Prezidentské volby mýma očima

V neděli byly v Chile volby. Jak prezidentské, tak senátní, tak parlamentní. Mění tu vždycky všechno najednou: nevím, zda je to proto, že to vyjde levněji, nebo zda to má nějaký jiný důvod. Teoreticky je totiž možné, že například prezident bude levicový a senát pravicový. Každý občan totiž povinně volí jednoho kandidáta na prezidenta, jednoho jako senátora a jednoho jako poslance. Žádné volení stran, tedy. Povinně říkám proto, že účast ve volbách je v Chile, podobně jako třeba v Belgii, povinná.

Ale po pořádku. V Chile byla diktatura do roku 1988, ale Pinochet byl ještě do roku 1990 šéfem armády. Představte si u nás, kdyby byla zůstala armáda v rukou komunistů, jak bychom se asi cítili svobodně. Navíc Chilané měli poměrně nedávnou zkušenost s nástupem diktatury 11. září 1973. Během nástupu diktatury v roce byly desetitisíce nepohodlných lidí svezeny na Národní stadion v Ñuñoe a 320 lidí bylo do konce září popraveno. Mezi nimi mimo jiné i zpěvák Victor Jarra, kterého bych přirovnala k českému Krylovi. Podle oficiálních čísel, tedy pouze podlě tech opravdu doložených a prokázaných, celkem během diktatury zmizelo, nebo bylo zabito 2279 lidí a přes 33 000 jich bylo uvězněno a mučeno. Podle jiných odhadů bylo mrtvých až 50000, uvězněných 400 000 a lidí, kteří během diktatury odešli do exilu, až milion. Ale nepoměřujme hrůzu prožitého počtem mrtvých. Stačí, aby zmizel váš příbuzný a je to až dost. A je fakt, že najít v Chile rodinu, která nebyla diktaturou poznamenána buď takto, nebo emigrací části rodiny, je těžké. Možná ještě tak hodně bohaté tradičně katolické konvzervativní rodiny, nebo naopak ty, které žily hluboko na venkově bez vzdělání a bez politických přesvědčení.

Většina těhle věcí se obecně v Evropě ví. Co se ale podle mě moc neuvádí, je fakt, že od roku 1973 byl nastolen zákaz vycházení po setmění, a skončil až v roce 1989. Kdybych se tedy byla narodila v Chile a ne v komunistických Čechách, do svých 12-ti let bych nemohla po setmění ven. Neměla bych zkušenost, že moji rodiče by občas odešli na ples a vrátili se v noci. Lidé, kteří se narodili například v roce 1963, tedy nesměli vycházet ven po setmění až do svých šestadvaceti let. A ti, co se narodili v padesátých letech strávili celou svoji rozjuchanou dospělost zavřeni doma. Co myslíte, že takový šestnáctiletý zákaz vycházení s lidmi udělá?

Zparanoidní. Chilané se pořád bojí. Nejezdi na kole (ukradnou ti ho), nebydli v Bellavistě (přepadnou tě, vykradou tě), zamkni se v autě (ukradnou ti tašku), nejezdi městskou dopravou po sedmé večerní (okradou tě), slyším stále. Je to nebezpečné. Asi jako v Praze, myslím si a uvádím tím do rozpaků spoustu Čechů, kteří si, podědivši diktaturní strach, myslí, že Praha je nebezpečná. Jistě, za komoušů i za Pinocheta bylo líp. Za diktatury byla kriminalita pochopitelně mnohem nižší. Svoboda má také své stinné stránky. Dneska každý zná někoho, kdo zná někoho, komu ukradli peněženku, vykradli auto nebo dokonce byt. Já znám ale také případ, jak jeden hoch z Las Condes (jedné bohaté čtvrti) zabil hocha z Vitacury (druhé bohaté čtvrti), protože se hoch z Vitacury v noci chtěl zeptat na cestu a hoch z Las Condes si myslel, že ho hoch z Vitacury ve skutečnosti chce přepadnout. Protože mu doma říkali, že po setmění je to venku dokonce i v Las Condes strašně nebezpečné, nosil s sebou raději nůž. A když se k němu hoch z Vitacury přiblížil, ve strachu z přepadení mu ho bodl do hrudi.

Proč tohle všechno píšu? Protože se mi to zdá pro chilskou společnost typické. Hodně lidí diktaturu odsuzuje, ale jsou i tací, kterým se po ní stýská. To je stejné jako u nás, jenže to není ze stejného důvodu (zdravotnictví zadarmo, levno atd.). Chilané se bojí, neznají jeden druhého, nedůvěřují si a společenské vrstvy se nemíchají. Většina lidí pracuje do úmoru, protože musí, nebo si myslí, že to tak má být. Lidé se chtějí mít líp a nemálo si jich myslí, že je nutné udělat něco také s chudobou. Někdy s chudobou dost virtuální a někdy proto, že se na nás na všechny dívá ten pán shora.

V předvečer voleb bylo všude vymeteno. Zákaz shromažďovat se sice platí pouze pro politická seskupení, ale někteří Chilané rozmlouvali Hvězdárně nápad uspořádat v předvečer voleb vánoční večírek. Prý jsou na Hvězdárně neuvědomělí, přijde policie a rozpráší nás.

Nerozprášil nás nikdo a když jsme se vraceli domů v půl čtvrté v noci autem, sedm osob v jednom kelímku od jogurtu, Alvaro na Pedrově klíně a řadicí páka v Pedrově pozadí, nepotkali jsme ani živáčka.

Druhý den bylo první kolo voleb. Z prezidentských kandidátů na vás málem i na záchodě koukal hlavně miliardář Piñera, konzervativní pravičák, který byl v minulosti jako každý konzervativní miliardář odsouzen za bankovní podvod či daňový únik. Dalšími kandidáty byl bývalý prezident Frei za středolevou koalici, jejíž členkou je též stávající prezidentka Michele Bachelet, dále Marco Ominami za socialisty a Arrate za komunistickou stranu. V prvním kole vyhrál na celé čáře Piñera (44% oproti necelým 30% pro Emanuela Freie, 20% pro Ominamiho a 6% pro Arrata), což je poprvé od konce diktatury, kdy vyhrál pravicový kandidát. V pondělí ráno jsem si otevřela české, francouzské (1, 2) i chilské noviny, abych si přečetla, co o volbách píší. Čeští novináři nezklamali a zase v článku slyším radostné plácání dlaní nad faktem, že někde na světě vyhrála pravice, aniž by toho o ní pan novinář mnoho věděl. Podobně plácaly dlaně nad Sarkozym, než se mu o chvíli později titíž novináři začali vysmívat. Nehledě na to, že Piñera prošel pouze prvním kolem a oba dva vyřazení kandidáti jsou socialisté, což ale český novinář zmíní až někde úplně na konci článku až poté, co odcituje Piñeru, kterak se Chile vyslovilo pro změnu a jak chce "právo a pořádek". Pořádek podle konzervativních katolických norem, zapomněli dodat. Více policejního dohledu, říká Piñera, a na to vystrašení Chilané slyší. V českém článku chybí údaj, že Frei byl v minulosti prezidentem a že je ze stejné strany jako současná prezidentka. Samozřejmě ani slovo o tom, že Piñerův bratr byl ministrem práce pod Pinochetem. Ani o tom, že kandidát na prezidenta zároveň vlastníkem celoplošného televizního kanálu Chile Vision a klubu Colo Colo, tedy ekvivalentu naší Sparty, což mu vyneslo přezdívku "chilský Berlusconi". Natož o finančních podvodech, o nichž se mimochodem nemluvilo moc ani během kampaně. Není se čemu divit, prostor, který si Piñera koupil, byl alespoň desetkrát větší než prostor, který měli ostatní kandidáti. Pokud ještě spatřím kartonové Piñery v životní velikosti mávající v rozestupech cca 1 metr praporem kolem hlavních silnic v Santiagu, slibuji, že vám je vyfotím.

V den, kdy dostal Berlusconi na druhé straně planety pěstí, nám tedy především velmi bohaté a velmi chudé vrstvy zvolili do druhého kola konzervativního Piñeru a střední vrstvy socialistu Freie. Uvidíme, co bude dál. Prostým součtem hlasů levice proti pravici by to měl vyhrát Frei, jenže místní politologové tvrdí, že voliči socialisty Ominamiho budou možná klidně volit v druhém kole Piñeru. Každopádně mi dělá radost, že se přes to přese všechno do parlamentu nedostal kandidát za Vitacuru, Lo Barnecheu a Las Condes, Rodrigo García Pinochet, který se na plakátech tak chlubil svým slavným dědečkem a nakonec dostal "pouze" 10%, tj. 21 000 hlasů. Jeho kandidatura přeci jen byla vnímána jako kontroverzní, a to přesto, že jeho matka, nestarší diktátorova dcera, sedí v zastupitelstvu Vitacury.

Den po volbách jsem byla na setkání Emprende mamá, asociace, kde pracuju s těhotnými chudými puberťačkami. O volbách se otevřeně nemluvilo, protože bylo jasné, že část dobrovolnic, z nichž většina pochází z velmi bohatých vrstev, volila vpravo a druhá část vlevo a že politické názory nás asi hodně rozdělují. Jedny pracujeme proto, že nám to káže naše katolická víra, nebo dokonce Opus Dei, druhé proto, že si myslíme, že by se člověk měl snažit, aby ti defavorizovaní dostali svou příležitost, protože naším ideálem je rovnost. Ono si to vlastně neodporuje, dokud se do toho nedostane politika.

Tak uvidíme. Jak držím palce já je vám asi jasné. Já si myslím, že současná vláda postupuje dobře a že vedle důrazu na ekonomický růst se také snaží myslet na to, že země se musí rozvíjet harmonicky. Frei je rozhodně méně zatížen předsudky, co se týče rovnoprávnosti, protože je mnohem méně zatížen katolickou doktrýnou. Takže já jsem proto, aby středolevice zůstala...