. Před námi bylo 700km cesty do Santiaga, z toho naštěstí 600 po Panamericaně, která je tu dvouproudá dálnice. Ale, jak jsem vám říkala, patří všem, a musím říct, že když se vám při noční cestě vynoří u levého pruhu, tj. u bariéry uprostřed dálnice, v protisměru jedoucí neosvícený cyklista, máte toho trochu plné zuby. Došlo mi, proč v Santiagu nikdo nebojuje za cyklistické stezky. Chilané jsou prostě zvyklí za jiný stupěň nebezpečí.

Já jsem řídila také, protože to jednoduše bylo nutné, a hned po výměně mě zastavila policejní hlídka, která, zřejmě ve snaze zvýšit počet nehod, zastavovala auta z dálnice přímo v odstavném pruhu. Pruh ale končil hned po dvou metrech trávníkem, takže nebyl prostor se rozjet, než člověk na dálnici vjel mezi stovkou svištící tiráky. Zastavený zkontrolovaný řidič musel prostě opatrně vjet rovnou do pravého pruhu na jedničku jako kamikadze. Zastavila jsem a rozhodla jsem se tvářit suverénně, jako že můj řidičák samozřejmě platí, a vyšlo to. A víte co? Bylo to poprvé, co mi řidičák posloužil jinak, než jako doklad identity. To si můžu už začít říkat paní řidička, ne?

Takže jsme zase doma v Santiagu, kde zatím notně pokročilo jaro. Stromy za okny jsou obalené listím a moje muškáty se proměnily v prales. A je přes dvacet stupňů...

P.S. Fotky jsou zde.