Snění o bílých Vánocích ve třiceti stupních

Léto nám konečně přišlo. Bazén v našem domě konečně napustili a posadili k němu plavčíka. Moje muškáty v horku přestávají kvést a onehdy jsme málem zhynuli žízní i my, když nám v hospodě řekli, že nemají žádné pivo, protože je moc vedro a lidé jim ho den před tím všechno vypili. Zavlažovací zařízení, která jsou jako vždy špatně seřízená a stříkají po chodcích stejně důkladně jako po rostlinách, mi definitivně přestávají vadit. Koupila jsem si báječné šortečky a zjistila jsem, že jsem stále neschopná vyhodit svoje roztrhané kožené sandály, které jsem si koupila před čtyřmi lety, protože se v nich dá stále ještě trochu chodit. A kromě toho všeho vrátní v našem domě naaranžovali na sloupy veřejného osvětlení světelné vánoční stromky a v poli kaktusů a sukulentů jsme při cestě na jih zahlédli nafukovacího Santa Klause.

Vánoce mám moc ráda, ale letos mě ani vyřvávání koled v supermarketech nepřesvědčí, že se něco vánočního opravdu blíží. Rolničky ve třiceti stupních? Dárek nemám ani jeden, jako kdybych dosud nevěřila, že opravdu je prosinec. A přitom i při cestě na Vegu, na můj oblíbený trh, jsou vedle stánků s jahodami, třešněmi a broskvemi stánky s plastovými blikajícími Santy a kde který prodavač se pro zachování atmosféry potí pod santovskou čepičkou. A při procházení Sodimacem a hledání bougenvilie, jsem narazila na stromky v květináčích. V květináčích, protože pokud vánoční stromek denně nezaléváte, po dvou dnech z něj máte suché dřevo na podpal. Uříznutý stromek by opadal rychleji, než by ho do obchodu stihli dovézt. No ano, jste v zemi, kde můžete mít bez problémů za oknem onu bougenvilii, která by vám zmrzla i na jihu Francie, tak se nedivte.

Včera jsem se rozhodla, že Vánoce budou a že je čas na pečení cukroví. Byl zrovna státní svátek, takže jsem celý den nikam nemusela. Zavolala jsem Mance, abych vyzvěděla nějaké recepty, přihodila jsem pár dalších od maminky a dokonce i recept na perníčky od Spoon. Mezi plácáním lineckého těsta a těsta na vanilkové rohlíčky jsem udělala také gazpacho, andaluskou studenou polévku z rajčat, což je tak jediné kromě salátu, co v tomhle vedru můžu pozřít. Když už se mi gazpacho chladilo v ledničce, začala jsem válet a vykrajovat. Vykrajovat můžu jedině srdíčka a hvězdičky, protože to jsou jediné formičky, které jsem po dlouhém hledání v obchodech našla. Tenhle rok je první, kdy se do pečení pouštím, a to z jednoho prostého důvodu. Cukroví je dobrý dárek pro kolegy, vrátné, pacienty, zkrátka pro všechny, koho je v Chile třeba obdarovat, aby člověk nevypadal jako škrt. Ale ouha. Na změknutí másla je tohle počasí báječné. Až se mi z toho všeho rozteklého másla začal zvedat žaludek. Na válení těsta se zdejší počasí hodí už méně. Oboje cukroví nakonec dopadlo hrozně. Jediné, co dopadlo dobře, byla marmeláda z čerstvých třešní, kterou jsem na to linecké vyrobila.

Začala jsem se pídit po tom, co je špatně a Manka mi řekla, že špatně je to vedro, že ona vaří vždycky v noci. Moje maminka mi řekla, že její první cukroví jsme prý kdysi odnesli jako děti na školní besídku a následně jsme jí vyprávěli, kterak zbylo až úplně poslední, když už bylo cukroví všech ostatních maminek zbaštěné. Zkrátka, trochu za to může klima, trochu genetika. Ale rozhodla jsem se nevzdávat, navlékla jsem si roztrhané sandály a vydala se do Lideru pro dalších pár kostek másla a zásobu ořechů, že to celé zkusím znovu. Za I'm dreaming of a White Christmas (just like the one I used to know) jsem přihodila kilo moučkového cukru a zase běžela domů pokus zopakovat.

A snít jsem mohla. Večer jsem znovu uplácala těsta. Druhý den jsem měla volné dopoledne, takže zase zástěru, igelitový ubrus na stůl a znova. Rohlíčky se mi tentokrát podařily a lineckého jsem spálila jen polovinu. Jenže pak nastal další problém. Čokoládová poleva na Mančiny marcipánové koule. Čokoládová poleva na linecké. Ta, co o ní je v každém receptu napsáno: dáme ztuhnout na balkón. Uvolnila jsem kousek ledničky, kde čokoláda pěkně utuhla, ale jakmile cukroví z lednice vytáhnu, zase začne poleva téct a po čokoládových koulích stéká na talíř. Marcipánové koule se ode dneška jmenují Sysifovy koule. Nebo raději kuličky.

Večer jsem se pustila do perníčků podle Spoon. Sehnala jsem všechny ingredience kromě anýzu, a tak jsem do těsta v záchvatu inspirace nalila trošku pastisu. Perníčky nám doma nikdy nešly, ale světe zboř se, ty moje vypadají výborně. Jen jsou tvrdé. Zvláčnění, kterého dosáhne česká studená zima a lezavo, ale asi suchý vzduch v Santiagu nezajistí. Uvažuju, že je uskladním k orchideji a budu je také pravidelně rosit. Kupodivu ani poleva nedopadla tak, jak jsem byla zvyklá z dětství: že vždycky byla moc tuhá, nebo moc tekutá a nikdy netuhla. Zkrátka, tenhle recept zachránil přeci jen moji kuchařskou čest, i když dekorátorská čest tedy trochu pokulhává. Kolem jedenácté večer dorazil k nám domů Hvězdopravcův kamarád Morgan a našel mě zamazanou bílou polevou jako zedníka šťastně zdobící poslední perníček. Heureka!

Takže to nakonec dobře dopadlo. Obdarovaní měli radost a zdá se, že moje cukroví nakonec někdo zbaští. Pěkně jsme si na něm pochutnaly také válíce se s Mankou u jejich bazénu v rozkvetlé zahradě popíjejíce bílé víno. Jen vám řeknu jednu věc: vaření mě baví a s radostí cpu návštěvy boeuf bourguignon, mušlemi po námořnicku nebo telecím ragú. Ale cukroví, to je ta nejhorší dřina, kterou jsem kdy zažila a vážně uvažuju, že letos to bylo poprvé...a naposled.